Rihatama komentáře u knih
Prý úsměvné eseje. Prý satira. Miluju eufemismy. Katolickou církev a Boha Twain podrobuje ďábelské, pardon ďáblově sžíravé kritice. Boží dogmata a zákony cupuje na titěrné kousky a snaží se prokázat jejich absurditu. A jde mu to docela dobře. Sarkasmus, ironie, cynismus... ani nevím, čeho je v knize víc. Twain má na Boha fakt pifku a ať dle Bible udělal, co udělal, bylo to špatně, a to od samého počátku stvoření světa. Fakt dost špatně. Vlastně je to hodně vtipné. Pasáž, kde popisuje rozdílnou potenci mužů a žen stojí rozhodně za čtení. I když ne moc bohulibé. Na Bohu jednoduše nenechá nit suchou coby původce všech neřestí, nemocí a válek aj. aj. Bůh je prostě padouch, zlořád, pokrytec a vrah. A mnoho jiného. Noeho patálie jsou popsány brilantně. A Adamův deník? Dokonalá taškařice. Kapitola Nejnižší živočich je snad ještě lepší. Twain kritikou homo sapiens kritizuje právě a jedině Boha. No ano, jsou zde hluchá místa. Celkově nejde o právě sourodý počin. Ale vybrané kapitoly/dopisy to vyvažují.
"Ano, Noemova rodina byla zachráněna, ale nebyla na tom nijak slavně, protože každý její člen byl plný mikrobů. Plný až po kořínky vlasů, tlustý mikroby, obézní mikroby, nafouklý mikroby jako balón."
"Mezi živočichy je člověk jediný, který si pamatuje urážky a křivdy, úporně na ně myslí, čeká, až se mu naskytne příležitost a pak se za ně mstí."
"Podívejme se na člověka - na toho ubožáka. Je to živočich s parukou, s trepanovanou lebkou, s naslouchátkem, se skleněným okem, s lepenkovým nosem, s porcelánovými zuby, se stříbrnou průduškou a s dřevěnou nohou - kreatura pospravovaná a záplatovaná od hlavy až k patě."
Už jsem pár Keplerů četla. A protože si mezi nimi dávám fakt slušný odstup, opět mě Kepler dokázal zaujmout jednotlivými postavami a jejich vykreslenou psychologií, která umí tak pěkně navnadit. I když myslím, že tady je pár desítek stran tak nějak navíc. Opakování je matka moudrosti. Ale neplatí to vždycky. Příběh Lazara začíná nalezením hromady částí lidských těl v mrazáku. A v tuto chvíli je zpátky v krvavé, brutální hře i Joona Linna. Kepler vytváří průběžné emoční napětí kolem jediné otázky. Žije Jurek nebo nežije? Je to zvláštní postava, ten Jurek. Ideální zločinec. Něco jako naruby převrácený superman. Je tedy nepřemožitelný? Vždyť lazarem je - jestli se nemýlím - míněna právě samotná postava Jurka. I mrtvol je v Lazarovi celá hromada a přece člověk s napětím doufá, že každý další, povětšinou rodinní příbuzní Joonových přátel, do jejichž života nás Kepler vždy bezpečně dostatečně zasvětí a s nimiž tak začneme chtíc nechtíc soucítit, to nějak zvládne. Až příliš často ale Jurek naráží na podivný amatérismus... No možná. Přečtěte si to a uvidíte ;-).
Konečně jsem to pochopila. Na počátku všeho stál pepř.
Nemohu sice osobně s Cipollou souhlasit v tezi, že "pepř je mocné afrodiziakum". Jeho dalekosáhlé vývody o významu a roli pepře v dějinách středověku jsou jinak impozantní. Až jednoho musí napadnout, že Cipolla je ve věci pepře a jeho významu tak trochu paranoidní :-). Opravdu pepř nemusím, ale možná bych měla svůj postoj přehodnotit. Podle Cipolly totiž pepř přirozeně plnil úlohu toho, co Marx nazýval motorem dějin. Rozhodně neotřelý a zcela ojedinělý pohled na jeden úsek dějin lidstva.
