Krvavý duben
Ismail Kadare
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13490/bmid_krvavy-duben-HgT-13490.jpg
4
209
209
Román odehrávající se v Albánii 30. let 20. století vypráví o staletí zavedeném zvyku z albánských hor. Krevní msta provází muže všech generací a neuposlechnutí této tradice se rovná definitivnímu vyobcování ze společnosti. Pro novomanžele Dianu a Besiana je cesta do severní Albánie cestou za exotikou. Naproti tomu život v těchto horách není nikterak jednoduchý, především tradiční zvykové právo tzv. Kanun určuje místním obyvatelům způsob života. K tomu patří i krevní msta, která se vine napříč generacemi. Proto dochází v jednom kuse ke vzájemnému vyvražďování celých rodin, resp. jejich mužských členů. Hlavní hrdina, Ďorg Beriša, musí tuto mstu i přes svůj odpor vykonat, aby pomstil smrt bratra. Tím však rozhoduje i o vlastním osudu. Po pomstě nutně následuje jeho vlastní smrt. Během cesty s tzv. daní z krve, kterou musí každý mstitel zaplatit, zahlédne Ďorg novomanželku Dianu. Ač spolu vůbec nepromluví a okamžik setkání je velmi prchavý, obraz ženy jej osudově zasáhne a Ďorg posléze využívá odložení svého trestu (třicet dní) k tomu, aby ženu v horách nalezl a ještě před svou smrtí ji zahlédl. Také Diana je jeho pohledem poznamenána. Svému muži, který cestu hodlá využít jako studijní materiál pro další knihu, se postupně odcizuje a uniká do zvláštních snových představ.... celý text
Přidat komentář
K titulu mě dovedla Čtenářská výzva, hodnocení mých oblíbených "databázistů" povzbudila očekávání a tak jsem se těšila na poznávání jiné kultury v jiné době. Kanun - soubor zákonů, podle kterých se řídili albánští horalé, nabídl dostatek zajímavých až nepochopitelně krutých zvyklostí. Nebudu se o nich rozepisovat, ať nekazím objevování dalším čtenářům. Záležitosti cti holt bývají v mnoha zemích krvavé dodnes.
Nemíním si hrát na intelektuála a rovnou přiznám, jak těžce slova pronikala do mé mysli. Téma je silné, atmosféra správně pochmurná, leč s formou této novely jsem se bohužel minula: hojnost opakujících se myšlenek, divně se chovajících lidí a nahozených motivů mizejících do ztracena. Nebýt "Krvavý duben" milosrdně krátký, mrskla bych na něj bobek nejpozději v páté kapitole.
Mimochodem, nastal nějaký tragický kolaps v tiskárně, nebo měl autor obálky potřebu sdělit, že je gay? Pokud existuje důvod, proč dát teskný obsah knihy do kontrastu s pouťovým, cukrovou vatou poblitým přebalem, já ho neodhalila.
Kniha se skvělým příběhem a otřesnou obálkou. Obálku zmiňuji cíleně, protože Krvavý duben jsem už držela v rukou několikrát a vždy mě jeho obálka přiměla jej odložit, a tak jsem se k němu odhodlala až díky letošní čtenářské výzvě. Kniha je skvěle a působivě napsána a příběh sám působí jak z jiného světa - jednomu skoro nejde do hlavy, jak je vůbec možné, že se na evropském území může takovýto systém krevní msty udržet i ve dvacátém století.
Knihu jsem četla do knižní výzvy, asi úplně nebyla ta správná doba a správný čas, takže mě kniha "nepohltila", ale na druhou stranu byla neskutečně zajímavá svým tématem. Jsem rozpolcená, to nepopírám, přišlo mi to až celé absurdní, jak by krevní msta v Albánii mohla teoreticky fungovat, ale zároveň mě to svým způsobem fascinovalo, jak Kanun (místní jakoby zákon, vlastně lépe říct nadzákon) fungoval, působil, vládl.
