Rihatama komentáře u knih

Proč je to vždycky až smrt, která člověka přiměje ptát se, skutečně se ptát sebe sama po smyslu, příčinách, důvodech, po tom, co je, bylo správné či nesprávné? Proč až když přijde smrt, chceme se ptát, ale už nám nemá kdo odpovědět? Proč až smrt nám otvírá oči a my přemýšlíme, jak dál? Protože čas právě vypršel. Protože najednou už je pozdě. Protože až mrazivá přítomnost smrti nám připomene naléhavost otázek, které necháváme na zítra či na pozítří, a důležitost nalezení správných odpovědí. A nejsou to mrtví, kdo se ptá. To živí najednou zjistí, že neví jak dál. A tak se ptají a ptají se mrtvých. A až tehdy začínají vnímat jejich odpovědi, které nevnímali za jejich života.

Balabán předvedl posmrtný koncert, či spíše tanec, kde se tanečníci na společném rodinném parketu potkávají a rozcházejí, ptají se a poznávají sebe sama a sebe navzájem. A nic menšího než smrt, smrt otce, k tomu nebylo třeba. Sleduji nejrůznější taneční figury, které ne všechny postihnu, Balabán tanečníky opouští uprostřed otoček a pouští na scénu nového tanečníka. Než ten dokončí svůj myšlenkový a vzpomínkový tanec, někdy dupák, někdy balet, objevuje se parketu další tanečník, nová figura, nová perspektiva, nové kulisy. Velký, pohřební tanec bez hudby. Rodina. Nedokonalá. Neúplná. Přesto stále rodina. Proto stojí za to se ptát. Vždyť „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.“

33 08.05.2018

Jean Giono v kratičkém a přece tak velkém příběhu o pasáku ovcí vyjadřuje své niterné pocity a svou celoživotní filozofii. Inspirace, která z něj prýští, se valí hned dvěma širokými koryty vod. Dává a dává - sází a osazuje, den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku. Nikoho však nepoučuje, nikomu neradí a taky a především nikdy nic za svou mravenčí práci nečeká. Jeho práce je smyslem jeho života. Život je smyslem jeho života. Stromy jsou život. Většinou přemýšlíme, co (velkého) po nás zůstane. Jak je vidět, někdy stačí dávat do země malá semínka. Podobně jako stačí vločka, na kterou se nabalí další a další, až vznikne sněhová koule, která se kutálí a valí dál a dál a je větší a větší. Myslím, že (normálnímu) člověku není vždy úplně vlastní konat pro obecné dobro a vůbec nic za to nečekat. Tak či onak, bez ohledu na naše pohnutky, "sázet stromy" můžeme všichni :-).

53 07.05.2018

Tradice, zvyky a zvykové právo ovládaly sever Albánie do počátku minulého století. Zvykové právo, Kanun, zejména právo krve, bylo kruté a nelítostné a ne vždy spravedlivé. Přesto horalé poctivě zvykové právo dodržovali, protože to tak dělali jejich otcové a otcové jejich otců. Čest by jim nedovolila konat jinak. Ne spravedlnost či logika, ale čest je důležitá. I když to znamenalo skutečnou hrozbu zániku rodových linií a mstiteli-vrahy a současně pomstěnými-zavražděnými se stávaly nejnadějnější mladé mužské výhonky postižených rodin, mnohdy dříve, než jim vůbec dospělý život začal. Nadto byla mstitelova rodina nucena zaplatit velkou sumu peněz vrchnosti tohoto nepřístupného kraje, Plošiny. Právě vrchnost obhajovala zachování zvykového práva v nepřístupných albánských horách, z něhož si udělala dobrý byznys. A když výnosy začaly klesat, přemýšlela o tom, kde se děje chyba. Že by se právo krve přestalo méně respektovat. Že by se méně zabíjelo...?

