Krvavý duben
Ismail Kadare
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13490/bmid_krvavy-duben-HgT-13490.jpg
4
209
209
Román odehrávající se v Albánii 30. let 20. století vypráví o staletí zavedeném zvyku z albánských hor. Krevní msta provází muže všech generací a neuposlechnutí této tradice se rovná definitivnímu vyobcování ze společnosti. Pro novomanžele Dianu a Besiana je cesta do severní Albánie cestou za exotikou. Naproti tomu život v těchto horách není nikterak jednoduchý, především tradiční zvykové právo tzv. Kanun určuje místním obyvatelům způsob života. K tomu patří i krevní msta, která se vine napříč generacemi. Proto dochází v jednom kuse ke vzájemnému vyvražďování celých rodin, resp. jejich mužských členů. Hlavní hrdina, Ďorg Beriša, musí tuto mstu i přes svůj odpor vykonat, aby pomstil smrt bratra. Tím však rozhoduje i o vlastním osudu. Po pomstě nutně následuje jeho vlastní smrt. Během cesty s tzv. daní z krve, kterou musí každý mstitel zaplatit, zahlédne Ďorg novomanželku Dianu. Ač spolu vůbec nepromluví a okamžik setkání je velmi prchavý, obraz ženy jej osudově zasáhne a Ďorg posléze využívá odložení svého trestu (třicet dní) k tomu, aby ženu v horách nalezl a ještě před svou smrtí ji zahlédl. Také Diana je jeho pohledem poznamenána. Svému muži, který cestu hodlá využít jako studijní materiál pro další knihu, se postupně odcizuje a uniká do zvláštních snových představ.... celý text
Přidat komentář
Nepovažuji se za útlocitného čtenáře, přece jen jsem za život už leccos přečetla, o válce, diktaturách, koncentrácích i gulazích. "Krvavý duben" mi ale vážně dal zabrat. Jak se dočtete v anotaci, kniha pojednává o fenoménu krevní msty.
Už vůbec jen ten nápad je příšerný, ale to, že na něj slyší celé společenství, řídí podle něj své životy, nemá slitování se sousedy ani vlastními syny... To, že krevní msta vlastně nikdy nekončí, jen se kyvadlově pohupuje mezi dvěma rody... Hrůza celého toho konceptu je asi právě v jeho nepochopitelnosti.
I pokud jste "Krvavý duben" četli, přidávám odkaz na zajímavý článek o albánské krevní mstě, na který jsem narazila: https://www.navychod.org/krevni-msta-v-divokych-albanskych-horach/
Jen jsem se narodil, studená sprcha. Chlapče, chlapče, kam jsi se to dostal, to jsem neměl tušení, že je život mrcha, chlapče, chlapče, kam jsi se to dostal ...
Ten čas ,ten čas, neúprosný čas. Jen se narodíš, ortel vynesen. Osud zpečetěn.
Krevní msta. A život jde dál. Tikot hodin. Slyšíš ?? Udělej si čas. Pochybuj, přemýšlej, dělej člověče. Třicet dní. Odpočet běží.
Kdo to vymyslel ?? Je to užitečné, má to smysl. Prý tomu je na chlup, 500 let. Kvůli identitě a jiným věcem. Berličky pro lidi ,opájet se a přitom žít je tak snadné.
To není kniha ,to je dokumentární veledílo. Malé rozsahem, obrovským drtícím přesahem, až k podobenství o lidské zvůle ,síle spoutanosti tradic, původních zvyků, přesvědčení či nemožnost vymanit se z okovů.
Budete kolečkem. Jste součástí. Jste stát ve státě. Nebude to příjemný.
Užívejte si to. O to více blíže k uvědomění, že se vlastně nemáme zase tak špatně. Jako přesvědčení to není marný.
Ten neúprosný čas. Ta představa neodvratného. Den nadešel. Chce se křičet. Náhle.
Výstřel ...
Dávám intuitivně čtyři hvězdy, přesto že si vůbec nepamatuju, že jsem ji četla. Nicméně na přebal jsem si napsala "zajímavé informace o albánském právu": Trochu se mi to vybavilo po přečtení recenze.
Toto dílo, jak již samotný titul naznačuje, je plné krve. A to konkrétně krve prolité na přelomu března a dubna nám dnes vzdáleného roku, v nám stále odlehlých horských oblastech Albánie.
Upřímně jsem zprvu netušil, že Kanun, jakési kodifikované zvykové právo, doopravdy existuje. Nejprve jsem myslel že horskou společnost, kterou Kadare popisuje, míní jako jakousi metaforu. Doopravdy mi to ovšem nedalo, a krevní msta, asi ne úplně stejná jako popsána v knize, se v albánské tradiční společnosti vyskytuje dodnes. A bylo to tehdy, kdy jsem pochopil, co ta metafora má víceméně mínit.
