Nesmrtelnost
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80679/bmid_nesmrtelnost-iSm-80679.jpg
4
1326
1326
Román je rozdělený do sedmi kapitol. Je složitě komponovaný, je laděný kunderovsky, tedy právě tak, jak je čtenář jeho knih od něho navyklý, mnoho záhad, mnoho všednosti, mnoho názorů na život. Nesmrtelnost se zabývá i postavami dnes již historickými – Goethe, Bettina a její vztah k němu, a později vztah Bettiny k Beethovenovi, a autor v tom spatřuje víc, než jen zájem ženy a tyhle výjimečné muže… S doslovem Philippa Sollerse a poznámkou autora. 18-010-93... celý text
Přidat komentář
Jako recenzi použiji úryvek z knihy, myslím, že pro pochopení toho, jak se kniha čte, je to naprosto dostačující
...."Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizná vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět...lituju, že skoro všechny romány, které byly kdy napsány, jsou příliš poslušny pravidla jednoty děje. Chci tím říci, že jejich základem je jeden jediný řetěz činů a událostí příčinně spojených. Ty romány se podobají úzké ulici, po níž někdo žene bičem postavy...román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech..."
A přesně taková je i Kunderova Nesmrtelnost.
Oproti předchozím knihám MK, které jsem četl, je Nesmrtelnost komplikovanější čtení. Některé díly, jako např. Tvář, Nesmrtelnost, Oslava (v podstatě první a poslední třetina knihy) se čtou poměrně dobře, obsahují mnoho podnětných úvah, pohledů na život a životní situace a jsou dobře srozumitelné. Střední část knihy (Boj atd) je myšlenkově výrazně náročnější. Ačkoli je dějový příběh upozaděn, je vlastně jen nosným podkladem pro vyjádření filozofických úvah autora, postava Agnes mi byla velice sympatická, oslovovalo mě vykreslování všech jejích proměn a životní pouti. Je to rozhodně nevšední čtení.
Velmi neobvyklý čtenářský zážitek. S knihou jsem se doslova "prala", ale stálo to za to.
Moc mě zaujalo, z kolika různých úhlů pohledu se Kundera na motiv nesmrtelnosti dívá - každá dějová linie nabízí nové myšlenky. Oceňuji, jak nápaditě se jednotlivé dějové linie propojily. Nechronologičnost vyprávění byla trochu náročná na sledování, taktéž několikero dějových linií, nicméně exekuce byla výtečná. Také oceňuji metanaraci, přiznání fikčnosti postav, zařazení sama sebe mezi postavy - neotřelé, donutilo mě to dívat se na fikci a beletrii obecně z jiného úhlu pohledu.
Některá témata pro mě byla docela náročná na zpracování, takže nemohu stoprocentně říci, že by mi dílo sedlo. Jako myšlenkový a i narativní experiment je ale dílo skvělé.
Jelikož jsem Nesmrtelnost četl hned po Nesnesitelné lehkosti bytí, všímal jsem si společných motivů. Opět se řeší důsledky konečnosti lidského života, plus tentokrát ještě jeho potenciální nekonečnosti skrze umělecké dílo (Goethe) nebo nesmrtelnost gest a gesto touhy po nesmrtelnosti (165). Opět se rozvíjejí úvahy nad tělem člověka (tím pytlem masa, kostí a tekutin) a jeho kontrastem k nehmotné, rádoby vznešené duši. Opět se důkladně prozkoumávají charaktery postav - opět extrémně věrohodné a zajímavé, že si je člověk dokáže představit jako skutečné lidi. Opět jsou zde filosofické úvahy na rozmanitá témata (např. podstata individuality) vedené Kunderovou vlastní, originální cestou nepřipomínající nic, co bych jako dlouholetý student filosofie četl někde jinde. Kundera filosofii praktikuje, není pouze akademický teoretik, promýšlí ji sám vlastní cestou a z vlastní potřeby, ale přitom to dělá kvalitně na rozdíl od většiny těch, kdo se o to pokoušejí bez doktorátu z filosofie. To se vidí opravdu málokdy.