Ovšem pojednání o hlouposti pokládám za dokonalé a pod všech pět zde definovaných zákonů lidské hlouposti se mohu svědomitě podepsat. Esej je v řadě ohledů nesmírně poučná. Setkáváme se s ní dnes a denně. Ale ne každý dohlédne nebezpečnost hlupáků, resp. ne každý pochopí, že "hlupák je ten nejnebezpečnější druh člověka na světě". V kapitole Hloupost a moc se mi taky dostalo vysvětlení, proč se do vedení státu s železnou pravidelností dostávají i hlupáci. Mimo jiné.
Za zmínku stojí fakt, že všechny zákony odkazují na lidskou hloupost a nikoli blbost - dle Vackova překladu, což víme, že není jedno a totéž, a překladatel tady hrubě šlápl vedle. Stejně jako s titulem tohoto dílka, protože odkazuje pouze na druhou z obsažených esejí. Původní titul Allegro ma non troppo mu asi nepřipadal dost úderný.
"Každý z nás vždy a nevyhnutelně podceňuje počet aktuálně disponibilních hlupáků." (První základní zákon lidské blbosti)
"Kulturní tendence převažující dnes v západních zemích upřednostňují rovnostářskou vizi lidstva... Jde o obecně rozšířený názor, který já sám nesdílím. Podle mého pevného přesvědčení, opírajícího se o léta pozorování a experimentování, si lidé rovní nejsou: někteří jsou hloupí, kdežto jiní ne, a za tento rozdíl mohou nikoliv vlivy a faktory kulturní, nýbrž biogenetické pletky nevyzpytatelné Matky přírody." (Z kapitoly Druhý základní zákon lidské blbosti)
Fantasy, můj odmala oblíbený žánr. V tomto případě už asi nejsem cílová skupina, určitě jsem ale nechybila. Přitažlivý nápad paralelních životů podivných osůbek napříč časem s počátkem ve 2. sv. válce. Mít já dědečka jako Jacob, to by moje dětství bývalo mohlo být mnohem zajímavější. Ovšem za blázna a samotáře jsem byla často i tak :-). Myslím, že na opuštěném ostrově u slečny Peregrinové by se mi líbilo. Perspektiva podivných dětí přitom není zrovna růžová a taky to nejsou žádní usměvaví andílci. Těžko si někoho z nich oblíbit, vč. hlavního hrdiny. Podivný záměr ;-). Autorka hraje na strunu tajemna, mystiky a podivnosti v každém ohledu a jde jí to dost dobře, mimo jiné i díky volbě jedinečných fotografií.
Šmarjá, to je taaaaaak vtipné! Ne, nezbláznila jsem se. A kdybyste znali mé znamení, tak byste takovou možnost a priori sami vyloučili ;-). Zvídavý, leč zarytý a přemoudřelý realista s nohama hluboko vrostlýma do matičky země. Ale. Ano, našimi jistotami vždy v nějakou chvíli otřese nějako to ale. V mém případě to byl bratr mnoha zájmů, mj. i astrolog. Na všechny mé přísně logické dotazy a zvednuté obočí dokázal vždy pregnantně a s logickými vývody (jak jinak) reagovat. A tak mi nezbývalo, než "uvěřit". Už je to ale dávno, mezitím jsem "vyrostla" a má "víra" se jenom utvrdila.
Ne, nelze šmahem všechny berany strčit do jednoho beraního pytle. Ani žádné jiné znamení a není ani možné, aby se každý v oněch 12 škatulkách našel. Daniela Fischerová to moc dobře ví a sama to v samém úvodu naznačuje. Ale jenom lehce, asi aby čtenáře neodradila od další četby. Záleží na ascendentech, planetách v ascendentu a dalších vlivových planetách, někdo patří do dvou znamení atd. atd. Proto nečtu obecné "kdocochceslyšet" horoskopy na zadních stranách časopisů. Jsem přece realista, ne? Naštěstí u mě docela funguje i intuice. A tak jsem po knize sáhla. A tady to povětšinou fakt sedí! Alespoň zčásti. Mám příbuzné a přátele ve všech znameních a náramně jsem se bavila. I charakteristikou svého znamení jsem se bavila. Něco mezi psím čumákem a Matkou Terezou. No možná ne tak úplně ;-). Neustále se totiž vyvíjíme, že? Doufám. Můj komentář jde především na vrub první části. Vztahová část jde nutně hodně po povrchu. A navíc, jestli se do někoho zakoukáme, nehledíme většinou na to, jakého je znamení...
