Rihatama komentáře u knih

Začátek knihy připomíná poměrně tuctový studentský románek z univerzitního prostředí postrádající vzájemné citové zaujetí. I když to tak povětšinou v tomto věku možná bývá ;-). Milostné, často spíše pouze sexuální vztahy hlavních aktérů (svoboda, neurony, biologický akt ...) tvoří ústřední linie na pozadí událostí pražského jara. Nejsem si jistá, jestli se Mawer tak trochu nenechal inspirovat Kunderovou nesnesitelnou lehkostí, ale umím si představit i hlubší a zajímavější téma pro vykreslení revolučních událostí osmašedesátého v Československu. K těm však Mawer postupuje velmi, velmi, velmi pomalu. Nic proti sexu v literatuře, jeho aktérům však alespoň mohl do úst či do hlav vložit hlubší myšlenky. Dostává se mi tak bohužel spíše triviálnosti v kontextu historické zásadnosti. Dle mého si mohl Mawer odpustit i ony laciné a zjednodušující rádoby archetypální odkazy na rysy slovanských/československých holek a těch západních, nebo co Čech to Švejk... Ovšem vcelku to zapadá do jeho poněkud povrchního přístupu k zarámování ústředních událostí zvolenými lidskými příběhy.

Na Pražské jaro jsem se vážně těšila. Podle anotace jde o "chytrou a smyslnou knihu". No, řekněme od každého trochu. Není to špatná kniha. Jen jsem se nechala zmást a nalákat názvem knihy. O 2. světové válce toho bylo napsáno nepřeberně. O jaru 68 v románové podobě pomálu. Možná si nepamatuju osmašedesátý, ale komunismus, který následoval, velmi dobře. Tak jsem se na románové zpracování této pro život mé generace zcela zásadní události fakt těšila. A přece jsem nakonec ráda, že jsem překonala prvotní zklamání a knihu dočetla. V poslední třetině knihy je předchozí absence hlubších pocitů a událostí více než kompenzována. Roli Sovětů a dalších našich spojeneckých tzv. zachránců před kontrarevolucí Mawer vystihl přesvědčivě. Kulisy života v (před)normalizační době Československa mi připomněly hluboko zasunuté vzpomínky. Nic moc pěkného. Zapomínat ale není nejlepším receptem na lepší budoucnost. Dnešní děti žijí v blahobytu. Není to jejich vina, ale ani zásluha. A to může být pro vnímání skutečných pohnutek mnoha současných světových politiků, ne daleko od našich hranic, hodně zavádějící. A proto mohou zase snadno o mnoho přijít. O svobodu, řekněme pro začátek.

43 09.10.2019

Filozofie objektivismu Ayn Randové o nezávisle přemýšlejícím, sebevědomém člověku/individualistovi zakomponovaná do poměrně obsáhlé románové fresky. Člověk se v pojetí Randové ostatním neobětuje, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací.

Ano. Člověka mrazí, když čte některé řádky. Vždyť tohle mi něco nepříjemně připomíná... I když takhle jednoduše život lidský neprobíhal v době, kdy byl román napsán a už vůbec ne dneska. Černá nebo bílá. Nic mezi tím. Absolutní přesvědčení o své pravdě. Absolutní a nekompromisní víra v člověka. Jenže i věřící člověk, člověk slabý, submisivní, nevzdělaný, zbabělý či chamtivý nebo nemocný a handicapovaný je zase jenom člověk. To příroda a genetická výbava homo sapiens sapiens zajistila, aby společnost nebyla složená ze samých Roarků. Ne, že by se mi to líbilo. Ale znamená to opravdu, že všichni NeRoarkové jsou špatní? Pokud ano, tak proč Roarkové v Randové pojetí více nevysvětlují, neinspirují, neobhajují? Proč se nám předkládá čistě pasivní souboj racionální bytosti s iracionální společností. Proč je Roarkova pravda, která je mi tak blízká a sympatická, současně tak odtažitá a téměř nadutá? Je snadné zavřít se do svého vlastního světa a nechat venku zbytek světa, o který mám důvod nestát... Nekompromisní pýcha na vlastní vidění světa/architektonických staveb dělá z Roarka, a dalších v jeho blízkém kruhu, spíše nabubřelého mučedníka než hrdinu. Randová tak učinila ze svého hrdiny nadčlověka, který je přesvědčen o své absolutní pravdě. Ano, i to poučení/obhajoba nakonec přece jenom zazní, ale pouze před velmi omezeným publikem. Chápu, že dílo je určeno čtenáři, nikoli oné iracionální společnosti kolem Howarda Roarka. To ale dle mého nestačí. Právě proto, že jde o románové dílo.

