Mona
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417225/bmid_mona-6xg-417225.jpg
4
300
300
Po velkém mezinárodním úspěchu knihy Jezero vychází nový román Bianky Bellové Mona. Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.... celý text
Přidat komentář
Nevím co si mám myslet. Kniha téměř bez děje, ale plná emocí. Jako celek hodně průměrné čtení, kterému něco chybělo.
Kniha pocitů a nenaplnění. Co od života chceme a co dostáváme?
Nejde tolik o příběh, ale o neustálý pocit zmaru a boje. Spousta toho zůstává nedořečeného... ale to je jen na čtenáři, co si na hluchá místa dosadí.
„Bezčasí a bezprostor“ mi v knihách nevadí, ale u Mony mě tato neurčitost rozptylovala. Snad by bylo lépe, kdyby nezmiňovala Paříž. Myšlenky mi neustále těkaly z afrických francouzských kolonií do asijských.
Jako vždy oceňuji retrospektivu. Oba hrdinové vzpomínají na dobu, která předcházela jejich setkání. Dětství, dospívání, rodinný život, nenaplněné touhy, revoluce, válečná utrpení. Dystopický charakter umocňuje rozpad společnosti a zejména vpád džungle do civilizace. Ta se symbolicky podílí na rozkladu systému.
Vztah Adama a Mony, jeho zrod i pokračování, jsem moc nepochopila. Samostatně byly osudy obou líčeny zajímavě, uvěřitelně, ale dohromady mi to vůbec nesedělo.
Přesto knihu k přečtení doporučuji. I v našich životech může nastat „chvíle pro makronku“.
Sýrový příběh o setkání dvou lidí,kteří se měli potkat. Místo ,do kterého je příběh zasazen,je anonymní,přesto může být kterýkoliv místem na světě. Příběh plný emocí a bolesti,ale taky touhy po starých dobrých časech.
Kniha mi přijde tak trochu bezobsažná. Dějová linka vlastně chybí. Je to spíše taková mozaika střípků různých lidí z různých časových období. Člověk v podstatě neví, do jakého období, místa a okolností jsou hrdinové knihy zasazeni. Závěrečných pár stran mi přijde dost slabých.
Úsporná kniha, ve které není tak důležitý příběh, jako emoce a atmosféra. Přestože nejsou místo a čas děje konkrétní, připadalo mi vše důvěrně známé. Smutné, zoufalé, ale taky něžné.
Pridávam sa na opačnú stranu, kniha sa mi nepáčila. Vzťahy ani niektoré situácie neboli dotiahnuté dokonca, niektoré situácie vyzneli celkom do prázdna. Láske Mony a Adama som neverila. Navyše sa mi zdalo, že sa príbeh napasoval na rovnakú šablónu (neurčité miesto, čas, drsné detstvo, negatívny svet) ako Jezero, z ktorého som bola naopak úplne nadšená.
Asi budu s tímto názorem v menšině, ale mně se "Mona" líbila o dost více než "Jezero". Byla čtivější, i citlivější a živější. Autorka už to tolik nepřehání se snahou zošklivit čtenářovi celý svět a proto jsou bolest a další emoce méně vyumělkované a pro čtenáře lépe přístupné. Přišla jsem si mnohem blíže k postavám, i k příběhu a mám proto z četby hezký zážitek, místo mišmaše a úzkosti, zanechanou "Jezerem". Ale to může být více mým osobním rozpoložením než nějakou kvalitou knihy...
Svět bolí. Ale i v té velké bolesti se dá najít chvíle sladká jako makronka rozpouštějící se na jazyku...
Opět naprosto skvělé čtení. Jezero mě bavilo a tohle dílko ,možná i o něco více. Zase neznámá doba a místo ,co ještě u čtenáře umocňuje představivost. I když mi Bellová dá někdy hodně zabrat abych jí vůbec pochopil ,tak jí přesto budu číst. Nemohu ,než dát plný počet hvězd.
Styl psaní této autorky je výjimečný a naprosto mě očaroval. Po přečtení Jezera, které se mi velmi líbilo, jsem ke knize přistupovala obezřetně a trochu se bála dalšího depresivního příběhu. Ten se ale nedostavil. Zřejmě díky hlavní postavě nebyl příběh z těžké doby a nepřátelského prostředí smutný a depresivní. Z knihy jsem cítila úzkost, ale i naději a vůli. Skvělá kniha.
Přečetl jsem to v závěsu za pře/o (zakroužkujte variantu dle libosti) ceňovaným Jezerem. A je to stále stejná písnička.
Neurčitý časoprostor protentokrát poskytuje více indicií k určení (já tipuji oblast Afghánistán-Indie, vzhledem k francouzskému kolonialismu možná Sýrie?), konzervativní společnost, v níž je muž nadřazen ženě. Patrná je angažovanost a problémy dnešního světa, stejně tak jistý feminismus (článek na iLiteratuře „Proč nejsem feministkou“ od Bellové řadím mezi nejlepší vyjádření k femisnismu vůbec). Prostředí není ani tak drsné, jako mlhavé a chmurné.
