Rihatama komentáře u knih

Pomalu, pomalu, velice pomalu se Martinův kruh uzavírá. Už nejsou králové či potenciální králové k zabití, jedině snad královrazi no a taky samozvané královny, a tak se vyprávění relativně uklidnilo. Relativně, protože opět jsou to především ženy, kdo je i nadále tou nesnadnější a nejoblíbenější obětí choutek kdekterého rytíře, lapky či psance. A že si Martin umí vyhrát při popisu takových lascivních a krutých povyražení ať s dítětem nebo ženou, coura necoura. Tak nevím, je to pouze středověkem, nebo i autorem? Výjimky ovšem potvrzují pravidlo, jak dokládá snad nejméně sympatická ženská postava její výsosti Cersei Lannister, manipulativní a krutá mrcha, která vládne přes dětského krále Tommena a obelstila všechny, krom svého vlastního osudu. Čas s Martinovou ságou v Západozemí plyne a postavy rostou, stárnou, umírají a na scénu vstupují rody dříve opomíjené. Válka se rovněž pomalu chýlí ke konci, mrtvoly se hromadí a vrány se slétají k hostině. Musím říct, že jsem se do Hry o trůny se zájmem ponořila a bylo mi téměř líto, že už jsem zase u konce, což je co říct u téměř osmisetstránkové knihy. I když i tentokrát bylo vyprávění plní intrik, vražd, zrady. Na Tanec s draky, poslední díl určitě brzy přijde, už jen proto, že drakům a královně Daenerys se tentokrát v Hostině pro várny nedal ale vůbec žádný prostor. A tuším, že ve „hře o kamenný trůn“ budou hrát zásadní roli. Pořád také čekám, kdy se do hry vrátí zlovlci, a těším se, že Martin konečně odhalí, jak to dopadne s Černou zdí, se světem za Zdí, Jonem sněhem a dalšími potomky Eda Starka.

41 17.12.2022

Mé radosti a smutky, mou duši, pýchu a protesty, mé mládí.... to vše KK ovlivňoval, toho všeho se dotkl. Mně a generaci mé i dřívější KK dával odvahu i naději. Písně KK jsou jednoduché, a přitom tak hluboké. Dnes takřka nemožné, neb slovo se skutečnou váhou jen obtížně hledá cestu v průtrži twitterových, FBových či novinových článků. Člověk dnes slova neváží, neskrývá významy a myšlenky do metafor, pluje po povrchu a zkracuje do hesel s úderností pokud možno ocelového kladiva. S odchodem KK nastala doba absolutního verbálního expresionismu, a právě proto jeho písně neztrácí své kouzlo a přitažlivost. Člověk dnes, podobně jako dříve, zažívá lidské nespravedlnosti, byť k omezování svobod slova a pohybu už nepotřebuje Ústřední výbor strany (té jediné, co si uzurpovala vládu), ale většinou jen sám sebe. Dříve bylo zřejmé, kdo představuje dobro a kdo zlo. Dnes je důležité, kdo se jak dobře má. A přece právě dnes opět vyvstává duch KK. Jeho písně jsou vybroušené jazykové perly. Nikoho neurážel, nikomu nenadával, jak je dnes zvykem. A přece uměl strhnout lid. Býval to fenomén, býval svůj a jeho odkaz je nesmrtelný.

„Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
Poslové noci, která do zad bodá dýku,
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků,
Však díky za železné holubičky míru
A díky za polibky s chutí hořkých mandlí,
V krajině přelíbezné zavraždili víru,
Na cestě rudé šípky jako pomník padlých.....“

Dějiny se opakují a my jsme nepoučitelný.

56 14.12.2022

Po Jezeře můj druhý román od BB a polapil mě zcela stejně. Obklopil mě svou tíživostí, hloubkou lidské duše a jejího utrpení, a oslovil nepochopitelnou silou člověka, která jej/ji - Monu - zpod oné tíže dokáže vynést opět do výše lidské důstojnosti, nebo aspoň k troše lidské radosti. Někdy přitom stačí tak málo, třeba makronka, ještě lépe celá krabice makronek. Podobně jako v Jezeře člověk zpočátku tápe, do které mizerné části světa BB čtenáře zavádí, indikátory jsou však jasné. BB jakoby v arabském světě (Sýrie, Libye, Irán...?), kde šátky zakrývají nejen vlasy, ale upírá ženám právo na svobodný život a pohřbívají je zaživa mnohem, mnohem dříve, než přijde jejich čas, sama pobývala. Sice pochází z Bulharska, ale to je pravoslavné a nikoli muslimské. Možná blízkost Turecka...

Zpověď Mony, aniž by se BB uchýlila k expresivním popisům života v temné kobce, popisům křivd, odsouzení či nepochopení, je naprosto přesvědčivá. Sugestivní atmosféru vytváří holým popisem strašidelného, nenaplněného života v pomalu se rozpadající nemocnici a zemi s okleštěnými právy a zmítané občanskou válkou, kterému dává smysl nenaplněná láska. Láska ke zraněnému vojáku, jehož tělo, končetiny i duši stravuje sněť. Mona, oběť celé řady ran osudu, je působivý román, který poukazuje na problémy současné společnosti. Mona se nevzdává. Mona nabádá k odvaze a statečnosti. Mona/BB nezavírá oči před nespravedlnostmi světa daleko za našimi hranicemi, hranice už se dávno setřely. Nemohu než vřele doporučit.

