Rihatama komentáře u knih

Druhá světová válka je vděčné literární téma, ovšem uchopit jej z ještě nepopsané strany musí být čím dál obtížnější. Sepetys beze zbytku uspěla. Nabízí mix historických událostí - vrcholící málo známým dramatem uprchlického titaniku jménem Wilhelm Gustloff - fikce a historie, to vše propojeno romantickou linkou. Román zachycuje konec války ze strany prchajícího válečného agresora, k němuž se z různých důvodů připojí představitelé všech stran válečného konfliktu. Je napěchován emocemi, morálními úvahami, odvahou a ušlechtilostí i bezostyšným násilím. Díky přístupu k popisu této válečné doby z pohledu čtyř osobností různého věku, povahy a národnosti Sepetysová nadto promlouvá různými jazyky duševní vyspělosti. Smutný avšak nesmírně barvitý a velmi čtivý portrét závěrečného úseku jedné z největších válečných katastrof světa.

63 25.02.2022

Skrze literárně-dramatický fraškovitý příběh Fuks čtenáře vtahuje do úvah o životě a smrti, úvah plných humoru, satiry a také smutku. Smrt vzývá, smrti se vysmívá a o nic lépe nedopadá úřední šiml, tady zpodobněný v obskurní policejní a zdravotní vrchnostenské mašinerii. Člověk osamocený a bezmocný (pánové Brázdové) se tak jeví pouhou hříčkou v rukou povolaných. Jenže ono to všechno není, jak vypadá. Jen zrůdnost systému je očividná a vévodí jí vládce, či vůdce, a jeho smrtící hračky - polnice, pušky a děla. MÝM NÁRODŮM! Jediná jistota je nakonec právě smrt. Fuks má jedinečnou schopnost vložit do svých dílek jinotaje hned v několika vrstvách. Nutno číst pozorně a nenechat se zmást tou vnější, do které je příběh s jedinečným humorem a lehkostí Fuksova pera zaobalen.

42 21.02.2022

Jean Paul Belmondo. Kdo by neznal ztřeštěný, vysmátý, parodický Krásnýsvět a život Jean Paula. Belmondo přijal jméno, které bezezbytku celý život naplňoval, nebo se o to alespoň snažil. Mám teorii, že herce nebo zpěváky by člověk neměl poznávat osobně, protože se mu nemusí líbit, když zjistí, co se skrývá v zákulisí jejich duší a povah. Belmondovy filmy patří mezi mé nejoblíbenější, a když odešel, tak jsem přece jen neodolala, abych se k němu ještě jednou cestou jeho biografie vrátila. Jak Belmondo hrál, takový i byl. Takže jeho filmy sice miluju, ale jeho bych doma mít nechtěla :-). Jedno se mu nedá upřít. Nikdy nic nedostal zadarmo a celosvětově uznávaným hercem se nestal přes noc. Také zůstal věrný francouzské filmografii a nikdy se nenechal zlákat Hollywoodem. Jeho radost ze života a neuvěřitelný elán musely být nakažlivá, jeho svobodomyslnost pak záviděníhodná a současně příšerně iritující pro tradičně založené nátury, což většinová společnost je. Jeho manželky to zdá se všechny akceptovaly a ani kanadské vtípky snad nepřestal provádět po celý život. Chybí mi, ale jsem ráda, že žil a že se nikdy nevzdal.