Potřebovala jsem si trochu odpočinout od vážných témat a volba padla na pokračování trampot hraběcí rodinky Kostků na Kostce. Nebudu si nic namlouvat. Největší nadšení ve mně vyvolala první, přesněji Poslední aristokratka, kde jsem se s Bočkovým humorem setkala poprvé a já se bezuzdně prosmála takřka celou knihou. S úsměvem na tváři a taky až s příliš častým zábleskem pochopení (to jsme přece my, Češi ;), jsem si s chutí přečetla i další pokračování aristokratky Marie & spol. A téměř po roce jsem postoupila k tomuto dílu. Boček je stále stejný. Humorný, všímavý, ironický a sarkastický. Moment objevného nadšení už ale pominul a jaksi se u mě potvrdila známá teze, že opakovaný vtip není vtipem. Prostě fajn oddechovka, ale počkám teď asi trochu déle, než otevřu poslední knihu.
Jak jsem si jen mohla myslet, že vím, že to všechno znám... Jak krutá, vražedná a jedince lidského druhu ponižující realita. Vlastně je to až přespříliš obtížně stravitelné sousto o 500 stranách plných krve, masakrování, bídy, utrpení a beznaděje. A rovněž ponížení, lhaní, přetvářky a nemorálnosti. Není snadné představit si dnešní Rusko, Ukrajinu, Kazachstán, Polsko, Bělorusko, ale i Německo atd. atd. a snažit se pochopit, jak krvavými dějinami tyto a mnohé další země prošly. Byť ani dnes nelze vždy a všude mluvit o životě v blahobytu.
Jenže například ve 30. letech 20. st. o žádné válečné útrapy nešlo. To Stalin ve jménu vyšší moci, "krásné" ideje kolektivizace a budoucnosti socialismu nechal vykonávat čistky a zapříčinil hladomor na Ukrajině. To on, stejně jako později Hitler ve jménu čisté rasy, masově nechal systematicky a cíleně vyvražďovat vlastní občany a židy z celé východní Evropy a další, pokud oni sami sebe z hladu nesnědli.... Snyder dokáže poutavě podat i holá fakta a čísla. A že jich sesbíral, zanalyzoval a roztřídil... neskutečná a neskutečně přínosná práce. A tak člověk čte a čte. A cítí se hůř a hůř.
Kniha pochopitelně vyšla i v ruštině. A kupodivu s kladnými ohlasy. Říkám kupodivu, protože docela velká část Rusů stále jak známo melancholicky vzpomíná na pořádky doby Stalinovy. Ti asi své skutečné dějiny neznají, nebo spíše znát nechtějí. Vždyť Stalin dějepis Rusů a Sovětů šikovně přepsal. Propaganda byla a je i dnes velmi účinným nástrojem. Kdo by tak věřil internetu? Žijeme v době nebývale dlouhého klidu a míru. A zjevně už to leckomu nevyhovuje. Jsme podivná rasa, homo sapiens sapiens. Máme rozum, ale co z toho. To, že se ohněm spálila moje babička neznamená, že se musím spálit i já. Jsem přece lepší a mám lepší ochranu... Takže ano, nejsme poučitelní. Ne v dlouhodobějším horizontu.
Fidel Castro. Prý měl charisma. Možná, nepotkala jsem ho a nemrzí mne to. Tuším však, že hlavně působil svou výškou a mohutností. Není divu. Latinská Amerika obecně vysokou populací neoplývá. K tomu dar výmluvnosti, přesvědčení ideologa a je zaděláno na průser. Podle mě to však byl především bezskrupulózní manipulátor, lhář, podvodník a mimochodem i hlava obchodu s narkotiky na Kubě. A samozřejmě pěkný parchant. Sám si žil v nehorázném luxusu, vlastnil přes 20 honosných nemovitostí po celé Kubě, zcela nad poměry své i své země, a kubánský lid musel (musí) žít v podmínkách chudoby, cenzury a nedostatku, takřka bez legální možnosti vycestovat. Něco mi to připomíná... Prostě takový mstivý slídil, prahnoucí po absolutní moci a bez zájmu a špetky respektu k vlastnímu národu. A pak tu je Gabriel G. Marquez (nejenom), jeho velmi dobrý přítel. Au. Mimochodem, čtenáři by nemělo ujít, že jeho "bratříček" Raul, není o moc lepší. Jakkoli to tak navenek může působit.