47 11.12.2022

"Muezín řve svoji výzvu k ranní modlitbě hezky do tlampače, aby nábožensky probudil opravdu celou čtvrť. Kretén, pomyslím si. Tohle je největší a nejnebezpečnější extremismus v celým islámu a je třeba s ním zatočit - ranní vstávání. Shodím ho z minaretu! V momentě, kdy se zdá, že muezínovi začne docházet hlas, ozvou se zvony. Šílený, obrovský kostelní zvony, kterých je snad tisíc, a předhánějí se mezi sebou navzájem i s muezínem v objemu zvuku, co dovedou vytvořit... Muezína to naštve, takže chytí druhý dech a zvonům to pěkně osolí."

Balkánci vás buď milují nebo nenávidí. Jsou plní emocí, a tak zdá se není nic mezi tím. A stačí tak málo, aby vzplál hněv, jak dokládají sousedovražedná léta minulého století. Dostala jsem se do Mitrovice, tehdy ještě srbské, v r. 2003, tedy 4 roky před Čechovou, a už tehdy tam tanky KFOR francouzského kontingentu hlídaly pověstný mitrovický most přes řeku Ibar oddělující srbskou a albánskou část města. V roce 2013 se město rozdělilo na Severní Mitrovicu a Kosovskou Mitrovicu. KFOR však v Kosovu působí dodnes.

Blanka alias Blankica píše deník, který připomíná sarkastickou, sebemrskačskou zpověď jedné zklamané mírotvůrkyně v severním Kosovu. Jenže já se jí vůbec nedivím, že nebyla schopná strávit svou bezmoc nad neschopností mezinárodního společenství skutečně v Mitrovici něčemu či někomu prospět. Je zřejmé, komu fandí: "Od prvního dechu miluju Mitrovici takovou, jaká je, se všemi jejími průsery, špínou a ulicích, se vším tím citovým vydíráním a hloupou pýchou z toho, že nikdo kolem nedokáže pochopit trauma z války, nenávist, která město dělí na sever a jih... Mitrovice je jediný město, který miluju." Multietnická společnost na Balkáně je protimluv a zajímalo by mě, jestli je to důsledek Titova experimentu, když jeho hranice napříč Jugoslávií proťaly a rozdělily přítomná etnika do smíchaných měst, obcí a republik, nebo naopak se Tito snažil o národní smíření. To v každém případě selhalo na celé čáře, stejně jako posléze snahy OSN. Nacionalistické vášně jsou jedny z nejsilnějších a mimochodem mi to před pár týdny potvrdil jeden britský politolog indického původu, který o nacionalismu napsal knihu. Nacionalismus prý vznikl v Evropě a odtud byl exportován do celého světa.

Ať je Blanka na které (etnické/národnostní) straně chce (OSN to nebude určitě), jedno je jisté. Situaci hodnotí z místa, a ne z vyhřáté kanceláře 73. patra budovy OSN. A je úžasně vtipná. Já se u té vší bídy a té její bezradné mezinárodní kosovské anabáze neuvěřitelná nasmála. Nadto vím, že si zhola nic nevymýšlí. Tak trochu znám oeseňácký moloch i Balkánce a balkánské reálie. Prostě píše, jaké to tam je, a navíc skvěle glosuje. Za mnoho zážitků třeba jen moment s kuřáckým fenoménem, který jsem zažila v bledě modrém coby volební pozorovatelka v srbském Sandžaku v r. 2008. A to neprosté nepochopení Srbů, co že se mi - vlastně mým zdušeným plícím - nelíbí. Blanka Čechová, právnický mozek krmený alespoň 2x denně porcí vtipné kaše, se srdcem na správném místě a mesiášským syndromem to (i přes tu úpornou hovorovou češtinu) u mně vyhrála na celé čáře. Jednotlivec, který chtěl něco změnit. A změnil.

"Nezávislý Kosovo, zasyčí Vladan. To je pro mě fór tisíciletí. Hrdlořezové a drogová mafie budou mít svůj stát! Navštivte Kosovo - vaše auto už tady je, že?"

"Hlavou mi plynou zrádný preambule nejvznešenějších deklarací, hrdý vyjádření kolektivních slibů, závazků a úsilí, iluze vítězství dobra a spravedlnosti. Mojí vlastní celebritou je jednotlivec, které chce něco změnit. A mým nepřítelem je strach, žá já sama se někým takovým nikdy nestanu, že podlehnu výhodám moci, obelžu se a rezignuje, že mě udolá tíha peněz a průkazek po kapsách a já sama si uřežu křídla z ideálů, protože zjistím, že člověk může život pohodlně prožit, aniž by se naučil lítat."

"Pablo vzdychne. Můžu mít ještě jednu otázku? Jakou otázku? Nerad bych se někoho dotknul, ale víš - proč tady nikdo nepracuje?"

P.S.: knihu jsem četla v době své účasti na jedné velké akci OSN. Čtečku mám neustále u sebe v tašce nebo i miniaturní kabelce (čert vem pudr), ale v tomto případě jsem ji mohla otvírat až po návratu z jednání na ubytovnu a při cestě letadlem, nikoliv o pauzách mezi jednáními. Ty výbuchy smíchu bych totiž u kolegů nejspíš neobhájila, kdybych odhalila jejich příčinu. Stejně ale nakonec kolegy - ty česky mluvící - na knihu upozorním, protože nemůžu jinak. Při tom v principu tragickém poselství je to totiž nesmírně ducha osvěžující kniha. No a vtipná, ale to se už opakuju :-).