Ismail Kadare poetickým, oduševnělým a mimořádně sugestivním jazykem popisuje život albánských horalů na Plošině, který dává do kontrastu s životem mladých lidí z Tirany, kteří řízením osudu oblast severu Albánie, "tam nahoře za věčnými mlhami", procestovávají. Kadare tak zpochybňuje systém zvykového práva, nahlodává jej a vzbuzuje otázky o jeho smysluplnosti, když zbytečně maří desítky a desítky životů nevinných mladých lidí. Pochybnosti nejen u návštěvníků Plošiny z Tirany, z jiného světa, ale i u samotných nositelů a vykonavatelů práva. A příčinou všeho toho není nikdo jiný, než žena. Mladá, krásná, citlivá, otevřená. Jak jinak, za vším hledej ženu. Nakonec tak všichni něco a někoho ztratí. Systém je ale nahlodán.... a přesto ve mně zůstává po přečtení knihy pocit beznaděje.

Jediné, co mně na této útlé knížečce v českém překladu vadilo, naštěstí ale neodradilo, byla obálka. Ani originál ani žádná z dalších vydání a verzí knihy nemá obálku v růžovém odstínu. Když se budu snažit, pár důvodů, co tím Pavel Hrach myslel, si asi vymyslím. O obálce by ale člověk dle mého přemýšlet neměl, měla by jej oslovit a inspirovat.

"Způsobil pouze smrt. Byla to jediná věc, kterou na tomto světě provedl."

34 03.05.2018

@realDonaldTrump: Michael Wolff is a total loser who made up stories in order to sell this really boring and untruthful book.

Jak moc se Wolff snažil o objektivní zachycení zásadního období Trumpa kandidáta a Trumpa prezidenta, jeho okolí, podporovatelů, médií a hlavních odpůrců, nelze říci. Zejména proto, že Wolff je zcela vágní ohledně zdrojů svých informací, toliko v obšírném úvodu zmiňuje anonymní desítky a desítky rozhovorů. Téměř jedinou známou zpovídanou osobou, a současně hned po Trumpovi druhou hlavní postavou knihy, je Steve Bannon, Trumpův hlavní stratég a šéf kandidátské kampaně. I jeho role však zůstává poněkud obskurní. Po vydání knihy 5.1.2018, čemuž se Trumpovi nepodařilo zabránit, následovala bezprostřední veřejná Bannonova omluva, lítost že s Wolffem vůbec mluvil a jeho vyjádření trvalé podpory Trumpovi. Budiž. Po pár dalších týdnech už Bannon naopak prohlašoval, že vše, co řekl o chaosu v Trumpově administrativě je pravda. Jakkoli Bannon sám Wolffovu knihu údajně nečetl (to bych chtěla vidět). Wolff sice předkládá popisy, záznamy a podává pohledy více stran, nestranný ale není. Bohužel kniha je psána tak, že nelze odlišit, kdy Wolff reportuje, kdy komentuje a kdy vyjadřuje svůj názor. To samozřejmě neubírá na čtivosti knihy, spíše naopak. Ale je potřeba se kriticky zamýšlet nad vším, co se v knize podává.

Faktem je, že moc se nedozvídáme o politice, ale o chování a povaze nejrůznějších aktérů kolem Trumpa, jak se k politickým rozhodnutím v Trumpově administrativě dochází a kdo se na nich a jakým způsobem podílí. Informace ze zákulisí Trumpovy administrativy (vč. role Ivanky či jeho zetě) jsou rozhodně zajímavé. Opět se mi potvrdila teze, že někdy je lepší všechno nevědět. Je těžké Trumpa okamžitě neodsoudit, už jen na základě jeho vlastních velkoústých, často protichůdných hlášek (twitter je jeho neodolatelným parťákem). A teď o to více, i přes různá dementi a popírání, nejvíce samozřejmě ze strany samotného Donalda. I tak si myslím, že Wollf by si příliš okatou blamáž s vymýšlením/obohacováním/překrucováním zaznamenaného (snad) nedovolil. Prodejnost své knihy má takjakotak zajištěnou. A i kdyby třeba jen polovina z Wolffových tlumočených tvrzení zakládala na pravdě, je to pořád hodně silný kafe. Hlavně pro domácí čtenáře to musí být jedinečný bonbónek. Umím si představit, jak by se u nás prodávala obdoba knihy, která by popisovala současné dění na Hradě českých králů, dělbu moci či možná přesněji boj o moc a zákulisní fungování Zemanových mužů na čele s Mynářem, Nejedlým, Velebou, Ovčáčkem či do jisté doby i Forejtem.

Rozhořčení Donalda Trumpa ohledně mediálních komentářů: "Přehánějí moje přehánění"!