Kniha není ani tak čtivá, jako zajímavá, plná faktů, jmen, adres a čísel. Rodinka taky moc zajímavá. I když si myslím, že ze strany Sancheze jde hlavně o mstu, nikoli opožděnou lítost... k čemuž měl samozřejmě dost dobré důvody. Západní zpravodajské služby si musely v každém případě smlsnout. Zajímavé čtení, a poučné, i když člověk ví, že Castro byl pořádný prevít.
Oscar Wilde, básník, jehož jméno se tak často odráží v jeho duši. V době, která podobným "výstřelkům" zcela jistě nenahrávala, se Wilde rozhodne popíchnout společnost viktoriánské Anglie. Na papíře tak probíhá boj mezi morálkou a nemorálností, povrchností a zločinnou myslí. Wilde, odsouzený za homosexualitu, zavržený rodinou, opovrhující tehdejší společností přenáší své pocity do svých děl. Dorian Gray se tak stává nevinnou, byť marnivou, ale hrubě manipulovanou obětí. Román, kde snad v celém příběhu jediný soudný, morální a sympatický člověk je Wildem zbaven života. Kruh se uzavřel. Důkaz moci člověka nad člověkem. Vážně inspirující dílo. Stálo za čtení tehdy a stojí i dnes.
Víra v Boha není rozzářenou stálicí na nebeské klenbě. Určitě ne pro každého. Pro mnohé je to přelud či berlička, pro další zdroj síly a naděje a pro jiné pak třeba boj mezi iluzí a deziluzí v závislosti na okolnostech, které člověka v průběhu jeho života utváří. Deset zásadních rozhovorů s deseti svým způsobem bezvýznamnými lidmi, kteří mají společné jedno. Víru, kterou jedni ztrácí, jiní nachází, další o ni usilují nebo ji zatracují. Ať už souhlasím či nesouhlasím s názory zpovídaných, pointou je, že rozhovory se vůbec staly. Dokládají totiž, že skutečná víra není pouze slovo, ale že zasahuje do lidských životů a je součástí jejich radostí či strastí, nadějí či zoufalství. Svou upřímností dali zpovídaní protagonisté příběhům sílu a Petra Dvořáková sice možná neobjevila kolo, ale přece úplně stačí, pokud člověka přiměje k zamyšlení o vlastním životě a životech lidí kolem sebe.
"Kde jsou duše zvířat? Jsou spaseni? A nejsou-li - tedy proč? Je takový rozdíl mezi duší zvířete a mojí duší? Nepotkáme i my jednou někoho, kdo nás bude považovat jen za zvířata?"
Bondy mě dokonale zmátl. Šaman je tady coby nositel vědění, byť někdy nevědomého. Je to jediná spojka mezi pravěkou společností a budoucím/současným policejním establishmentem státu, tedy jediný, kdo chápe a klade si otázky... Tyto světy jsou však přespříliš nesourodé a kloubení a snahy o jejich propojení mi přišly spíše násilné a matoucí. A přitom jsem žasla nad nápaditým a uvěřitelným popisem života šamanů i nad pregnantně zachyceným chováním a skutky Stalinových aparátčíků. Výsledkem je naprostá schizofrenie a já nevím, jestli mám být nadšená nebo rozladěná.
"Je to úplné prokletí žít v téhle době a v téhle zemi, kdy si nesmíš ani nic vlastního pomyslet, natož říct, neřkuli udělat, kdy na všecko je oficiální předpis a cenzura, kdy se musíš klanět takovým vrahům, jako je Velký náčelník, a takovým krvežíznivým idiotům, jako je Velký šaman, a kdy si nejseš jist životem, jakmile si hraješ moderní hudbu, skládáš vlastní písně a nosíš fousy a dlouhé vlasy."
Život není spravedlivý. Umírají či trpí lidé slušní, hodní, čestní, zbožní, nevinní a daří se zmetkům, vrahům a zrádcům. Otázka boží existence, víra v boží pomoc a sílu modlitby tak vyvstává vždy znovu a znovu. Má duše není tabula rasa. I já už jsem prožila významnou část svého života, svůj světonázor jsem si utvářela po léta a stále utvářím, do mého života vstoupily smrt, těžká zranění, bolest. A tak jsem se logicky nevyhnula ani přemítání o oné zásadní otázce víry v boží existenci, moc a spravedlnost.