48 07.12.2022

Návrat ke kdysi pro mne pouze „dobré“ scifi se dnes změnil na objev vytříbené, literárně vysoce zdařile zpracované, hluboké myšlenky svobody člověka být sám sebou – tady číst knihy a myslet – a odvěké snahy vládnoucích elit člověka svázat, zavázat mu oči a uši, směřovat, řídit. A lovit či zabíjet, když si chce pásku z očí sejmout a dívat se na svět vlastníma očima.

Kdo by dnes neznal pointu dystopie 451 st. F (cca 233 st. C), teplota, při které se vznítí a hoří papír. Přes jistou nevyrovnanost v charakteru postav požárníka (nikoliv hasiče!) Montaga, ale především jeho ženy Mildred, která přes popisovanou percepční otupělost zjevně moc dobře ví, jak v určitou chvíli reagovat, jde o vynikající dílo z pera vynikajícího spisovatele. Co mě fascinuje je, jak jednotně pozitivní reakce u nás kniha vyvolává napříč čtenářským a politickým spektrem. Naplňuje mě proto uspokojením a trochou naděje, že v naší společnosti, kde uspěje leckterá pochybná ideologie, není ještě úplně všechno špatně. I když tatíčka Masaryka už si taky stihl přivlastnit kdekdo.

„Nezáleží na tom, co člověk dělá, jen když při tom něco změní…“

60 03.12.2022

„Všechny bitvy, které kdy Rusko svedlo, byly obrannými záležitosti. Rusko je podle Iljina trvalou obětí evropské kontinentální blokády. Ruský národ od svého završeného obratu ke křesťanství počítá skoro 1000 let historického utrpení. Rusko nikdy nečiní nic zlého. Vždy je jen obětí křivd…“ Ruská elita vždy lhala – sobě, světu, o tom co dělá i o svých dějinách.

Snyder odhaluje, spojuje, analyzuje, dedukuje… Jeho logické konstrukty objasňující roli a působení Ruska v prostoru Evropy, viděnou z pohledu ruských megalomanů bez koloniálního dědictví coby Eurasii, je břitké, ohavné, ale smysluplné. Kolikrát jsem ve svém blízkém okolí narazila na demagogické narativy ohledně Ukrajiny, její ne/samostatnosti, Majdanu a roli západu a Evropy v jeho vyvolání. Tohle je těžko stravitelné sousto i pro samostatně a logicky smýšlejícího člověka. Jsem zvědavá, co napíše Snyder o právě probíhající ruské agresi na Ukrajině. To bude teprve sousto, kterým se ruská nenasytná velemoc sice neudusí, ale určitě mu uvízne v krku jako rybí kost. Ale to jsem už někde jinde. Jenže ono to k současnému vývoji naprosto přesně směřovalo a Snyder se z tohoto pohledu jeví jako jedinečný vizionář, neb svým dílem zcela osvětluje stávající rusko-ukrajinský vývoj. Kéž bychom více mysleli vlastním rozumem a nenechali se oblbovat ruskými lžemi. Co ještě bude muset Rusku projít, abychom prohlédli? Snyder ale například nezapomíná ani na Trumpa, který spolehlivě uvízl v ruské propagační síti ze zlatého špagátu. Jednoduše aplaus!

„Ruská bezzákonnost je vlastenecká ctnost.“

42 30.11.2022

McEwanova Betonová zahrada mi přijde jako literární betonový brutalismus, vypůjčím-li si tento přiléhavý architektonický žargon. Kniha nepotěší, neinspiruje, nepoučí. A přece uvízne v hlavě jako střep. Přináší totiž pochopení toho, coby kdyby. Na to, jak bezemoční popis života čtyř dětí, sourozenců s matkou a později bez ní je, tak v čtenáři výrazné emoce vzbudit musí. Sledujeme jejich vývoj v dospívání, který nepodléhá nijak zvlášť přehnanému výchovnému vlivu rodičů, zesnulých nadto příliš brzy, než na nich mohl zanechat hlubší sociální, emocionální či mravněhodnotovou stopu. Jako by se jejich život odvíjel na pustém ostrově bez řádu, pravidel, povinností. Život se stal hrou a dlouhými prázdninami. Které dítě by odolalo? Jenže převáží nízké pudy a přirozená zvídavost vedoucí tam, kam se dítě formované tradičním rodinným prostředím nemůže dostat, není-li duševně či mentálně narušené. Přes jazykovou střízlivost je toto útlé dílko svou ideou jednoduše děsivé.

46 27.11.2022

"Jazyk je sice malý orgán, ale umí podpálit hranice."