Dále jsem si všímal i menších, méně významných společných motivů u obou knih, v tomto případě spíše "recyklací" či snad odkazů na předešlé dílo? Opět se zde chodí do sauny, opět v televizi náhodně hovoří "slavný biolog", opět se hlavní hrdince, když se jí v životě nedaří, na ulici nikdo nevyhýbá, opět jsou zde západní intelektuálové demonstrující za práva utlačovaných někde na východě. A takových podobností by se podle mě dalo najít spousta. Je to úmysl? Nebo jde jen o nedostatek fantazie? Nevím a nezáleží na tom. Kundera píše skvěle.
Žádné popisy vzhledu - o tom, jak postavy vypadají se nedovíme nic. Za to o jejich vnímání světa se dovídáme neustále něco nového. Kundera vůbec nepoužívá popisy, ani u míst. Jsou k ničemu, čtenář si je stejně nepředstaví přesně. Hlavně ale o ně vůbec nejde, jde o to, co postavy prožìvají, co se jim honí v hlavě.
Kundera je opravdu člověk typu filosofa. Přemýšlí o světě jako filosof: všímá si věcí, které ho přivádějí v údiv, a chce je blíže poznat, a to vždy analyticky, zkoumavě. V jednom bodě knihy, kde jako postava vystupuje on sám a hovoří s profesorem Avenariem, říká, že chce napsat velkou knihu o náhodách ve světě. Chce v ní "popsat a klasifikovat různé typy náhod". Dokonce dá pár příkladů jeho vlastní klasifikace, s kterou přišel: "němá náhoda", "poetická náhoda", "kontrapunktická náhoda" (s. 222-223). To je přesně to, co filosofové dělají. Kundera se navíc ukazuje jako filosof poetického, uměleckého typu jako je Nietzsche nebo Deleuze. Takový, který je zároveň skvělým spisovatelem, umělcem s vytříbeným vkusem. Takoví se nejlépe čtou.
V knize ze proplétá několik příběhů: osud hlavní hrdinky Agnes a jejích nejbližších, setkání několika historických postav - Goetheho, Bettiny, Hamingwaye..., a konečně trochu sebestředné vyprávění autora o sobě, jak si celou knihu vymýšlí ve své fantazii při sezení u bazénu. Hlavní příběh Agnes není převratný a dal by se shrnout do pár vět. Ale v knize je vedlejší. Mnohem více jde o vztahy po mnohaletém manželství. Mám pocit, že Kundera v postavě Agnes se tak trochu zpovídá ze svých vlastních pocitů. Mezi nimi jsou rezignace, pocit provinilosti z toho, že úvodní nadšení je pryč, a konečně touha po klidu. Podobně možná v postavě sebestředné a ctižádostivé Bettiny vzpomíná na svá mladší léta a taky na marnost obou těchto vlastností. Výhodou (až nezbytností) při četbě Kunderovy knihy Nesmrtelnost jsou střední nebo vyšší věk a 15+ let prodělaného manželství.
Audio kniha.
Doposlouchal jsem a mám z knihy nevšední zážitek. Nastal pocit samoty, že něco inteligentního skončilo. Samozřejmě nerozumím všem Kunderovým filozofickým úvahám, oceňuji jeho pozorovací talent a následné široké rozvedení úvahy. Krizové životní situace líčí tak samozřejmě a bez tlaku na city, až mi radostí poskočí srdce. Nechci se rozepisovat o ději, pro mě je podstatný pocit z líčení vztahu muž vs žena. A pomíjivá unikavá láska.
Byla to láska, když mi bylo 16, je to láska i teď. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
(SPOILER) Další s Kunderových knih, kterou musím označit plným počtem hvězdiček. Ze začátku se děj rozjížděl pomalu, ale pak se to rozjelo a perfektně to do sebe začalo zapadat. Kundera už pro sebe v typicky rozbil konvence, jak se má psát román, zde to ale dostalo nový rozměr, náhodné setkání se ženou v sauně a jejího letmého gesta vystaví celý příběh spuusta paralel, opakování příběhů, autor do děje vstupuje, jeho zpráva z rádia, kde mladá žena chce udělat sebevraždu uprostřed silnice způsobí smrt Agnes, Agnes její postava se najednou ukáže, jako postava loutnistky v příběhu, který jakoby do celkového motivu vůbec nezapadal. Do toho příběh Hamingwaye a Goetheho, který je označen, jako střed dějin. Mistrně sepsáno, myslím si, že není mnoho spisovatelů, který by dokázaly takto mistrně román sepsat, od začátku až do konce, možná proto je Kundera tak světový.