Přistihla jsem se v jednom tichém momentu, že mi to právo v celé hrůze připadalo posvátné, jasné a čisté. Přisuzuju to živému prostředí hor, které z příběhu přímo vykvétá (nebo usychá?). Intenzita malých prožitků obestřena blízkým nezvratitelným koncem tady ZÁVRATNĚ stoupá...
Zákony jsou to, co ze skupiny lidí dělá civilizaci. A co jsou to zákony? Jsou to pravidla stejně tak, jako zde popisovaná zvyková tradice. S logikou to mají něco společného jen někdy, často logické nejsou vůbec. Některé se nám s odstupem času zdají šílené, zbytečné. Může se člověk vzepřít pravidlům, které udržuje celý svět okolo? Krásná kniha s krásným jazykem a krásnými popisy míst i citů. Otevře vám svět, který je tak blízko a přitom je tak vzdálený. Nechápavě budete kroutit hlavou, ale přesto tomu uvěříte.
Kanun na mě působí jako takový až absurdní mechanismus kde nelze přežít se ctí.
Plodit potomky s vědomím aby krevní mstu měl kdo vykonat to chce odvahu.
Celkově na mě kniha ze začátku hodně zapůsobila ke konci se jen čeká až to nastane a čtenář se dozví další zákony Kanunu.
V komentářích se o Krvavém dubnu dočtete téměř jen samou chválu. Já z něho mám smíšené pocity.
I dnes je na světě spousta lidí, kteří něčím podobným jako je krevní msta řídí. Pro mne je to tak šílený koncept bytí, že na mne kniha působí až absurdně. I když je založena na tom, co se stávalo.
Kniha ale rozhodně stojí za přečtení. Jakmile ji přečtete, budete rádi za to, v jakém kulturním okruhu žijeme.
Když jsem začala číst Krvavý duben, myslela jsem, že se jedná o nějakou fantysy knihu odehrábající se ve Skotsku. Šla jsem do románu po hlavě — nevěděla jsem, kdo dílo napsal, kde a kdy se odehrává, o čem bude. Abych byla upřímná, to se mi snad u žádné knihy ještě nepovedlo. A byla jsem nadšená. To, že se jedná o Albánii, jsem se dozvěděla až v polovině knihy. Doba děje mi byla nejasná až do třídní diskuze. Jméno autora jsem zjistila pár chvil před interpretačním testem. To, že je Kanun skutečný a nejedná se o výmysl autora, mi došlo až při dodatečném vyhledávání k autorovi i dílu. Dílo se mi velmi líbilo. O krevní mstě jsem již někdy slyšela, ale ne o Kanunu jako takovém a moje znalosti o Albánie byly také velmi omezené. O to více mi román přinesl: o Kanunu jsem se dozvěděla spoustu věcí, ba jsem si dokonce prožila příběh mladíka, který byl do tohoto smrtelného soukolí zavlečen událostí, která se udála před sedmdesáti lety. S Ďorgem jsem soucítila i přes krátký rozsah románu (149 stran) mi stačil přirůst k srdci. Samotná tragičnost a absurdita příběhu mě téměř dohnala k slzám. Vždyť byl v bezpečí, a přesto kvůli prchlivé naději, že Dianu znovu spatří, opustil besou chráněnou cestou. Způsob, jakým Kadere v této chvíli střídal dějové linie, aby čtenář ihned pochopil, že se minuli, byl mistrný a zároveň srdcervoucí. Krvavý duben bych rozhodně doporučila. Přestože se toho v románu příliš nestane, zasáhl mě natolik že o něm budu jistě ještě dlouho přemýšlet.
zvláštní příběh mladého muže, který nemá na vybranou a musí se zachovat dle starých zákonů....smutné, tísnivé a zároveň kniha poskytuje velký prožitek z popisu planiny a života v Krvavém království.
"Měřit dny života smrtí."