Román je rozhodně čtivý a i docela dobře napsaný. Stejně jako Randové pozdější a rozsáhlejší Atlasova vzpoura. Filozofie, kterou touto cestou čtenáři servíruje, je více než zřejmá. Kvůli neústupnosti, jakou povaze Howarda Roarka přičetla, však také svůj román činí tak trochu nevěrohodným. Inspirace a hlubokých pravd je však ve Zdroji více než dost. A to tu jde především.

"Ať všichni žijí pro všechny. Ať se všichni všem obětují a nikdo z toho nemá žádný prospěch. Ať všichni trpí a nikdo se neraduje. Ať se zastaví pokrok. Ať všechno stagnuje. V stagnaci je rovnost."

"Nikdo nebyl za nic zodpovědný. Nikdo nemůže být pohnán k odpovědnosti. A takový je každý kolektivní čin."

36 08.10.2019

Stavba katedrál, jak honosné, úctyhodné a povznášející téma... a přece, mnohem více než katedrálami, jejich pilíři a loďmi, či snad hlubokými (nebo alespoň hlubšími) filozofickými či teologickými tématy, je dílo napěchované temnými lidskými myšlenkami, intrikami, nízkými pudy, bázní, úskoky, beznadějí, násilím, bídou a hladem. Ano, jsme někde v hlubokém středověku, ale tohle je vážně síla. Všechny hlavní postavy zde stíhá rána za ranou... Nenajde se tam pomalu jediného spravedlivého a slušného člověka. Snad úplně každý má máslo na hlavě. A sotva se objeví náznak naděje, spolehlivě ji Follett udusí hned v zárodku. A jak popisný umí být. Má představivost tady měla snadnou práci... Naštěstí také, nebo právě proto, zde nachází prostor i lidská touha, vášeň, odvaha a láska. Jeden se ale děsí, jak ten osud/Follett umí být potměšilý. Já vím, středověk, ale taková permanentní a beznadějná hrůza...

57 04.10.2019

Počátek 15. století. Václav je mrtev a nevlastní bratříček Zikmund dlouhá léta spíše drancuje, plení a podpaluje, než vládne, podobně jako četní lapkové či Žižkovi kališníci, s nimiž bojuje... V Českých zemích už se žilo i lépe. Ovšem bolestné ztráty zažívá i Hynek Tas z Boru, který sám musí bojovat o holý život. Nemá ale na své straně jen ztráty, ale i zisky. A to nejen finanční. Niedl v dalším pokračování dobrodružného života bývalého čtvrtého králova psa opět naservíroval příjemně napínavý a dobrodružný mix smutku a radosti, který nepostrádá momenty překvapení. Tasovým přístupem k životu, postojem ke vzdělanosti a jeho životní filozofií, společně s vysokým mravním kreditem, který v žádné situaci nepodrobuje jakýmkoli kompromisům, se lze rovněž inspirovat. Tedy řečeno v kontextu současného právního systému. Nabodání na kůl, jakkoli zasloužené, by dnes asi neprošlo ;-). Výborný historický román zobrazující život ale taky surovost středověké společnosti.

45 19.09.2019

Neuvěřitelně detailní a obsáhlý autobiografický rukopis... a to je řeč o pouhopouhé polovině životopisu - Margaret Thatcherové, dcery metodistického kupce a kazatele a především první ženy, která se před 40 lety postavila do čela britské vlády. Thatcherová, obhájkyně volného trhu, nemilosrdná kritička EHS a evropské integrace, rozhodná a tvrdá oponentka sovětského komunismu, budila a budí velmi rozporuplné pocity, a to především u samotných Britů.