Co si přečíst po úmrtí autora než knihu nesoucí jméno Nesmrtelnost? Nesmrtelnost, touha po ní a její různé podoby jsou důležitým motivem knihy. Autor je zároveň vypravěčem i účastníkem některých dějových linek, které se složitě prolínají vystupují v nich historické postavy jako Goethe, Hemingway, Bach atd., krom nich také odkazuje na literární postavy a sledovat všechny návaznosti a propojení je osvěžující, ale náročné. A nedělám si iluze, že mi něco neuniklo. V knize se hojně vyskytují hluboké filozofické úvahy a zamyšlení, ale také poměrně exaktní popisy sexuálních styků a pocitů kolem nich, něco působí věrohodně, něco spíš na efekt. Dílo každopádně zajímavé a spousta myšlenek velmi originálních.
V rámci výzvy moje první setkání s M. Kunderou. Nechci tady zpochybňovat kvality a intelekt autora, ale pro mě jako čtenáře...nuda.
Příběh, který v klasickém kunderovském pojetí ustupuje do pozadí, je sám o sobě poměrně banálním příběhem jedné rodiny, který vyústí v tragickou smrt jedné z postav. Ovšem důležité jsou především myšlenky, kterými se protagonisté více či méně zabývají a také sekundární příběh, do kterého je zapojený Goethe, Beethoven, Hemingway a další významné osobnosti. Kundera se snaží definovat, co je vlastně nesmrtelnost a jak ji různí lidé vnímají - a opět nedostáváme žádnou definitivní odpověď a vše vlastně záleží na naší interpretaci. Vzhledem k hloubce tématu jde určitě o jedno z Kunderových důležitějších děl, i když u něj je opravdu těžké selektovat jednotlivá díla.
Poprvé jsem Nesmrtelnost četl, když mi bylo asi třicet. Bylo to plné zajímavých myšlenek, ale jako celek to pro mě moc nefungovalo. Čtení mi šlo těžce, ale tehdy jsem chtěl dokončit každou načatou knížku, proto jsem i Nesmrtelnost dočetl.
Je mi šestačtyřicet, když Nesmrtelnost čtu podruhé. Změna! Až do konce kapitoly Nesmrtelnost mě to velmi bavilo. Příběh Goetheho a jeho Bettiny je skvělý. Téma nesmrtelnosti, o kterou asi všichni stojíme, je nosné a vysvětlené geniálně pomalu jako když rozbalujete cibuli na příběhu několika lidí.
Jenže dále mi už Nesmrtelnost jako celek moc nefungovala. Šlo to těžce.
Nyní už nečtu knížky, které mě nebaví, proto se s Kunderovým nejslavnějším románem loučím v polovině.
A těším se až mi bude zhruba šedesát let.
„Ptát se, co je to láska, nemá žádný smysl, má drahá sestro,“ řekla Laura: „Lásku jsi buď zažila, nebo nezažila. Láska je to, co láska je, nic víc se o ní nedá říct. Jsou to křídla, která mi tlučou v prsou a ženou mé k činům, které se tobě zdají nerozumné. A to je právě to, co se ti nikdy nepřihodilo.“
--
Když letos odešel Milan Kundera, sáhnul jsem po Nesmrtelnosti, kterou jsem kdysi nedočetl. Tenhle jeho poslední česky psaný román klidně může být největším dílem 20. století, jak se o něm říká, klidně. Je geniální. Po jeho přečtení by mu snad každý inteligentní čtenář udělil to nejvyšší literární ocenění.
Kundera říkal, že kdo je takový blázen, že ještě dnes píše romány, měl by je psát tak, aby se nedaly adaptovat, aby se nedaly vyprávět. Nesmrtelnost je přesně taková. Nedá se ji shrnout ani popsat. Dá se snad jen říct, že každý si v ní najde něco pro sebe, o životě, jeho smyslu, o smrti, o nesmrtelnosti, o lásce.