Postavy jsou ale neukotvený jak ponorka. Zejména Mona je rozvrkočená až běda. Řada iracionálních rozhodnutí z ní dělá osobu, která se přemění na to, co je v ději zrovna třeba. Pouto s Adamem z ničeho nic, proč zrovna tento voják ze spousty zraněných? Postavy vedlejší jako Monin otec jsou naopak povedené a dokreslují politickou situaci. Pasivního Kamila jsem si oblíbil.
Co je pokrok oproti Jezeru, tak vícevrstevnost a složitost vyprávění. Více náznaků a méně popisu přispívá atmosféře. Otázka je, zdali tyto nedořečenosti jsou rozluštitelné, neb "indicií" není zrovna příliš. A naopak závěr je až příliš mnohomluvný - Bellová zopakuje CELOU promluvu ze začátku, která přímo křičí „bacha i ty nejméně pozorný čtenáři, tadyhlenc je nějaká promyšlená provázanost!“. Bez toho bych se obešel.
Grafická stránka knihy je slast pro oči.
Jsem z toho rozpačitý, páč tohle je poutavé, čtivé a mohlo by to být i kvalitní, kdyby se Bellová věnovala víc propracovanosti postav. Takhlenc je to "jen" dobrý.
Neznáme místo, neznáme čas, ale vůbec to nevadí. Ba právě naopak. Nějak záhadně mi právě tohle umocnilo prožitek z děje. Ten je silný a smutný, velmi smutný. Pro mě ovšem nezapomenutelný. Prožívala jsem s Monou a Adamem jejich úzkosti, jejich bolest, jejich beznaděj. A ten konec - ach!
Očividně nesedne všem, ale ti, co pochopí, tak nezapomenou!
Jen tak dál paní Bianco, odlišnost je dobrá!
Novela „Mona” mi v mnohém připomněla autorčino oceňované dílo „Jezero”. Děj se opět odehrává v blíže nespecifikovaném čase na blíže neurčeném místě, které je protkáno chudobou, smutkem a téměř vše spěje k jistému rozkladu (včetně lidských duší). Stejně jako v „Jezeře” i v „Moně” nalezneme postavu Osvoboditele, jde zde kladen jistý důraz na náboženství a setkáváme se znovu s motivem cesty (ať už do hlavního města – podobně jako cesta Namiho –, tak motiv cesty na samotném konci knihy.
Z četby této novely jsem rozpačitá (podobně jako z „Jezera”) a tlučou se ve mně různé emoce – smutek, nenávist, vztek a také kapka zhnusení. Přesto jsem si chvílemi řekla, že mě kniha nebaví. Často jsem byla zmatená z toho, jak jednotlivé pasáže přeskakovaly od jednoho k druhému. Přesto v tomto členění vidím jakýsi záměr.
Kdybych tedy měla říct, zda knihu doporučuji, nedokázala bych odpovědět. Kdybych předtím nečetla „Jezero”, asi bych „Monu” po prvních deseti stránkách zavřela. Takže ano, kniha mě svým způsobem nebavila, na stranu druhou je v ní skvělá myšlenka, kterou si musí přebrat každý dle svého.
Jsem velmi překvapená, že má kniha takové nízké hodnocení, protože mě naprosto uchvátila. Bavil mě autorčin styl, syrovost děje i to, že vlastně nevím kdy a kde se děj odehrává. Osobně jsem si představovala jihovýchodní Asii, ale kdo ví. Původně jsem myslela, že se kniha bude věnovat tématu, v dnešní české moderní literatuře, tak typickému jako jsou povrchní mezilidské vztahy vyspělé moderní společnosti, ale v tomhle díle šla autorka mnohem hlouběji a do, pro čtenáře asi, neznámých vod. Nečekejte žádnou líbivou tuctovku, tenhle příběh má mnoho vrstev a já mám skoro chuť si ho hned přečíst znovu!
Přečteno jedním dechem. Velmi syrové a jediné s čím se neumím smířit a dopídit se toho, kde se příběh odehrává?
Příběh dvou lidí a setkání jejich životů byl moc pěkně napsaný. Jejich životy smutné, ale možná z pohledu mého. Každopádně se mi styl paní spisovatelky velmi líbil.
Pokud bych měl knihu charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo úzkostná. Vše, co se na jejích stránkách odehrává, i to zdánlivě hezké, dostává dříve či později hořkou příchuť. A ta neodezní ještě dlouho po zavření knihy. Hořkosladká příchuť.
Mohl bych napsat, že je to kniha depresívní, jenže ona není. Mona není nešťastná, ale cítí úzkost a přemýšlí nad tím, jestli je nešťastná, nebo ne. A čtenář s ní. Zároveň ale v jejím příběhu nachází něco tak krásného a poetického, jako jsou ty básně, které si Mona od dětství psala, ale nikomu je nečetla. Až teď.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie lékařské prostředí česká literatura zdravotní sestry psychologické romány mezilidské vztahy milenciAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2022 | Ostrov |
| 2011 | Mrtvý muž |
Nespokojené a neukotvené postavy touží po změně; od nepatrné, sotva čitelné, po zásadní a mosty bořící. Ti spokojení vypadají jako bulíci a přitom tvoří onen pevný sloup, o který se lze opřít...nebo se od něj raději odrazit?