Atlasova vzpoura
Ayn Rand (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218344/bmid_atlasova-vzpoura-FW0-218344.jpg
4
196
196
Rozsáhlý, vlivný a kontroverzní román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují socialistické tendence, regulace a daně. Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí? Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci... –, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat? Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2014 , Argo , DokořánOriginální název:
Atlas Shrugged, 1957
více info...
Přidat komentář
Spousta pasáží tohoto díla je dnes v „kapitalistické cizině“ bezpochyby aktuálnější než v době vzniku knihy. Z toho až mrazí. Knize však značně ubírá na věrohodnosti černobílé vidění světa, kde ti dobří jsou všichni mladí, krásní, schopní, sportovní, neustále pracující podnikatelé. Další nepříliš povedenou stranou je dějová a vztahová linka, kde hlavní představitelka prožije několik největších lásek života v plynulém přechodu, načež její partneři jsou shodou okolností 3 ze 4 největších velikánů současnosti a zároveň kamarádů, to už by bylo moc i na Hanse Christiana. Celkově se četlo poměrně obtížně a přiznávám, že Galtův projev bych nedal ani za ty tři hodiny. By mě taky zajímalo, kdo z obyčejných lidí by projev vydržel poslouchat, když by to stěží zvládl profesor politické filosofie.
Nicméně dílo je to celkově zajímavé.
Rozsáhlé a podivuhodné dílo, které ale ve své závěrečné části přechází dějem i celkovým vyzněním spíše až do absurdna. Tři drobné postřehy:
1) Ayn Randová musela mít ráda vlaky.
2) Optikou této knihy téměř všichni pracujeme buď nedostatečně anebo rovnou blbě.
3) Autorka, vycházejíc ze správné a oprávněné kritiky, se bohužel snaží dokázat až příliš mnoho. Úporná snaha napasovat racionálno i na takové věci jako emoce v čele s láskou je nadbytečná. Ve světě Randové je vlastně jen jeden skutečný pár a ostatní jsou nepodstatní, zřejmě nejsou lásky hodni. Při kritice sebeobětování pak zapomíná na to, že dobrovolné sebeobětování je individuálním rozhodnutím každého z nás a naopak představuje "zákaz sebeobětování" málem jako objektivně nejvyšší mravní imperativ. Jak si Randová představuje, že by bez určitého stupně sebeobětování mohlo fungovat soužití nejbližší rodiny, v čele se zrozením a výchovou dětí?
Četl jsem předchozí Zdroj, který se mi docela líbil, ale teprve toto dílo považuji za autorčin opus magnum. Děj tohoto veledíla se odehrává v jakýchsi fiktivních USA, které představují poslední výspu kapitalismu a svobody, zatímco zbytek světa je jedna lidová republika vedle druhé. A i tato výspa je postupně nahlodávána socialismem povinné solidarity, dotací a regulací v rámci hesla "pomúžeme si". Taky vám to něco připomíná? Ano, opravdu víc než pár paralel by se tu našlo, několikrát jsem musel zkontrolovat, že toto dílo vzniklo před víc jak padesáti lety. Ale nebojte soudruzi, EU je v regulacích natolik dobrá, že je nám už brzy začnou ve světě závidět a budeme je moct vyvážet a prodávat. To jsem si zase jednou zbytečně sliboval, že se u této knihy vyvaruji nějakých politických názorú… Takže, zpátky ke knize. Kniha je nejenom o politice (je tu hodně zajímavých myšlenek i z jiných oblastí života), ale především o ní, a příběh, ač se dá s přivřenýma očima říct, že tu nějaký příběh je a jakžtakž funguje, je tomu dost zbytečně obětován. Kniha je oslavou kapitalismu a je všechno jen ne nestranná. Postavy lze striktně rozdělit do dvou táború, přičemž "kapitalistické" postavy jsou vždy vyobrazováni jako krásné, ušlechtilé, inteligentní sochy ze zlatem žilkovaného mramoru, co se hrdě tyčí na piedestalu svobody a socialisté jsou vyobrazeni jako odporné, pokřivené karikatury uhňácané z prdoslizu. Budiž, v Orwellově Farmě zvířat jsou komouši vyobrazeni jako prasata, ale co když se jednou prasata naučí číst? Naivní je též rychlost s jakou se pod tíhou socialismu USA rozpadá, takhle rychle to nedali ani rudí khmerové. Přesto jsem za ten příběh rád, protože přečíst asi tisíc stran myšlenkových tezí bez tohoto záchytného lana bych měl asi problém.
Někde jsem slyšel, že v USA je tato kniha považována za druhou nejvlivnější hned po bibli.
