Nesmrtelnost
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80679/bmid_nesmrtelnost-iSm-80679.jpg
4
1326
1326
Román je rozdělený do sedmi kapitol. Je složitě komponovaný, je laděný kunderovsky, tedy právě tak, jak je čtenář jeho knih od něho navyklý, mnoho záhad, mnoho všednosti, mnoho názorů na život. Nesmrtelnost se zabývá i postavami dnes již historickými – Goethe, Bettina a její vztah k němu, a později vztah Bettiny k Beethovenovi, a autor v tom spatřuje víc, než jen zájem ženy a tyhle výjimečné muže… S doslovem Philippa Sollerse a poznámkou autora. 18-010-93... celý text
Přidat komentář
Asi formálně nejsložitější (a tedy čtenářsky nejzajímavější) Kunderova kniha, složitější i než jeho „Život je jinde“. Myšlenky, city a gesta určité postavy někdy na chvíli přebere postava o dvěstě let starší a pak se děj vrátí k té současné; Goethe rozmlouvá s Hemingwayem; mezi románovými postavami občas vystoupí sám autor a s jednou mluví o tom, jak píše ty ostatní; do toho nešpatné úvahy o racionalitě a sentimentalitě, Francii a Rusku, dějinách, hudbě... A k tomu typické Kunderovy takřka rentgenové psychologické vhledy, tentokrát hlavně do napětí mezi vědomím a tělem, mezi soukromým a veřejným, mezi tím, jak se člověk vnímá sám a jak ho vnímají ostatní...
Škoda přeškoda, že Kundera žádnou z těch postav nemá rád (respektive má je rád jako hračky, s nimiž může po libosti třískat); škoda té spousty nadbytečných přechodníků a krátkých tvarů přídavných jmen jak někde u lumírovců; a škoda, že redaktorka (ne ledajaká!) nechytla všechny ty jazykové chyby („k Napoleonově stolu“, „několik lidí zívalo, ukazujíc“, „vyhrožoval jste mi nožem“ apod.), neobratnosti („není s to nás to dojmout“, „kdyby mu někdo kroutil jeho... nosem“, „to neměla udělat“, „stanou se lehké“ atd. atd.) a věcné podivnosti („tiskla každou rukou ke každému prsu jednu kytici“ apod.)
Šestou část klidně přeskočte; těch deset procent moudra nestojí za to prokousávat se těmi devadesáti procenty zbytečného sexu.
Jo a ještě: S. Richterová nazvala svůj doslov "Otázka Boha ve světě bez Boha" - to tam fakt nehledejte, nenajdete.
"Politik závisí na žurnalistovi. Na kom závisejí žurnalisté? Na imagolozích."
Imagolog je vskutku zajímavý novotvar, i když rámec Kunderova "nesmrtelného" díla zdá se nepřežil. Přitom je stále aktuálnější vzhledem k jeho obsažení systému ideálů a anti ideálů. Dnes by pojem imagolog, jehož nositel ovlivňuje názory, chování, vkus... mohl substituovat zaužívaný pojem influencer, což současníkovi asi zní srozumitelněji. Ne však poetičtěji. Jsem ráda, že jsem po nesnesitelně Nesnesitelné lehkosti bytí sáhla po dalším Kunderovi. Kundera 90. let je přemýšlivý spíše než domýšlivý, chytré postřehy umně převádí do filozofických úvah a tentokrát se až tak příliš nezaobírá výraznou sexuální posedlostí svých postav. Zde je to nejen ženská nahota a sex, ale rovněž láska, coby hnací motor všech skutků, kterou zkoumá, převrací a analyzuje ze všech stran. I když... kdo uvažuje o pravdě jako obscénní? Nebo o prekoitálním myšlení? Typický Kundera, chtělo by se říct.
K úvaze o nesmrtelnosti Kunderovi slouží nemenší veličiny jako Goethe, Beethoven, Hemingway, E. M. Rilke, Rubens, Tolstoj a jeho Anna Karenina a další, významně převedeno do milostné vztahové roviny se ženami, které samy chtěly těmito vztahy s nesmrtelnými získat nesmrtelnost. Je zřejmé, že Kundera do Nesmrtelnosti promítá vidění role své vlastní postavy (nejen v posmrtném dialogu Goetheho a Hemingwaye), to je však přirozené. Filozof nemůže potlačit sebe sama. Vždyť jeho vlastní postava je sama o sobě dost výrazná i kontroverzní. Zde se stylizuje do role dramaturga a scénáristy, který jednotlivé scény pečlivě aranžuje a sám coby vypravěč a pozorovatel stojí opodál a současně vystupuje coby hlavní účastník. Kundera uvnitř, vně i coby samotný tvůrce. Kupodivu to funguje velmi dobře. Člověk přitom ztrácí pojem o tom, zdali se ocitá v pařížské realitě nebo fikci, kde se děj prolíná s úvahami. Přes zmíněnou, opakující se monotematičnost jsem tímto Kunderovým filozofickým románem příjemně překvapená.
