Rihatama komentáře u knih

Muž-otec. Chlapec-syn. Láska. Naděj. Beznaděj. Strach. Smrt. Cesta. Strach. Smrt. Cesta. Strach. Smrt. Strach. Cesta... Smrt. Naděje.

Cestu jsem četla po letech znovu. Znovu silný zážitek. Snad ani netušíme, čeho všeho je člověk schopen, aby přežil. A čeho všeho je člověk schopen pro milovaného člověka. Nebo právě jenom pro něj. Jména nejsou důležitá. Bůh není. Nebo ano? Tato cesta (Cesta) není pro každého.

"Máte děti? Ano. A nesnědli jste je? Ne. Vy děti nejíte?..."

54 02.04.2018

Odkaz dračích jezdců se košatě rozvinul, jako když pavouk tká svou pavučinu. Hlavní hrdinové dračího příběhu, Eragon, Roran a dračice Safira rostou, stejně jako roste a vyvíjí se sám Paolini. V případě Rorana jde o docela zajímavý a rychlý skok z původně zakřiknutého, řekla bych až zbabělého klučíka... Ovšem láska je velká čarodějka :-). Přibývá kouzel, dramatičnosti, nebezpečnosti, politikaření a přichází krvavé boje. Ano, nelze si při čtení jejich popisu nevzpomenout na Tolkienovy příběhy. Ale to snad vždy, když spolu bojují síly dobra a zla. A díky drakům a velké roli kouzelníků a kouzel ve svých dračích příbězích Paolini stvořil svou vlastní, svébytnou bájnou říši. Naprosto mě okouzlila elfská Ellesméra. Chtěla bych mít Paoliniho představivost, bez níž by jí nemohl stvořit. Elfové mi byli vždycky sympatičtí :-). Chápu, že mnohé přílišná popisnost některých scén a myšlenkových pochodů může odradit či nebavit. Já ale naopak všechny podané informace a popisy uvítala. Jako bych všechny ty příběhy žila a nejen sledovala zdálky a čekala, když už přijde nějaká ta akce. První díl dračích jezdců se mi zalíbil. Ovšem v druhém Paolini přeřadil na vyšší rychlostní stupeň, jakkoli jeho hrdinové občas vystupují poněkud šablonovitě a tedy i předvídatelně. Odhalení Murthagova a Eragonova tajemství mě ale překvapilo. Vážně se těším na další jízdu s draky.

P.S.: po přečtení jsem přemýšlela, proč se vlastně tato kniha jmenuje Eldest. Co nebo kdo je Eldest? Mám tip, ale asi bych jej neměla zveřejnit, když to explicitně neudělal Paolini :-)

27 28.03.2018

Neplánované dobrodružství devítileté Trishy, ztracené v lese, bylo mým prvním setkáním s Kingem. Jak se jeví z dosavadních komentářů, pro řadu z jeho skalních čtenářů je tato knížečka, postrádající nadpřirozené bytosti a síly (vyjma neobvyklé vyzrálosti malé hrdinky), spíše zklamáním. Možná v neznalosti Kingova díla byla moje výhoda. Žádné překvapující a dechberoucí hororové scény mi nechyběly, protože kingovky jsem neznala. Já naopak díky Trishe Kingův svět objevila a chtěla jsem se do něj vrátit.

Způsob, jakým King dokázal popsat strašidelnou atmosféru docela obyčejného lesa, stejně jako pocity a duševní a rozumové pochody holčičky, která se v něm ztratila, pokládám za mistrný. Duševní horory čerpající z naší nezměrné a mnohdy neovladatelné představivosti jsou mi vlastně mnohem bližší. Společně s Trishou jsem se děsila zvuků, šelestů, stínů a vůbec všeho, co les skýtá. Asi bych ani neuspěla prožít sama v lese tolik dní a nocí jako Trisha. Ano, bylo zvláštní, že Trishu po celou tu dobu nenapadla žádná divoká zvěř, ale i v tom lze vidět záměr autora. Je to přece jenom fikce, nikoli realita, i když na přízraky zde narazíme jen v lidských hlavách. I tak se mi místy krátil dech a ježily chloupky na zátylku, takže bylo uklidňující a i povzbuzující procházet tím nemožně strašidelným lesem právě s rozumbradou Trishou. 9 nebo 29 let. Byla jsem ráda, že jsem v tom lese právě s ní. Trisha mě okouzlila a na dlouho zalezla pod nehty. Tak, že jsem si ji musela po pár letech přečíst znovu. A opět mne nezklamala.