Někdy je ovšem míra detailu tak veliká, až se musím ptát, zdali Moore necítil potřebu využít každičkou jednotlivou informaci, kterou se mu podařilo získat. K neučtení pro mě byla hlavně rozsáhlá úvodní část věnovaná mládí MT a počátkům její politické kariéry. Z pera Moorea vychází mladičká MT jako nikoli hloupá, přece však dost sebestředná a marnivá dívenka. Nechci se přetahovat, zdali taková byla či ne. Bylo však nutné zaplnit desítky stran marginálními a spíše nedůležitými událostmi? Na druhou stranu jsem ocenila, že Moore s názory a postoji MT nepolemizuje a nevnucuje nám svůj postoj (v zásadě) a snaží se prezentovat názory a výroky všech zainteresovaných stran.

V jednu chvíli jsem si uvědomila, co bylo do očí bijící. Thatcherová a Randová, jejíž Zdroj čtu shodou okolností střídavě s životopisem Maggie, měly bezpochyby ideologicky blízko, společně oplývaly odvahou, bojovností a vysokým mravním kreditem, obě se úspěšně profilovaly v politice, která v té době byla zcela mužskou doménou. Zdroj vyšel v roce, kdy Hayek publikoval svou Cestu do otroctví, která Thatcherovou myšlenkově významně ovlivnila. A přece se tyto dámy, zdá se, nikdy nepotkaly. Nedělil je však pouze oceán. MT nelze označit ani za filozofku ani za zastánkyni objektivismu, jakkoli určité společné ideje s Randovou, zejména v oblasti ekonomiky a v otázce nezpochybnitelných práv jednotlivce, obě shodně prosazovaly. Na rozdíl od Ayn Rand, jejíž filozofie je v příkrém rozporu s vírou v Boha, pak také Maggie byla hluboce věřící křesťankou. A přece. I tak bych byla čekala, že se cesty těchto dvou pozoruhodných žen s pouhým jednogeneračním rozdílem někde protnuly. Ale možná že ano. Jen to prostě nevím.

Taky si nemůžu pomoci nesrovnávat s životopiscem Isaacsonem. Literární kvalitu jeho autobiografií pokládám literárně o řád vyšší, než jaké se podařilo dosáhnout Mooreovi. Jeho životopis MT zůstává nicméně přebohatým zdrojem zajímavých informací, zejména z politického života a zákulisí MT a vládních a parlamentních sil a osobností britské politické scény až do počátku 90. let 20. st.

Mimochodem, Hongkong, o jehož osudu bylo rozhodnuto na 100 let dopředu, by byl velmi pravděpodobně rád následoval cestu Falkland (tahle popisná část bojů o Falklandy na diplomatické i vojenské frontě v závěru knihy se Mooreovi fakt povedla). Alespoň Falklandy měly to štěstí, že o jejich osudu nebylo rozhodnuto 100 let dopředu a nadto, po vpádu argentinských ozbrojených složek na území Falkland v roce 1982 stála v čele britské vlády MT. Falklandy tak neskončily pod vládou tehdejší argentinské diktatury a jsou i nadále součástí stabilní, demokratické a bohaté země.

"Thatcherismus nikdy nebyla žádná filozofie. Byla to duševní vlastnost a povahový rys ztělesněný jednou velmi neobyčejnou ženou."