EU ji ještě nezakázala.
"Žij a nech žít" rozepsaná do hutné tisícistránkové knihy. Přijde mi, že to autorka nejvíce schytává za odmítání altruismu a jasného vymezení, že na prvním místě člověka je on sám. Mimořádně zajímavá filozofie zabalená do místy naivního příběhu.
Skvělý námět, který je znehodnocen stylem psaní. Svět v němž se příběh odehrává vystihuje přesně dnešní myšlení vládnoucích mocných; dosadit do do rozhodovacích pozic co nějvětší lemply a pokrytce, brát schopným a rozdávat neschopným a líným.
Bohužel je román psán velmi rozvláčným stylem. Tařka stále je to o tom, že hlavní postavy románu se podívají do tváře tomu s kým právě hovoří a ihned ví co si druhý myslí (což je vždy rozepsáno na nejméně dvou stranách). Velmi únavné čtení. Nebýt toho námětu, asi bych knihu nedočetl.
1000 stran salónního filozofování o mamonu a vykořisťování. Přečteno rychločtením, jinak to nešlo. Autorka byla dozajista velmi geniální žena, ale zároveň i sociopatický grafoman, něco jako ten vrah z filmu Sedm. A hlavně celá ta její filozofie je úplně naivní a zvrácená. Všechny kladné postavy jsou jako Steve Jobs, Albert Einstein, Casanova a Immanuel Kant v jednom (jsou geniální fyzici, ekonomové, filozofové a navrch ještě mladí a krásní), všechny záporné jsou neschopné, směšné, podlé karikatury. A záporáci to jsou, protože chtějí částečně přerozdělovat majetek těch nejbohatších, aby se dostalo na potřebné. Podle autorky má totiž ta nejbohatší elita mít právo dělat si co chce a hromadit majetek, stát jim do toho nemá co kecat, a každý, kdo by dostal byť jediný dolar, aniž by si ho zasloužil svými schopnostmi, je jen neschopný parazit. Staré, nemocné, sirotky apod. autorka vůbec neřeší, v jejím světě neexistují. V jejím světě je nejprve idyla učebnicového kapitalismu, kde se mají všichni dobře, a pak ty nejlepší mozky přestanou světu sloužit a svět jde hodně rychle do kytek a bez té hrstky géniů jsou všichni bezradní a nedokážou si ani zavázat tkaničku. A Robin Hood byl podle ní ten největší padouch v dějinách. 4/10
Ale pokud jste voliči Strany svobodných občanů, tak asi 11/10.
Četl jsem Zdroj a proto jsem si sehnal i tuto knížku. Zpočátku děje mě připadalo, že čtu dílo inspirované J.Londonem, kdy šikovní lidé využívají okolní zdroje k obživě a vytváření něčeho nového. Postupně se děj změnil na verneovku a na konec přešel k Orvelovi. Čtenář si sám musí vybrat, kterým idejím uvěří, nebo ne a musí si vytvořit vlastní úsudek. Zároveň s touto knihou by si čtenář měl asi prostudovat Marxův "Kapitál" a k tomu přidat i "Komunistický manifest".
Příběh vlastně poukazuje na slabiny demokracie i když si myslím, že v demokratické společnosti, by zde popisovaná krize nemohla dojít tak daleko.
Pravdou je to, že bandité se najdou všude a dokáží udělat velké škody, musí však své cíle schovávat za různé ideje, aby jim společnost umožnila dělat to co chtějí. Jakmile však realita ukáže holou pravdu, je s nimi konec. Nevím jak ostatní čtenáři, ale pro mě mystici, jak je označila autorka, jsou socialisté a komunisté a rovnostářství, je slepou uličkou civilizace. Druhým extrémem, je však otroctví, kdy ten kdo dává obživu svým lidem, má nad nimi absolutní moc. Proto správný podnikatel by se měl dobře starat o své spolupracovníky, protože bez nich nemůže podnikat.
Takže pozor na bandity.
Život rozcupovaný na kusy, rozoraná cesta, žádný cíl!
Ztráta schopnosti konat!
Člověk nepotřebující záruku vítězství, ale MOŽNOST, jednat.
Ruce spoutané za zády, tak jde vstříc zkáze.
Ruce v řetězech, a přesto – jde dál!
„Se světem není něco v pořádku,“ prohlásil. „Odjakživa. Akorát to nikdy nikdo nepojmenoval ani nevysvětlil.“
Až se o to ve víc jak 1000 stran dlouhém příběhu pokusila Ayn Randová, zastánkyně laissez-fair kapitalismu („volná ruka trhu“) a duchovní představitelka tzv. objektivistického hnutí.
