Nesmrtelnost
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80679/bmid_nesmrtelnost-iSm-80679.jpg
4
1343
1343
Román je rozdělený do sedmi kapitol. Je složitě komponovaný, je laděný kunderovsky, tedy právě tak, jak je čtenář jeho knih od něho navyklý, mnoho záhad, mnoho všednosti, mnoho názorů na život. Nesmrtelnost se zabývá i postavami dnes již historickými – Goethe, Bettina a její vztah k němu, a později vztah Bettiny k Beethovenovi, a autor v tom spatřuje víc, než jen zájem ženy a tyhle výjimečné muže… S doslovem Philippa Sollerse a poznámkou autora. 18-010-93... celý text
Přidat komentář
Mé první setkání s Milanem Kunderou. A jsem doslova nadšen. Psychologické drama, prolínající se příběhy, smrtelnost a nesmrtelnost, poutavé zvraty. Jednoduše skvělá kniha, která člověka jednak baví a navíc nutí přemýšlet.
Asi zatím nejtěžší četba od Kundery - prolíná se tam několik příběhů a rovin, někdy to jde dokonce do autobiografie, vše s odkazem na pomyslnou nesmrtelnost lidé obyčejných i neobyčejných (spisovatelé a umělci obecně) ...hodně těžká četba, ale takto asi má vypadat existencialismus v literární podobě aneb návrat k bytá jakožto hlavní filosofické veličině namísto jsoucna
Nesmrtelnost je jedno z nejsložitějších děl, které jsem se odhodlal číst. Četlo se mi velmi těžce, a častokrát jsem se našel ztracen v textu. Některé momenty mě bavily, například dějová linka s Goethem a dalšími, kde jsem se dozvěděl mnoho historických poznatků. Kunderovy myšlenky jsou v mnoha případech více než zajímavé, mohl by je ale do díla promítnout jinak. Tuto knihu bych do ruky podruhé nevzal.
Nesmrtelnost = IDDQD. A přesně takhle Kundera svůj román hraje. Číst ho teď začíná být děsná nuda. A je zajímavé, jak můj zájem o něj, nebo lépe řečeno dojem, jaký na mě dělá, s časem čím dál víc upadá a klesá, do šedi průměru. 'Nesmrtelnost' je meditace na různá témata, ale hlavně z toho cítím Kunderu, jako člověka co se opájí svým pojetím románu (pojetím, která nikdo kromě něj samozřejmě netuší *irony*) a že to, že napsal experimentálněji laděnou prózu je najednou událost roku. Je to takový ten bod, kdy si autor řekne, že už toho napsal příliš ve stejném duchu a tak se rozhodne pro divočinu. A Kundera umí spoustu skvělých literárních kliček, aby čtenáře od začátku do konce tahal za nos. Cpe do románu přehršel odkazů, spojuje se s velikány, aby se držel v jejich světle, hraje si. Ale já tyhle hry nehraju. Vidím to. Kundera nikdy nenapíše a nevydá dílo, u nějž by plně nevěřil, že bude veřejností opěvováno a v určitém rozměru viděno jako "veliké", ale jeho záměr sám mi přijde pokřivený a špatný (pak samozřejmě řekne, že to napsal, aby zachránil delfíny nebo tak něco). Ale teď mluvím o dojmu a přijde mi, že Kunderův problém je právě v jeho sebeopájení, které konstantně prozařuje skrze jeho text a trefně tak zabíjí jeho 'Nesmrtelnost'. Možná proto je Kundera tak populární u žen, ta tendence znít ladně, ale přitom nemít žádnou přidanou hodnotu (jako když se chováte slušně a příjemně, ale ne upřímně), je to úplně totéž, jako když se nějakej borec snaží dostat ženskou do postele a vy víte, že je to absolutní dement, ale zároveň, že ona se s ním stejně vyspí... v poslední době jsem začal být silně alergický na tenhle egocentrismus lidí, protože zjišťuju, že jsou to ti největší idioti, což zpět ke Kunderovi, jej může činit geniálním idiotem, a to je next level, v negativním slova smyslu, je to ještě hlubší propast. Společně s tímhle čtu 'Červenou knihu' od Junga, u kterého vím, že jeho záměr vůči čtenářům není falešný a který tuhle knihu v mých očích degraduje do pozice leporela v mateřských školkách - leporela o superhrdinech, co mají na kápi MK a nikdo není lepší, než oni. Kunderův záměr mi přijde falešný... a velmi sebestředný. Ale třeba je to jen můj dojem... ale já dám hodně na svoje dojmy. Možná to i sám Kundera ví a uznává: „Když tě slyším, bojím se, aby tvůj román nebyl nuda.“ A to jsem okolo 'Nesmrtelnosti' kroužil tolik let, abych nakonec zjistil, že je to jen jedna veliká nudná onanie. Tím končím s mušlemi, uvidíme se za chvíli.