47 18.02.2022

Pavel Kosatík čtenáři odhaluje životy prvních dam československých prezidentů. Manželky zpravidla nevystupovaly ze stínu svých manželů, bez ohledu na jejich vzdělání nebo ambice, Charlottou Garrigue Masarykovou počínaje. A přece některé z nich měly zásadní vliv na vystupování a rozhodování svých manželů, což mnozí nevěděli a neví. Jednu z nejsmutnějších rolí sehrál politik a předseda Nejvyššího správního soudu, protektorátní prezident Emil Hácha. Právě o jeho manželce není dostupných mnoho informací, jak poukazuje Kosatík. Podle všeho však, kdyby Marie Háchová předčasně nezesnula, doktor Hácha by pravděpodobně funkci prezidenta nepřijal. Neméně zajímavou, nikoli však sympatickou, roli v dějinách Československa sehrála Božena Novotná. Zvláštní osud pak život přichystal ženám Husákovým, Magdě Lokvencové Husákové a zejména Vieře Husákové. Nejsem si ale taky jistá, zdali Kosatík v některých případech nepodlehl "kouzlu" osobnosti a pověsti některých dam, např. u Olgy Havlové, a nesklouzl do roviny adorace. Role prvních dam se lišila, odvíjela se od osobností jejich vlastních i jejich manželů. Stojí určitě za to se s nimi seznámit.

42 15.02.2022

Pohádkový horor... myslela jsem, že to je česká specialita. Ale Britové jsou nám mentálně blízcí, tak se vlastně není čemu moc divit. I když označení horor to získalo díky zvolenému osudu malého chlapce, sirotka, který se dostane do péče své babičky, čarodějnicoložky v důchodu. Vnoučkovi se dějí podivné věci a ty zlé čarodějnice, které nenávidí všechny děti, na tom mají zásadní podíl. Dítka se ale nejspíš nemusí bát, protože všechna úskalí malý hrdina přečká s nebývalou lehkostí a odvahou. Žádný strach ani okusování nehtů. Takže moc nerozumím kritice tohoto Dahlova díla pro údajně nevýchovné až sadistické prvky. Děti se nerady myjí (to si moc dobře pamatuju) a nechtějí chodit do školy (no ovšem). A něco zlého se jim taky může přihodit (bohužel). Ale to není žádná hrůza ani sadismus, ale realita. A v Dahlově příběhu to má dle mého fungovat naopak inspirativně, protože budou-li děti dělat to, co je jim vštěpováno, i když je od toho hodné, milující babičky odrazují (v reálu spíš nenutí), nebudou se jim dít různé nevítané nepředloženosti. Takovou babičku by jeden pohledal. Za mne možná až úplná pohádková selanka, i když se zlými čarodějnicemi si autor vyhrál do nejmenších podrobností. Až tak, že mám dost důvodů se domnívat, že nejedna žena (zásadně žena) v mém okolí musí být čarodějnice :-).

„Čarodějnice nemá nehty a vždy nosí rukavice.“
„Čarodějnice má vždy paruku, protože je ve skutečnosti plešatá.“
„Čarodějnice má velké nosní dírky, aby mohla dobře ucítit dětský pach.“
„Čarodějnice nemá prsty u nohou.“

42 12.02.2022

Dílo plné symboliky, která zdaleka překračuje příběh o chlapcích na opuštěném ostrově. William Golding na skupině kluků postrádajících moudrost a potřebné zkušenosti a znalosti, kteří přes původní snahy o vytvoření životaschopné společnosti na ostrově sklouznou do dětské mentality školáka, který zjistí, že nemusí do školy. Nadto si může hrát na indiány a vůbec dělat si co chce. Autor tím demonstruje, jak snadno může dojít k úpadku lidské bytosti zbavené vymožeností civilizace, především však karikuje dosavadní obraz dokonalého britského občana, vlastně občánka. Symbolika v tomto případě významně převyšuje konzistentnost hlavních postav i literární kvalitu díla, z mého pohledu. Postavy symbolizující moudrost a rozvahu oproti mocichtivosti a násilnictví se příliš nerozvíjely ani nemoudřely. Iritovala mě nekonzistentnost jednotlivých postav i neustálé verbální a ideové repetice. Pouze díky vyšší akčnosti byla druhá polovina knihy čtivější, ne však lepší, a závěr nepřesvědčivý. Člověk má, zdá se, knihu číst ve věku, kdy je mu určena. Potom to příliš nerozebírá a vezme si to své. V tomto případě chybí v DK štítky dobrodružný & pro děti a mládež.