Tuto knihu jsem jako jednu z mála málem nedočetla. Ne proto, že bych nesouhlasila, nebo a priori odmítala Boha, sílu modlitby či snad víru člověka v sílu modlitby. Ano, Greig se modlením a kurzy modlení živí 24/7. Modlení je jeho život. A přece nelze jednoduše souhlasit s tímto jeho osobním výkladem boží ne/pomoci a dle mého názoru i účelovostí zvolených, srdcervoucích příběhů. Jakkoliv coby výklad Bible je rozhodně inspirující a stejně tak kvituji snahy o logické vývody a argumenty, proč podle Greiga Bůh jednoduše nemůže plnit přání kohokoli a kdykoli. To, že Bůh mlčí vlastně záleží podle Greiga jen a jen na nás. Je to něco jako slušnost, morálka, laskavost, pomoc bližnímu, nesobeckost ... a víra v Boha přeloženo do bibličtiny. Hodně přitom vychází ze starého zákona a umí nahlédnout i do jiných zdrojů. Smysl pro humor je rovněž příjemnou stránkou tohoto výkladu.
Když Bůh mlčí nicméně zůstává knihou o osobním názoru, víře v Boha či víře ve vlastní pochopení Boha a jeho konání či nekonání. Proč ne, potom ale čteme knihu, která by se měla jmenovat Proč si myslím, že Bůh mlčí. Knihu jsem vzala do ruky v dobré víře. Málem odložila, ale nakonec jsem ráda, že jsem dočetla. I četbou názorů, s nimiž nelze vždy souhlasit s ohledem na zvolené základní premisy, si člověk tříbí názory své a v tomto případě nadto přispívá k pochopení jednání a chování drtivé většiny křesťanů, Graigovými slovy, následovníků Krista. Vlastně to celé vypadá jako apologetika Boha, ať už zázraky činí či nikoliv. Já to ale chápu jako apologetiku víry v Boha, která umí lidem s nejrůznějšími problémy a starostmi ulehčit jejich trápení a nemocem, a to samo o sobě je dobrý smysl této knihy.
"Indický básník Thákur vypráví příběh o žebrákovi, který z dálky vidí přijíždět zlatý kočár jako ze sna. Dochází mu, že je to kočár samotného krále a vyšle k nebi prosbu o bohatství. Toto totiž je největší příležitost jeho života. A skutečně. Kočár zastaví u žebráka a vystoupí z něj král s úsměvem na rtech. Ale pak se stane něco zvláštního. Král napřáhne k žebrákovi svou prázdnou dlaň a ptá se: "Co mi dáš?". Zmatený žebrák váhavě zaloví ve své mošně a vytáhne zrnko kukuřice. Jedno jediné. To nejmenší. To má být nějaký vtip? Pomalu vloží zrnko do královy napřažené dlaně. Na sklonku dne žebrák vysypal svou mošnu na zem a ke svému překvapení tam objevil jedno zrnko ryzího zlata. Ale jen jedno jediné, to nejmenší. Hořce jsem se rozplakal, řekl žebrák, a přál jsem si abych měl to srdce dát všechno, co mám."
"Pozlátko se někdy tak oslnivě leskne.... někdy dokonce se tak lstivě zablyštilo, že člověk upustil z ruky již uchopené ryzí zlato a sáhl či pachtil se po pozlátku."
Od prvních řádků je z doktorky Horákové cítit nesmírná odvaha a síla. Žít a život milovat za jakýchkoli okolností. Nelze si přitom nepřipomenout ty, kteří svůj život dobrovolně ukončí, když mají pocit, že už pro ně ztratil smysl. Horáková dokládá, že smysl svému životu dáváme jen my sami. Nakonec všechno musí jednou skončit... ale kdo se s ním a se svou rodinou a přáteli dokáže tak vřele rozloučit, jako právě Milada Horáková? Kdo v okamžicích blížící se smrti myslí víc či pouze a jedině na své blízké, a ne na sebe?