25 01.05.2018

Autobiografická, upřímná, zajímavá a navýsost osobní zpověď. Ocenila jsem srovnání a objasnění rozdílností mezi českou a polskou katolickou církví a s tím související pozice kněze ve společnosti a na společenském žebříčku. V českých reáliích zdá se kněz musí být politik, spisovatel a/nebo showman, aby se mu dostalo významnějšího uznání a sluchu. Nebo mučedník. Polsko a Česko je tu ale srovnáváno nejenom z pohledu polského katolického kněze. Dozvídám se, že my Češi jsme méně společenští, než Poláci, tedy více Germáni než Slované. A ani v pohostinnosti nijak zvlášť nevynikáme. Zatímco v polských rodinách lednice přetékají, v české rodině dostaneš na návštěvě toliko sušenky. Nevím, zdali toto je opravdu obecný úzus. Myslím, že by měl zavítat do některé jihomoravské rodiny. Věřím, že tady by se dozvěděl o trochu jiné pohostinnosti :-). Ale nikterak mne nezlobí, jestli z Czendlikova srovnání vycházíme v tom či onom ohledu hůře. Jde o vnější vidění a to bychom měli respektovat, i když ne nezbytně měnit. Spíše lépe poznat a pochopit sebe navzájem.

Czendlik dává prostor i svým nábožensko-filozofickým myšlenkám, byť je předkládá někdy až v příliš zjednodušených metaforách a sděleních. Občas i proti ryzímu katolickému duchu, řekla bych. Podobně jako je na tom například jeho civilní ustrojení, tedy džíny, tričko a svetr. V každém případě mne zaujaly některé jeho postoje, z nichž za všechny zkráceně jeden vybírám/parafrázuji: Budu-li konat v souladu se svým svědomím, není třeba zpovědi. Když tak činit nebudu, ani zpověď nepomůže.

33 30.04.2018

Houellebecq zvolil za průvodce své politické, satirické distopie nedaleké budoucnosti Evropy antihrdinu, pro život neschopného, sebestředného, nezodpovědného intelektuála a profesůrka se zájmem toliko o svůj literární obor, studentky a sex (že by prototyp Francouze?). K převratným politickým změnám ve své zemi i ve světě se staví téměř jako nezávislý pozorovatel či spíše naslouchač. A přijímač. Houellebecq napěchoval svůj román různými odkazy. Bez zajímavosti není zmínka (obavy) na možné rozpuštění Francie v nadnárodním projektu evropského federálního celku. Všeobecné zavádění referend, jak se dozvídáme, může vyústit ve zvolení francouzského/belgického muslima prvním voleným prezidentem tzv. rozšířené Evropy (nejen o Turecko, ale i Maroko, Egypt atd.), která bude mít dostatek spojenců a tedy finančních zdrojů a ropy mezi arabskými zeměmi, kteří rádi vymění pro/muslimskou Evropu za proizeraelskou Ameriku.

Křesťané se prý nemají čeho bát. To ateisti ponejvíce ostrouhají kolečka. A židé? Vždyť můžou jít domů, do Izraele. Hlavně ženy, ty se budou mít. Nebudou z práce unavené, neboť žádnou mít nebudou, manžel je nebude přespříliš zatěžovat, protože žen bude mít více, a budou mít více času na rodinu. Rodina nade vše. A na svou reprezentaci. Současně tím úžasně klesne nezaměstnanost. Tak je to jednoduché. A proč ne? Vždyť Arabové a islám už kdysi světu vládli. A vývoj světa a společnosti se pohybuje po sinusoidě, takže co tu jednou bylo, může přijít zas. A když se tomu šikovně pomůže, můžeme si jít střihnout na nové šaty coby dup. Takové ty dlouhé, co pěkně skryjí všechny špíčky. I to ostatní. U Huysmana najdeš odpověď na všechno... včetně návodu, jak se s novou národnostně-religiózně-politickou situací vyrovnat. Přesněji řečeno rezignovat. Uchýlit se do kláštera. Nebo raději konvertovat. Podvolit se. "Naskytne se mi nová šance. Šance na druhý život."

Jsem ráda, že to čtení mám za sebou. Ale zůstane jenom u literatury?