47 09.02.2022

Přijedu k rodičům na návštěvu, ti něco kutí v kuchyni a přede mnou v obýváku na stole leží kniha o tom, jak se kdo jmenuje. Stačí otevřít google a tam člověk najde spoustu informací o původu jmen, myslím si. Někdo chce snadno vydělat peníze... Ale knihy jsou pro mě jako magnet, tak si uvařím kávu, otevírám ji a začítám se do osudů svatých - matky Anděly, nevěřícího Tomáše, pomocnice v nouzi Markéty, statečného Jiřího, zářivé Lucie a dalších a dalších a jsem více než mile překvapena. Formou, obsahem, ilustracemi. O mém jméně ani čárka, ale necítím se nijak ošizena. Nejsem zase tak sebestředná :-). Laskavé historické fresky, které musí potěšit všechny nositele jmen svatých.

47 06.02.2022

Pro seznámení s C. J. Tudor jsem zvolila Ty druhé a byla to skvělá volba. Mysteriózní thriller je plný napětí a překvapivých momentů se dvěma prolínajícími se dějovými linkami. Zájem čtenáře je o to jistější, že se jedná o pohřešované dítě - holčičku se světlými vlásky a chybějícím předním zubem - spolehlivá příčina rozjitřených emocí a příčina smrtící spirály. Tudor chytře splétá osudy zdánlivě nespojitých lidí. Až závěr tak odhaluje, proč k nejrůznějších hrůzným událostem došlo a kdo je čím vinen. Ti druzí, kteří se skrývají za domnělou spravedlnost, přivádí člověka do lidského podsvětí, odkud nevede cesta zpátky. Princip je přitom až triviální, protože kdo někdy netouží po skutečné spravedlnosti? Právo lze totiž jen málokdy ztotožnit se slovem spravedlnost. Mysteriózní prvky jsou do příběhu citlivě zakomponovány právě proto, že jeho těžiště tvoří dítě, jehož svět ani zdaleka nebývá přísně racionální. Vážně dobrý literární počin.

"Nejkrutější činy se rodí z té největší lásky."

43 03.02.2022

Neil Gaiman stvořil komplexní, promyšleně ideově podchycené a jazykově vysoce zvládnuté, takřka epické dílo. Zatím mám na svém kontě pouze Gaimanovu Nikdykde, která mě ve všech ohledech potěšila, a tak jsem Americkým bohům nedávala příliš šancí. Zbytečně. Je ale zřejmé, že kniha vyvolává rozporuplné reakce. Nejde o očividně líbivou, akční fantasy, nýbrž o hluboce promyšlený a současně potměšilý příběh, v jehož epicentru leží tzv. američtí bohové, a to prosím z pera britského spisovatele. Ovšem s americkou manželkou :-). Gaiman na reálných amerických základech vyfabuloval dílo o bozích, kteří v jeho vnímání vznikají (a zanikají) čistě na základě víry, bozích, kteří pro jednoho nic neznamenají, pro druhého však vše. A tak se dílem promítají staří a noví bohové od severského Ódina přes africké Sáby po mocného boha optického kabelu, třeba, kterých je plný celý svět, nejen Amerika. A uctívači starých a nových bohů se dostávají do střetu. A ta úžasná vlastní jména… Stín, Město, Svět, Kamen, Dřevo. Nebo Středa. Ve stylu buddhistických či indiánských tradic, ale v americkém světě. Kdo je však nakonec kým?