Kniha se mi moc líbila. Román mi přišel velmi osvěžující - oceňuji, že se Kundera nedržel předpovídatelných zákonitostí románu a prostě si to udělal po svém. Velmi originální dílo, tak jako autor sám.
Asi bych však nechtěla někomu převypravovat děj - dějová linka je slabší, ale to vůbec nevadí, protože to dle mého názoru není to, na co bychom se zde měli zaměřovat.
Nezbývá mi už nic jiného než knihu doporučit, snad se bude líbit!
Román Nesmrtelnost, je geniální literární dílo, kde vás Kundera prostě přinutí dávat při čtení pozor. Román nemá souvislou dějovou linku a různé události jsou vyvolávány z minulosti nebo budoucnosti tak, jak se to autorovi právě hodí. Máte možnost na ně nahlížet z několika různých pohledů aktérů tohoto strhujícího díla. Hemingway s Goethem v nebi jsou naprosto dokonalí...
Tohle bylo docela dobré. Můj první Kundera. Proč toužíme být nesmrtelní a jak se dá nesrmtelnosti dosáhnout? Jaký je rozdíl mezi malou a velkou nesmrtelností? Co když naopak dáváme přednost tomu, abychom byli vymazáni a nezapamatováni? Kniha o tom, jak vnímáme sami sebe, jak nás vnímají druzí, jak se druhým snažíme vnucovat a prezentovat sebe sama atd. Je těžké nějak smysluplně popsat Kunderův román. Je to takové napůl filosofování protkané volným příběhem několika osob, spousta sexu, milostné trojuhelníky, hluboká psychologie postav. Je tam dějová linka v minulosti týkající se Goetha a Betiny, která se skrze Goetha chtěla stát nesmrtelnost a chtěla kontrolovat co se o něm bude vyprávět po jeho smrti. Ústředním tématem románu je však skutečně nesmrtelnost, taková že i po své smrti žijeme ve vzpomínkách druhých
Sám pro sebe jsem si to shrnul jako že se Kunderovi podařil takový lyrický román. Jasně že má postavy, děj a další atributy epiky. Ale nejsilnější je pocit, který z toho vyvěrá.
"Nesmrtelnost" je nejspíš mojí nejoblíbenější knihou od Kundery, protože jsem si stoprocentně jistý, že až ji zase otevřu někdy v budoucnosti, najdu v ní úplně něco jiného, co zaujme moji pozornost a já příběh(y) uvidím v jiném světle. Líbí se mi hlavní postavy, jejich propletené osudy, ale především filozofický přesah, přítomnost jiných časových linií, ale i postav z historie, nemůžu opomenout na Kunderův specificky barevný a inteligentní jazyk. Tato kniha není tolik hutná tím, že by obsahovala střípky krušného historického období, ale je hutná svojí podstatou - tedy tím, že se jedná o perfektní příklad postmoderního, "mnohoperspektivního" románu, který nadnáší jednoduché příběhy na úroveň, kdy záleží na čtenáři, čemu dá pozornost, co jak pochopí a co si jak vztáhne k sobě. Ne, "Nesmrtelnost" se nečte lehko. Některé pasáže čtenář musí číst několikrát a mně se například stalo, že jsem se občas ztratil, protože jsem se více věnoval filozofii a utekl mi tak děj. Jenže přesně to mě na "Nesmrtelnosti" baví: že to je takový těžko rozlousknutelný oříšek. Určitě se ke knize vrátím - už jen proto, že náročnost tohoto díla dělá z díla román, který jen stěží převyprávíte ostatním tak, abyste řekli vše.
Budu naprosto upřímný. Z této knihy jsem dosti rozmrzelý. Myslím, že nebudu sám, když řeknu, že je mi Kundera i s tím jeho elitářským pohledem na román příjemný asi jako tříska pod nehtem. Nevím jak vy, ale osobně nepovažuji za špatné psát román jako kroniku nějakého velkého příběhu a ač neříkám, že Kunderova cesta je a priori špatná, rozhodně není jediná správná. Ale jelikož Kunderu nemám rád, byl bych přirozeně nejšťastnější, kdyby ta kniha byla špatná. A odtud pramení má rozmrzelost. Musím objektivně připustit, že Nesmrtelnost je takřka perfektní kniha. Její formální výstavba je bravurní, její myšlenková hodnota je vysoká a upřímně, ač by to třeba Kundera nerad slyšel, on je čímsi atraktivní i ten příběh nepříběh.