Více než obžaloba zvráceného komunistického režimu, více než ukazování prstem, Horáková vzpomíná a loučí se v dopisech rodině s takovou pokorou a láskou, s tak upřímnou omluvou svým blízkým, že jeden až přestává dýchat. A tak režim, který se chtěl zbavit nepohodlného kverulanta, pomohl odhalit světu hloubku a sílu oné bytosti, kterou se pokoušel zlomit a kterou musel zavraždit, protože neuspěl. Komunisté tak bez skrupulí dokonali to, k čemu nedospěli nacisté. A to jsem si myslela, že si jsou rovni...
Mimochodem, jednotlivé dopisy je lepší si dávkovat. Jinak hrozí, že vás spláchne tsunami emocí. Člověku to zpočátku nedojde, ale ani první vlna tsunami ze série nebývá tou největší a nejsilnější.
Hloupost, vychytralost, arogance, intriky, násilí... Clavellova japonská tisícistránková "epizoda" významně ubrala na kouzlu, poetice i kráse, které mě tak učarovaly v předchozích příbězích z Japonska a Číny. O to více vynikají intriky, brutalita a špína středověku. Díky za plovoucí svět! I když pokrytectví a intriky jsou hlavní politikou jejich mama-san. Ano, četla jsem dál a dál. Clavell umí psát, aby si spolehlivě udržel mou pozornost a získal si můj zájem.
Clavell se tady (jak jinak) soustředí na záležitosti gaidžinů v Japonsku a na spory mezi nimi, ať politické, vojenské nebo náboženské. A tak ty tam jsou velkolepé časy Struanů a Toranagů. Jejich potomci zdá se už jenom těží z velikosti a slávy předků... Ale vážně. Je to dobrá kniha. Nelze čekat, že synové a vnuci budou kopiemi svých otců. V tomto je Clavellovo pokračování velmi uvěřitelné, stejně jako zůstávají zajímavé jeho postřehy z japonské kultury a mentality.
Temudžin je nucen vyzout dětské boty a stát se oním obávaným, proslulým vůdcem Čingischánem. To je na životě Čingischána to nejpozoruhodnější. Že vlastně neměl příležitost stát se "normálním" vůdcem jednoho z četným mongolských kmenů, vůdcem kmene svého otce, Vlků. Dřív, než se tak stane, je o tuto možnost zákeřně připraven... Čingis tak začne formovat svůj nový kmen z Mongolů, kteří o svá kmenová zázemí přišli, nebo se jejich kmenům nedaří. Toto kontinuální rozrůstání nového Čingischánova kmene podle mne logicky vyústilo v jeho ideu sjednocení všech mongolských kmenů a k jeho stále větším a vždy za větší či menší cenu úspěšným dobyvačným útokům překračujícím mongolské hranice a vedoucím do útrob čínského území. A víme, že Čínou jeho dobývání zdaleka nekončí...
To že Čingischán byl tak úspěšný, je bezpochyby i tím, že přes veškerá zranění, zajetí a mučení vždy přežil. To mu jistě vytvořilo aureolu nepřemožitelného vůdce. Nemálo, vedle jeho nekompromisního a brutálního postoje, kterým likvidoval sebemenší náznak odporu, přispěl Čingisův novátorský přístup. Nepromeškal příležitost přiučit se u nepřátel, a tak vylepšoval své vojenské taktiky, zbroj, oblečení téměř v kvalitě brnění, rád využíval lsti a zastrašování. Opravdu velmi velmi zajímavé, napínavé a informačně nabité čtení. I o dalších členech jeho rodu a přátelích či tehdejší roli šamanů. Oceňuji, že Iggulden maximálně zužitkoval dostupná historická fakta a sem tam zazní i nějaké to pěkné moudro :-)
"Dávejte si pozor na slabochy, kteří za vámi budou chodit kvůli tomu, kým jste."
Špionážní služby, vládní utajené projekty, vysoká politika, vědci či diktátoři. Skvělý základ pro absolutně přesvědčivé a taky fakt dost napínavé čtení. No prostě Forsyth. Dalším z důvodů, proč jsou jeho díla tak uvěřitelná, je úžasný mix fikce a reality. V Boží pěsti je to kanadský inženýr dr. Gerard Bull, projekt Babylon, ZHN nebo pregnantně vypointované geopolitické souvislosti a dějinné události, jako vpád Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1990, který stojí na počátku tohoto Forsythova románu, který se dále soustředí na odhalení utajeného vývoje nové ničivé zbraně. Komplikovaná přetahovaná zpravodajských služeb britských, amerických a izraelských, hledání informátorů, sledování jejich aktivit, přepestrá paleta hlavních hrdinů, odhalování způsobu uvažování a myšlení jednotlivých aktérů všech zainteresovaných stran... a Forsythovo neobyčejně živé a plastické líčení blízkovýchodní mentality a zemí, to jsou důvody, proč se k tomuto Forsythovi a známým bratrům Martinovým jednou vrátím.