--
„Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. [] Nemohu je nenávidět, protože s nimi nejsem spojena; nemám s nimi nic společného.“
Nesmrtelnost jsem si záměrně uschoval v knihovně až na okamžik, kdy Milan Kundera zemře. Morbidní? Možná ano, ale zrovna on, který si tak rád s čtenáři hrál a poučoval je, by mohl takový kapric svému věrnému čtenáři odpustit, snad se nad ním i pousmát. Ambiciózní název dává najevo, že šlo o plánovaný pomník, kterým si Kundera přál vystoupat na literární nebesa a zapsat své jméno mezi velikány jako Goethe nebo Hemingway (kteří snad i proto na stránkách románu vedou hluboké disputace) - zkrátka naplnit "velkou nesmrtelnost" podle své vlastní definice. Každopádně je to jeho nejvíce vykonstruovaný román, nejvíce intelektuálně sebestředný, snad až pozérský. O čem je? "To se nedá vyprávět," říká autor o svém románu, jenž "radikálně uniká jakékoli iluzi pravděpodobnosti" a jehož postavy jsou sotva něčím více než "věšáky na myšlenky" a laboratorními myšmi, ponechanými napospas rozmarům literáta. Oč méně je zde příběhu, o to více se filozofuje. Kundera ale žádný filozof nebyl, spíše se zaštiťoval velkými jmény a přemítal nad lidským údělem. Člověk podle něj dovede ovlivnit máloco, jeho život utváří spíše náhoda – ať už jde o jeho tvář, rodinu, obraz v očích ostatních nebo to, kterou drobnou epizodou se (pokud vůbec) zapíše do paměti nebo dějin (jako nebohý Tycho Brahe, na nějž se nevzpomíná jako na pozorovatele hvězdné oblohy, jako spíše pro pověst o protrhženém močovém měchýři). Přes mnohé skvělé postřehy (třeba že "být absolutně moderní znamená být spojencem svých hrobníků") a skvělé scény poťouchlého profesora Avenaria (ať už "totálním oslem" nebo při propichování pneumatik) to byla Kunderova kniha, která mě - ač je u čtenářů nejlépe hodnocena - bavila ze všech nejméně. (7/10)
Jedna ze trech knih ktere jsem precetl po autorove skonu. Neni tak rychla jako Lehkost byti a je komplexnejsi nez Nevedeni. Moc se mi ale libila.
Je to kompletni menu, potrebuje vic casu, vice se soustredit. Skvele historicke pasaze usnadni pochopeni Nesmrtelnosti. Na konci knihy je clovek nucen premyslet o lidskych vztazich o lidskych charakterech a o povrchnosti (to je ale u psychologickych romanu celkem bezne). Zde je takovy bonus ze se nevztahuje jen na urcitou skupinu lidi (emigranti, komunisti, antikomunisti ) nybrz na nas na vsechny.
Štítky knihy
česká literatura rozhlasové zpracování filozofické romány
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Sedím a přemýšlím, co jsem si to vlastně přečetla. Jsem typický čtenář beletrie, věděla jsem, že to pro mě nebude jednoduché přečíst, a taky nebylo. Jako dějovou linku s Agnes jsem měla moc ráda, našla jsem se v mnoha myšlenkách, které nesla a samozřejmě místy s ní naopak nesouhlasila. Lauru jsem taky chápala, ale byla mi fakt nesympatická, o Paulovi se toho dá jen říct, že byl takové bezcharakterní páté kolo u vozu. Vlastně mě udivuje, že to byly silné ženské postavy oproti ostatním mužským postavám kolem nich. I když jsem měla pocit, že je autor občas degraduje pouze na erotický objekt mužské touhy, a to obecně je asi můj největší problém u téhle knihy. Mám pocit, že pan Kundera sexualitu žen moc nepochopil či nepoznal, jeho popisy nejsou věrohodné, dám jako protiklad Paulo Coelho, kde mi tato oblast přijde daleko lépe zahrnuta. Extrémem je ke konci knihy Rubens, jeho celý život smrsknutý na jeho pár erotických chvilek, nechápu a nebavilo mě to. Co se týče Goetha, Hemingwaye, Beethovena umělců, kteří se v knize objevují, nejsem milovník biografií a taky mě jejich dějové linky nějak neoslovily. Vlastně začátek knihy mi přišel čtivý se zajímavou filozofií, ale tak od půlky knihy to začíná celé upadat, zamotávat se to, myšlenky se motají do sebe a nedává to moc žádný smysl. 4/5 dávám a musím se přemáhat, nemyslím si, že se ke knize vrátím, nejsem její cílový čtenář.