34 13.09.2019

Knihu jsem otevřela, protože je od Cavea a protože je útlá. Vedle těch dvou rozečtených bichlí to chtělo nějakou oddychovku. Asi jsem to mohla čekat, ale překvapení jsem se přece jen neubránila. Takže uznávám, jako ženská jsem v této Caveově never ending fyzické i mentální erekci asi nedokázala plně docenit jeho neutuchající zapálení pro ženskou vagínu, které do pozadí zatlačilo všechno, ale naprosto a zcela úplně všechno ostatní. Ale nemohu ani souhlasit s tím, že tohle je čtení spíše pro chlapy ;-). Ženské totiž docela zajímá, co mají chlapi v hlavě. V tomto případě se sice mužská hlava přesunula na druhou stranu tělní osy, tedy do rozkroku, jenže to se v reálu nezřídkakdy stává také. My prostě rády víme, s kým máme co do činění a co se komu honí hlavou a proč, pokud to není zcela zjevné. Ovšem na rozdíl od mnoha jiných, takto anatomicky zjevně překlopených, mužských jedinců, je Cave ještě navíc skvělý rockový muzikant. Může mít ale člověk vždycky všechno? Oddychovka to byla (i když jak se to vezme...) a Cave předvádí, že umí i víc, než jen harašit, jeho černý humor jsem totiž zase docenila já. I když ani ten není pro slabší jedince.

41 10.09.2019

"Zdalipak jste už snídali?"

Nehledejte do paměti se vrývající příběh. Dějová linka je spíše odrazovým můstkem pro plejádu aforismů, společensko-historickou, sarkasmy a ironií prošpikovanou satiru, dílko krátké, úderné, cynické, zhusta politicky nekorektní ("to byl vtip") a přitom příjemně osvěžující. Takže pokud se snad někdo cítí dotčen, ať už třeba Ouředníkovým krátkým pojednáním o křesťanství, morálce nebo čímkoli dalším, neměl by si dle mého brát jeho hlášky příliš k srdci. Stačí se zamyslet a zvážit pohledy z druhé strany. Případný odsudek se mi totiž jeví snadný, ale poněkud prvoplánový. Ouředník se notabene vysmívá všem a všemu. Padni komu padni. Jak já se bavila! I když ke smíchu v konečném důsledku člověk moc důvodů neměl. Ale smát se sami sobě, to přece umíme, ne? Prostě co věta to perla. Byť někdy poněkud neuctivá.

"Země nad tři slabiky neexistuje. (Československo)
Koupili jste si mou knihu? Nebyl to šťastný nápad.
Kdyby Německo vyhrálo předchozí válku, nedošlo by k následující.
Věřící byli lidé, kteří žili (rozuměj žijí) v bázni boží.
Inteligence je omezená ze své podstaty. Hloupost nezná hranic.
Byla to lež, ale napříště pravda."

Mimochodem, není svět jako svět...

39 06.09.2019

"Nebyl jsem sám, kdo se vyvaloval v sentimentu jako prase bradavičnaté v bahně."

Mimořádný zážitek, alespoň pro mě. Nebyl to můj první Wilbur Smith, ale byl dokonalý. Historie pro mne poměrně málo známého světa a národa, drama, romance, dobrodružství... a ten jazyk! Nádherná metaforická přirovnání, barvité popisy, humor lahodící mé poněkud cynické povaze, romantické scény bez špetky laciného, těžkého, zkaramelizovaného cukrování, spravedlnost nakonec vždy na té správné straně. Starověký Egypt si mě přes mnohé tíživé okolnosti od otroků po brutalismus zcela získal. Není třeba si nic nalhávat, ústřední postava, eunuch a otrok Taita, je jednoduše génius. Smith jej ztvárnil coby básníka, prozaika, nadaného lékaře, architekta, válečného stratéga, vynálezce a filosofa. Hotový staroegyptský Michelangelo. Kdepak, ještě něco víc. A přece, nebo právě proto, je to nesmírně přitažlivý knižní hrdina, s nímž se nelze neztotožnit a jehož nelze nemít rád. A přitom je to pouhopouhý vypravěč. Geniální. A jak se Taita umí pochválit :-). Smith tohle umí moc dobře. Posbírat skutečné události, historicky doložené postavy a vytvořit poutavý, generační román. Výborný překlad Václava Vanduchy pak na Smithův pětipatrový, lahůdkami prokládaný dort položil sladkou třešničku. Mňam.