Citace, která symbolizuje jak podstatu kněžského podzemí za neúprosného a zlovolného komunistického režimu, které je zachyceno v Bílé Vodě, tak literární umění Kateřiny Tučkové. Neomylný styl badatelky, buditelky i jazykozpytce. Román Bílá Voda by měl být přeložen do latiny a rozdáván v katolických kostelích v Římě zdarma jako osvětová literatura. Vlastně stačilo by do italštiny, neb každý občan Vatikánu, resp. veškerý vatikánský klérus mluví italsky především. I když nejdříve by stačilo šířit román v češtině ve svatostáncích českých, moravských a slovenských. Žena coby kněžena, jaká to neodpustitelná hereze, jaké to tmářství v zatuchlém katolickém katechismu. Jaké to předsudky. A zase a znovu mě napadá, co by si svět, co by si muži počali bez žen, které tak tupí, uráží a sráží na kolena, aby se náhodou neukázalo, že nejsou snad lepší, schopnější, pracovitější, bystřejší… než oni.

V tomto tristním obraze našich dějin i současnosti nezůstane na nikom nit suchá. Tučkové gilotina dopadá na komunisty, jim zaprodané katolické pohlaváry, na úředníky, policisty, instituce... na člověka. V letech 50., 80. i dnes. Hrůza a děs. Největší odvahou v životě lidském tak není odvaha konat velké hrdinské činy, ale odvaha být sám sebou, odvaha říct svůj názor a nenechat se manipulovat. Kateřina nám opět připomíná naše vlastní dějiny, naši zoufalou připokakanost a neschopnost bránit potřebné nebo poukazovat na zlo mezi námi. Tehdy jako dnes. Ne nejsem feministka, ale někdy bych jí fakt být chtěla a měla. Víc Tučkových. Víc Anežek a Vilemín. Víc kněžen.

74 24.11.2022

S Rosemary jsem zažila první rande. Neznala jsem knihu a neviděla film. A tak jsem si v úvodu knihy říkala, co na tom všichni vidí? Rozvláčný příběh amerického novomanželského páru, který se nastěhuje do palácového domu Bremford na newyorském Manhattanu. Příběh se však poznenáhlu mění v promyšlený psychologický horor, který se odehrává sic v nádherném, historickém domě a ceněné lokalitě, soudě dle newyorských měřítek, ale s dost temnou pověstí. Okultistický příběh s hororovými prvky o životě poněkud prostoduché Rosemary, jejím děťátku a vykutáleném manžílkovi, do určité doby nezajímavé herecké nuly, si mě nakonec zaháčkoval. Já dokonce googlovala ten zapeklitý tanisový kořen, alias ďáblův pepř. Budu se muset poohlédnout po pokračování, protože mě docela zajímá, kam se příběh o zrození Antikrista bude dále odvíjet.

53 20.11.2022

Trvalá a stále se prohlubující krize autority patří podle všeobecného mínění k charakteristickým rysům moderního světa v našem století... napsala v roce 1961 v souvislosti se vznikem politických hnutí usilujících o odstranění systému politických stran politická teoretička Hannah Arendtová. Jak současné, chtělo by se říct. Nikoli snad co do odstranění politického pluralismu, ale dnes naopak o jeho přebujelosti ústící v praxi současné politické korupce ve stejný fenomén, tedy krizi autority. Arendtová dále elokventně popisuje rozdíl mezi autoritou vyžadující poslušnost a násilím, které naopak přichází na řadu až tehdy, když autorita selhala, objasňuje častou záměnu mezi autoritou a tyranií nebo dokládá provázanost politiky a náboženství.

Z celé řady dalších postřehů/vyjádření mimo jiné zaujme srovnání liberalismu, který sleduje ubývání svobody, a konzervativismu, který naopak sleduje naopak ubývání autority. Oba přitom nazývají výsledek totalitarismem. Neméně zajímavá je pasáž k nauce o ideích (idea krásy vs. idea dobra) v době Platóna a později Aristotela. A bylo to zase Platón, kdo razil slovo "teologie", a to v diskuzích přísně politických a nikoli religiózních, nebo "peklo". Zavedení platónského pekla do soustavy křesťanských dogmat upevnilo náboženskou autoritu do té míry, že mohla doufat ve vítězství v jakémkoli zápase se světskou mocí, říká Arendt. Přímo archetypální vyjádření se dotýká dnešního pojmu populismus, tedy že "většinu, svedenou nezodpovědnými povídačkami básníků a vypravěčů, lze přesvědčit, aby věřila takřka čemukoliv". A co teprve pojednání o svobodě... Arendtová nezapomíná ani na fenomén přistěhovalectví a jeho vliv na národní kulturu. V Americe jsou nově přicházející zárukou toho, že země představuje nový řád, nový svět, kde školy slouží k amerikanizaci dětí. Brilantně vyargumentovaný a jasný názor předkládá i na koncept vzdělávání.

Upřímně, je toho hodně, co dle mého stojí za zmínku, ale to bych opsala půl knihy. Přes zdánlivou složitost tématu danou rozsáhlým historickým kontextem jde o mimořádně čtivou a v drtivé většině doposud platnou politickou teorii, či filozofii, chcete-li, jejíž reflexe v praktickém životě současné kultury je nesmírná. Krom toho je to zážitek, seznámit se s tak vzdělanou, sečtělou, inteligetní a bystrou osobností. Člověk nemusí souhlasit se vším, Arendt příliš nepřihlíží k jiným názorům, naopak se jasně k popisovaným jevům staví. Měl by ale umět ocenit brilanci jejích úvah a kontextových schopností. Nedejte se odradit názvem, rokem vydání nebo filozofickým označením. Jde o vysoce aktuální, inspirativní a mimořádně čtivé dílko s celospolečenským rozsahem. Kdyby nebyla už jen v antikvariátech, rozdávala bych ji při návštěvách svých přátel.