41 26.03.2018

Duchovny dal své prvotině krásný, typicky americký název, který mluví sám za sebe, Holy cow. Ale protože titul je obtížně přeložitelný do češtiny, je třeba ocenit překladatelčinu invenci a užití typicky české, tedy Štrosmajerovy nesmrtelné hlášky místo původní, dvojsmyslné Duchovného americké hlášky. Překlad vůbec sám o sobě zasluhuje uznání.

Ale zpět ke kravám, resp. krávě, krocanovi a vepři. Vážně vtipná skupinka představitelů živočišné říše, která dává na frak říši lidské. Filozof, politolog i symbolog se musí bavit; "svatá" kráva touží do Indie, krocan (turkey) chce pochopitelně do Turecka a zaníceně židovský vepř Šalom pak do Izraele. Že židi vepře nejedí, je samo sebou. Ovšem v sousední Palestině by vepře Karla mohli i ukamenovat... Autorovo živočišné trio se na svých cestách bez potíží pouští i do řešení celosvětových náboženských a politických otázek a sporů. Velice zkratkovitě a na velmi omezeném prostoru. Pohádky ale obvykle nebývají dlouhé. Takže já se bavím a nadto mám prostor se zamýšlet nad nahozenými udičkami.

Výmluvný je také popis prvotní motivace krávy Elsie, a to když shlédla brutální praktiky amerického masného průmyslu (ne, že by se jiné braly servítky, ale tohle je přece americká kráva). "Kuřata byla na sebe tak namačkaná, že měla sotva dost místa, aby mohla vůbec dýchat.. skoro se nemohla hýbat, pařátky jim zarůstaly do mříží a lidé jim někdy museli usekávat nohy, aby je mohli vyndat. A pak přišly na řadu krávy..." Nezáleží, jestli jsem vegetarián nebo nejsem. Jsem ale jistě proti děsivým praktikám masového masného průmyslu. A o tom americkém už jsem něco četla (viz např. kniha Jonathana S. Foera). Takže tady Duchovny, jako v řadě dalších momentů, vlastně vůbec nefantazíruje, i když svůj vjem nám zprostředkovává kráva. Duchovny sice nejede celou dobu na plný plyn, lze se ptát, proč právě on se vyjadřuje ke konfliktům Blízkém východě. Myslím, že kdyby soutěžil v miss krásy, byl by jednou z těch, které si přeji ze všeho nejvíc celosvětový mír. Na druhou stranu nevím, proč by nemohl projevit názor na cokoli a celkově jsem si tuto knížečku užila.

29 23.03.2018

Nikdy jsem nečetla nic děsivějšího, bolestnějšího, odpudivějšího a smutnějšího. Především proto, že vím, že ta bytost, které se všechna ta neskutečná příkoří stala, je skutečná, stejně jako ta příkoří. Až se mi chvílemi, vlastně skoro pořád, tajil dech hrůzou a zděšením nad bezbřehým a nemilosrdným násilím a krutostí otce, ale i matky. Nechápu. Nerozumím. Nevěřím. Čeho jsou lidi mezi námi schopni. Potřebuji přestávku. Odpočívám si i u jiné knihy. Dočetla jsem snad jenom proto, abych se ujistila, že to skončilo. Krutý blázen, posedlý okultismem, chtěl stvořit nadčlověka. Stvořil ale zbraň, která se otočila proti němu. Kéž bych nikdy nemusela takovou knihu číst. Kéž by nebylo člověka, který by měl důvody ji napsat. Životní příběh, který v mládí Maude protrpěla, je ve všech ohledech tragický. Maximálním počtem hvězd tak musím ocenit její obrovskou vnitřní sílu a také otevřenost a upřímnost, s jakou o svém traumatu nakonec dokázala hovořit a psát.