"Dvacet a jedenkrát zahýbá křišťálová cesta.
Je úzká jak ostří bronzové čepele.
Bohyně, co hlídá druhý pylon,
je zrádná a způsoby má ďábelské.
Ta družka plamenů a kurva vesmíru
s tváří podobnou tlamě lvice
vemenem mléčným dusí muže
a vagínou polyká je celé."

47 26.08.2019

„Prodaná nevěsta“, jak poetický a přiléhavý příměr pro naši zemi v osmatřicátém...

Češi jsou národ, kterému vládne rozum a nikoliv emoce. To se mi jevilo jako hlavní poselství tohoto bolestného čtení. Tomu rozumím. Sama sebe rovněž vidím na straně rozumu, spíše než emocí. Ale jedno mi jasné není. Ráda označuji tento aspekt naší jinak slovanské mentality za projev germánského vlivu. Jenže oni to byli právě Germáni na čele s Hitlerem, kteří dokázali vybudit emoce sudetských Němců a bylo to německá, nacistická propaganda, která s pomocí strachu a nenávisti dokázala, aby naši kdysi spojenci opustili své postoje a přiměla je ke zradě. A nebyli to ani zdaleka jen Němci, kdo si činil územní nároky na nejrůznější části pohraničí Československa.

Romanopiscem Sydney Morell opravdu není. I když toto označení dílo ani nenese. Ale obávám se, že by mě příliš nenadchl ani jako žurnalista. Ovšem téma, o kterém píše a pohled zvenčí a hlavně na lidi, Čechoslováky připravené bránit svou zemi a netoliko na politiky, který nabízí, je kompenzací v pravdě dostatečnou. Zajímavé čtení, ale neveselé a trudné. Ostatně jako všechno, co se týká naší nedobrovolně dobrovolné účasti na válečných útrapách, které stíhaly Evropu, s Československem v první válečné linii. V tomto ohledu jde o jedinečný počin a stojí za přečtení.

„Tohle byl národ zbavený poslední naděje.“ S. Morell

„Náš národ je jak rozložitý strom. Korunu mu uťali, ale kmen zůstává a zase vypučí větve. Koruna stromu se znovu rozložitě vzklene.“ E. Beneš

„Veškerá síla musí selhat před obecnou lidskou potřebou svobody, míru a rovnosti lidských bytostí.“ K. Čapek

32 14.08.2019

Paralela s Orwellovým 1984? Ano, obě díla svou dobu burcují a varují. 2084 je však pro mě snad ještě tíživější. Což může být tím, že Orwella jsem četla po roce 1984, zatímco Juríkovo postapo čtu před rokem 2084. Jeho vize světa nedaleké budoucnosti přitom působí přízračně surrealisticky. Vlastně je to místy až holý dokument citující známé mediální zprávy, výroky a data. Dílu tak Jurík přidává na věrohodnosti, současně však poněkud pokulhává beletristická stránka jazyka, což knize zase výrazně ubírá na čtivosti. Tak či onak, tato vize budoucnosti překonává mé nejhorší představy, vlastně něco podobného si moje mysl vůbec odmítá připustit. Tím hůř. Pro mě nikoli thriller, ale děsivá, deprimující noční můra vzbuzující beznaděj a zoufalství. Raději bych to bývala nečetla, ale pštrosů je v naší společnosti už více než dost. I když Jurík nám moc oči otevírat nemusí, mám za to. Jen popisuje, co všichni vidíme a zažíváme, a to vše dovádí do strašidelného konce, který nás možná čeká. Teď si jen nastavit správný úhel pohledu. Ovšem obávám se, že naše humánní principy, naše dějiny a naše postoje k životu nám moc šancí nedávají.

