Tancuj, tancuj, tancuj
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/6069/bmid_tancuj-tancuj-tancuj-1lS-6069.jpg
4
463
463
Tancuj, tancuj, tancuj je voľným pokračovaním bestselleru Hon na ovcu. Hrdina príbehu sa vracia na Hokkaido, kde pred rokmi zažil dobrodružstvo pri hľadaní tajomnej ovce. Zároveň tam prišiel o svoju priateľku, ktorá zmizla z hotela Delfín bez stopy a už sa k nemu nikdy nevrátila. Rozhodne sa nájsť ju. Na mieste, kde voľakedy stál starý, ošarpaný hotel, stojí moderný, komfortný hotel Delfín. Po zamestnancoch starého hotela však niet nikde ani stopy. Jediným stvorením, ktoré naďalej prežíva v útrobách starého hotela, je Baran. Hlavný hrdina sa tiež stretáva s Gotandom, známou filmovou hviezdou. Ich stretnutie nie je náhodné. Ich kombinácia poukazuje na jednu z tienistých stránok súčasného života, ktorou je neúmerne veľký vplyv masmédií.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , Slovart (SK)Originální název:
ダンス・ダンス・ダンス (Dansu dansu dansu), 1988
více info...
Přidat komentář
Farebné aj čierno biele, magické aj japonsky únavné... za mňa bez výhrad. Ono najhoršie na Murakamim je aj tak iba to, že o ňom pesničku napísal Tomáš Klus a volá sa "Haruki", uff... Prosím, (ak už nie je neskoro) určite ju nepočúvajte.
Četl jsem mnoho od Murakamiho a čtení mě - samozřejmě - bavilo!
I když si myslím, že nějaké části opravdu nebyly nutné, aby příběh postoupil dál.
(Osobně si myslím, že je to má vlastní chyba, jelikož jsem tohle četl jako moji první knihu ze série Myšáka, takže předpokládám, že se k této knize vrátím, až dočtu Myšáka od začátku!)
Tak jako tak, velmi příjemné čtení! :)
..., ale v životě nás uhranou spíše obroučky. Jsem nejšťastnější člověk na světě, že to ví i Murakami.
Hezké vyvrcholení celé série o Myšákovi.
Předchozí díl měl taky něco do sebe, ale tohle bylo už víc "Murakami" styl. Havaj, tajemství, alkohol, ženy a můj oblíbený Ovčí mužík..
Na ději tak nezáleží, ale má to spoustu fajn myšlenek a když se začtete, tak hezky protancujete s hlavním protagonistou až do cíle...
Návod jak "protancovat" životem?
Sledujeme příběh jednoho bezejmenného třicátníka. Již od začátku je do děje vsazena tajuplnost a magičnost, jelikož náš protagonista slyší pláč. A tuší, komu nejspíše patří a kam na 100 % musí jet. Znovu se zde potkává s Ovčím mužíkem, potká novou lásku a malou Juki, která má určité schopnosti. Ty budou v příběhu také důležité. Zároveň se stane vražda a tak se ponoříme do lehce detektivní atmosféry. Jak tohle asi vše dopadne?
I přesto, že kniha má skoro 650 stránek, přečetla jsem ji rychle a velmi se mi líbila. I když některé kniha tolik nenadchla, já jsem na opačné straně.
Jedna z horších Murakamiho knih, ale přesto velmi čtivá. Bohužel se nelze ubránit dojmu, že by vše mohlo být lepší. Jindy má Murakami přetlak nápadů, že je až člověku líto, co všechno je jen zmíněno a dále nerozvito, ale tady z textu vane jakási autorská bezradnost. Jistě, v mnoha místech je bezradná hlavní postava, ale to jen málo ospravedlňuje velké množství výplňového textu, který je mezi pasážemi, kde se reálně něco odvíjí.
Jazykově také na autorův standard podprůměr. U Murakamiho knih jsem zvyklý vypisovat si pozoruhodná slovní spojení a věty.
(např. z 1Q84: "Takové sny jsou zřejmě jako hlubokomořské ryby, které také nemohou vyplavat do blízkosti hladiny. A i kdyby vyplavaly, rozdíl v tlaku vody je stejně zdeformuje k nepoznání.")
Tady jsem si taky vypsal dva zajímavé kousky, ale nemají takovou sílu jako u jeho jiných knih.
Pokud máte Murakamiho rádi, tak si přečtěte i tuto knihu. Pokud jeho tvorbu neznáte, tak bych pro seznámení doporučil spíše 1Q84, Kafka na pobřeží, Kronika ptáčka na klíček nebo Komturova smrt.
Když Vás kniha osloví názvem. Po otevření zjistíte, že originál napsal v roce 1988.