Má mínit společnost, tak vzdálenou, nepolapitelnou, že je na ní jakýkoliv státní aparát krátký. A to jak osmanský, zoguvský, italský a nakonec i hodžovský. Zkrátka, krevní msta bude existovat nadále, a vy, ať si nařizujete, co chcete, s tím nic neuděláte.
Na Ismaila Kadareho jsem narazil prvně minulé léto, když jsem v Albánii trávil celý červenec prací na hotelu. Po roce jsem po něm musel z jisté symboliky sáhnout znovu. Chybu jsem neudělal. Je skvělý.
Krvavý duben albánského spisovatele Ismaila Kadara zachycuje několik cest. Cestu mladého Ďorga, který po vykonání krevní msty putuje krajinou v rámci krátkého příměří, než jej budou moci zabít členové druhé rodiny. Cestu zarputilého spisovatele Besiana a jeho mladé ženy Diany, který se rozhodl pro svatební cestu na tzv. plošině, kde stále trvají zákony krevní msty, aby dokázal, že jeho dílo bylo pravdivé. Je na čtenáři, aby zjistil, zda se jejich cesty zkříží a jak z putování jednotliví účastníci vyjdou.
Jedná se o ponuré čtení, kdy není možné čekat pevný úvod ani zakončení, spíše pouze vhled do několika osudů, které nejisté do úhlu vyprávění vejdou a nejisté vyjedou. Ovšem jsou to právě myšlenky a rozhodnutí jednotlivých postav, které dodávají příběhu to světlo v temnotách, že i na oné plošině může ještě být někde skryta naděje a že i v dobách největšího temna stojí za to ji zkusit najít.
Těžko stravitelné, ale zajímavé čtení. Příběh se odehrává spíše na pozadí vyprávění o právu Kanun - starodávného práva, které obyvatelé oblasti Prokletých hor aplikovali na všechny oblasti svého života. Hlavní hrdina Gjorg knihou a horami bloudí, naprosto bezmocný jakkoliv ovlivnit svůj smutný osud, určený krevní mstou. Depresivní atmosféra hor na čtenáře těžko dopadá a ten je postupně seznamován s podstatou práva a kastou jeho vykladačů a vynutitelů. Jako částečné zjevení pak působí manželský pár z Tirany, jejichž příběh ale zanedlouho upadne do všudypřítomné deprese také.
Knihu jsem četl během cesty po Albánii i po Prokletých horách - na symboliku Kanunu je zde možné stále narazit, pro místní je to ale téma o kterém se přirozeně příliš bavit nechějí. Těch (zbytečně) mrtvých jen za minulé století musí být nepočítaně..
Je to výlet do úplně jiného světa. Chtělo by se říct opravdová zemitost horalů, ale nemá to pro mě tu určitou pozitivní konotaci spojení se zemí a těžkého údělu, jak líčí naše literatura. Ta zemitost je tady temná a zatěžkaná. Kupodivu nejvíc ji zatěžuje tradice, kterou jinde obdivujeme, tady je to tradice svazující, chtělo by se mi říct nelidská. Ale tyhle všechny soudy jsou pohled středoevropana vychovaného naším národním obrozením, protože proniknout do tohoto nábožensky determinovaného světa je nemožné. Tak zůstává příběh novomanželů, kteří jedou na na svatební cestu do hor, a nestačí se divit, jaký život jejich země žije, s jakou opravdovostí své tradice žijí, a kde smrt a vražda v podobě krevní msty je jedním z mnoha běžných projevů. Ani odsoudit ty činy člověk nemůže, nedovolí si, protože je to úplně jiný narativ. Na druhé straně vražda zůstává vraždou. Je to napsané hezky, ta temnota mě trochu děsila a jsem strašně rád, že tento společenský kontext u nás nemáme. Jdu si oddechnout k něčemu lehčímu.
Výborná,skvěle napsaná kniha,ještě teď mě z ní mrazí.
Dokázala bych snad pochopit jednorázovou krevní mstu,ale tohle desítky let trvající vyvražďování je naprosto šílené.
A když se nad tím člověk zamyslí tak jde v podstatě zase jen o peníze.O peníze pro Kanun.