Téma, o kterém člověk musí přemýšlet. Otázky, které se znovu a znovu vynořují na povrch. Pro nás "civilizované" naprosto nepochopitelný způsob života pod taktovkou zvykového práva, které ovládá všechny detaily života obyvatel Plošiny v Albánii. A zejména hrůzná pravidla krve. Krevní msta, které je podřízeno vše, která je životním posláním rodin po celé generace. Kolotoč nekonečného zabíjení, kde lidský život na jednu stranu nemá cenu žádnou, ale přitom má zároveň cenu absolutně nejvyšší. Kanun, který nabádá lidi k vraždám - krev chce být pomstěna.
Ubrala jsem v hodnocení hvězdu za to, že to co mne opravdu zaujalo je hlavně téma, které je sice zpracováno citlivě a zajímavě, ale konec příběhu Besiana a Diany mi přišel nějak useknutý, až hluchý...
Totálně miluju Ďorga i celou tuhle knihu. Zvláštní propojení "moderního světa" a světa starejch krvavejch zákonů, který vlastně nemají vůbec žádný smysl. Starý záhadný hrady, kde se něco odehrává, něco fakt zlýho. A ta krajina. Zamlžený albánský kopce.
A ta lovestory, to je asi nejlepší lovestory, jako jsem kdy četla, právě proto, že je to tak moc vystihující. Ach, ano. Doporučuji nastokrát.
Krvavý duben, křehká kniha s hrozivým, tíživým a pro velkou část z nás nepochopitelným obsahem. Vypráví o krevní mstě. Absurditě života, realitě smrti a o bytí, které je celé podrobeno albánskému zvykovému právu Kanun. A vypráví toho ještě mnohem, mnohem víc.
Tradice, zvyky a zvykové právo ovládaly sever Albánie do počátku minulého století. Zvykové právo, Kanun, zejména právo krve, bylo kruté a nelítostné a ne vždy spravedlivé. Přesto horalé poctivě zvykové právo dodržovali, protože to tak dělali jejich otcové a otcové jejich otců. Čest by jim nedovolila konat jinak. Ne spravedlnost či logika, ale čest je důležitá. I když to znamenalo skutečnou hrozbu zániku rodových linií a mstiteli-vrahy a současně pomstěnými-zavražděnými se stávaly nejnadějnější mladé mužské výhonky postižených rodin, mnohdy dříve, než jim vůbec dospělý život začal. Nadto byla mstitelova rodina nucena zaplatit velkou sumu peněz vrchnosti tohoto nepřístupného kraje, Plošiny. Právě vrchnost obhajovala zachování zvykového práva v nepřístupných albánských horách, z něhož si udělala dobrý byznys. A když výnosy začaly klesat, přemýšlela o tom, kde se děje chyba. Že by se právo krve přestalo méně respektovat. Že by se méně zabíjelo...?
Ismail Kadare poetickým, oduševnělým a mimořádně sugestivním jazykem popisuje život albánských horalů na Plošině, který dává do kontrastu s životem mladých lidí z Tirany, kteří řízením osudu oblast severu Albánie, "tam nahoře za věčnými mlhami", procestovávají. Kadare tak zpochybňuje systém zvykového práva, nahlodává jej a vzbuzuje otázky o jeho smysluplnosti, když zbytečně maří desítky a desítky životů nevinných mladých lidí. Pochybnosti nejen u návštěvníků Plošiny z Tirany, z jiného světa, ale i u samotných nositelů a vykonavatelů práva. A příčinou všeho toho není nikdo jiný, než žena. Mladá, krásná, citlivá, otevřená. Jak jinak, za vším hledej ženu. Nakonec tak všichni něco a někoho ztratí. Systém je ale nahlodán.... a přesto ve mně zůstává po přečtení knihy pocit beznaděje.
Jediné, co mně na této útlé knížečce v českém překladu vadilo, naštěstí ale neodradilo, byla obálka. Ani originál ani žádná z dalších vydání a verzí knihy nemá obálku v růžovém odstínu. Když se budu snažit, pár důvodů, co tím Pavel Hrach myslel, si asi vymyslím. O obálce by ale člověk dle mého přemýšlet neměl, měla by jej oslovit a inspirovat.
"Způsobil pouze smrt. Byla to jediná věc, kterou na tomto světě provedl."