Nejsem filosof, nemám k tomu patřičné vzdělání a snad ani nadání. Ale tohle je - odpusťte mi, vy všichni, kdo zbožňujete MK a stavíte si ho vysoko, převysoko na piedestal - tohle je dle mého "mlácení prázdné slámy"! Filosofie pro filosofii. Z románu čpí taková prázdnota, neláska, ba i nenávist a bezcitnost, že z toho až mrazí! A úplně nejnesnesitelnější je, když se autor pouští do svérázné teologie! Ta jeho parodie Pána Boha, to jeho matení pojmů! Kundera kdesi napsal, že existuje "ďábelský smích", který posiluje a oživuje! Tady musel ďábel velmi oživovat autora a radovat se z jeho díla! Umím si představit záměry, s jakými MK Nesmrtelnost psal. Ale jako je Kunderova filosofie pseudofilosofií, je i jeho pracně budovaná nesmrtelnost pouhou pseudonesmrtelností! - - - Ve svých jednadevadesáti letech byste, vážený pane Kundero, už mohl myslet na skutečnou nesmrtelnost, ale to Vám Vaše sebestřednost, zahleděnost do sebe sama a neustálá ublíženost prostě neumožňuje! Je mi Vás líto! Ta jedna hvězdička ode mne je - ani nevím proč a za co! Asi ze soucitu nad životem, který minul svůj cíl a jako znamení, že vždycky ještě zbývá nějaká ta Naděje!
Je. To. Génius. Nečetla jsem jiného autora, jehož myšlenky by se mnou tak zarezonovaly. Umí vystihnout věci, které tak nějak cítím, ale vlastně je neumím zformulovat. A on to dělá.
Nikdy bych neřekla, že mě tenhle podivný styl románu, který je spíš nějakou filosoficku esejí nebo co já vím než románem, bude bavit, ale bavilo mě to, a to hodně.
Vždycky se u toho cítím trochu nervózně, protože se mě někdy to, jak v knize lidé smýšlí o jiných lidech, osobně dotýká a pak se stydím za ty lidi jako za sebe, je to moc kruté.
Někdy mi přijde, že je Kundera je zahořklý dědek, co pasivně agresivně nadává na auta, moderní hudbu, reklamy a v podstatě všechno, co za jeho mládí neexistovalo. Za některé části by feministicky smýšlející lidé byli opravdu znechuceni.
Ale celkově... prostě to je ten typ knihy, který vás donutí něco cítit, přemýšlet, vidět svůj život z jiného pohledu.
Myšlenky, které mě nejvíc zaujaly: Cesty versus silnice.
Román by měl být víc než jenom cesta k vyvrcholení a rozuzlení.
To, jak nás vidí ostatní, je pro nás největším tajemstvím.
Plus to byl super náhled do historie, nikdy se mi moc nechtělo studovat Goetha, a docela o tom lidi mluvili, vzhledem k tomu, že bydlím v Teplicích, kde se to s Bettinou a s Beethovenem stalo, takže bylo fajn že jsem si jaksi ujasnila co se teda stalo. Trochu mi nesedí, jak to souviselo s příběhem Agnes, Laury, Paula atd, ale vlastně mi to nevadí, protože jsem si všechny části bez výjimky užila.
A jo, taky mě vysírá, jak to srší autorovou samolibostí. Ale co naplat, když je fakt dobrej...
Do nepříliš zajímavého děje s nepříliš zajímavým jazykem vstupují nepříliš zajímavé myšlenky. To, že jeden z nejlepších autorů?
Milan Kundera je jeden z mála Čechů, kteří umí v současnoti psát francouzsky :), čteno jak francouzsky tak česky, proto je to pro mě ještě znásobený zážitek. Každý milovník Kunderovy literatury si zde najde určitě své.