Postava Stína si mě naprosto získala, stejně jako jako jeho putování světem poté, co je propuštěn z vězení. Stín už nemá co ztratit, tak se chová přirozeně, laskavě nebo vražedně, podle toho, jak to situace vyžaduje. Avšak nepodvádí a sobě ani druhým nic nenalhává. Není zákeřný ani zlý. Vážně sympaťák. A Gaiman zase skvělý spisovatel, který dokáže poutavě popsat i venkoncem statické scény a vytvořit z nich malá dramata. Píše tak, že ani žádný vývoj nepotřebujete, prostě si užíváte popisované stavy a scény. I když, abych to nepřehnala, válka, ke které se zde schyluje, má daleko ke statice. Knihu bych doporučila spíše v audioverzi, protože některé popisy - jakkoliv zábavné a zajímavé - mohou svou délkou a přeléváním z jednoho stavu do druhého nejednoho čtenáře při čtení řádků unavit, neřkuli unudit :-). Jenže Gaiman to má všechno promyšlené a je dobré zůstat bdělý, jinak člověk uniknou ty úžasné nuance, na kterých příběh stojí. Pro mne originální dílo napsané poutavým jazykem plné zjevného i skrytého humoru. Gaiman píše stejně lehce, jako jiní dýchají.

50 31.01.2022

Karel Kopfrkingl - jemný, milý člověk, abstinent a nekuřák... Po celou dobu jsem měla před očima tvář Rudolfa Hrušinského, protože kdo by neviděl jeho úžasné ztvárnění spalovače z roku 1968. On je vlastně celou duší oddán své profesi, pro níž čerpá své ideje z hlubokomyslné knihy o Tibetu. Takový anděl smrti. Smrti, kterou bez skrupulí, avšak s poetikou na rtech, připravil i pro svou Čarokrásnou a Milivoje. Je příhodné, že poblouzněný život páně Kopfrkingla, spasitele duší celého světa, vykvetl právě s krvavým nástupem Hitlera k moci. Jak by asi vypadal v době zcela jiné? Vedle postavy samotného Karla člověka udeří jazyk, vznešený, líbezný, až groteskně nepřirozený. Stejně tak se Fuskovy postavy chovají nepřirozeně stoicky, ať již jde o jídlo, žeh, zabití či oslavu nového německého řádu. O to více také vynikne monstrózní postava Kopfrkingla a monstróznost fašistického nacionálně socialistického režimu. Jedinečné psychologicko-filozofické dílo Dostojevského formátu.

64 26.01.2022

Britskými nakladatelstvími dlouho odmítaná úvodní část fantasy trilogie Stín krkavce vystřelila do literárních výšin až čtenářská obec a Antony Ryan se mohl pustit na profesionální spisovatelskou dráhu... Fantasy je od mládí můj oblíbený žánr, Stín krkavce tak na mě čekal sice dlouho, fantasy však naštěstí nestárnou. Je s podivem, že Ryanův propracovaný svět, v němž proti sobě stojí ti, jež věří ve Sjednocené království, a jeho Popírači, nenašel v počátku odezvu u odborníků, čtenáři internetu jej však naštěstí nenechali propadnout do spodních šuplíků. Život ve Sjednoceném království je nesnadný a prostředky, jež hlavní hrdinové využívají, jsou dost nevybíravé. Je to nemálo brutální, násilný svět, do jehož dění zasahují temné, ale i světlé magické síly. Ryanovi se vyvedl hlavní hrdina Vélin al Sorna, kterému je radost držet palce :-). Život v 6. řádu, kde byl zanechán i malý Vélin, významně evokuje příběh Černé zdi v Písni ledu a ohně. A ani zde nejde o příběh jednoduše polarizující dobro a zlo. Život je mnohem komplikovanější i ve zdejším světě nadpřirozených sil. Co mě trochu obtěžovalo, bylo průběžné připomínání Vélinových povahových kvalit a reputace (možná s ohledem na objem více než 600 stran autor čtenáři opakuje řečené). Otevřený závěr první části však určitě nenechává prostor pro mé úvahy, jestli číst dál.