Někdo tomu říká náhoda, já tomu začínám říkat osud.(pro romantiky)
Nebo si vytvářím svou realitu.(pro racionalisty)
Tohle je moje první kniha od Murakamiho, a mrzí mne, že jsem s ním nezačala dřív. Nu asi dozrál čas.
Tancuj, tancuj mne odvál přesně na to místo filosoficky romanticky i mysteriózně, jako rozený detektiv a paní Coloumbová, chtěla se vrátit za ovčím mužíkem.
Slyším piano, šum LP desky...přetáčení magnetonových pásek... retro a japonský smysl pro detail a mistrnost chaosu.
Vše krásně v oparu...
(SPOILER)
!!!POZOR MOŽNÉ SPOILERY!!!
Ze začátku mi to přišlo takové trošku nemastné, neslané (proto ta hvězdička dolů). Později jsem sice taky uvažoval, o čem ta kniha vlastně je (co si budeme povídat, děj prostě jen tak nějak plynul), ale rozhodně to byla zábava. To, že Gotanda bude mít něco společného se smrtí těch holek, mě napadlo, takže moc překvapení se nekonalo :-).
Trošku mi bylo líto, že kniha přímo více neodkazovala na Hon na ovci (ovce nebyla zmíněna ani jednou).
Opravdu neskutečné a mistrovské vyjadřování těch nejniternějších myšlenek, které si i my nosíme v sobě a Murakami je pojmenoval. Asi by se vyplatilo mít při čtení u ruky tužku a dělat si poznámky:)
Poslouchala jsem audioknihu a velice mě překvapil přednes Matyáše Rumla.
Všechno bylo skvělé! Díky.
Tentokrát jsem se při čtení Murakamiho krapet zasekl a nezhltnul jsem jej během pár dní, jak tomu bylo zvykem. Nevím, jestli to bylo tempem knihy nebo jinými faktory, ale do čtení se mi příliš nechtělo. Začátek je poměrně solidní, kdy protagonista minulých knih pátrá po zmizelé dívce Kiki. Tentokrát se mu však do života připlete dívka Juki nebo sám autor v podobě Hiraku Makimury. V případě této knihy mi přišlo, že zde bylo vícero prázdných míst a závěr nebyl tolik silný, jako je u autora zvykem. Pořád je to ale slušná kniha, kterou si podle mě více užijete, pokud budete mít znalosti alespoň Honu na ovci.
Už je tu znát, že se Murakami "našel". Na Kafku nebo Wonderland to nemá, ale solidní to je.
Tento Murakami mě moc nebavil. Bohužel jsem tuhle knihu četl u moře a ...nedobrá volba pro mě. Místy jsem knihou svištěl, ale na druhou stranu jsem měl problém pochopit , o co hlavní postavě jde. A ta nedořečenost, nepochopitelné prolnutí míst. Možná se mi to ještě rozleží v hlavě a nakonec hodnocení dám výš, ale teď mi kniha přijde jako jeden velký nabobtnalý příběh s fantaskními prvky. Navíc hlavní hrdina mi přišel velmi zvláštní...
V knize je jako maly zertik jmeno jednoho z hlavnejsich hrdinu jmeno, ktere vzniklo presmickou jmena autora.
Kniha uz tak nejak zapadne mezi ostatni Murakamiho texty. Clovek vi, co dostane, co ho ceka. Vi, ze se bude potapet v tajemnu, ze fantazie bude zase malovat vsemi barvami... ty knihy jsou jako svickova. Je to svatek je vzit a otevrit vzdy s odstupem mezi sebou...jinak zacinaji splyvat a mizi zazitek jedinecnosti.
Minimálně první polovina knihy mě bavila. Moc. Neskutečně si užívám autorův jazyk, dobře se čte, používá krásné obraty, hluboké a dojemné popisy. Ve druhé polovině už ale bylo na mě až moc opakování. Opakování pocitů, opakování bezradnosti, zmaru. Pokud by byla knížka tak o sto stran kratší, asi bych si ji užil víc. Ve druhé půlce už byly části, které jsem jen přeletěl očima. Tím neříkám, že je to špatná kniha. Určitě není. Jen mi přišla zbytečně dlouhá a opakující se myšlenky mi nakonec zkazily pocit, které ve mně z knihy pravděpodobně přetrvá. Bavil mě hlavně vztah hlavního hrdiny k dopívající Juki. Byla to právě tato dvojka, která mě držela u čtení. Vyšetřování a zápletka s kostlivci naopak zase tolik ne. Filmová hvězda si mé srdce také nezískala a konec jeho linky mi přišel nějak přitažený za vlasy. Jako celek to určitě dávalo smysl, ale upřímně bych už o hlavním hrdinovi číst nemusel. A to přesto, že autor některé pocity, situace a životní strasti popsal tak, že by jen málokdo v jeho popisech nenašel střípek ze své vlastní historie, zkušenosti z vlastního života. Murakami píše skvěle a těším se na další knížky, které si od něj přečtu. Doufám hlavně, že budou o kousek kratší.