33 20.03.2018

Jak přijít o nevinnost? Snadno. Ovšem nikoli bez nevítaných následků. Aspoň ne v tomto příběhu. Z panice milenec. Z milence zkusmo násilník, však vzápětí snoubenec. Ze snoubence vrah a řezník. Z vraha zrádce. Uf. McEwan na šachovnici svého příběhu užívá pro vyobrazení přerodu emociálně nezralého jedince do kruté dospělosti překvapivé tahy. Alespoň pro mne. A to na pozadí ničeho menšího, než americko-britské špionážní akce ve středu poválečného Berlína, kde spolu ve studenoválečnickém módu soupeří ty největší po/válečné mocnosti. Náš milý hrdina je docela slušný zbabělec. Oblíbit si jej moc nelze. Lze však ocenit smysl pro tragikomično anglického autora, který z "testu lidskosti" ve svém románu nechá propadnout v románu takřka jedinou anglickou postavu, která si nota bene oblíbí dříve zavrhovanou americkou kulturu, jako hamburgery s hranolkama v kantýně, baseball nebo horkou čokoládu v automatech. Román dobrý, přece však jen místy trochu plytký na můj vkus, přese všechny "atraktivní" kulisy poválečné doby.

25 19.03.2018

Skvělá fantasy! Žádní mimozemšťané, žádné nestvůry s osmi nohama či třemi ušima, žádní roboti... Jen člověk. Se všemi svými duhy i neduhy. Neotřelý a ve své době asi i zcela mimořádný nápad. A jakkoli příběhu dominuje krkolomný pohyb Charlyho na ose IQ zleva doprava a zase zpět, mnohem více než o chytrosti a zaostalosti se od Keese dozvídám o lidských slabostech, lidské ne-toleranci a především strachu. Strachu z jiných, lepších, chytřejších, vzdělanějších, bohatších aj. lidí vedoucí v reálu k celosvětovému tažení za politicky korektní rovnost. Equality. Zaklínadlo, které v posledních desetiletí pohřbívá odvahu a ambice jedněch, aby vítězila průměrnost těch druhých. Jak jinak by ale ti druzí mohli projevit svou lidskost? Příběh je ale také o štěstí, naději, očekáváních a iluzích. A deziluzích. Ano, a prozření. Charly to vše stihl v několika měsících života. My na to vše máme celý život. A ne nutně musí prozření přijít až v jeho závěru. I díky Charlymu.

50 18.03.2018

Začíst se do Odkazu dračích jezdců bylo mým dávným dluhem. Na dobrodružných a následně fantasy knihách jsem vyrostla, hobiti, elfové, trpaslíci aj. byli a jsou mými velkými oblíbenci, v neposlední řadě, všechny ty dračí bichle už pár let trůní v mé knihovně i s podpisem autora. Navíc, o dracích jsem toho vlastně moc nečetla a elfové & spol. už mi také chyběli. Mám za sebou Eragona a času stráveného s ním, Safirou, Bromem, Murtaghem, Aryou či kočkodlakem Solembumem rozhodně nelituji. Občas z příběhu probleskuje spíše pohádka, než dobrodružná fantasy, svět klaďasů a záporáků je jednoznačně rozdělen a některé nesčetněkrát bez obměny opakované hlášky příběh místy trochu zplošťují či uměle prodlužují. Na druhou stranu, jsou lidé, co spolu žijí celý život s neskonale omezenější slovní zásobou :-). A já mám pohádky, kde odvaha a statečnost vítězí, ráda. Mladičký (tehdy) Paolini mě na každý pád dokázal přišpendlit ke svým do detailu propracovaným dračím příběhům a svými barvitými popisy mi před očima dokonale živě vystavěl draky a dračí jezdce, kouzelníky, elfy, trpaslíky a taky obyčejné lidi nebo padouchy, a jejich životní osudy. Jména, která dal svým hrdinům, mají nádherný zvuk, stejně jako starodávný jazyk, bez něhož kouzelnou formuli vyslovit nelze... Už se těším zpátky do Alegaësie.