36 25.04.2018

Forsyth má nezaměnitelný styl psaní. Napínavé situace prokládá zklidňujícími popisnými, informačně nabitými pasážemi. Co ale jednoho může rušit, mě naprosto vyhovuje. Forsythovým světem vládne pletichaření, špioni, vysoké/nejvyšší politikaření (neváhá nechat unést syna amerického prezidenta a dalšími klíčovými hráči nejsou nikdo menší než ruský prezident, šéf KGB, šéf CIA aj. aj. ), peníze, nájemní vrazi, žoldáci a nemorální všiváci. A ti správní. Ten správný. Vyjednavač je taková otrhaná verze Jamese Bonda. Jeho sebevědomí jde někdy poněkud za hranu, ze své krásné společnice, zvláštní agentky CIA, si zprvu udělá hlavně řidičku, pokladničku a podržtašku a s holkou to ani nehne. Naopak. Je z toho celá vedle. Zápletka se mi zdá trochu překombinovaná a ti klaďasi z ruské KGB trochu nepřesvědčiví. Ze svého geografického záběru Forsyth tentokrát vypustil snad jen Austrálii a Oceánii. Ale nebuďme malicherní, to jsou pořád jen drobnosti. Vyjednavač zůstává dílem mistra politického thrilleru, přes svou složitost příběh neztrácí svou vnitřní linku a logiku a nechybí napětí ani momenty překvapení. I když úsilí, věnované do detailních popisů všech hned několika úvodních zápletek, se na konci rozplyne a vše se vyřeší rychle a jedním šmahem současně. No nic, kniha měla i tak docela dost stránek :-). Forsythovy akcie u mě zůstávají hodně vysoko.

35 23.04.2018

Intimní, hřejivé a laskavé jako pohlazení. Tři různé úhly pohledu na život, smrt a odcházení a všechny stejně dojemné, hluboce důvěrné, vždy láskyplné. A inspirující. Nikdy se nezapomínejme smát. Nebo se o to aspoň snažme. Smích zahání strach. A úzkost. I v těch nejsmutnějších chvílích. Smíchem oslavujeme život. Vzpomínkami jej uchováváme ve svých představách, ve svém srdci. Už lépe rozumím tomu, kde se v Ovem či babičce & spol. Fredrika Backmana bere to krásné člověčenství.

49 22.04.2018

Toto monumentální dílo Ayn Randové má vlastně spoustu much. Ty však jdou většinou pouze a jedině na vrub většího důrazu na její hlavní filozofické poselství, kterým je objektivismus (v protikladu k subjektivismu) a na svobodu jednotlivce, kterou staví do opozice idejím sebeobětování a kolektivismu. Randová ve svůj prospěch užívá řadu literárních nástrojů. Její dystopický román je vskutku jedinečné dílo svého druhu. Pouští se do politiky, sociologie, náboženství, filosofie, zdůrazňuje roli vědy a techniky pro budoucnost společnosti. Poněkud lichá je podle mě místy až nemožně uměle protahovaná milostná linka. Pak se dá úspěšně přeskočit pár stránek či desítek stránek a o nic nepřijdete.

Román byl vydán před více než 60 lety a přece jsou jeho základní myšlenky platné dnes, v době politické korektnosti, více než kdy jindy. Ano, jistě lze dílu vytknout přehnaný důraz na přílišný egoismus a obtížně akceptovatelnou, naprostou absenci pochopení a podpory sociálně, mentálně aj. slabých jedinců společnosti, kteří tu tvůrčí, vzdělanou a pracovitou část společnosti, podle Randové, jen vysávají a zbavují svobody. Pravdou je, že jeden extrém vyvolává druhý extrém. To bychom měli mít vždy na paměti, politici, kteří udávají ve společnosti tón a krok, pak především. Ve stejné době, kdy Randová v USA vydala toto pro mnohé kultovní dílo, vstoupila ve Velké Británii do politiky Thatcherová, která by jistě mohla napsat dílo podobné. Její jedna hláška za všechny, se kterou vstupovala do politiky: "... to change Britain from "give it to me" to "do it yourself" nation". Atlasova vzpoura určitě stojí za přečtení.