"Původní funkcí idejí nebylo ovládat nebo jinak určovat chaos lidských věcí; ideje měly spíše v „zářivém jasu“ osvětlovat jejich temnotu. Ideje jako takové nemají s politikou, s politickými zkušenostmi a s lidských společníků, počíná přemýšlet o své „pravdě“ v termínech měřítek, jež lze použít na chování jiných lidí."

"Zdá se, že je beznadějné položit si otázku, co je svoboda. Jako by tu na nás číhaly letité protimluvy a antinomie, připraveny uvrhnout mysl do logicky neřešitelných dilemat, takže koncipovat svobodu či její protiklad je stejně nemožné jako představit si hranatý kruh."

"Vždycky bylo a je známkou vzdělaného šosáctví opovrhovat zábavou a obveselením, protože z nich nelze odvodit žádnou „hodnotu“. Je pravda, že všichni v té či oné podobě potřebujeme zábavu a obveselení, všichni jsme součástí velkého koloběhu života."

P.S.: knihu skvěle přeložil pan Martin Palouš. Před 23 lety jsem měla možnost s ním pracovat, ale obávám se, že jsem tehdy jeho kvality nedocenila.

46 17.11.2022

Wilbur Smith se překonává, své fantazii popustil uzdu na maximum. To by jednoho nenapadlo, jakou zbraní, tou "nejmocnější" zbraní, tentokrát geneticko-magickým zásahem vybavil dlouhověkého, moudrého mága a eunucha Taita, aby porazil čarodějnici Eos... a jak si vychutná dlouhé, pikantní popisy jejich "souboje". Nelze říct, že mě o pokračování egyptské ságy o to více bavilo, spíš naopak. Ohromila mě však Wilburova taktika, jak si zajistit zájem o další pokračování své série o božské řece. Ne, že by to moc fungovalo, jako dokládají komentáře. Musím ale přiznat, že Smith je zručný a velevýmluvný vypravěč, příběh, v němž se vrací tak trochu na počátek doby královny Lostris, mě bavil (až na některé zvolené prostředky), a navíc mága Taitu, z něhož Wilbur v této části stvořil takřka neporazitelného duchovního i fyzického supermana, jsem si oblíbila už dávno.

41 15.11.2022

(SPOILER) "Když tě někdo urazí, nesnaž se mu pomstít. Sedni si na břeh řeky a brzy uvidíš plout kolem jeho mrtvolu." (Lao-c`)

SPOILER Nejfenomenálnější odysea všech dob? Chmmm. Co začalo jako slibná fantasy se poměrně záhy překlopilo v naivní, kvázi politikou frašku povycpávanou plytkými frázemi. Z přehledu mnou přečtené literatury je zřejmé, že jsem připravena prozkoumat sebeobskurnější dílo a určitě ne proto, abych jej a priori zkritizovala e zatratila. Ale tady jsem na vahách. Úvodní kniha Weberovy mravenčí trilogie mě doslova nadchla, myšlenkový koncept této knihy mi ale tentokrát unikal. Hodnotím nápad s tanatounauty, tankodromem a původní rozjezd, přičemž naivitu konstrukce (role prezidenta republiky či nacházení tanatonautů v řadách těžkých odsouzenců) připisuji Werberově smyslu pro humor. Hvězdy dolů jdou v každém případě za prostoduchost a prvoplánovost příběhů a hlavních postav i samotné zpracování hlavní myšlenky. Ústřední idea - co se stane s člověkem/jeho duší po smrti - posloužila dle mého jen coby odrazový můstek pro podivně laciný příběh. Zaujaly mě třeba odkazy na výklad a pojetí smrti, pekla a nebes v různých kulturách a náboženstvích. Opravdu pěkný přehled, jejich potenciál však zůstal až na výjimky nevyužit.

Vzhledem k úctě k Werberovi (a jeho Mravencům) jsem nakonec dospěla k závěru, že se jedná o politicko-buddhistickou parodii. Chvílemi jsem měla dokonce pocit, že jsem zahlédla odraz Terryho Pratchetta, ale tak někde na úrovni vyšší dívčí. Kde Pratchett projevil obrovskou míru fantazie a imaginace Werber prostě posbíral, co život a historie nabízí, a splácnul to dohromady. Už jen vymyslet to, aby mnich toužící odhalit podstatu smrti, našel za tzv. Moch 2 stěnou něco jako Gejšu a pak zemřel v kaluži spermatu, to chce fištróna. A umístit konec duše do černé díry naší galaxie? Od jistého momentu je čtenáři servírován nábožensko-kulturní, obtížně stravitelný Babylon, který zrodil homo tanatonautis. Semo tamo jsem si z četby přeci jen něco odnesla, jako celek kniha o 540 stranách u mě bohužel neobstála. Už i jen proto, že v závěru Werber dochází k banálnímu, prozaickému závěru, že "smrt je pro život nepostradatelná.". Ne, že bych nesouhlasila, právě naopak, ale k tomu jsem se nemusela prokousávat stovkami stránek úporného humoru bez jiskry a vtipu. Tedy pokud jsem se nechtěla dozvědět, jak nakreslit kružnici vč. jejího středu jedním tahem :-).