Čo je zvykové právo, to určite každý dobre vie, keďže sme sa s týmto pojmom všetci nespočetne krát stretli už počas základnej školskej dochádzky, avšak tu niekde - na základnej škole - sa zároveň pravdepodobne aj skončil záujem väčšiny o počiatky formovania právneho vývoja rôznych území, pokiaľ to niekoho vyslovene nezaujímalo, alebo sa s tým nestretával počas ďalších štúdií. Ako ste na tom vy? Uvažovali ste niekedy o faktickej sile tradície, o tom čo zvykové právo predstavovalo v mysliach ľudí, o rešpekte, ktorý vzbudzovalo, o pomerne vysokej vymožiteľnosti, ktorú dosahovalo, teda o atribútoch, ktoré sú pre dnešné moderné právo, kedy máme tendenciu zákon skôr obchádzať, než ho rešpektovať, takmer nedosiahnuteľnými? Ak nie, tak pri čítaní tejto knihy nad tým možno rozmýšľať začnete. Príčiny tohto javu vám neobjasní, skôr popisuje dôsledky, za jej mínus to však bude považovať asi málokto. Mínusom skôr je, že tu cítiť rámec, podľa ktorého autor píše, priam som počula Kadareho myšlienkové pochody - musím zapracovať toto a toto, aby som dosiahol toto - miestami to tak pôsobilo plocho, nepresvedčivo a bez nápadu, ale behom čítania sa tento pocit našťastie vytrácal, čoraz častejšie sa vyskytovali výborné pasáže, celkový dojem tak bol omnoho lepší, než som čakala a nakoniec to bol príjemne strávený čas. Je to iné ako to, o čom bežne čítate, má to svoju osobitú atmosféru, je to zaujímavé a pútavé. Možno vás prekvapí, že niečo, čo pokladáte za absolútne iracionálne, môže mať svoje pevné pravidlá.
Zajímavé. Skutečně zajímavé. Téma krevní msty je pro nás Evropany šokující. Prolitá krev smytá další krví nemůže nikdy skončit dobře. Dobrý způsob, jak vyvraždit celé rodiny, protože vždy se najde někdo, koho je třeba pomstít.
Sledujeme tak příběh Ďorga, vykonavatele krevní msty a manželského páru, který je v Albánii na svatební cestě. Jejich cesty se protnou a nakrátko ovlivní životy všech. Dobrá kniha.
Dobře napsaná kniha o krevní mstě na albánském venkově.Pro mě nepochopitelné,že může někdo prožít život tím,že se schovává před mstou.Hm.Zajímavé téma.
Díky knižní výzvě jsem se dostala k této knížce a musím říct,že jsem ráda! Bylo to silné čtení!
Tohle si budu dlouho pamatovat.
Velmi mě zaujal popis života a zvykového práva Kanún uplatňovaného v horských regionech současné Albánie, jehož součástí je i krevní msta. Knihu tvoří dvě linie. První je příběh mladého muže, jehož rodina je právě do krevní msty po celé generace zatažena. Druhou linií je svatební cesta mladého páru do regionu, kde se Kanún uplatňuje, a připadala mi podstatně méně zajímavá, než ta první.
Kniha byla hodně zajímavá, o krevni mstě v Albánii jsem předtím věděla jen že existuje a určitě jsem ráda, že jsem se dozvěděla víc o Kanunu. Nevím, jestli by mne Krvavý duben zaujal i kdybych tyhle informace už znala, ale takhle si myslím, že rozhodně stál za přečtení.
Titul jsem četla kvůli výzvě a hodnocení. Téma je to nesmírně zajímavé a silné, nic pro letní jednoduché čtení. O zvykovém právu jsem nikdy neslyšela a ani by mě nenapadlo, že něco takového se ve 20.století ještě bude udržovat. Představa, že celé generace vymírají jen kvůli krevní mstě za čin spáchaný před desítky let je děsivá a zároveň absurdní.
Nicméně kniha se mi četla těžce a prolnutí těch dvou rovin jsem nepochopila. Jak na sebe Ďorg a Diana byli napojení a proč, je mi záhadou.
Velmi zajímavá sonda do Albánie 30. let 20. st. a jejich zvykového práva. Přiznávám, že mi při čtení bylo úplně jedno, že hlavní hrdina zahlédl krásnou ženu. I bez toho je to silný příběh. Byla jsem zcela pohlcena a překvapena běžným životem tehdejších obyvatel albánských hor a nemilosrdností předem daného osudu. Pokud vás takové téma zajímá, můžu knihu vřele doporučit. Osobně jsem si hned vyhledala další knihu autora, do které se hodlám pustit.
Tak něco podobného (jak námětem, tak i jazykovou stránkou) jsem asi ještě nikdy nečetla. Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě, jinak bych se o ni asi nikdy nedozvěděla. Autor v knize líčí poměry v Albánii v 30. letech 20. století. Vypravuje nám a popisuje tradiční zvyky horské oblasti a s ní spjatou takzvanou krevní mstu a právo Kanunu. Líčí prostý život horalů a jejich každodenních povinností a rolí ve společnosti.