27 16.03.2018

Než jsem se po dojímavě přísném hrubiánovi Ovem rozhodla sáhnout po omlouvající se Babičce, která je taggována coby kniha pro děti a mládež (a docela správně), trvalo mi to docela dlouho. Titul knihy je o něco výmluvnější, než v případě Oveho, přesto jsem nečekala, že babička po téměř celý příběh promlouvá a do života ostatních nevybíravě zasahuje ze záhrobí. Hlavní postavou je tak na svůj věk přemoudřelá, ne vždy právě sympatická holčička s nadměrně vyvinutým pocitem nadřazenosti, vyvinutým možná v pudu sebezáchovy, protože pro ostatní děti je totiž jednoduše divná.

Backman příběhy a osudy poměrně dost zvláštní skupinky obyvatel domu (lidských i zvířecích) pečlivě strukturuje a dávkuje odhalení příčin jejich povah a chování. Velmi pomalu jsem si tak k nim vytvářela vztah a pochopení pro jejich jednání. Současně mi to přišlo velmi lidské. A severské. Lidé na severu se hned na první dobrou neodhalují a nesvěřují. Chce to čas a někdy nestačí ani celý čas světa, aby si k nim člověk našel cestu. Toto postupné odkrývání motivů jednotlivých postav přináší skutečné lidské příběhy, zahalené do mystického, pohádkového hávu. Na jeho konci se však pohádková říše rozplývá a pohádkové bytosti dostávají zranitelnou, lidskou tvář.

Pravda, je to jiná kniha než Ove, jiný žánr, ale obdobný přístup. Babička mi svou svérázností, nekonformností (eufemisticky řečeno) a přitom dobrými úmysly, trochu připomínala Oveho. Tady se Backman nezapře. Ovšem ani v poetice tohoto příběhu. Na přečtení dalšího osudu Britt-Marie & spol. si ale raději ještě chvíli počkám.

37 13.03.2018

Óda na Churchilla. To je zřejmé z prvních a mnoha dalších Johnsonových řádků. Píše o člověku, který je v jeho očích velkým Britem, respektive tím největším Britem, jaký ve 20. st. žil (pakliže ne největším člověkem na světě). To nejednoho možná odradí od dalšího čtení. Vždyť tohle nemůže být objektivní zachycení životopisu kohokoli. Když si ale přečtu životopis Borise Johnsona pochopím, proč právě on je takovým fanouškem Churchilla mladšího a autorem tohoto životopisu. V sepsaném životopise je ale Johnson, zdá se, k Churchillovi spravedlivý, tedy uznalý i kritický. A je nabíledni, že Churchilla je třeba si vážit za řadu jeho činů a rozhodnutí bez ohledu na osobní sympatie či antipatie.

Jak Johnson připomíná, krom svých nesporných zásluh v boji s nacistickým Německem, W. Churchill se vyznačoval i řadou osobnostních nepěkností (podobně jako konzervativec Johnson, o generace mladší stranický soukmenovec). Od okázalé nekonvenčnosti, stranické neloajálnosti, oportunismu a touhy po "potlesku" po elitářství. Stranou nezůstaly ani Churchillovy nesouhlasné postoje např. k samostatnosti Indie či jeho, z dnešního pohledu, rasistické postoje k Arabům i Židům. Kritiku Churchillovy osobnosti ovšem málokdy Johnson pronáší za svou osobu. Spíše cituje ty, co jej kritizují. Pokud sám zmíní nějaké Churchillovy nedostatky, vzápětí je takřka ospravedlňuje a vyzvedává jako projevy lidskosti či projevy poplatné své době a okolí. Do kontrastu pak staví, poměrně nevybíravě, neschopnosti a vady samotných kritiků a dokonce i Hitlera. Zajímavý pro mne byl, mezi jinými, Johnsonův rozbor a pohled na Balfourovu deklaraci.