28 21.04.2018

Paula Hawkins vytvořila dosti nesympatickou, někdy vážně příšernou hlavní hrdinku, což nebývá obvykle dobrý předpoklad pro bestseller. Docela odvaha. Příběh nevypráví pouze Rachel a toliko z okna vlaku. V jeho průběhu do něj vstupují se svým pohledem na dotčené události další dvě ženy. Vlastně se nám před očima profiluje taková menší plejáda manželů lhářů a nešťastných ex/manželek. Přečetla jsem si příjemně důvtipný, tak trochu sociologický a tak trochu krimi román, psaný lehkým perem, který u mě udržoval více méně stálou hladinku zvědavosti a zájmu. Mou výhodou zdá se je, že jsem doposud neviděla film ani nečetla Zmizelou.

41 20.04.2018

Dokonalá chuť je v Netoličkově překladu podle mého mnohem rafinovanější titul této poněkud ujeté knihy, než nabízí originál. Natalie Young se ve svém kanibalistickém příběhu moc nevěnuje charakteristice svých postav. Prostě se soustředí na podstatu tohoto příběhu, na Lizzii. A na její kulinářské umění. Pro mne více než zajímavá sonda do duše zralé ženy, jakkoli způsob řešení manželské krize a jejího duševního stavu je, řekněme, poněkud nestandardní. Oč je pointa příběhu nenormálnější, o to normálnější a propracovanější jsou jeho okolnosti, třeba ty ohledně přípravy či popisu jídla (ovšem někdy je to vyložená řezničina). Opravdu kuriózní dílko, které mne místy zcela pohltilo. Nevylučuji, že se k němu znovu nevrátím.

24 18.04.2018

Člověk, který v komunismu nějaká ta léta prožil, si myslí, že toho o komunistickém režimu, i tom sovětském, už něco ví. Světlana Alexijevičová mi ale opět rozšířila obzory. Hrůzná kniha. První svého druhu, co jsem četla, vzhledem k desítkám zaznamenaných výpovědí o desítkách hrůzných životních osudů. Jako kdyby se někdo prošel nacistickým pracovním táborem a jednoho po druhém se vyptal na jeho život/neživot. Když jsem knihu četla, nemohla jsem ji odložit. A když už jsem ji odložila, nebyla jsem s to ji znovu otevřít a znovu se ponořit do té koncentrované spousty smutku a bolesti, ztracených nadějí, iluzí a životů. A tak jsem v mezičase přečetla řadu dalších knih...

Než jsem Dobu z druhé ruky přečetla, z ruského východu mi imponovali jedině snad ruští hudební skladatelé, spisovatelé a básníci. I když povinná literatura k tomu zrovna nepřispívala. Z reálií dnešního Ruska člověk ledasco ví i tuší. Žijeme ve světě médií. Alexijevičová mi ale pootevřela okno, okýnko do duše dnešního ruského člověka. Nemluvím o pochopení a libosti či nelibosti. Ale o tak trochu lepším porozumění toho, kdo byl (a stále svým způsobem je) "homo sovieticus", kdo je ruský člověk, kde si stál (a stále stojí) v ruské společnosti Tádžik, Armén, Ázerbájdžánec či Čečenec. Dílo Alexijevičové netřeba analyzovat. Shromážděním desítek výpovědí předložila neobyčejně pochmurnou a hlubokou analýzou ruské společnosti samu o sobě... Jen se obávám, že tito lidé ještě dlouho nebudou mít svou vysněnou budoucnost.

"Proč jsme dosud neodsoudili Stalina?
To bychom museli odsoudit i své příbuzné a známé."
"Tohle je štěstí? Salám a banány. Místo vlasti je tu velkej supermarket."
"Svoboda je žít tak, abyste o svobodě nemuseli přemýšlet."
"Rusko potřebuje pevnou ruku... Sláva velkému Stalinovi."
"Ruský člověk svobodě nerozumí. Potřebuje bič a karabáč..."
"Dříve vraždil Stalin, teď tu máme bandity. To je svoboda?"