45 24.01.2022

Patetická pohádka ovčí babičky... můj dojem po přečtení 3/4 knihy. Ano, mluví ze mne cynik a desperát, což dokládá, že v tomto případě jde hodně o osobní vkus. Jsem toho názoru, že člověk by měl mít širší literární rozptyl a taky třeba apriori nezatracovat literaturu postrádající dnes tak oblíbené vulgární, lechtivé či obhroublé výrazy nebo násilné scény. Trochu mírnější pohled na svět je přece normální a je třeba jej tak chápat... co mě ale u této knihy vytáčelo do sáhodlouhých vývrtek byla naivita nebo hloupost Mirandy. Tam nejde o pozitivní, mírný přístup k životu, ale o absenci zdravého rozumu v tom, jak přijímala tzv. rány osudu, i jak se projevovala tzv. odvážně. Velmi mi tak připomínala Mirandou samotnou kritizovanou Catherine, jejíž příběh čtenáře zavádí do zcela jiné časové roviny. Kritizovanou právě za to, že i ona si nechá všechno líbit. Takže očividná nekonzistence autorky ve vytváření svých dvou hlavních hrdinek. Suma sumárum, zajímavý obsah v pro mě ne příliš lákavém hávu. Romantická duchařina. To druhé mi vyhovovalo mnohem víc :-).

38 21.01.2022

Debutní román Anny Cimy mi připomíná vzpomínky ze zápisníku mladé dívky, studentky japonštiny, který by tak zasloužil štítek YA literatura. To by dalo čtenáři více podkladů pro úvahu, zdali román číst nebo ne. Japonskou literaturu mám ve virtuální kolonce vysoce oblíbené a totéž se týká literatury s Japonskem spojené. Tady jde spíše jen o rámující zajímavý kulturní kolorit a s Japonskem hlavní postavy spojují - vedle studia japonštiny - highlighty jako Ginza, Šibuji a japonská jména dalších vystupujících postav. V díle je nicméně patrná inspirace japonským vnímáním společnosti i japonským literárním světem.

Hledání osudu téměř zapomenutého japonského autora Kijomarua Kawašity probíhající paralelně ve dvou rovinách, zemích i světech, v němž vystupuje něco jako rozdvojená osobnost hlavní hrdinky, je velmi zajímavá zápletka vtipně okořeněná magickým realismem. Neřešenou otázkou pro mě však zůstává, jak si bez svého ducha (či myšlenky) poradila hrdinka ve světě fyzickém. Příběh by se mohl přenést do jakékoliv kultury, tedy nejde primárně o Japonsko, ale samotný příběh. Nevyhovuje mi příliš ani závěr knihy, který vnímám nedokončený v mnoha aspektech. Nepochybně však jde o zajímavý jak samotný debut, tak i autorčin potenciál.

45 20.01.2022

Larson v pokračování příběhu Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista namíchal třaskavý koktejl. Asociální, autistická (snad) Lisbeth bez dokončeného vzdělání, a přece superinteligentní a geniální hackerka při svém chování naprostého ignoranta jakýchkoliv přátelských projevů ze strany druhých, které vzbuzuje její nepochybná role oběti rodiny i selhávajícího systému spíše než laskavá povaha, jede ve svém modu, jak čtenář může poznat již v úvodní části. Tatíček i státní struktury si s ní opravdu hodně ošklivě zahráli, a tak Lisbeth si na oplátku hraje s ohněm. Doslova. A s lidmi. Vyšetřování kauz prostituce ve Švédsku vytváří věrohodné kulisy pokračování Lisbethina osobního příběhu.

Mám veškeré pochopení pro Lisbethino konání, přece je však obtížné vytvořit si k ní vřelejší vztah. Imponující je rozhodně fakt, že ona sama se jako oběť nechová, i když její strategie "oko za oko" je dle mého podobně neakceptovatelná, jako zneužívání státní moci. Vytváří však zajímavé zápletky a slušnou dávku napětí. Moc mi ale nejde do hlavy, jak může třeba ukrást jednomu z parchantů jejího osudu 3 miliardy korun a policie přesto nijak zvlášť neřeší, kde se peníze na jejím účtě berou nebo zač kupuje byt či auto. Možná se tím bude zabývat v poslední části trilogie...? Přes nadšení u první části mám tentokrát pocit, ač byl Larson nepochybně výborným spisovatelem, že na pět hvězd to tentokrát nestačí. Třeba jen proto, že ona superinteligentní, pádesátikilová Pipi dlouhá punčocha dělá zejména v poslední části nepochopitelné, nelogické chyby nebo si až moc dobře poradí se svými pronásledovateli supertěžké váhy.

