Mona
Bianca Bellová
Po velkém mezinárodním úspěchu knihy Jezero vychází nový román Bianky Bellové Mona. Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.... celý text
Přidat komentář
Další z příběhů této autorky. Její styl psaní je zcela atypický, knihy nejsou snadné k přečtení, je třeba se nad nimi zamyslet. Příběh, který se odehrává v nedefinované zemi s nespecifikovaným válečným konflikte,, kde nám děj samotný dovoluje dovozovat místo, čas, kulturu i sociální aspekty. Příběh, který rozčeří zdánlivě klidnou hladinu vyprávění a ponoří se do hloubky, pak ještě do větší hloubky, a dojde až na samotné dno. A najednou je zde obdiv k hlavní postavě, vděčnost že jsme jinde a v jiném prostředí, pokora plynoucí z našeho dostatku/přebytku. Příběh, ke kterému se budu vracet.
Monu jsem poslouchala a přišla mi taková neuchopitelná. Občas byla místa, kdy jsem ztrácela, ale možná to bylo jen mou nepozorností. Rozhodně na mě ale padla tíživá a depresivní atmosféra války a beznaděje.
Zajímavostí je, že knihy autorky jsou neukotvené v čase i místě, takže vy víte, že je válka, ale nevíte jaká a kde se odehrává.
Od autorky jsem již četla Jezero, které se mi líbilo, a tak jsem chtěla vyzkoušet i něco dalšího z pera B. Bellové, a tak jsem sáhla po Moně. A musím říct, že Mona mne bavila ještě o něco víc.
Jedná se o velmi niterné vyprávění o dvou lidech, kteří si k sobě najdou cestu a utvoří si silné pouto. Příběh dvou lidí, kteří by se - nebýt okolností - nejspíš nikdy nepotkali. A přesto tu jsou, každý vlastním břemenem na zádech a v duši, přesto na sebe nějak napojení.
Vedle silných lidských osudů, které tu autorka předkládá, tu najdete i určitou emocionální složku, melancholii, lyriku a vytříbený jazyk, který vás pohladí po duši a který je radost číst.
Zároveň tu člověk má na pozadí blíže neurčeného válečného konfliktu možnost přemýšlet nad otázkami společnosti a jejího uspořádání, problémů a bolestivé reality, v níž přežívat je skoro kumšt a která zároveň ukazuje lidské charaktery v jejich ryzí podobě, úplně na dřeň.
Tohle si budu v hlavě zpracovávat ještě nějakou dobu. Je to skvělé čtení, které mne moc bavilo, ale taky je to ten typ literatury, u kterého po dočtení potřebuji více času to na sebe nechat působit.
Její úsporný a zároveň hutný styl vyprávění mi připomíná Kazua Ishiguro a to se mi líbí. Je to zajímavá autorka.
Připadalo mi to nejdřív mystické, ale potom jsem pochopila, že se to vlastně může dít kdekoliv. Bravurní, bez plýtvání slovy.
Je to těžké, smutné s krásné čtení zároveň.
Musím přiznat, jak dlouho jsem bojovala s tím, že jsem netušila, kdy a kde se děj odehrává! Pak jsem ale pozvolna upustila od potřeby znát fakta a nechala se unášet bezvýchodností děje, takové té pomalé plíživé bolesti, nejistotě, k níž přispívalo střídání perspektiv postav. Těžké čtení tvořené fragmenty vzpomínek, současnosti, traumaty.
[audiokniha i kniha papírová]
Útlá kniha, ani slůvko navíc. Drsný příběh plný návratů v čase a prolínajících se obrazů. Mona je v mnohém ženou blízkou mému srdci a zároveň vzdálenou. Prostředí i styl života mi jde proti srsti, ale ona má pohled i činy směřující k naději? Žadná z postav nežije ráj na zemi a stejně přijde často světlo. I kdyby jen makronka. . .
Malý klenot umazaný od bláta.
První schůzka s autorkou nezůstane poslední.
Lenka Krobotová pro mě svou barvou hlasu a stylem četby, dokreslila mnohé.
5/6
Zatim se mi od autorky moc libila kniha "Jezero", ktera je stejne syrova jako "Mona". Nemohla jsem se odtrhnout. Autorka ma takovy specificky styl, ktery mi proste sedi. Urcite jsem zvedava i na dalsi knihy.
Příběh se odehrává ve blíže nespecifikovaném městě, které je patrně z důvodu probíhající dlouhodobé občanské války ve značně zchátralém stavu a doslova ho prorůstá okolní džungle. V tomto městě se v místní nemocnici setkávají dva hlavní hrdinové tohoto příběhu. Ošetřující sestra a mladý pacient, který právě přišel o nohu. Velice brzy tato sestra začne onomu mladíkovi věnovat mnohem více času, než ostatním pacientům. Až do této chvíle by se jednalo o poměrně tuctový příběh. Ale to co především dělá tuto knihu zajímavou je způsob vyprávění předchozího děje. Máme totiž možnost sledovat jednotlivé útržky z jejich předchozího života. Tím paní Bellová vytváří dramatičnost příběhu a také patřičné napětí. Ani na konci příběhu není mozaika úplná a tak zůstává dostatek prostotu také pro vlastní představivost. Myslím si, že tato kniha patří k těm, které po opakovaném přečtené mohou přinést něco nového. Audiokniha je načtena obstojně a načetla ji paní Lenka Krobotová.