Na každý pád Johnson sepsal velmi čtivý, informačně nabitý a velmi osobní a osobitý portrét Winstona Churchilla, člověka a neúnavného bojovníka za britské impérium, který bezpochyby právem získal řadu vojenských ocenění a rovněž i Nobelovu cenu za literaturu.

29 08.03.2018

Lettteové "šikovné tipy do domácnosti" (nejsem totiž právě domácí typ), vč./hlavně, "jak zabít manžela", se mi dostaly do ruky bezprostředně poté, co jsem se vdala. Můj manžel stále žije a naše manželství, mohu-li soudit, má před sebou ještě dlouhou budoucnost :-). Letteová nepředkládá žádné hlubokomyslné teze, zápletky ani závěry. Neanalyzuje. Neřeší. Bavil mě však její humor a více než vtipné a výstižné glosy (Když manžel vyžaduje snídani do postele, poraď mu, ať spává v kuchyni.). A to tak, že jsem chvílemi nekontrolovaně vybuchovala smíchy. Skvěle odlehčený návod k přežití nešťastného/nepovedeného/stereotypního... manželského vztahu.

27 07.03.2018

Útlá kniha Fischlových Hovorů s Janem Masarykem je pro mne učebnicí demokracie v čisté, zhuštěné formě. Je plná obyčejnské lidské moudrosti, nadhledu, nezměrné osobní odvahy a lásky k člověku. Jan Masaryk byl hluboce spravedlivým člověkem a bytostným zastáncem svobody člověka a demokracie. Je až s podivem, jak jsou Masarykovy názory stále aktuální, stále platné, stále inspirující. Dovolím si jen jednu citaci, aniž bych tuto Masarykovu myšlenku chtěla vyzvednout nad ostatní. Jen pro dokreslení jeho způsobu myšlení a lidového vyjadřování: "Na světě by mohlo být moc krásně, kdyby nebyly války. Jenže lidi jsou prasata. Vždycky byli. Od té chvíle, co přestali být opice. Já se divím, že starý Darwin na tuto evoluci nepřišel.".

32 05.03.2018

"Bůh nehraje v kostky". V této jediné větě shrnul Einstein, nesmrtelný zejména pro svou teorii relativity, svůj takřka celoživotní postoj ke kvantové teorii. A nejen k ní. Ani vesmír se přece nemůže donekonečna rozpínat. Jak by to vypadalo, kdyby se nedalo věřit základním fyzikálním zákonům? Einstein, sám v mládí ne zrovna konvenčního vystupování a s gustem rozporující fyzikální teorie svých starších kolegů, moderní fyzice od určitého věku právě neholdoval. Současně byl také ale nesmírně lidský a Einsteinův životopis z pera Waltera Isaacsona jsem četla, jako se čtou detektivky. Nešlo jej odložit, aniž bych se netěšila, až se do něj znovu ponořím. Vlastně až díky Isaacsonovi jsem pochopila jednoduchost rozdílu mezi obecnou a speciální teorií relativity.

Zajímavé je, s jak ohromující vytrvalostí se Einstein snažil propočítat své teorie (mnoho let například věnoval neúspěšnému hledání jednotné teorie pole), stejně jako hloubka, s jakou se do teoretických fyzikálních problémů nořil. Více, než o fyzice, se ale dozvídáme o osobnosti Einsteina, o jeho přednostech i celé řadě slabostí, o jeho manželkách, dětech a cestách, které k nim nejednou obtížně hledal, nebo také nehledal, o jeho politické angažovanosti (byl mu dokonce nabídnut prezidentský úřad státu Izrael), o jeho ambivalentním vztahu k rodnému Německu a postojích k dramatickým dějinným událostem. Úžasně čtivou formou informačně - co do fyzikálních teorií tak života tohoto nositele Nobelovy ceny za objasnění fotoelektrického jevu (tedy nikoli za teorii relativity, jak by si jistě zasloužil) - nabité dílo.