Na Nesmrtelnosti mě nejvíc bavily ty Kunderovy filozofické úvahy nad tím, jak se lidé snaží najít způsob, aby zůstali nesmrtelní. Žít sice nebudeme věčně, ale když zbyde něco po vás, může vám to zajistit nesmrtelnost...
No, dost jsem se s tím pral, některé autorovy filozofické úvahy děj příliš rozmělňují, takže ztrácí účinnost a působivost. Tohle dílo podle mě nepatří mezi autorovy špičkové a rozhodně bych jím cestu k autorovi nehledal.
Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky.
Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.
Kdyz jsem pred 30-ti lety cetl knihu poprvé, tak jsem byl unesen. Kniha plna zajimavych uvah, svezich prvku (prolinani spisovatelova 'realneho' sveta se svetem jeho romanovych postav, ... ) . Dnes jsem knihu znovu doposlouchal (coz muze byt jednim z kamene urazu) a jsem castecne zklamany. Roman je stale z velke casti zajimavy a inovativni. Ale z mnoha stranek jsem ja citil samoucelnost a ukecanost. Taky jsem byl iritovany absolutizací uvah (to, co pisu ma abolutni platnost), atd. Snizuju z 5* na 3.5
Nesnesitelná těsnost bytí.
Kundera vytváří vesmír úvah a literárních postav, který se zdá být z našeho vesmíru přesně odpozorovaný, zanalyzovaný a pojmenovaný, ale pro mě je to vesmír plochý. Dvoudimenzionální. Postavy jako by měly zbytkovou intuici, že je jim určeno stát zpříma, ale tento postoj už se do jejich reality - kde jen dva směry jsou nezávislé, jen šířka a délka skutečná - nevejde. Tušení výšky promítají do svých plochoživotů, jak jen každý svede. Zabrat co nejvíce místa, napnout se maximálně v určité oboru/směru, vytvořit obrazec esteticky dokonalý či unikavý a nedefinovatelný, nebo se naopak minimalizovat.
Uprostřed všech těch nadějí a strachů spjatých se sebeobrazem "přišla" ke mně myšlenka na ženu, jejíž tvář se stala ikonickou a jméno příslovečným (Kundera by napsal "stala se ikonická a její jméno příslovečné", nad čímž se mi kroutí vnitřnosti). Provázela mě čtením až na poslední stranu a její bytost pro mě byla jakýmsi QED zářícím nad smutnou pošetilostí této knihy. Shodou okolností se také jmenovala Agnes, stejně jako nejzajímavější hrdinka Nesmrtelnosti. Ale všichni ji známe jako Matku Terezu.
Hravý pozorovatel (konstruktér) světa. Kunderův styl psaní je moje krevní skupina.
Nepřestává mě fascinovat schopnost Milana Kundery začlenit do jednoho příběhu tolik myšlenek, tolik otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi, a přesto to všechno do sebe zapadá a dává to smysl. Doporučuji!
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Když jsem před lety četla Nesmrtelnost poprvé, zaujala mne svou odlišností od jeho dřívějších, v Čechách psaných knih. Dnes už se mi to ani tak nezdá, postavy, jejich charaktery i témata jsou si stále podobné (snad kromě ženských postav, které jsou barevnější, složitější a zajímavější, což kvituji s povděkem), jen forma se postupně mění.
Ambiciózní název románu předznamenává jeho ústřední téma, filozofický a existencionální podtón...postavy i děj slouží pouze jako kompars pro úvahy, o něž se autor rozhodl podělit. Neberu Milana Kunderu jako svého filosofického "guru", z předchozích knih jsem si už odnesla, že jeho a můj způsob vnímání (a vůbec obsah, který přisuzuje jednotlivým pojmům) je úplně odlišný, ale jeho intelektuální hrátky jsou pro mne podnětné, i kdyby jen tím, že mne donutí se dopřemýšlet k tomu, že to vidím úplně jinak:)
Ještě o poznání víc mne tady baví jeho hrátky s formou, prolínání a promíchávání postav i představ v spisovatelově hlavě, jejich vstupy do románové "reality", komický boj J.W.Goetha s otravnou Bettinou ... všechno nenásilně, hladce, navolno skloubeno a propojeno do kompaktního celku. Což mi ovšem nasadilo brouka do hlavy, že si budu muset znovu přečíst i Směšné lásky nebo Žert, jestli je stále budu považovat za Kunderova nejlepší díla.