Černý déšť
Masudži Ibuse
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79295/bmid_cerny-dest-ggw-79295.jpg
4
42
42
Román odehrávající se v Hirošimě ve dnech shození atomové bomby a reflektující situaci prostých Japonců těsně po skončení druhé světové války. Příběh mladé Jasuko, která prožila Hirošimu, napsal japonský spisovatel a humanista na základě deníkových záznamů a vyprávění očitých svědků. Za román získal v roce 1966 literární cenu Noma.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Mrazivý román opisujúci jednu z najväčších tragédií v dejinách ľudstva vychádzajúci z denníkových záznamov o tejto udalosti. Hlavný hrdina Shigematsu (aj jeho manželka Shigeko a neter Yasuko) si píše denník a pritom sa ako jeden z relatívne nezranených snaží viesť normálny život. Do toho sa snaží nájsť ženícha pre svoju neter poznamenanú chorobou z ožiarenia a pomaly a postupne umierajúcu.
Nikto z Japoncov nevie, čo sa deje, názov zbrane sa dozvedáme až v závere knihy. Nikto nepozná liečbu následkov ožiarenia, tak ľudia skúšajú, čo sa dá. Niektorí umreli okamžite po zásahu bombou, iní boli nejakým spôsobom poznačení, ale trpia chorobou z ožiarenia.
Príbeh hlavného hrdinu dopĺňa verný, až desivý opis udalosti, prežívania zasiahnutých Japoncov a spôsobených škôd.
Kniha končí trpko. Cisár oznámi kapituláciu Japonska, Shigematsuov zamestnávateľ sa snaží pozdvihnúť zdeptaných zamestnancov na duchu a samotný Shigematsu si nahovára, že až vyjde dúha, jeho umierajúca a pomaly sa rozpadávajúca neter sa uzdraví.
Aj napriek vážnosti témy knihou občas prebleskne Ibuseho čierny humor.
Atomový úrok na Hirošimu a Nagasaki je literárním námětem, který v Japonsku rezonuje do dnešních dní. Není se čemu divit. Černý déšť tedy zdaleka není jediným svého druhu. Jinou cenu, než kterou získal v Japonsku, by mimo japonské hranice podle mého ale nezískal. Chápu nicméně, jak moc musí takové vzpomínky působit na city Japonců, zejména u starší generace. Černý déšť není románem v pravém slova smyslu, což nebývá obecně na obtíž. Souhrn autentických deníkových záznamů funguje dost dobře coby zprostředkovatel oněch hrůzných osobních prožitků okamžiků bezprostředně po útoku jadernou bombou. Příběh je však často rozmělňován řadou podružných detailů, které čtení znesnadňují, podobně jako příběhově nesouvisející odbočky.
Zážitky přinášející smrt, bolest a utrpení to jsou více než ohavné, i když člověk obecně ví, jaké důsledky zanechává jaderná bomba. Oceňuji především informační sdělnost knihy. Po literární i jazykové stránce už dílo trochu klopýtá. Na druhou stranu je zde krásně vidět japonská mentalita, postoje Japonců k pracovním závazkům bez ohledu na vlastní pohodlí či bezpečí, smysl pro povinnost nebo třeba strach nepřijít do řečí a nezostudit se (což připomíná dávné doby samurajů), nebo péče o příbuzné blízké i vzdálené. Kniha nesoudí, neomlouvá se. Popisuje. Čtenář nechť si sám vytvoří názor. Pro mě obecně vyhovující přístup. S ohledem na roli fašistického Japonska ve válce a související podtexty bych tentokrát autorův postoj docela uvítala.
v podstatě dokumentární četba (žádnej velkej příběh), ze které mrazí. Znovu bych to asi nečetl, ale rozhodně nelituji.
dal som si ju vo výzve, aby som bol trochu iný od šíku čitateľov Murakamiho (ktorého mám ale veľmi rád a teším sa na každú jeho novú knihu:)
otriasajúce svedectvo o apokalypse, napísané veľmi citlivo a bez veľkých gest. po dočítaní som zostal sedieť s úplne vymetenou hlavou.
Příběh vystavěný na základě skutečných výpovědí přeživších obětí bombardování Hirošimy, které autor sesbíral a použil v deníkovém vyprávění jedné fiktivní rodiny. Účinky nukleární katastrofy očima obyčejných lidí, následky "atomové" nemoci, realistické popisy zohavených mrtvol, přetížená krematoria, potravinové příděly... to vše podáno celkem věcně a nesentimentálně. Kniha se čte tak trochu jako dokument, přináší podrobnosti o každodenním životě lidí v době svržení atomové bomby.