"V některých kulturách dávných dob existovaly praktiky, jež měly za cíl zbavit se starých, a tedy nezpůsobilých hospodářského a společenského života. U Eskymáků se to dělalo tím způsobem, že babičku zavedli na pobřežní led, kde ji sežrali medvědi."

38 11.11.2022

Příběh obyčejných německých občanů přežívajících 2. sv.v. v časech nesnází, časech bombových útoků, zabírání majetků, nedostatku potravin, oblečení i energií, časech znásilňování a útlaku ze všech stran zapojených do války, propojených se životy francouzských aj. zajatců a později amerických okupantů. Všechno a všichni tak či onak postiženi důsledky zrůdné Hitlerovy ideologie. Není to špatný příběh a už vůbec ne špatný nápad, podívat se na válečné útrapy z nitra země, která vyvolala válku. A přece jsem z knihy rozpačitá, což jde zcela na vrub zpracování. Pro mě jednoznačně román pro ženy s přeslazeným zakončením, byť zasazený do válečného historického kontextu, tedy žánrové míjení se.

43 08.11.2022

"Politika je nejvznešenější ze všech povolání."
"Politika je povolání, nikoli kratochvíle pro diletanty."
"Není ušlechtilejší motiv pro vstup do veřejného života než rozhodnutí nenechat si vládnout od podlých mužů..." (Cicero)

Máte pocit, že žijeme v politickém marasmu? Tak si přečtěte Harrisovu trilogii z prvního století př. n. l. Politické násilí, vraždy, zastrašování, manipulace, podvody, zrady, uplácení, cynismus, chamtivost, licoměrnost... a to jsem určitě nevyjmenovala všechno. A přece to byla politika, kterou Cicero pokládal za alfu a omegu svého života. Co mě rovněž fascinuje, byl obrovský zájem římského lidu o veřejná soudní slyšení a procesy. Chléb a hry zdá se nebyly jedinou veřejnou zábavou a zjevně ani ne tou nejméně krutou. Právníci museli být nejen vzdělaní v právních vědě a rétorice, ale i baviči a herci.

Pokud jde o postavu samotného Marka Tulia Cicera, ve své době patřil k právnické a řečnické elitě starého Říma. V posledních letech svého života, jak přibližuje Harris v poslední části trilogie, se po nemálo dramatických životních útrapách stal hlavně filozofem a literátem. Zdali to byl člověk hodný respektu v každém jeho hnutí mysli, rozhodnutí či kroku není jednoznačné; každá doba si žádá své oběti, zdá se. Soudě dle praxe tehdejší i současně nemohu také souhlasit se všemi jeho výroky. Nejsympatičtěji na mě Cicero zapůsobil v době své konzulské kariéry. Musím ale ocenit jeho pozdější tvorbu, k níž by nejspíš nedošlo v takovém rozsahu, kdyby se mu bývalo dařilo v životě lépe nebo se rozhodoval jinak. Harris se dle svých slov snažil o maximální věrnost ve vykreslení povahy a života Cicerona skrze zápisky jeho bývalého otroka Tirona, kterému se podařilo zvěčnit i další neméně zajímavé postavy té doby. Seznamujeme se tak se vzestupem a zejména pádem Caesara nebo jeho následovníka imperátora Augusta. U obou osobností sehrál nemalou roli právě Cicero, ač již jen téměř filozof a literát, čímž završil svou nesmrtelnost a slávu. Po všech stránkách skvělé dílo.

"Dokud je život, je i naděje."

40 04.11.2022

Romány Khaleda Hosseiniho překypují emocemi a nesčetnými dramaty. V tomto díle snad není jediná osoba, která by neutrpěla ztrátu osobní, životní či fyzickou. Jakýkoli záblesk naděje, lásky, budoucnosti či nedejbože splněného přání Hosseini poctivě vyrve i s kořeny, a pokud některé výhonky zůstanou, tak je pro jistotu zadupe do země těžkými vojenskými bagančaty. Není místo na světě, tím méně v Afghánistánu, kde by člověk v Hosseiniho podání chtěl být. Být na mně, uberu emoční plyn alespoň o 30%... Musím však autorovi přiznat nesporné literární nadání nejenom vložit srdcervoucí emoce do kteréhokoliv situace, ale stvořit komplexní generační příběh o několika paralelních, plasticky a dopodrobna rozpracovaných liniích s celým spektrem postav, které osud rozesel po několika kontinentech, které se nicméně řízením Hessioniho pera protnou v nečekaných situacích, jakkoli zpravidla už dost pozdě na cokoliv. Hosseiniho svět, tím afghánským počínaje, je ponurý a smutný, plný bolesti a ztrát. Vždycky jsem se chtěla podívat do Afghánistánu. Mám ale pocit, že už jej po přečtení tří románů Khaleda Hosseiniho téměř důvěrně znám, takže si jeho návštěvu velmi pravděpodobně odpustím. S Tálibánem znovu pevně u moci jde vlastně spíš o jistotu. Afghánistánu a afghánskému lidu nebylo a není pomoci, zdá se.