35 11.08.2019

Na sci-fi a fantasy jsem vyrostla, mimo jiné, programování jsem absolvovala ještě na výšce. Počítačovým hrám jsem ale "úspěšně" odolala a odolávám. Na rozdíl od drtivé většiny čtenářů Ready player one, zdá se. Takže k tomuhle jsem přistupovala s nedůvěrou, ovšem s pocitem, že jde jen o další level, který prostě musím zdolat. Ani herní terminologie mi nebyla cizí. Svého manžela totiž občas najdu u play station ;-). V pozadí klasické postapo s hromadou zbídačených lidí. Jediným únikem je virtuální realita. OASIS. Vlastně jedna velká videohra. Musím se přiznat, že nejsem nijak zklamaná. Přes poměrně jednoduchý, lineární příběh autor pracuje hned s několika svébytnými hlavními hrdiny (a jedním nejhlavnějším) propojenými virtuálně reálnými vztahy. Ze zakomplexovaného a osamělého tlouštíka se stane superman. No bezva inspirace ;-). Tu sladkou tečku si ale Cline vážně mohl odpustit. Zajímavá pro mne byla oscilace mezi přetechnizovanou budoucností roku 2045 a nostalgickým oživováním 80. let 20. st. Možná kvůli jejich akustické a obrazové připomínce by stálo za to shlédnout i film a vyvolat intenzivnější vzpomínku na své rané mládí... I když počítačovým hrám se nejspíš budu vyhýbat i nadále.

41 07.08.2019

Amerika ve 30. letech minulého století očima dítěte. Zpočátku jsem byla dost skeptická. Kniha pro děti, nebo spíše dětský deníček. Auuu, tohle neučtu... Ale Čipera není jen tak ledajaké dítě (jakým asi nebyla ani Harper Lee). A pak mi to došlo. Autorka čtenáři přibližuje skrze příběhy jedné americké bělošské rodiny život na jižním venkově Ameriky na počátku minulého století a činí tak nenásilně, jen tak mimochodem, bez krvelačných a srdceryvných scén. A že se jich tam nabízí celá spousta, z nichž by se daly ždímat emoce po kýblech. Vždyť kdo by o tom měl vědět více, než Američané. Tedy o době černého rasismu a lidské i justiční nespravedlnosti té doby. A přitom je Leeová tímto svým dětsky nevyspěle vyspělým a intuitivně zcela spravedlivým pohledem na události a život na jihu amerického venkova počátkem minulého století zcela přesvědčivá. Protože ono vždy právo a spravedlnost není totéž. I advokát Finch, kterého autorka vykreslila jako absolutně dokonalý morální vzor, takový, který nebylo lze dostihnout, protože málokdo měl tolik odvahy, to pochopí. Že někdy to může být jako zabít ptáčka. Kniha nehýří hlubokými filozofickými moudry, jak by jeden čekal. Je o životě, který člověku do cesty občas klade ty nejtěžší zkoušky. A jak je zvládne, takový bude jeho další život.

70 03.08.2019

Příběh ztracených nadějí a iluzí, příběh o hledání minulosti, prožívání nenadálých darů přítomnosti a o přežívání budoucnosti, příběh vyprahlých srdcí. Neuchopitelná, hluboce smyslná, city přetékající a přece nezadržitelná kratičká životní chvíle, která osudově ovládne každičký další den po zbytek života dvou duší, které se jedno horké léto krátce potkaly. A přece je to v mých očích až Eastwood a jeho filmové mistrovství, kdo Wallerovo dílo přetavil do hlubokého, nezapomenutelného prožitku, mou duši pohladil a nechal mě nahlédnout do tajů absolutní, nezměrné, v prchavém okamžiku prožité, však v takřka jedné celé délce lidského života nenaplněné lásky.

53 30.07.2019

Tady si King, více než jinde, povětšinu času povídá sám se sebou. Své já, zdá se mi, zhmotnil v Rolandovi, své polozapomenuté tužby promítl do Susan. Možná by se tato část měla jmenovat spíše Píseň o Rolandovi a Susan... Několikrát nastavované romantické intermezzo nese nepopiratelný Kingův rukopis a tak jsem se zvědavě nechala na hřbetě koně nést pomalým, houpavým krokem mládím Rolandovy překvapivě citlivé dušičky v době starosvětské krasomluvy a čarodějnic. Taky mi došlo, že kdyby se King vrhl do žánru romantických dramat, bezesporu by záhy - opět - stanul na špici autorského peletonu. I tentokrát mě totiž King spolehlivě vtáhl do pokračování svého temného příběhu ve věku středosvětských pistolníků. A konečně se dovídám, odkud se bere Rolandova posedlost Temnou věží.