32 03.03.2018

Po Waltariho Pádu Cařihradu jsem sáhla mj. i proto, že Florencii i Istanbul/Cařihrad/Konstantinopol, ještě před 15 lety s jasnou linií mezi evropskou a asijskou částí, dnes pohlcený v jednotící šedi mezinárodního mumraje, jsem sama několikrát navštívila. Vyprávění Latince/Řeka Jana Angela a jeho životní příběh, či spíše pouť životem, připomíná poezii, více než prózu, a Jan Angel básníka, více než vojáka. Poetika příběhu ovíjejícího se kolem ústředního tématu, pádu Cařihradu, je jemná a drásající zároveň. Je osvětlující co do poznání dávných příběhů a co do bez/významu zde se křížící ortodoxní, katolické a muslimské víry pro své nositele a šiřitele. Příběhu dominuje hluboká milostná linka, za kterou by se nemusel stydět ani Shakespeare. Umožňuje však poukázat na rozervanost Janovy duše, projevit Janovo odhodlání a víru, za kterou je připraven zemřít a smrt blízkých u něj a v konečném důsledku vede k poznání, že "Ztrátou duše se přerušuje bytí člověka. Tělo je jen tělo.".

29 01.03.2018

Žítkovské bohyně, lapí vás do svých sítí a nechtějí pustit. Obtížně přístupné, chudé horské kraje Bílých Karpat. Bohování. Zaklínání. Temná doba. Čas se zastavil. Zatížené vztahy. Tajemná rodinná minulost. Pátrání v archivech... Kateřina Tučková vytvořila, s pomocí bohatého badatelsko-faktografického základu, i když asi už ne zcela věrného historického přístupu, jak dokládají reakce jedné dotčené rodačky či autora již dříve vydané knihy se stejným titulem, mimořádně čtivé dílo na výjimečně zajímavé téma kopaničářských léčitelek z Bílých Karpat pohybujících se na pomezí alternativní medicíny a magie, nadto ve složitém a krutém dějinném období nacismu a komunismu. Už vím, kam vyrazím o příští svatojakubské noci, bude-li to aspoň trochu možné.

83 27.02.2018

Obsažná a velmi čtivou formou podaná úctyhodná historie mongolského národa od prehistorického období staršího paleolitu po současnost (r. 2015). Oceňuji také rozsáhlý, detailně zpracovaný rejstřík. Jenom bych uvítala podrobnější popis/sondu do česko-mongolských vztahů, kterým autoři v závěru publikace věnovali pouze necelých 9 stránek.

22 27.02.2018

Myslím, že nejeden z nás se čas od času docela rád v "jiné" kůži a pod rouškou anonymity touží osvobodit od zažitých rituálů a společenských konvencí spojených se zaměstnáním, rodinou, přáteli a říkat či dělat, co si jindy třeba jenom myslí a pak se prostě zase pěkně v klidu vrátit do bezpečí své staré, známé kůže. Autoři využívající pseudonymy, a nejenom oni, o tom nejspíš vědí své. Každá mince má dvě strany. V Kingově románu je ta druhá strana mince, tak nějak pochopitelně, hodně temná, plná brutálního násilí a krve. A také nejistot, které do životů normálních lidí vnáší Kingovo promyšlené metafyzično. Skvělý nápad, skvělý začátek na operačním sále, skvělé vystavěný koncept, skvěle navrstvený příběh. Napětí nepovoluje ani v nejnevinnějších situacích. Jen by mi nevadilo o krapet méně krve. Díky za třepotání křídel vrabců.