Po Jezeře můj druhý román od BB a polapil mě zcela stejně. Obklopil mě svou tíživostí, hloubkou lidské duše a jejího utrpení, a oslovil nepochopitelnou silou člověka, která jej/ji - Monu - zpod oné tíže dokáže vynést opět do výše lidské důstojnosti, nebo aspoň k troše lidské radosti. Někdy přitom stačí tak málo, třeba makronka, ještě lépe celá krabice makronek. Podobně jako v Jezeře člověk zpočátku tápe, do které mizerné části světa BB čtenáře zavádí, indikátory jsou však jasné. BB jakoby v arabském světě (Sýrie, Libye, Irán...?), kde šátky zakrývají nejen vlasy, ale upírá ženám právo na svobodný život a pohřbívají je zaživa mnohem, mnohem dříve, než přijde jejich čas, sama pobývala. Sice pochází z Bulharska, ale to je pravoslavné a nikoli muslimské. Možná blízkost Turecka...
Zpověď Mony, aniž by se BB uchýlila k expresivním popisům života v temné kobce, popisům křivd, odsouzení či nepochopení, je naprosto přesvědčivá. Sugestivní atmosféru vytváří holým popisem strašidelného, nenaplněného života v pomalu se rozpadající nemocnici a zemi s okleštěnými právy a zmítané občanskou válkou, kterému dává smysl nenaplněná láska. Láska ke zraněnému vojáku, jehož tělo, končetiny i duši stravuje sněť. Mona, oběť celé řady ran osudu, je působivý román, který poukazuje na problémy současné společnosti. Mona se nevzdává. Mona nabádá k odvaze a statečnosti. Mona/BB nezavírá oči před nespravedlnostmi světa daleko za našimi hranicemi, hranice už se dávno setřely. Nemohu než vřele doporučit.
V nemocnici, kterou pomalu ale jistě pohlcuje okolní příroda, se protnou osudy zdravotní sestry Mony a mladičkého smrtelně zraněného vojáka Adama. Nevím proč, ale nějak se mi do toho teď promítlo Sto roků samoty a připadlo mi, že stejně tak jako v nich se život Mony v desítkáh předchozích inkarnací možná točil naprázdno, v kruhu, a až teprve v této konkrétní najednou ví, co má dělat. Zboří předsudky, které ji doposud svazovaly, poslechne hlásek v sobě a vykoná, co je třeba. Samozřejmě, že Adam brzy zemře a samozřejmě, že ona se vrátí zpátky ke své rodině a práci. Ale něco tu bude vykonáno, odžito a možná i splaceno a ona se sem už nikdy nebude muset vracet... Není to mytický příběh?
Tento příběh ve mně při čtení vyvolal silnější emoce a pocit zoufalosti, který je zřejmý skoro na každé straně.
Četla jsem již před několika měsíci... Moje první Bellová, když nepočítám letmé doteky jejích povídek.
Mona je zvláštní, zpočátku stěží uchopitelná a v řece české tvorby naprosto jedinečná kniha. Dusivé, těžko dýchatelné prostředí příběhu mě vábilo stejně jako samotná hrdinka. Čtení bylo snadné, text se nádherně vinul, dobře se polykal.
Bohužel si již po takové době nepamatuji příběh uceleně... V hlavě zůstaly útržky, dojmy, pocity a záblesky scén, které mě seznámily s talentem této autorky a zanechaly ve mně návnadu, abych příště sáhla po nějakém jejím dalším díle.
Mona je kniha, kterou by bylo škoda minout i odložit...
Nadčasové - a přitom stále aktuální. Autorka mě zaujala již svou dystopií Jezero a dostala se mi pod kůži, což je zvláštní, neboť jinak tento žánr nijak nevyhledávám. Do prózy neveliké rozsahem dokázala vměstnat neskutečné množství hutné látky, přičemž její styl je neuvěřitelně strohý, syrový a přímý. Dotýká se ožehavých témat současnosti: práva žen v zemích třetího světa, mrzačení dívek v rámci náboženského přesvědčení, zlovůle diktátorských režimů, krutost války, která do boje verbuje i malé chlapce...
Ocitáme se ve velmi neutěšeném prostředí, kde lidský život nemá žádnou cenu: v reáliích blíže nespecifikované země. Je velice znepokojující, že se tak může dít kdekoliv, v jakékoliv zemi či kolonii, kde zuří válka a kde převládá náboženství podobné islámu. Konkrétním místem je pouze nemocnice v době nouzového stavu.