murakamiho tvorba je naprosto dechberoucí a omračující. jeho hlavní postavy jsou pro mě vždycky velmi blízké a ani tentokrát tomu není jinak - bezejmenný hrdina se potlouká svým dosavadním životem, nechává se silně ovlivňovat minulostí a touží po nalezení vlastního smyslu. kniha se četla poměrně snadno a rychle, místy se děj trochu táhl, ale vždy v takových místech následně přišel zvrat, který příběh zase rozhoupal. osobně se mi moc líbily tři citáty:
"komu jde v sexu o spravedlnost, měl by se možná radši nechat proměnit v zelenou řasu anebo něco takového", "když je někde hodně povídání, je nejlepší mluvit po troškách" a "lidi se ale občas mohou zamilovat proti vší logice"
Kdo určuje, jak se má tančit? Jsme to my sami, nebo jsou to náhodné okolnosti?
A hudba, ta bude hrát dál, a ten kdo bude zaostávat, ztratí kontrolu sám nad sebou, nad svým životem, nad svými sny a nad čímkoli. Jenže pokud zůstaneme uvězněni ve stejném tanci, který nám už nepřináší radost nebo nám nevyhovuje, můžeme se cítit ztracení a ztratit kontrolu nad svými cíli a přáními.
Takže hlavním trikem je vyměnit desku, když hudba přestane vyhovovat.
(SPOILER) Zhruba devět let před vydáním Lynchova filmu "Lost Highway" napíše Murakami román vystavěný na obdobném principu vyprávění. Na rozdíl od Lynche servírujícího neproniknutelně beznadějnou temnou projekci hrdinova pádu však vraždí Murakamiho bojovník sice mnohonásobně víc, avšak nikoli reálně, ale pouze ve své mysli, aby mohl být konečně šťastný. Ze světa sprovodí dvě ženy, symbol veškerého ženství jeho života, které mu mohlo dát lásku, ale nakonec tak neučinilo. Kdyby nevyhodil tohle smetí, nevzpamatoval by se. Pomůže mu k tomu vize dávného spolužáka. Samotný spolužák, dávný mindrák a komplex větší úspěšnosti a okouzlení, díky tomu nabyde podobu ne tolik dokonalého vzoru, ba dokonce něčeho v důsledku osobnostně menšího než hrdina, čímž může být pod tíhou viny z mladistvého zabíjení koček, zapalování poštovních schránek a strčení do spolužáka, bezpečného vzoru kamaráda, který hrdinovi kdysi na střední škole umřel, utopen v hnusně snobském autě v moři, v klidu zahozen spolu s bolestivými ženami. Co zbývá? Snad jen jednoruký muž v kapitalismu, člověk milý a úslužný. Toho bude nejlepší nechat přejet autem. Chromé utrpení je načase pod koly se vší precizností nahradit novou silou. A pak ta mladá slečna. Tu dokonce ani třeba není zabíjet, byť možná vize třináctiletého dítěte, které ve čtyřiatřiceti letech mohlo být vaší vlastní dcerou, je představou nejbolestivější. S trochou duševního vzmachu ji celou ztracenou pošleme do školy, a ukážeme jí tím jako správný otec směr. Plni nejisté samoty pak konečně vystoupíme z fantazie zpět do života a přijmeme novou příležitost harmonické lásky. Je dobré mít uvnitř sebe ovčího mužíka. Potom se dá vedle temných zákoutí Lynchových duší se životem ještě mnohé dělat. Jako pětatřicetiletý tleskám tomuto Murakamimu optimistickému obratu v tvorbě.
Naprosto dokážu pochopit čtenáře, kterým Murakamiho styl nesedne. Vše je pomalé, hrdina pasivní a věci se dějí tak nějak pozvolna. Ačkoliv jsem autorův věrný příznivec, vím co mě čeká a obvykle se snadno nechám vtáhnout do jeho abstraktních světů (a užívám si je), tady jsem lehce bojoval. Hrdinovo tápání v prostřední tokijské části příběhu mi přišlo už lehce úmorné a myslím, že zkrácení o pár stránek by nebylo od věci. V hodnocení sice pod čtyři hvězdy nepůjdu, protože dílo mělo své naprosto skvělé pasáže a protože Murakami, ale tentokrát je to s odřenými zrcátky od subaru.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Stejně zvláštní jako Hon na ovci a celkově asi stejně zvláštní jako většina Murakamiho knih
Tancuj, tancuj, tancuj se četlo jako všechny, autorovy knihy úplně samo, bohužel, mi kniha přišla zbytečně dlouhá, až jsem si kolikrát říkal, že kdybych vynechal půlku o nic bych nepřišel, po přečtení mi přijde, že mám i pravdu a opravdu by knize neuškodilo seškrtání..
Tentokrát nemohu dát více než 3*