Tohle je prostě zvláštní kniha. Vezmu-li to po obsahové stránce, je neskutečně šílená, syrová a až nepříjemně realistická ve své výpovědní hodnotě. Naprostá šílenost z níž mrazí, bouří se nervy a člověk se až vzteká. Z hlediska čtenáře mi tato v podstatě literární found footage dvakrát nesedla. Místy byla až moc popisná, zabývala se dějově a příběhově nezáživnými věcmi a stavěla mě nutně do rozhodnutí stavět se k ní buď jako k souboru informací odkazujících ke skutečné události nebo jako k ne zrovna zajímavě napsanému příběhu, který v ich formě přeskakuje od postavy k postavě, od ich formy k er formě a to hne v několika časových rovinách. Takže z jedné strany kniha šílená ze druhé ne zrovna dobře čitelná a prožitelná.
Jestli mi něco dokázalo změnit pohled na druhou světovou válku, pak právě tato kniha. Člověk, který to nezažil si jen těžko dokáže představit to utrpení, kterým si museli lidé projít. Zvláště s japonskou mentalitou. Pokud chcete nějakou knihu z období druhé světové války, pak tohle dopručuju všemi deseti. Po jejím přečtení jsem měla takový ten pocit, "k čertu s Adolfem a tou válkou".
Černý déšť je dokumentaristické dílo (pracuje s reálnými zápisky, zážitky).
Právě snaha jen jakýmsi subjektivním výčtem shrnout nelidskost celé události dává knize neuvěřitelnou hloubku a škálu témat a emocí.
Není to úplně jednoduché čtení.
V deníkových záznamech znovu a znovu sledujete, jak Šigemacu prochází troskami města. Kolem něj jsou rozeseta lidská těla... známých... lidí s vlastními příběhy, cestou... Velmi jasně cítíte objevující se apatii, otupělost, snahu celý incident jakoby ignorovat. Selhání lidského elementu.
Ve dvou současných (pozdějších) liniích, které přidal sám Ibuse - pravděpodobně jako kontrapunkt - je cítit postupné probouzení se z šoku a letargie. První je příběhem neteře Jasuko, jež byla zasažena černým deštěm. Nemůže si proto najít partnera. Rodinná tragédie, která oproti dopadu atomové bomby musí vyznít jaksi nedůležitě. Přesto právě tato osa ukazuje důležitost mezilidských vztahů, soucit, potřebu pomoci. Druhou linií je snaha dát svět do pořádku (napravovat), reprezentovaná budováním rybníku - vytvářením nového životního prostředí pro sebe a další generace.
Musí se jít dál.
Jeden běžný japonec začne přepisovat svůj deník, aby dokázal nápadníkovi své neteře, že netrpí atomovou nemocí, že je v pořádku, že je vhodná partie na vdávání. Atomová nemoc bylo onemocnění, kterým trpěli ti, kteří zažili shození atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.Všichni asi známe ten příběh svržení atomové bomby na tyhle dvě města, ale už ne tak často slýcháme příběhy těch, kteří u toho byli, kteří to opravdu zažili a mohou vyprávět.
Mám rád tyhle civilní příběhy. Nejsou tam žádní "záporáci" ani "ti dobří", nejsou tam žádné intriky, vraždy a podobné vymoženosti (nejen) moderní doby. Je to prostě příběh jedné rodiny, která vše prožívá od velkého záblesku na obloze, přes černý déšť, hromady mrtvých, běžné starosti, jak tuhle dobu přežít až do chvil, kdy je už všechno tohle pryč a jednou z mnoha vzpomínek zúčastněných jsou všemožné zdravotní potíže, kterými trpí.
Nejde o knihu z války nebo o válce, není to ani kniha o atomové bombě. Je to příběh jedné rodiny, který se už, doufám, nebude nikdy nikde na světě muset opakovat. Velmi dobrá kniha...
Černý déšť
Cist na kazde strance o hruzach lidi, kteri si prozili doslova a do pismene peklo na zemi uplne nedavam. Knihu nechavam nedoctenou... Zpetne si rikam, ze je skoda, ze se clovek nesetka s uryvkem a nejakymi ukoly k analyze textu v hodinach dejepisu. Urcite by to utkvelo cloveku v pameti...