V textu se střídají dvě linie příběhu: sestra Mona a její rodící se i zakázaný vztah k pacientovi, 20iletému chlapci Adamovi s amputovanou nohou, a přátelství dvou chlapců, Danga a Háního, vojáků na frontě. Pomyslná třetí linie se skládá ze vzpomínek na dětství a dospívání Mony: na minulost nazíráme jejíma dětskýma očima, kdy nedokáže porozumět hrůzám, které naruší její poklidný svět. Jednotlivé pasáže se střídají nerovnoměrně, v knize chybí kapitoly. Spoustu faktů si musíme domýšlet, mnohé souvislosti si ujasňujeme až v průběhu čtení.
Téměř surrealistickým dojmem působí vylíčení procesu zániku, kdy vládu nad rozpadající se nemocnicí postupně přebírá džungle, která se nekompromisně dere dovnitř, pohlcuje vše, co jí stojí v cestě, a vítězí tak nad civilizací.
Autorka v textu prokazuje i hlubokou znalost lékařské terminologie.
Nejedná se o žádné lehké a optimistické čtení, soudím však, že si své příznivce najde. Vzhledem ke své formě je i velmi zdařilý: zdá se mi, že ta jistá úsečnost stylu k Biance Bellové prostě patří.
"Adam má velké bolesti, Mona ho slyší křičet až do sesterny. Už pozná jeho hlas, zní v něm ještě nejistota přechodu od chlapectví k mužství, je ochraptělý z několikadenního úsilí přežít. "Dobrý bože, dej mi sílu," přivře Mona oči. Zkontroluje si v zrcadle čepec; když ho má příliš do čela, nesluší jí to. "Dej těm chlapcům sílu." Muž s prostřelenou hlavou umírá tiše."
"Každodenním bitím muly nezískáte mulu uvědomělou a radostnější."
Nakažlivý styl psaní...
Dějová látka, podobně jako u Jezera, tajemná a nekonkrétní.
Silné popisy a roztroušený příběh...
Čtenář si v něm cestuje a hledá správný směr.
Postavy, jež vystupují v knize jsou popsány naprosto neotřele, postupně s nimi soucítíte a nacházíte v nich jejich odlišnosti, sny, rozpory, lásku i smrt.
Vše v jednom skvělém balení, které nabízí paní Bellová.
Nepopiratelně velice důležitá kniha, která by měla učit veškeré lidstvo k pokoře a lásce.
Utopil jsem se v slzách Mony a v hořkosti Hání....
V osudech, jenž nikdy nepřestanou být aktuální, dokud člověk nepochopí, že není na světe proto, aby trpěl...
Úsporně napsaná kniha kde není tak důležitý děj a místo, ale emoce. Něžné i krutě upřímné a zoufalé.
jediná jistota u autorky je, že nic není jisté. ještě se mi u ní nestalo, že bych věděl, o čem bude knížka, kterou beru do ruky.
příběh v něčem připomíná Jezero, ale je samozřejmě úplně jiný.
to, jak bravurně představila cizí kulturu je nepřehlédnutelné.
ale asi si dám od tvorby BB chvilku pauzu. je to hodně drsné.
za přečtení stojí, ale je u toho nutno myslet, nejenom obracet stránky:)
Výtečný román, útlý, který člověku nezabere víc než jedno odpoledne, možná dvě. Z divných míst, i tím je tento počin odvážný, protože se Bellová nesnaží zalíbit každému, nebojí se jít za příběh dál než do Ostravy. Kvituji.
Pocit nenaplnění, opět jsem se nedostala dál, než že sleduji při žehlení dokumentární film na Prima ZOOM, u kterého jsem nechytla začátek, tak vlastně nevím, o co že má jít.... obrovský potenciál, silná témata, ale vyšlo to naprázdno.
Už se blížím k Jezeru, ještě mě čekají Fragmenty, ale stále nikde nic.... :-(
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie lékařské prostředí česká literatura zdravotní sestry psychologické romány mezilidské vztahy milenciAutorovy další knížky
2016 | Jezero |
2019 | Mona |
2021 | Tyhle fragmenty |
2022 | Ostrov |
2011 | Mrtvý muž |
Knihu jsem přečetla přesně minulý týden a rozhodla se dodatečně napsat komentář. Ale... O čem to vlastně bylo? Jasně, můžu tady psát neurčitě, jak jsem v tom cítila hledání identity postav, o tom, jak kdo řešil své vnitřní konflikty, o tajemstvích z minulosti, výzvách a smíření...
Jenže Bellová umí strašně surově zachytit hlavně prostředí a čas a celkovou realitu, která na člověka doléhá v celé své síle. Umírající kluci na nemocničním oddělení bez léků na bolest, tlak společnosti na jakési kulturní povinnosti, válka a beznaděj. Plus perfektně popsané vnitřní pochody Mony nebo Háního.
Hodnocení knihy směšně nízké.