33 27.07.2019

Hobbita mi kdysi doporučil ke čtení můj o 4 roky starší bratr. Mně bylo 24 a už obálka vydání z roku 1991 napovídala, že jde o pohádku pro děti. Proto jsem na ni tehdá - já slečna vysokoškolačka - pohlížela docela s despektem. Opět jsem málem prohloupila, opět měl pravdu můj starší, sečtělejší, bystřejší etc. brácha. Nakonec se Hobbit a následující Tolkienova díla stala ústředním tématem mé diplomky. Myslím, že to hovoří za vše. Tolkienovy bytosti ze Středozemě a jejich nesmírně propracovaný mýtický svět a kouzelné příběhy mně jednoduše učarovaly, provází mě doteď a termíny hobit a z toho odvozený hobitín mi i dnes nezřídkakdy vytanou na mysli.

Mimochodem, není bez zajímavosti, že hobit (hobbet) byl v 19. st. výrazem pro koš se semeny nebo hmotnostní jednotku představující cca 25,4 kg kukuřice. Tolkien ale spíš odkazoval k "hole", kam umístil příbytky svých statečných půlčíků.

Ne, Marťan to fakt není. A proč by měl být? Andy Weir prostě píše sci-fi a holduje technickým detailům všeho druhu. Kurýrka zachraňuje planetu, přinejmenším své město. A proč ne?. Od Kinga taky nikdo nečeká, že v dalších románech opustí hororový žánr, nebo že zapomene na svou psychoanalytickou erudici a napíše nelogickou frašku na téma jehličnany na Aljašce. Pravda, i já zprvu čekala něco a la Marťan. První osten zklamání bodl hned po přečtení prvních vět, když jsem zjistila, že hlavní hrdina je ona a ne On. Tím ale Weir taky smazal všechna má předchozí očekávání a já se s každou další stránkou s potěšením nořila do jeho sarkastického, ironického a pěkně tak akorát zajímavého dílka, abych se chtěla znovu začíst. Ano, četba je vždy věcí osobního vkusu. Ale tady je vidět, že čtenář často spíše srovnává, než pouze hodnotí. Hvězdné maximum bych taky možná nevystavila, nebýt z mého pohledu tak trochu nefér nízkého hodnocení. TaLu to ostatně už popsala dost přiléhavě. A já si Weirova další díla rozhodně nenechám ujít. Jedno si ale neodpustím. Weir se na můj vkus někdy až moc úporně stylizoval do myšlení a vyjadřování sedmnáctileté holky, což už zas není tak děsná puberta, jak čiší z každé její (jeho) druhé věty.

48 04.07.2019

Absurdní fraška. Člověk se nechechtá nahlas, ale uvnitř se často pobaveně usmívá. Na severu jsem chvíli pobývala, někde déle, někde takřka letecky. Docela dost seveřanů také znám. A jestli má někdo smysl pro humor, jsou to právě Finové, kteří si ze sebe dokáží zvesela utahovat, se svými severskými sousedy nijak očividně nesoupeří (na rozdíl od nich) a neutápí se ve svém izolacionismu, natož aby jej stavěli na piedestal. Není třeba být Finem, aby se člověk pobavil, možná ale třeba být Finem, aby beze zbytku pochopil. Pro mě výborná oddechovka, ve které nacházím poťouchlé narážky na finskou mentalitu, reálie a potěší i poutavé popisy finské přírody. Paasilinna se mi zamlouvá čím dál víc. Ani Slívovy ilustrace mě, jako obvykle, nezklamaly.