O příběhu samotném toho moc nepovím (tohle si opravdu každý musí přečíst sám), jen snad, že se pro mě jednalo o doslova nervy drásající čtení, zkuste si totiž číst 1000 stran, kdy máte potřebu o každé druhé větě s autorkou buď polemizovat nebo zuřivě diskutovat (vznikla by tak možná pěkná 50ti stránková seminární práce, to ale není cílem komentářů zde na DK, takže pryč od zuřivé polemiky zpět k rozsahem i zdejším účelem omezenému komentáři určenému výhradně čtenářům).
Tak, abych to shrnula, vězte, že všichni lidé mají rozum! Opravdu všichni .
Naštěstí ale, podle Ayn Randové, existence existuje nezávisle na něm!
Tedy, realita tu byla už před tím, než člověk získal vědomí, a bude tu i po něm.
Rozum pak máme k tomu, abychom poznávali svět, ovšem pouze na takové té pojmové úrovni, kde se navíc naše omezené poznání dopouští úplně běžně dost četných omylů. Díky našemu rozumu si tak všechny nabyté poznatky (i ty, o kterých ani netušíme, že jsou omylem) uspořádáme pěkně do nějakého (pro nás) bezrozporného hierarchického systému, který pak považujeme (pro sebe) za určitý světa řád – díky němu se domníváme, že lépe pochopíme funkci všech objektů, které nás obklopují, přidělili jsme jim tak totiž určitou hodnotu, což nám pak zase pomáhá orientovat se ve všech možných nastalých situacích, reagovat na ně a jednat (až na to, a na to bychom neměli zapomínat, že na vstupu je náš systém plný omylů o kterých ovšem nemáme ani potuchy).
Abychom to zkrátili, ty pak vedou k tomu, že si vytvoříme naprosto nevhodný systém morálky! … a že jich historie, a bohužel i tak aktuální současnost, je požehnaně plná.
Jak vidíte, přijmout „rozum“ jako základnu pro vytvoření si reality má svá úskalí – a samozřejmě, dalekosáhlé následky, jenže odmítnout ho, taky nejde! Podle paní Randové byste tak totiž sklouzli k iracionalitě a mysticismu – tedy odtržení od přírody a k velebení zhoubné fikce namísto skutečnosti.
Pro Ayn Randovou má rozum prostě velký význam, ovšem v trochu jiném smyslu, než jak je možná běžně chápaný, či přijímaný (proto také z jejích myšlenek vzešel celý filozofický proud), takže než začnete číst, možná není od věci uvědomit si, jak to Ayn vlastně myslí ...
Rozum může udělat chybu, ale realitu to nijak nezmění, rozum totiž pro ni není rozhodující – jediné co dělá je, že skládá věci dohromady a přiřazuje jim hodnoty.
A jak se s takovým systémem hodnot, který neodpovídá realitě, vypořádat?
To je otázka za všechny prachy – v Atlasově vzpouře se právě o takovou odpověď Ayn pokusila.
Odvyprávěla tak příběh o člověku – jako potenciálně racionálním individualistovi, poznávajícím zákony přírody a svou prací formujícím své okolí (samozřejmě ve svůj prospěch) …
„Abychom mohli pochopit, co máme chtít, musíme pochopit, jací jsme.“
Před očima vám tak doslova vyvstane „zářivá vize člověka“ coby racionální bytosti, jež tvrdě využívá svůj dar – myšlenky …
„Myšlenka je nástroj, jehož prostřednictvím se člověk rozhoduje.“ ...
ovšem nezapomínejte přitom, že není jen cílem, ale i cestou k němu!
„Byl to boj, ve kterém nezbývá než tlouct hlavou o hluchou zeď, o zeď z toho nejzvukotěsnějšího materiálu – lhostejnosti.“
Živoucí síla vyprchala, zbyl jen pocit nesmírné, nevypověditelné zrady, o to strašlivější … když netušíte, co vlastně bylo zrazeno!
„Ale slečno Taggartová, kdo dneska ví, co je pravda?“
Fantastická kniha. Její smysl je jasný po první třetině. A je to jasná kapitalistická úderka. Autorka s kořeny z Ruska je tím jasná. Taková zvláštní pleasure guilty bichle. Ale zvláštním způsobem stojí za to.