Zastesklo se mi po poetice českých krajů a ejhle tu mi přišel do ruky Myslív páně učitele Stehlíka, poety jihočeské krajiny a domova. Jaká vřelost prýští z vyjádření a popisů tamějších krajů a obyvatel obce Myslív, jaká láska je cítit z těch několika málo stránek. V kontrastu k Fischlově Kuropění Stehlík zůstává v rovině popisů a užití prostých slov, nepouští se do filozofování ani složitých úvah. A přece zůstává Stehlíkův Myslív laskavým pohlazením a tuším, že také milým, lidským poselstvím pro obyvatele Myslíva a tamějšího kraje.
Kyselá prdel? Žádná extra fantazie, žádný novotvar. V tomto případě ;-). A přece. Slyšel někdy někdo tak kouzelné spojení umocněné jeho účelem? Pratchett je jednoduše nepřekonatelný. A nejenom pro tyto malé detaily. Cynismus, sarkasmus, ironie a škodolibost. A úsměvnost. No ovšem, to je rovněž Pratchett. Přece jenom však je Čaroprávnost o dost menší fantasmagórie, než Fantastično. Bavila jsem se úplně stejně, nechtělo se však po mě oné strašidelné pozornosti. A jestli jste ještě neslyšeli o mágyni, tak tohle je další důvod, proč se ponořit do Čaroprávnosti.
Jeho revírem je Amsterdam, tempo jeho elektrického skútru je vražedné, jeho protivníkem je ředitelka domova důchodců a věčně lamentující důchodci.
Hendrik je o něco starší, počet jeho neduhů nezadržitelně roste, jeho životní apetýt, humor a láska k přátelům, kteří pomalu odcházejí, se však nezmenšily ani o píď. Hendrik Groen nabízí sympatický recept na život ve stáří, na život, kdy odchází životní síly, partneři, přátelé, nebo kdy odchází oni sami, když rozum umře dříve, než tělo. Bez zbytného filozofování a s patřičnou dávkou černého humoru a cynismu spolu s přáteli mluví o smrti, eutanazii, společně si vyhlíží pěkné místečko na hřbitově ... a přitom nezapomínají žít. Člověk neví, jak sám skončí. I když jedno jsem už stihla pochopit. Když už člověk "musí" žít, tak ať kouká, aby žil. Téma to možná není pro každého. I já mám do důchodu ještě pěknou řádku let. Ale na rodičích vidím, jaké mají štěstí, když jsou na své stáří stále dva, stále soběstační a s život ne příliš omezujícími chorobami.
"Prach jsi a v hnůj se obrátíš."
Žádné velké nervy drásající napětí, jak King tak dobře umí. Ságu Černé věže si napsal pro radost. Ve svém psaní odhaluje nejniternější kouty své duše, která je neodmyslitelně ukotvena na planetě zvané Amerika. Píše, jako si nemluvně brouká samo pro sebe. A je z toho přesně tohle. Pistolníkova pouť. Dlouhá pouť, jako život sám. Má svůj konečný cíl, Temnou věž, ale ta je pro mne téměř stejně vzdálená, jako byla na samém počátku této cesty. A King už mi ukázal tolik z tajů svých myšlenek, že za žádnou věží vlastně ani nespěchám. Kingova cesta k Temné věži, přesněji cesta Rolanda z Gileadu, se mi jeví coby životní pouť jednoho z jeho alter ego, jakou si King vysnil a kterou nakonec vykonal. Závan klíčovou dírkou, tak se toto intermezzo nejenom jmenuje, ale jednoduše i vyzní. King je mistr vypravěč (jak již mnohokrát zaznělo) a jeho příběhy, kde vítězí člověk ryzí, spravedlivý a statečný, zatímco k pochybujícím a chybujícím je osud nemilosrdný, jednomu snadno beznadějně učarují.
"Nejkrásnější slovo v jakémkoli jazyce je "odpouštím"."