62 17.01.2022

S dílem Stefana Zweiga jsem se seznámila docela nedávno. Jeho Svědomí proti násilí mně učarovalo, takže bylo jen otázkou času, kdy se dostanu k jeho další tvorbě. Zweig ohromuje svou znalostí psychologie člověka, svými pozorovacími schopnostmi, hlubokou znalostí historie a v neposlední řadě svou prací s jazykem. Povídkové zpracování zásadních momentů lidstva je jednoduše dokonalé. Tu Zweig nabízí osobité příběhy zásadních postav našich dějin, tu podrobuje zkoušce lidský charakter, který ne/nápadně humorným způsobem karikuje, lituje či oceňuje. Nezapomíná přitom na škodolibost lidského osudu, který se prosazuje bez ohledu na lidské snažení. Inu, trocha depréze z některých povídek posměšně vykukuje zpoza rohu. Čemuž se ale není zas tak moc proč divit při povaze člověka. On sám hrůzy své doby bohužel neunesl.

Dílo nabízí výjimečné pojednání o člověku, i když netuším, jak hluboce pravdivé jsou Zweigovy příběhy. Historie a okolnosti vzniku francouzské revoluční hymny Marseillaisy a jejího autora a monarchisty Rougeta jsou jednoduše neuvěřitelné. Příběh nejbohatšího muže světa a objevitele zlata v Kalifornii nabízí řadu úvah o smyslu života, morálce, právu a spravedlnosti. Dobytí Cařihradu je více než zajímavé, vzhledem k daným okolnostem. A další a další. Hvězdné hodiny lidstva jsou nejen svědectvím rozhodujících momentů v životě lidském, ale i jedinečným literárně-filozofickým zážitkem.

42 14.01.2022

V posledních měsících na mě ze všech koutů internetu útočí Duna, kterou jsem četla za časů svého dobrodružného mládí. Pravda, nějaký čas jsem odolávala, ale ne dlouhou a Herbertovo velkolepé sci-fi si jsem po letech dala znovu. A udělala jsem dobře. S Paulem Atreidem a jeho matkou Jessicou jsem prožila mimořádné chvíle a s napětím sledovala jejich boje, zrádné bojůvky a čarodějné praktiky mezi Atreidy a Harkonneny kdesi v daleké budoucnosti. Bylo příjemné ponořit se do světů mimozemských civilizací, písečných červů, neznámých technologií a duchovních postupů. A pochopitelně sledovat vývoj Paula Atreida a jeho úsilí o záchranu písečné planety před džihádem. Džihádem...? No jo, jsou tady zajímavé spojitosti s pozemskými "specialitami". A rovněž logické postupy. Voda je totiž tím nejvzácnějším, čím pouštní planeta Arakkis oplývá nejméně. S vodou a jejím významem si Herbert pohrál více než dobře. A co takhle špetka koření? Docela zajímavá droga, když na to přijde. Duna nabízí ve všech ohledech vynikající, a tedy zcela oprávněný fenomén mezi vesmírnými civilizacemi. Film v čerstvé režii Denise Villeneuvea si taky nenechám ujít.

61 11.01.2022

Tragický popis tragického osudu...? Sběr hub v mlžném mlází a tichu hlubokých lesů dokáže zahalit nejedno lidské trápení. Hanišová zvolila zajímavý způsob živobytí pro svou protagonistku, který dává smysl jak v důsledku rozehraného osobního traumatu, tak v kontextu rodinných zvyklostí. Závěr knihy pak ve světle uvedeného pokládám za dokonalý. Útěk končí. Hanišová také dobře pracuje s časem, přesněji jde proti času. Takže zpočátku spíše jen podivínské chování traumatizované, mladičké houbařky Sáry postupně nabývá na ostřejších konturách a vzrůstá čtenářovo pochopení, ale i nevíra. Má ta holka ale smůlu. Kde jinému rodina stojí oporou, pro ni se stala takřka záhubou. Nejde ale o psychologický román a pohnutky chování všech účastníků, vyjma samotné Sisi, tak zůstávají nevyřčené a neobjasněné. O to palčivější otázky a úvahy román vzbuzuje a zanechává v jeho duši hlubokou stopu. Mimochodem skvělá obálka. Taky jsem ocenila pár užitečných a zajímavých houbařských rad.