Musím říct, že se mi to nečetlo vůbec lehce, některé kapitoly snad neměly konce. Hustý text a ještě k tomu s tak silným tématem nebylo pro letní čtení zrovna dobrou volbou. Chtěla jsem hodnotit 3*, ale vzhledem k pro mě velké originalitě příběhu a silným příběhem hodnotím 4*.
Možná ze zvědavosti, protože jsem navštívil autorův rodný dům v Gjirokastře, jsem sáhl po této knize. A byl překvapen. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, byla by to fascinace. Je to kniha, odehrávající se ve 30. letech 20. století v albánských horách, která nás seznamuje se dvěma příběhy - příběh Ďorga, horala, na jehož příběhu poznáváme Kanun, poznáváme zákon krevní msty. Druhým příběhem je příběh Diany a jejího manžela Besiana, kteří se do oblasti albánských hor vydávají na svoji svatební cestu....a která jim ukazuje svět tolik jiných od jejich představ. Tyto příběhy se na jeden krátký okamžik prolnou a zásadně ovlivní jejich další život.
Pokud se v našich končinách hovoří o krevní mstě, máme ji zpravidla spojenou s mafií. Ve srovnání s tím však albánská msta je jiná. Není nahodilá, má svá neměnná pravidla, která musí být dodržena za všech okolností. Kanun - Zákon, do nejmenších detailů upravuje nejen tuto oblast života, ale i všechny další oblasti života. Nedotknutelnost hosta, odpovědnost za jeho bezpečí, pravidla příměří, daň z krve....
I když je kniha beletristická, příběh Ďorga a popis pravidel krevní msty má téměř dokumentární charakter. Druhá linie příběhu má pak blíž k psychologické studii.
Je fascinující poznávat nejen pravidla Kanunu, ale i pravidla běsy - chránící hosta v domě hostitele nebo na cestách, poznávat zákon náboje do výbavy - kterou dostává nevěsta pro ženicha, který ji použije v případě její nevěry.....
Je fascinující vnímání krevní msty v této lokalitě, ale i etnografické prvky.
Netečnost ke spáchaným činům a nezodpovědnost za ně: "Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš....".
Popis pohřebních obřadů, kdy vrah kterého všichni znají se účastní pohřební hostiny.
Úvahy o tom, že krevní msta patří k životu: "Pokoušel se vybavit si některé rodiny žijící mimo krevní mstu, ale nepřipadalo mu, že by byly výrazně šťastnější. Dokonce měl pocit, že vzhledem k tomu, že stály mimo hrozbu, téměř nepoznaly cenu života a byla naopak méně šťastné".
Pravidlo odpovědnosti za bezpečnost hosta: "Kanun totiž stanovuje, že je možné odpustit krev otcovu, bratrovu, či dokonce vlastního dítěte, ale nikdy krev hostovu".
Zvláštní přístup k životu dokládá přání, které horalé vyslovují při narození dítěte: "Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky".
Jediné, co mně trošku vadilo, bylo počeštění albánských zeměpisných názvů - Gjirokaster na Ďirokastra (dokonce ani ne na Džirokastrer), Skadar na Škodra. A snad také to, že anotaci i záložka prozrazují, jak to všechno dopadne. I když ten závěr se očekávat dal.
Knihu mám ráda - je tak jiná než to, co jsem kdy četla. Když se člověk odprostí "od toho co zná a co považuje za správný" přečte si fascinující příběh, který ukazuje krásu albánské přírody, zvyky a tradice v podobě krevní msty a na jednu stranu i chápání lidského života. Příběh byl čtivý a člověk u něj musel chtě nechtě přemýšlet... Já osobně dávám 100%, protože tato tenká kniha mi přirostla k srdci..
Jedinou výtku bych měla k obálce knihy, která je jedním slovem zvláštní. Možná je to tou růžovou barvou, ale nevědět o čem kniha je, obálka by mě asi nepřesvědčila o tom, že si mám knihu koupit... Ale za to samozřejmě autor knihy nemůže.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Krvavý duben |
| 1990 | Generál mrtvé armády |
| 2017 | Palác snů |
| 2011 | Kdo přivezl Doruntinu? |
| 2002 | Spiritus |
Nebýt čtenářské výzvy, asi bych se ke knize nedostal. A to by byla škoda.
Autor píše velmi čtivě, umí skvěle nastavit atmosféru a popsat prostředí - nejvíce mě zaujaly popisy přírody a počasí. Román se ne vždy četl lehko: v knize se nachází spousta detailních informací o krevní mstě, proto bych potenciálním čtenářům doporučil, aby si o tématu přečetli už něco předem, jelikož pak se kniha lépe vstřebává. (A také jim doporučuji nečíst celou anotaci - bohužel je v ní vyzrazen celý děj.) Nejvíce se mi líbil úplný začátek a pak samotný závěr. Věřím, že "Krvavý duben" nezapomenu.