Aristoteles se svou Poetikou by asi zaplakal. Jednota místa? Pche. Jednota času? Pche! A jednota děje? Pche!! Jedná se o dokonalou ukázku postmoderního románu. Obsahuje snad opravdu všechno a knihu lze číst na mnoha úrovních. Lze ji číst jako relativně vtipnou odpočinkovou četbu – konec konců vtipných scén má celkem dost – lze ji ale číst také jako sbírku esejů, nebo jako fiktivní Kunderovu zpověď.
Doufal jsem, že po Nesmrtelnosti nebudu mít žádnou motivaci číst další Kunderovy knihy. Ale bohužel, už teď mám potřebu přečíst si další. Proč? Kundera prý motivy svých knih rozvádí kontinuálně, nikoliv nárazově v jednotlivých dílech. Hlavní myšlenka Nesmrtelnosti – nesmrtelnost, se mi zdá poněkud banální a ač rozhovory Goetha a Hemingwaye jsou jistě sympatické a téma nesmrtelnosti v kontextu spisovatele může být zajímavé, vlastně se mi zdá celkem neobjevné. Určitě se tedy podívám na Nesnesitelnou lehkost bytí, na Žert, i na další. Mimochodem, téma spisovatelské nesmrtelnosti mne dovedlo k otázce Kunderovy „anonymity“. Vzpomněl jsem si na seriál The New Pope, kde se hovoří o morbidní zvědavosti. To co je nám explicitně ukázáno rychle ztrácí přitažlivost, zato to, co je nám tajeno, nebo to alespoň předstírá utajení, to nás nekonečně uchvacuje. To mne staví před otázku, zda je Kundera idiot, co si toto neuvědomil, nebo se tou svou tajemností snaží vybudovat vlastní nesmrtelnost. Což se mu, nutno přiznat, jistě povedlo.
Závěrem snad jedna nedůležitá poznámka. Kdo je a není hlavní postavou románu je neřešitelné. Jiná otázka je, kdo je v románu sympatický? Trošičku mi to připomíná Na větrné hůrce od Bronteové. Ani jedna z postav nemůže být označena za úplně nesympatickou, ale za sympatickou nelze označit žádnou ani vzdáleně. Až na jednu postavu, nedůležitou, tak trochu ukrytou. Až na Christiánu. Ano, Christiánu může člověk mít rád. Ale neměl by to přiznat, že?
Tahle kniha je mimořádný zážitek. Zaujaly mě Kunderovy myšlenky, autorské postupy a architektura celého románu. To, že nehodnotím pěti hvězdami, je především můj vlastní problém - nejspíš ještě nejsem dostatečně připravený na to, že autor píše román "tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět". I když se mi to velmi líbilo, Nesmrtelnost jsem musel číst na můj vkus až příliš dlouhou dobu. Ke Kunderovi si člověk asi musí postupně nacházet cestu.
To je hodně náročná záležitost, ale naprosto skvělá. Já ji četla a po letech slyšela audio na Českém rozhlase. Plno věcí do sebe zapadlo až při tom poslechu.
Byl jsem upozorněn na Kunderovu „Nesmrtelnost” před pár lety člověkem, jehož uznání pro mne znamenalo něco velmi vyjímečného. Avšak jaksi mne před četbou Kundery vždy něco drželo, ať už to bylo samotná jeho osobnost, či prostá ztráta nálady na takovou knihu. Ale před pár dny mne zachvátila podivná nálada, k níž mi sedlo jenom jediný autor a jediné dílo. A tak jsem usedl a začal číst nevědě, že mám před sebou jednu z nejlepších knih jaké jsem kdy četl. A můžete si říkat cokoliv o poněkud arogantním tónu Kundery; toto je naprosto výtečná kniha.
Šel jsem do ní s naprostou nevědomostí příběhu a tak také doporučuji její četbu. Asi by se můj pohled na ní nijak nelišil, jenže čistá nevědomost toho, co Kundera vybalí v další kapitole, na jakou osobu se zaměří tentokrát, jakou novou zpletitou síť vyvine, byla neskutečně návyková a já nemohl přestat číst. Je to kniha, která by se neměla číst dobře, ale čte se naprosto úžasně. Je to kniha, jež potřebuje čtenářovu pozornost, ale získává ji velmi snadno. Je to kniha, jíž budete buď milovat, nebo nenávidět. Já mohu s radostí říct, že patřím do té první skupiny.