74 08.01.2022

Los Angeles jsem navštívila v roce 2007. Nejspíš už vypadá jinak. Některé věci, třeba jako Hollywood nebo zločin, asi ale zůstávají konstantní a detektivové Hunter a Garcia tak mají podnětné a zajímavé pracovní prostředí. Ani tentokrát Carter nezklamal, právě naopak, a na brutalitě (na jejímž popisu si dává obzvlášť záležet) snad ještě přidal... Zločiny sériového vraha jsou rovněž opět promyšlenější a morbidnější než v předchozích případech a rozhodně nejsou snadno odhalitelné. Stínová hra s lidskými "artefakty" představuje nejen hádanku a klíč k "řešení", ale i velmi zajímavou zápletku. Carter je nebývale nápaditý. Teď taky chápu nutnost Hunterova IQ přesahujícího měřitelné hodnoty :-). Každá jednotlivá postava je dokonale propracovaná, má svou historii, povahu a důvody ke svému konání. A že se jich tam objevuje nemálo. Slabší povahy nejspíš některé části Sochaře smrti s radostí přeskočí, sochaře však mohu jenom doporučit. Kdo ještě nečetl, neváhejte vstoupit do Carterova smrtícího pekla.

58 05.01.2022

Další pokračování aristokratky Marie Kostky z Kostky je takřka výhradně one-woman-show. Nadto se Marie, jediná doposud vcelku normální a rozumná bytost z aristokratického ZOO na zámku Kostka, naprosto změnila, a to v blekotající, zasněnou, uraženou, řvoucí bytost toužící toliko po krásném oblečení a špercích. Což o to, nová a tedy žádoucí zápletka to je, ale už ne příliš zábavná, spíš nereálná v kontextu dosavadního vývoje a evoluce samotné Marie. I když musím uznat, že humorných sketchů postavených na povaze českého človíčka je tam i tentokrát dost, přece jsem si chvíli připadala jako při sledování Kameňáku 5, navíc s řadou repetic z předchozích částí. Ke své lítosti musím říct, že Boček se ideově vyčerpal už při předposlední části a potvrzuje se, že méně někdy znamená více.

43 02.01.2022

(SPOILER) Brutalita, nenávist, strach, vydírání, zneužívání... nenapadá mě jediné pozitivum při myšlence na soudruhy, které v tomto případě zasadil Wilbur Smith na Kubu, personifikoval s Fidelem Castrem, zejména pak jeho bratrancem Ramonem, zlatou liškou, a dále do Sovětského svazu a KGB. Nabízí se podobnost s Forsythem, ale pouze zdánlivá, a to volbou tématu. U Smithe člověk neví, jestli se ocitl v milostném dramatu, nebo africké rodinné sáze. Což není na obtíž, nemusím číst Forsytha převlečeného do jiných šatů. Co jsem ale těžko snášela, je Smithova absurdní hlavní hrdinka, mladá, překrásná, inteligentní doktorka filozofie a senátorka. Protože její chování odpovídá hyper naivní husičce bez schopnosti širšího analytického úsudku. Chápu, že ji Smith musel vytvořit potřebný vzorec chování, ale udělat ji k tomu doktorkou a senátorkou coby úžasnou, nadanou a inteligentní osobu, je nestravitelná linka. Vyjma tohoto zásadního, nepochopitelného rozporu, kniha nabízí napínavou četbu se zajímavě vystavěnou zápletkou s jinak bystrými, vcelku uvěřitelnými postřehy.

37 30.12.2021