36 17.04.2018

Vskutku není co závidět. Svědectví těžko uvěřitelné, nepopsatelné hrůzy obyčejných lidí, kteří se v mých očích stávají lidmi zcela neobyčejnými. Ano, také si komunismus pamatuji. My ale můžeme mluvit o troše štěstí, že naše zhůvěřilá komunistická garnitura byla tak podělaná. Jak ze sovětů, tak ze svých občanů. Sice za dlouho, ale nakonec léta její hrůzovlády u nás skončila, podobně jako v Polsku, Německu, Maďarsku a jinde. A neskončila kvůli nějakému náhlému hnutí mysli či špatnému svědomí komunistů, ale jen a jen kvůli jejich zbabělosti a strachu. Projednou díky za zbabělost. To severokorejská Kimovic rodina se neštítí zhola ničeho. A ty nejhorší zločiny páchá na svých spoluobčanech, ze kterých vytvořila karikaturu společnosti na smrt vyhladovělých a týraných zoufalců, špehů a informátorů. A zběhů. Novinářka Demicková předvedla vynikající publicistický um spojený s poutavým literárním stylem.

30 12.04.2018

Mimořádný člověk mimořádné síly. Z invalidního vozíku, ne však pouze kvůli nemohoucím nohám, ale protože neovládal nohy, ruce, jazyk a nakonec ani hlasivky, Hawking s výdrží i humorem sobě vlastním nikdy nevzdal úsilí o řešení velkých astrofyzikálních problémů ani svých vlastních. Hawking mě lidsky podanými (a jistě velmi zjednodušenými) vysvětleními základních astrofyzikálních jevů a různými možnými i méně možnými teoriemi nejenom poučil. Otázku, byť bez odpovědi, co dělal Bůh před stvořením světa, jsem opravdu nečekala. Přitom zpochybňování existence Boha v souvislosti s hledáním odpovědí na otázku stvoření, tedy jak či zdali vesmír (a život) vůbec vznikl (a zanikne), nebo zdali prostě existoval (a nikdy nezanikne), je vcelku logická. Také jsem například, jako asi každý, věděla, že olověné závaží padá k zemi rychleji než pírko. Už jsem ale jaksi nedomýšlela, že se tak neděje například kvůli rozdílné váze. Kdo chce něco vědět o vesmíru, o věčnosti, nekonečnosti či naopak konečnosti, o vzniku času, velkém třesku a mnoho dalšího, určitě s touto knihou neprohloupí. Tedy laik, jako já. Dlužno dodat, že coby milovník fantasy jsem si obzvlášť ráda početla - ve skutečném světě teoretické fyziky - o gluonech, kvarcích, imaginárním čase atp. Mnoho snílků se ve skutečnosti nakonec stalo velkými vizionáři. Kéž nikdy nepřestaneme snít.

31 11.04.2018

Foerovu studii jsem poprvé četla hned, jakmile se objevila na našem trhu. Od té doby ji mám po ruce, abych si ji tu a tam opět prolistovala. Když se mi dostala do ruky, byla jsem už přes 20 let vegetariánkou. Jak se říká, Foer přesvědčoval přesvědčeného. I když vlastně nepřesvědčoval. Sám teprve hledal svou cestu. Nicméně když jsem si ji kupovala, měla jsem pochyby, co ještě nového mi může sdělit. Zejména, když se dotýká výhradně amerického farmářství a masného průmyslu. Mnoho, jak jsem rychle pochopila. Pořád ještě nejsem na cestě k veganství, i když tato možnost mnohdy rezonovala v mé hlavě. Naprosto ale chápu vegany v jejich rozhodnutí. Moc ráda bych kupovala mléčné produkty z ověřené farmy, kde zvířata mají normální denní režim, dostatečný životní prostor a nežijí ve stresu. O krutém, mnohdy krvavém zacházení ani nemluvě. Tohle asi bude ještě dlouho hudbou budoucnosti, získávat produkty z farem, kde zvířata mají normální život a rychlou, bezbolestnou smrt. BIO produkty, obávám se, jsou nejednou jenom drahou marketingovou bublinou.

Za připomínku stojí trefný, jakkoli nikterak nový, Foerův poukaz na kulturní podmíněnost vztahu ke zvířatům: Francouzi zbožňují psy a občas jedí koně. Španělé zbožňují koně a občas jedí krávy. Indové zbožňují krávy a občas jedí psy. Tak proč by Američané a Evropané nemohli dělat to, co je a bylo rozšířené v mnoha světových kulturách, tedy jíst psy a kočky – přinejmenším ty z útulků, které bychom jinak museli utratit...?