Nemůžu si pomoci, ale s Kunderou to mám tak, že mě buď chytne jeho kniha hned nebo nikdy. A tahle kniha mě ani trochu nechytla. A to jsem jí dávala šanci až do konce.
Hlavní hrdina “románu” je sám Kundera, sedí jako u bazénu a víří mu v hlavě myšlenky, vymýšlí si postavy, figurky “frivolní fantazie”, na kterých nesejde, a při tom pitvá milostné vztahy. Vyšší hodnota tohoto díla je v tom, o čem přemýšlí v té době 59 letý spisovatel, o odkazu umělce, jak je ovlivněn jím samotným a jestli je tento odkaz pravdivý. Odsuzuje vypočítavé přecitlivělé chování lidí, kteří se předvádějí, parazitují na osobnostech anebo zneužívají svého utrpení ve svůj prospěch. Odmítá aby vše, co je subjektivní, co je jakoby naplněno láskou, bylo zároveň považováno za dobré. Vlastně ho to otravuje. Umělec bohužel nemá moc nad tím, jaký bude jeho obraz po smrti, nemůže to ovlivnit. Pokud se s tím smíří, má klid a je povznesen nad samozvané životopisce.
“Smysl poezie není oslnit nás překvapující myšlenkou, ale učinit jeden okamžik bytí nezapomenutelný a hodný nesnesitelného stesku”.
Tento Kunderův román je absolutní špice! Doporučuji přečíst všem milovníkům náročnější četby!
Kunderovo vypravěčství ve vrcholné formě, plasticky vykreslené postavy, jejichž trápení budete prožívat, hry s literární "udělaností", díky nimž se propojují vzdálená témata do jednoho smysluplného celku. Ač chtěl autor nejspíše napsat esej ve formě románu, naštěstí mu to nevyšlo: primární je zde příběh a ten je silný jako nikdy předtím.
Když jsem před lety četla Nesmrtelnost poprvé, zaujala mne svou odlišností od jeho dřívějších, v Čechách psaných knih. Dnes už se mi to ani tak nezdá, postavy, jejich charaktery i témata jsou si stále podobné (snad kromě ženských postav, které jsou barevnější, složitější a zajímavější, což kvituji s povděkem), jen forma se postupně mění.
Ambiciózní název románu předznamenává jeho ústřední téma, filozofický a existencionální podtón...postavy i děj slouží pouze jako kompars pro úvahy, o něž se autor rozhodl podělit. Neberu Milana Kunderu jako svého filosofického "guru", z předchozích knih jsem si už odnesla, že jeho a můj způsob vnímání (a vůbec obsah, který přisuzuje jednotlivým pojmům) je úplně odlišný, ale jeho intelektuální hrátky jsou pro mne podnětné, i kdyby jen tím, že mne donutí se dopřemýšlet k tomu, že to vidím úplně jinak:)
Ještě o poznání víc mne tady baví jeho hrátky s formou, prolínání a promíchávání postav i představ v spisovatelově hlavě, jejich vstupy do románové "reality", komický boj J.W.Goetha s otravnou Bettinou ... všechno nenásilně, hladce, navolno skloubeno a propojeno do kompaktního celku. Což mi ovšem nasadilo brouka do hlavy, že si budu muset znovu přečíst i Směšné lásky nebo Žert, jestli je stále budu považovat za Kunderova nejlepší díla.
Mé první setkání s Milanem Kunderou. A jsem doslova nadšen. Psychologické drama, prolínající se příběhy, smrtelnost a nesmrtelnost, poutavé zvraty. Jednoduše skvělá kniha, která člověka jednak baví a navíc nutí přemýšlet.
Asi zatím nejtěžší četba od Kundery - prolíná se tam několik příběhů a rovin, někdy to jde dokonce do autobiografie, vše s odkazem na pomyslnou nesmrtelnost lidé obyčejných i neobyčejných (spisovatelé a umělci obecně) ...hodně těžká četba, ale takto asi má vypadat existencialismus v literární podobě aneb návrat k bytá jakožto hlavní filosofické veličině namísto jsoucna
Štítky knihy
česká literatura rozhlasové zpracování filozofické romány
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Moje první Kunderova knížka, asi jsem měla začít něčím menším, jestli je to vůbec možné. O Žertu jsem slyšela, no tak si ho konečně přečtu. V téhle knize je mi krajně nesympatický.