30 25.02.2018

Vegetariánka získala mou pozornost jak samotným názvem, tak původem autorky. Je zde zachycena tradiční východoasijská konvenčnost a poukázáno na dominantní rys společnosti, tedy hlavně nevybočit z řady a nevyvolávat pozornost, což na straně druhé vzbuzuje potlačovanou touhu tuto poměrně pokryteckou jednolitost rozbít, šokovat a především osvobodit se. Vegetariánství (či veganství, což není v tomto případě podstatné) lze nicméně těžko vnímat jako ústřední téma tohoto příběhu. Hlavní hrdinka se stala vegetariánkou a "krvavý" boj se svými příbuznými za svou novou životní filozofii vede zjevně nikoli z přesvědčení, ale protože ji nahání noční můry, které spojuje právě s jezením masa. Maso a krev ale vytváří ideální dramatický protiklad křehké a jemné kráse hlavní protagonistky a barevnému, snovému světu květin a stromů, které jsou spolu s ptáky a motýly výraznými prvky asijského výtvarného umění. Možná proto si autorka vybrala právě vegetariánství, jakkoli to klidně mohla být třeba homosexualita či jiné tabuizované téma ve společnosti.

Knihu chápu především jako kritiku zažitých, tradičních zvyků a způsobů chování, které jednotlivce, a ženy obzvlášť, v (nejen) této asijské zemi sešněrovávají, o které se zde svádí boj, a kvůli nimž je snaha potlačit a potrestat jakýkoli úkrok stranou nezařazeného jedince. Pro mne přesvědčivé, věrohodné a přes násilnosti a známý zvýšený důraz na sexualitu (podobně jako u Murakamiho) i velmi poetické. Za podání příběhu z pohledu prvních dvou vypravěčů, manžela a švagra, dávám plný počet bodů. Třetí část, sestřino vyprávění, už poněkud ztrácí dech, vlastní myšlenku spíše rozmělňuje a kniha vyznívá pomalu do prázdna.

32 24.02.2018

Nepatřím (nepatřila jsem...) mezi zanícené čtenáře Kingových děl. Zatím. Přečetla jsem dost knih a mnohem, mnohem více jsem jich nepřečetla, vč. od Stephena Kinga. Přitom jenom přečtení všech jeho knih jednomu musí vzít hooodně času. Horor obecně není žánr, který bych zrovna vyhledávala. Jak jsem byla bláhová. Chtít zploštit a vměstnat do jedné jediné škatulky takového spisovatele. Teď už je Mrtvá zóna mou čtvrtou Kingovou knihou a určitě není poslední. V Mrtvé zóně King balancuje na pomezí politického thrilleru a psychologického románu. John Smith, který stráví roky v komatu, prožívá svůj vlastní vnitřní duševní horor, za jehož ukončení má zaplatit nejvyšší cenu. King naprosto přesvědčivě vytváří plastickou představu duševního pekla, kterým John Smith musí nevyhnutelně procházet. Děsivé. Smutné. Působivé. Do Castle Rocku se budu vracet znovu a znovu.

46 23.02.2018

Přízračně zpracovaná metafora magického světa prvočísel jejich překlopením do lidského světa obtížně integrovatelných/neintegrovatelných jedinců do emocionálního, nedokonalého lidského společenství. Lidská prvočísla v románu čelí nejenom nevyhnutelným - prakticky vždy negativním - dopadům svého konání, či spíše nekonání/bytí, ale i dopadům svých rozhodnutí. Efekt motýlích křídel je asi nejpřiléhavější pojmenování kruté osudovosti a dosahu takových rozhodnutí. Giordanova výborně zpracovaná typologie hlavních hrdinů nevybíravě poukazuje na neschopnost či dokonce oboustranný nezájem o vzájemně vyhovující koexistenci většinové společnosti s jakkoli odlišnými individualitami vlastního druhu.

Nečekejte žádnou selanku. Autismus, anorexie, sebepoškozování, vykořeněnost, neschopnost odpuštění, narušená sebedůvěra, vina, nenaplněné tužby aj. Fakt velká spousta nešťastných lidí v příběhu několika lidí. Koho by to mohlo zajímat? Mám za to, že mnohé z nás. Vždyť všichni musíme žít ve většinové společnosti a snad téměř každý z nás si nese životem nějaký svůj menší či větší handicap. Pochopit ty druhé. Pochopit sebe sama. Nebo se o to aspoň snažit. Ne každý má odvahu být jiný, tedy sám sebou. Giordano nenabízí rozhřešení. Odkrývá však to, co na odiv obvykle vystavováno není.

44 20.02.2018