23 10.04.2018

Charles Dickens nás zavádí do zákoutí Londýna 1. poloviny 19 století. Neservíruje tak, jako se to zpravidla o Vánocích dělá, nějakou veselou, romantickou pohádku. Jeho vánoční duchové jsou vlastně dost děsiví, ale on si to ten zatrpklý mrzout, pan Skrblík samozřejmě zaslouží. A ti hodní chuďasové si zase projednou zaslouží nějaký ten vánoční dar. Dickens, jak se patří a skvělý vánoční happyend. Dobro a zlo jsou na těch očekávaných stranách. Trošku předvídatelné, ale poučné a hodnotu Vánoční koledy to nikterak nesnižuje. Třeba si tyto základní hodnoty připomínat i dnes, ve století 21. Člověk občas zapomíná, kde že je hranice mezi dobrem a zlem, a snadno uvízne v šedé zóně na půli cesty mezi nimi. A přitom si myslí, či si chce myslet, že "už" je ten dobrý.

44 09.04.2018

Toufar farář. Toufar člověk. Toufar mučedník. Z Doležalova popisu vychází téměř jako nadčlověk. To ale nejspíš také byl, jinak by nemohl žít tak, jak se dozvídáme. Jak skromný, kněžský a přitom hluboce člověčenský byl číhošťský farář Toufar. Jak tragická byla smrt, jakou pro něj přichystal nesnášenlivý, brutálně smrtící komunistický režim. Jak je možné, že komunismus dokázal přežít přese všechny hrůzy, které spáchal na národech. Na svých vlastních lidech. Jak je možné, že se rodí noví a noví komunisté. Ano, jistě, ti dnešní pravděpodobně nechtějí vraždit své oponenty a nevinné občany, chtějí něco jako lepší svět. Možná. Ale potom by měli vytvořit novou, krvavou minulostí nezatíženou, otevřenou ideologii. To mají komunisté opravdu tak málo vůle a představivosti, jak takový lepší svět má vypadat? Jak je možné, že se nestydí za skutky svých spolustraníků?

Jenom další a další otázky se derou na rty a odpovědi nepřicházejí. Jenom jedna. Celá komunistická ideologie byla a je jedna velká lež, podvod a klam. Člověk starý, důvěřivý, slabý či sociálně strádající je ale snadná kořist. Příběh faráře Toufara je mimořádně tragický pro jeho osobu. Ještě tragičtější je ale pro naši společnost, jejíž krutý režim Toufara brutálně utýral, podobně jako mnoho dalších, a na desetiletí tak lidi zbavil svobodné vůle, života a mnohé další naděje. I kdyby na Den žen snesl každý jeden komunista ženě deset náručí karafiátů, zlo jejich předchůdců tím nelze ani zmírnit a už vůbec ne smazat, tím spíš, že se k jejich idejím hlásí stále a znovu.

Je potřeba tyto příběhy nezměrné statečnosti a nespravedlnosti dávat na papír, připomínat nám je. Tato léta jsou sice naštěstí dávno za námi. Nové generace by ale měly znát minulost svého národa. Člověk má totiž krátkou paměť. To špatné rychle zapomíná. To dobré idealizuje. Pud sebezáchovy je silnější. Miloš Doležal dokázal na papír přenést hluboké emoce, a to nikoli s pomocí fiktivního příběhu, ale faktů a přiblížením života skutečného člověka. Snad farář Toufar neumřel nadarmo.

48 08.04.2018

Oslavná báseň života na českém venkově, venkovanů a jejich prostých životů a práce, v nichž se odráží životy jejich matek, otců, dědů, pradědů... Do životního příběhu a vzpomínek stárnoucího doktora a jeho kohouta, věrného doktorova druha a rádce, se ponoříte tak snadno, jako je nesmírná jejich poetika. Nechávám se unášet proudem myšlenek, úvah, poetických příměrů a nádherných lyrických popisů toho, co právě doktorovi padne do oka, kudy se zrovna prochází podpíraje se svou holí, přerušovaných delšími či kratšími setkáními s jednotlivými vesničany.