Mrzí mě už ten špatně zvolený název, který przní češtinu - správně by mělo být Atlantova vzpoura. Proč to Argo takhle zprznilo, netuším. Ze začátku jsem byla nadšená, schválně jsem si nic nestudovala předem, kniha na mě spadla prakticky z modrého nebe. Nadšení rychle vystřídala únava a wtf pocit. Ráda bych řekla, že jsem knihu pochopila, že je to úžasné dílo, protože je za ním vidět ta velká snaha předat lidstvu "velké" myšlenky. A to je právě ten problém. Jakmile jsem pochopila, kdo je černý a kdo bílý, přestalo mě to táhnout, a začalo to být až trapné. Repetitivní atd. Pro autorku, která utekla z Ruska je snad její názor pochopitelný. Nicméně o 70 let později už tyto myšlenky "skvělého kapitalismu" vidíme vážně jinak. Takže za mě i mimo mísu ideově, dnes je to již passé.
nebudu opakovat, co už přede mnou popsali čtenáři níže (zejména Bystroushaak), a hodnotím dílo z hlediska literárního (bez ohledu na skutečnost, zda souhlasím, nebo nesouhlasím s jeho filozofií), a jako román je to opravdu "odpad" = stejně schematický, angažovaný, tezovitý, dualistický a pomýlený jako román budovatelský, akorát kapitalisticky budovatelský
...a napsat přes tisíc stránek hloupého vyprávění pouze jako obal pro 60 stran politickofilozofického eseje mi přijde velmi výstřední
...na začátku mne zaujalo téma železnice a průmyslu vůbec, průběžně jsem se snažil usouvztažnit některé motivy s reálným dobovým kontextem 50. let, ale ke konci jsem se už jen smál, jak hluboko dokáže autorka v daném žánru ještě klesnout
...román má tři části, v českém vydání každé předchází černý vakát, na němž je napsán název té dané části = velká chyba korektora: název první části v knize chybí, čtenář se ho dozví jen z obsahu
Někdo pochopí plně.
Někdo vůbec.
Znamená to snad, že je ten první lepší než ten druhý?
Neznamená.
Znamená to snad, že není nic mezi těmi dvěma?
Naprosto.
100/100.
Ufffffff... Bylo to příliš dlouhé. Myšlenky celého románu se mi líbí 5*, ale autorka neumí moc dobře budovat příběh atd. je to příliš dlouhé, příliš mnoho monologů a proslovů... To bych hodnotila maximálně 3*...
To byl nějaký sofistikovaně podaný vtip, kde mi ušla pointa?
Nejhorší je, že s jádrem nosné myšlenky do velké míry souhlasím, a sám idealisticky tíhnu k anarchokapitalismu. Ale tohle dílo, to je prostě jen nekonečně se táhnoucí výblitek názorů, pocitů a přání, z nichž většina se historicky ukázala jako úplně mimo, nebo vysloveně špatně.
Asi nejhorší na celé knize je když se nakonec hrdinka dostane ke slavné rezistenci, která od rána do noci mluví o tom jak utlačování se nechávají utlačovat a je to tedy jejich vlastní volba. A přitom se utlačeně schovávaj před zbytkem světa, nechali si sebrat majetek a moc a nezvládli s tím udělat vůbec nic, kromě útěku. A celá jejich rezistence spočívá v tom, že se snaží ukázat utlačitelům nějakou morální lekci.
Hlavní klaďasi mají doslova perpetum mobile, různé paprsky a celkově porozumění fyzice a technologii, které jim umožňuje dělat si co chtějí. Kdyby chtěli, tak klidně můžou postavit létající město a fakt lítat do nekonečna někde na obloze. A co s tím vším udělají? Nic. Sedí na tom a vedou monology o tom jak si vnější svět bez nich neporadí.
Obzvlášť zábavné, když to člověk srovná s reálnými dějinami a vidí, jak socialismus v pohodě zvládl jít přes mrtvoly desítky let, než se to na něm nějak víc projevilo. Vůbec mu nedělalo problém povraždit továrníky, a pořád to přitom šlo. Nějaké morální lekce byly všem úplně ukradené.
Pak je tu samozřejmě způsob jakým je kniha napsaná, což je hrozně únavný set příšerných monologů o morálce a právu, podávaný jednou nebo druhou postavou. Nejhorší monolog zabírá půl kapitoly a má to být projev v rádiu, který měl trvat tři hodiny. A fakt trvá tři hodiny přečíst.