45 01.07.2019

Jaká to doba. Člověku dochází, že národní vlastenectví v době středověku neznamenalo takřka nic. Důležité byly především rodinné, erbovní svazky rytířů, kteří byli ochotni dát se do služeb kohokoli, kdo nabídl víc a zajišťoval jeho rodu lepší, bezprostřední budoucnost. Jakkoli se každý z nich oháněl slovy, že do rukou cizáků "jeho" země nesmí padnout. A tak poslední český král z posledních Přemyslovců Václav II, stejně jako jeho předci, musel neustále intrikovat (už tehdy se tomu říkalo diplomacie), uplácel, bojoval, prohrával a vítězil. Každý z nich přitom byl vlastně úplně jiný, ne však horší. Národy, či spíše rody, byly téměř permanentně ve válce, krom zim. A ženy rodily a rodily. 10 až 20 dětí na jednu ženu. Jak ženy snadno rodily, tak děti rychle umíraly. Přirozený řád zůstával zachován. Tehdy jako dnes. Dnes se umírá málo, ovšem taky se málo rodí. Alespoň v českých zemích.

Vondruška píše poměrně jednoduše, děj má nekomplikovanou strukturu a mnohé výrazy pro určité situace beze změn pravidelně opakuje (přitom čeština je dost bohatý jazyk). Je však příjemným vypravěčem a nepochybně učinil nesmírně mnoho pro zvýšení národního sebevědomí a obecného zájmu o české dějiny. Mého rozhodně. Díky Vondruškovi jsem s Přemyslovci strávila mnohem více času, než bych si kdy pomyslela.

36 28.06.2019

Přiznám se. Film jsem viděla již několikrát. A to byl taky důvod, proč jsem se doposud vyhýbala knize. Film mám totiž moc ráda. K mému překvapení film zdaleka věrně nekopíruje knižní předlohu, která si mne záhy bezostyšně vzala za rukojmí a já tak kvůli četbě nejednou opomíjela své povinnosti... odkrývání tajemství Svatého grálu a složitých šifer symbologem Langdonem a zelenookou policistkou Neveuovou mě pohltilo. Brown mě přece nemohl zklamat, tak nechápu, nač jsem tak dlouho čekala. Poutavý román postupně odhaluje dávná mystéria zednářů, templářů, křesťanské katolické církve či Opus Dei a četné související konspirační teorie. Není až tak důležitá míra pravdivosti, i když o žádnou science fiction se taky nejedná, jako to, jakou ve mně Brown dokázal vzbudit zvědavost a udeřit na strunu touhy po poznání. Brown musel dlouho a pečlivě studovat, aby shromáždil podklady pro tento svůj - pro mne - nejlepší román. Jejich míra, počet postav a propletenost příběhů je vysoká, třeba proto číst s pozorností. Snadno lze jinak obvinit autora z překombinovanosti. A urazit by se neměl ani člověk věřící. Nechápu, jak si někdo může myslet, že se Brown snažil zdiskreditovat církev či přepsat historii. Brown napsal kvalitní román - nikoli dokument či obžalobu - jehož prostřednictvím probouzí zvídavost, zájem o hádanky a nabádá k přemýšlení a implicitně také k nekritickému přístupu ke katolické instituci, nikoli k nevíře v Boha.

61 22.06.2019

Převratné myšlenky. Ne však naprosto neznámé, jak dokládají příklady z praxe. Řízení týmů a organizací podle Frederica Lalouxe mi přijde nesmírně lákavé. Nevím, zdali kdy budu mít možnost jeho ideje uplatnit či osobně zažít, vlastně ani ne se všemi zcela a bezvýhradně souhlasím - ovšem tady nemusí být chyba na straně Lalouxovy teorie, ale mé nedostatečné představivosti. Je však třeba uznat, že jeho idea řízení společnosti není pro každého, jak z pozice nadřízeného, tak podřízeného. Já sama bych si ale určitě chtěla vyzkoušet být součástí takové organizace nebo mít příležitost popsané metody a postupy řízení, které jeho systém tzv. tyrkysových organizací nabízí, v nějaké míře uplatnit. Pro mě mimořádný zdroj inspirace a nápadů k zamyšlení, přinejmenším.

27 16.06.2019