Doktorovy myšlenky plynou řádek po řádku, zatímco popisuje život kolem sebe, rozmlouvá s nezřízeným kohoutím optimistou Donem Pedrem, shovívavým farářem Baltazarem, se zatracovaným Bohem, vzpomíná na svou manželku Annu či řeší vesnické spory. A léčí. Fischlův doktor vidí obrazy života, kterými lidstvo prochází, v jeho věčném, neutuchajícím koloběhu a přemítá o nich v dramatických kontrastech. Mládí a stáří. Krása a sešlost. Zrození a smrt.

Když Fischl Kuropění vydal, měl 63, odtud tedy ta moudrost, která proudí z každé jeho věty. A to měl před sebou ještě dalších 30 let života. Moudrost sama o sobě ale jistě nestačí. Ne každý disponuje takovou hloubkou imaginace, šíří slovní zásoby a poetikou ducha.

"Vím, kdo vyoral brázdu v poli mých pochyb."
"Má hlava se změnila v bojiště, jímž táhla vojska proti sobě."
"Ústa, na nichž seděl smutek, jako motýl na květu."
"I poupata tvých prsou rozkvetou. A zvadnou."

28 06.04.2018

Se zájmem jsem se začetla do filozofie válečného umění z pera mistra Suna z období 500-300 let př.n.l. Všechno souvisí se vším a přesah myšlenkového, filozofického podtextu je tím, co vidím poplatné i dnešku. Nikoli však pro ryze vojenské účely, ale pro ty obecně manažerské. Současné armády jaderného věku pracují s vysoce technologicky vyspělými, samonaváděcími zbraněmi, daleko méně početnými vojsky, zato vysoce specializovanými a rychlými mobilními jednotkami atd. Tomu odpovídají i vojenské strategie a taktiky. Jde o útlé dílko. Doporučení a rady jsou absolutně zhuštěny. Příliš čtivá proto kniha není a myslím, že by jí (z dnešního pohledu) prospěly krátké ilustrativní příběhy. Ovšem mistr zjevně neplánoval vytvořit literární dílko, ale vojenskou příručku "do kapsy". A přece mne nakonec zaujala. Slovu "nepřítel" jsem přiřadila význam slova jiného, např. "konkurent" atp. Kapitola o využívání zvědů ukazuje, že tady jsme se už nic moc nového naučit nemohli :-).

"Lehkomyslnost, zbabělost, netrpělivost, přehnaný smysl pro čest, přehnaný soucit s vojáky. To je pět kardinálních chyb vojevůdce."
"Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev."
"Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě."
"Příležitost porazit nepřítele nám dává sám nepřítel."
"Zvednout suchou větévku není důkazem síly."
"Schopnost nedělat chyby je zárukou vítězství." ..........

30 05.04.2018

Elling. Útlocitný, inteligentní ač někdy naivní, filozofující, snící (chtěla bych mít jeho představivost...) a především plachý asociál/autista spokojený s životem ve svém vlastním, uzavřeném světě. Ovšem jen do určité doby, podobně jako jeho přítel, Kjell Bjarne, povahy však značně zemitější a ducha prostšího. Vskutku zvláštní dvojice podivínů tažená a tlačená do víru skutečného života jejich průvodcem a rádcem, kurátorem Frankem.

Příběhy autistických osobností pro mne mají svou přitažlivost a půvab. V tomto případě ještě umocněný chladným severským naturelem obyvatel Norska, o němž sám autor ústy Ellinga mluví jako o zdroji betonových bariér mezi lidmi. Mohlo by se zdát, že na severu to mohou autisté mít snazší. Možná. Spíše se mi zdá, že koncentrace podivínů je tam o něco větší, než kdekoli jinde.

Uznávám, zezačátku jsem trochu váhala, ale Ambjørnsen mě postupně dokázal zaujmout a věřila jsem mu, alias Ellingovi, každý jeho myšlenkový pochod, jeho názor a reakci na svět. I když mne občas dost udivoval. Ale taky pobavil. "Malý pulec Elling". Možná z knihy nejsem naprosto uchvácená, ale určitě ji mám za zajímavou, svéráznou i laskavou, vtipnou a vážně dost originální.

"Vylétl ze mne zelený vodopád, jako vykřičník hanby... Po stočtyřicáté jsem se znemožnil."
"Není on tak trochu mentál?... Ano, má jisté zvláštní mentální schopnosti."

24 04.04.2018