Hluboký dojem ve mně tato kniha zanechala, i když je to z velké části zvoleným tématem. Člověku se nechce věřit, že by se někde v "civilizované" Evropě lidé řídili tak brutálním zvykovým právem. Autor také velmi plasticky a věrohodně ztvárnil pocity obou hlavních postav - krevního mstitele, jenž prožívá svůj poslední měsíc života, i spisovatele, jemuž se v důsledku "nevinné" dovolené v krví na každém kroku poznamenané oblasti postupně a nenávratně odcizuje vlastní manželka.
Román jsem si přečetl až poté, co jsem navštívil Albánii a vesnici Theth, kde se nacházejí poslední dvě zachované kully. Severní Albánie je opravdu krásný neprostupný kraj, který neovládli Římané, Osmané ani Italové. Teprve tam člověk pochopí, proč tu byl kanun tak dlouho zachováván v úctě. Stejně jako v případě celé Albánie, tak ani v případě krevní msty k tomu nesmí člověk přistupovat s předsudky "civilizovaného" člověka, protože to jinak prostě nepochopí. Exaktně to autor vystihl, když Ďorg přemítá, jestli lidé z jižních oblastí Albánie, kde se kanun už nedodržuje, vůbec znají cenu života.
Ačkoliv bývá děj mnohokrát omezen na dvě linie (Ďorgova a Diany), neméně zajímavá je třetí mini-linie Marka Ukačjerry. Nepříliš vzdělaný správce krve na pevnosti Oroš, se marně snaží pochopit, proč lidé přestávají ctít kanun.
Kniha je zkrátka velice živým popisem mladého člověka, který byl zbaven vlastní vůle a vržen do krvavého kolotoče krevní msty, která navíc začala zcela marginální událostí. Co vnímám jako veliký klad, že autor neřeší důvod, proč se kanun dodržuje. Tradice si to žádá, a tak to taky má být. Navíc jsem rád, že nedošlo k nějaké revoltě ze strany Ďorga, což jen dokazuje význam prostředí a vlivu rodiny na každého člověka. V opačném případě by kniha nedávala smysl.
Myslím,že jsem nikdy nečetla knihu , kdy nevím co na ni říct. Jako středoevropan žijící ve městě kde se žádné tradice nedodržují až za hrob mohu jen vrtět hlavou. Ano,chápu , že různé kraje mají (měly) různé kroje, různé písně,různé obyčeje.
Ale neuvědomuji si, že by u nás vládl nějaký zvyk krevní msty. Možná mezi cikány. možná někdy před staletími.
V této knize mi chybí nějaký důvod proč vztahovali ruku na někoho jiného .Potom bych snad byla schopna pochopit , ale jen (tedy pro mě jen) ,proto že si to žádá tradice.?
Asi to není důležité , autor prostě chtěl seznámit čtenáře , kam až může dojít naprosté plnění zvyku.
Měla jsem dojem , že čtu nějaké sci-fi , že to prostě nemůže být pravda . Někdo přece musí říct , že lidský život má obrovskou cenu a žádná krevní msta to nemůže změnit .
Na knihu asi jen tak nezapomenu.
Kniha malá rozsahem, ale rozhodně zasahující člověka hluboko...život jako nekončící tragedie, neustále se donekonečna opakující v albánských horách..Ďorgův osud mne zasáhl
Autorovy další knížky
| 2007 |  Krvavý duben |
| 1990 | Generál mrtvé armády |
| 2017 | Palác snů |
| 2011 | Kdo přivezl Doruntinu? |
| 2002 | Spiritus |
Téma krevní msty jsem ještě nikde neslyšela, nečetla. Bylo zajímavé se o ní něco dočíst. Ale musím říct, že je to docela šílené. Kdyby to mělo fungovat všude, asi by tady za chvíli nikdo nezbyl.... A co se týká příběhu: kniha byla velmi "strohá" jestli se to tak dá říct. Jako román by jí slušelo daleko více stran, popisů krajiny a rozvíjení charakteru osob. To by mi sedlo víc.