Všechny postavy jsou jen dvou druhů. A ne, nedělí se sexisticky na ženy a muže, ale na kapitalistické správňáky a socilistické slizouny, kteří jsou prostě čisté parodické zlo. Fakt, zcela bez přehánění, autorka popisuje, jak si ke konci různé záporné postavy uvědomí, že vlastně jsou zlo jen proto aby byli zlí a škodili. To je celá jejich motivace, kterou si do té doby neuvědomovaly. A na druhou stranu, všichni kapitalisti jsou bez ohledu na pohlaví úplně stejným hlasem autorky. Všichni mají stejné ideály a cíle, stejnou filosofii, motivaci a tak dál. Je úplně jedno jestli jsou muž nebo žena, staří, mladí, bohatí, nebo chudí.
Co pro mě bylo asi nejhorší; ty různé popisy toho co kdo cítí a necítí, jak to dává najevo, co se mu objevilo ve tváři. Jak dal John Galt jediným neznatelným pohybem svých očních víček najevo zároveň pobavení, zahořklost, lásku k práci, ujištění o neutuchající věrnosti kapitalismu, cenu bitcoinu v poměru ke spálenému uhlí, program radia na příští týden, barvu trenek kterou zrovna má na sobě a to celé, aniž by si toho někdo všiml a reagoval na to. I kdyby teda reagovat mohli, protože záporáci tváří tak dobře reagovat neumí a když už jo, tak jen dát najevo podlost a závist.
Co mě na knize asi nejvíc bavilo a drželo byly ty technické popisy a železnice, ale celkově jsem se nemohl zbavit dojmu, že bych to měl zahodit a jít si přečíst třeba Julese Vernea. Ten by se mě aspoň nesnažil padesátkrát zas a jinak za sebou ukázat, jak je socialismus špatný, zatímco řeší údržbu kolejí a vlaků, ale prostě bych se prolít balonem kolem světa, nebo si užil umělý ostrov, nebo nějaký jiný výdobytek tehdejší industrializace. Mohl bych snít o dobrodružství, místo abych se prokousával tísícovkou stránek, kde mi někdo prostřednictvím stovky monologů vysvětluje po sté zase znova, že socialisti prostě fungovat nemůžou a v čem spočívá jejich podlost.
Celkově mám po dočtení takový ten hrozně bizarní pocit, co máte když si dáte něco o čem všichni kolem vás tvrdí, že je to úžasné mistrovské dílo, ale ta genialita přitom jde úplně mimo vás. Wtf.
Úmorně dlouhá kniha, která by šla smrsknout zhruba na čtvrtinu, aniž by tím nějak utrpěl příběh.
Jsem poměrně pravicově smýšlející osoba, ale co je moc, to je moc, jakékoli dogma je podle mě prostě špatně. Kniha mi nějak připomněla dětství, kdy jsme jako pionýři vystupovali na komunistických schůzích. Jen je to naopak. Hodní kapitalisté jsou tady terorizováni zlými socialisty. Výsledkem je ale jen druhý extrém, který je nakonec stejně nesmyslný.
Popis toho, kam vede filozofie „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (do pekel průměrnosti), jsem četla v nějaké psychologické knížce, jen si nevzpomínám, kde. A tam to bylo pěkně popsané a bez zbytečného patosu, kterému se zde autorka oddává mírou vrchovatou.
Někdo říkal, že komunita v údolí připomíná Neználka, a s tím musím souhlasit.
Kniha mi připadá celkem naivní a sluníčkovostí si nezadá s Celestýnským proroctvím nebo podobnou ezo-literaturou.
Spoustu věcí bych autorce odpustila, protože v době vydání knihy to musela být poměrně nečekaná věc.
Co jsem ale neskousla, a vážně nepřečetla celé, byl projev Johna Galta. To už bych si asi raději přečetla komunistický manifest.
Celkově - první půlka mě ještě bavila, ale druhá mě dočista otrávila. Takže za mě 50%.
Fanatismus ve své nejčistší podobě, premisa kniha něco do sebe má, provedení a úpornost, jakou je čtenáři do hlavy vtloukán " jediný správný světonázor" je otravná a ubíjející. Knihu jsem nedočetl, v podstatě opakuje stále dokole ten samý "jediný správný názor" a podkládá jej ̶a̶r̶g̶u̶m̶e̶n̶t̶y̶ , pardon, opakováním "jediného správného názoru". Stejně jako Zdroj je pro mě tato kniha nesnesitelná ať už způsobem vyprávění a fanatismem autorky, tak hlavně tím, co hlásá. Děkuji, nechci. A to nejsem žádný levičák nebo, nedej bože, komunista či socialista.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Atlasova vzpoura |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami I. |
| 2018 | Ctnost sobectví |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami III. |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami II. |
To bylo tak dobře vymyšlené depresivní, že jsem zvládnul jen třetinu. Kdybych to čet dál, měl bych dokonce života noční můry.