48 31.10.2022

Doktora Moreaua a jeho ostrov polidštěných zvířat známe snad všichni. Román jsem nečetla poprvé, ale je to hodně dávno, co to bylo naposledy. Zaznamenala jsem tak překvapivý rozdíl ve vnímání jeho podstaty. Dříve jsem vnímala především souboj inteligentního člověka se zvířecí, míněno nebezpečnou či vražednou, povahou zvířat a nebetyčnou aroganci člověka přetvářet svět kolem sebe k obrazu svému. Dnes mi dochází, jaký protimluv Wells vyprojektoval do bytostí obývajících Moreaův ostrov. Každý dnes přece ví, že tím největším, nejkrutějším a nejsmrtelnějším zvířetem na planetě zemi je člověk. To zvíře zabíjí (až na výjimky), aby se nažralo, nebo aby bránilo sebe nebo své mladé. To člověk zabíjí z plezíru, nudy nebo prostě jen zlé povahy, pochopitelně i vedle přirozené situace, tedy kvůli obraně nebo aby si nasytil. Leitmotiv románu - zvířecí nenávist - je tak dle mého dost chybná premisa.

To, co jsem kdysi vnímala jako vysoce burcující román, mi dnes přijde jako ryze ideologické dílo, v němž nemohu souhlasit s vypodobněním povahy zvířat, nadto mě zklamala i autorova rezignace na uvěřitelnost vědeckého povahy experimentu dr. Moreaua. Wells se soustředí výhradně na povahu člověka, rádoby pána tvorstva. Jednoznačně správně tak vykreslil ono neodolatelné puzení člověka vyniknout, dosáhnout přelomových objevů a vydobýt si nesmrtelnou slávu. A to za téměř jakoukoliv cenu. A tady nutno spatřovat hlavní přínos a poselství Wellsova románu, vedle zřejmého etického rozměru, když autor do krajnosti dovádí důsledky lidských pokusů na zvířatech. Rozhodně dramatický a napínavý příběh, který nicméně v úsilí poukázat na škodlivost jednoho či dvou fenoménů přehlíží uvěřitelnost fenoménů ostatních. Takže za 3,5*.

51 27.10.2022

"Instinkt je neurologická reakce spuštěná jedním či několika stimuly, které jsou buď nevědomé nebo stěží zaznamenatelné našimi smysly."

Touto a spoustou dalších teoretických definic autor zvesela prokládá svůj další vražedný příběh. A to tak, že zpočátku se ani nestihnete děsit, neb místo patřičných emotivních a hrůzných popisů vražd a mrtvol přichází jen další a další teoretické úvahy o zločinu, pachatelích a obětech. Nenechte se ale odradit či ukolébat, doktor Cray totiž není žádný suchopár ani ořezávátko. Vyvolat virovou epidemii vrahů je vážně originální téma; virus, téma jako stvořené pro vědce, masový vrazi pak pro samozvané kriminální vyšetřovatele. Samozvaný je zásadní, protože není svazován žádnými regulemi ani vyššími úředními instancemi. V případě doktora Thea pak zdá se ani regulemi mravními, pokud mu snad stojí v cestě k odhalení vraha, přesněji zabránění dalším vraždám. Vtipně si autor pohrál označením vraha a jeho vražedného nástroje - Jekyll a Hyde. A musím říct, že i název této knihy sedí jak vyšitý a díky tomu si budu věřím pamatovat i obsah této - jedné z miliardy - detektivek.

49 24.10.2022

"Radionuklidy rozeseté po naši zemi budou žít 50, 100 i 200 tisíc let, popřípadě ještě déle."

Alexijevič se ve své sérii knih obrací k člověku, k člověku sovětskému, ukrajinskému, běloruskému, ruskému... ke stavu jeho duše, k obyčejnému životu obyčejných lidí. Proto se zde čtenář nedozví, co přesně se 26. 4. 1986 v Černobylu stalo. Čtenář je však vtahován do světa post-černobylské války, nebo aspoň jak dobu po evakuací Pripiati a desítek dalších vesnic a městeček v okolí Černobylu s všudypřítomnými vojáky vnímali místní obyvatelé. Ti byli donuceni poté, co strávili dalších minimálně 48 hodin v nevědomí svým všedním, každodenním životem, opustit bez ničeho (vše bylo ozářené) své domy. Prý na dva dny. A ono to bylo na celý jejich zbývající život, někdy dlouhý jen pár týdnů. Člověk vnímá katastrofu samotnou, ale už mu většinou nedochází, co se asi tak mohlo dít v místě samotné události. A jak se k tomu sovětský občan stavěl či byl donucen postavit. Jaké hrůzy si musel prožít, jaké násilí, rabování a zabíjení celá ta tragická událost vyvolala. A přece jiní o válce nehovořili, protože tady přes veškerý vojenský výcvik nebylo s kým bojovat obvyklými zbraněmi, pouze proti vlastnímu lidu, ani proč se schovávat v protiatomových bunkrech, protože atom byl všude.

"Jsme velká země, milovaná, nejsilnější. Dřív nám říkali, že žijeme skromně a chudě, protože jsme prodělali těžko válku, lidé trpěli, zato teď máme mohutnou armádu a nikdo si na nás netroufne, neporazí nás. Ale my začali střílet jeden do druhýho."

V Modlitbě za Černobyl - přesněji za lid postižený jeho zkázou - více než v jiných Alexijevičové knihách vyplouvá na povrch ruská duše formována po staletí svými násilnými dějinami. Ruský člověk buď loví a zabíjí zvěř, nebo válčí, říká se v knize. Taky je tam ale plno lásky, soucitu a až nepochopitelného hrdinství. Právě to je ruskému člověku vštěpováno. Ne majetek a blahobyt, ale vlast, vlastenectví a hrdinství jsou to nejdůležitější. Ruský člověk tak osciluje mezi ušlechtilostí, sebevražedným hrdinstvím a bezbřehým násilím, protože spravedlnost neexistuje. V knize o důsledcích černobylské havárie autorka poprvé zpovídá i sama sebe a nevciťuje se toliko do duší druhých zpovídaných osob, protože ačkoliv je Černobyl ukrajinský, nejvíce bylo zasaženo Bělorusko. V Bělorusku bylo zamořeno celkem 23 procent území, na Ukrajině 4,8 a v Rusku 0,5 procent. A tak se Bělorusové stali černobylským lidem. Autorka poprvé knihu vydala 11 let po výbuchu, dále ji však doplňovala a celkem na ní pracovala 20 let. Autentické pocity přímých svědků katastrofy přináší dechberoucí obraz jednoho lidského neštěstí, k jehož hloubce přispěla nezměrná zaslepenost a demagogie sovětského vedení, která v reakci na volání po vědeckých vysvětleních, lécích nebo aspoň jódu vytáhla z rukávu staré známé nálepky jako agenti západních rozvědek, zakuklení nepřátelé socialismu, diverzantská akce... a dnes, v roce 2022, tomu není jinak.

"Celý život jsme bojovali nebo se připravovali na válku, tolik toho o ní víme, jenže teď z ničeho nic obraz nepřítele se proměnil. Máme nového nepřítele, či spíše nepřátele. Zabíjela pokosená tráva, ulovené ryby, zastřelená zvěř nebo třeba jablko."

63 20.10.2022

Mlčení jehňátek a dr. Hannibal Lecter, důvěrně známý film i nechvalně známá postava vzdělaného kanibala Hannibala. Léto mi přišlo jako vhodné období pro četbu tohoto proslulého Harrisova hororu, jehož hrůzy už by mě neměly příliš děsit, protože kdo by Hannibala neznal. A přece dokázal Harris v závěru svého příběhu o Francisi Dolarhydovi alias Králíčkovi Zubáčkovi, v průběhu jeho nešťastného schizofrenního života přerozeného v Červeného draka, vyšroubovat napětí do slušné úrovně. Ano, dr. Lecter je tady sice pouze vedlejší postavou, ale to příběhu neubírá na napětí, autor to nadto kompenzuje jak na nápadu, tak rozpracování. Jakkoli banálně, chce se říct, za vším hledej ženu, tady hned dvě. A třetí to málem napraví. Málem... Musím říct, že obvykle mám mnohem raději knihy než filmy, když jde o horory, a kde představivost nemusím zapínat a nemohu ani vypínat. Antony Hopkins je pro mě nicméně herecký virtuos a v jeho případě ráda udělám výjimku.

47 16.10.2022

V mém okolí se mnoho od narození neslyšících či hluchoněmých lidí nevyskytovalo ani nevyskytuje, o jejich potížích s dorozuměním se ve světě slyšících jsem se tak neměla důvod příliš zamýšlet nad rámec přirozeného soucítění. Znám toliko lidi, kteří postupem věku přišli o sluch, těm ale k životu ve většinové společnosti docela dobře slouží v knize od narození neslyšícími dětmi ona zatracovaná sluchátka. Panda zvolil nepochybně zajímavé téma, které obecně zůstává nikoli tabu ale prostě skryté v rodinách a omezených kruzích, kde se neslyšící a hluchoněmí sdružují. Vždyť většinou nemluví a my zase neznáme znakovou řeč, tak jak bychom se mohli o nich, od nich, jejich světě a problémech vůbec něco dozvědět. Dnešní společnost už alespoň nabízí potřebné studijní a volnočasové možnosti, ale v režimní době zdá se děti končily nejčastěji ve zvláštních školách, a to především kvůli komunikační bariéře. Jaké pracovní možnosti je čekaly potom si už asi umím představit. Paradoxem je, že tam nekončily kvůli komunistům, ale tehdejším psycho odborníkům. Dopady na děti i rodiny. Smutné a tragické. Co si člověk taky neuvědomuje, jsou rozdíly v přístupu k hluchým dětem v rodinách slyšících a neslyšících, nebo jak velký význam má pro neslyšící mimika, která se mě osobně obvykle až doposud jevila jednoduše přehnaná. Díky za osvětu podanou velmi příhodnou literární formou! Malé p.s.: já osobně bych tedy tolik detailů ze svého života ve věku 6-13 let dohromady nedala :).

"Neslyšící mezi sebou nepoužívají jména. Každý má svůj vlastní jedinečný znak. Správně se tomu říká jmenný znak.... Jmenným znakem může být „nos jako skoba“, „srostlé obočí“, „dlouhé vlasy“, „pajdavá noha“, „velké břicho“ nebo „udivený výraz“. Ačkoliv některé můžou působit dost nelichotivě, neznamenají žádné posmívání nebo urážku. Jen pomáhají člověka odlišit a snadno. zapamatovat. Podobná jména prý dostávali i Indiáni. Možná jsme my neslyšící takoví Indiáni v rezervaci ohraničené slyšícími bílými tvářemi."

51 12.10.2022