Rihatama komentáře u knih

Německý kriminální román zatím nekončící série zasadil autor do roku 1929, tedy do středu německého meziválečného období (skoro to vypadá, že psaní o válečné tematice, ať přímo nebo nepřímo, berou Němci jako psychoterapii). Kriminální komisař Gereon Rath mi od prvních stránek nepadl ani do oka ani do srdce. Mladý, ambiciózní, bezskrupulózní. A přece se v něm nakonec probudí smysl pro čest a morálku, i když trochu pofidérní s vůní kokainu, střelného prachu a dýmu cigaret. Nebýt zmíněného historického kontextu, byl by mě Kutscher svým poměrně lascivním a zprvu i docela naivním příběhem odradil hned zpočátku. V určitou chvíli se však scéna rozkošatí a příběh, kde se kříží sovětská stopa, pašování drog, interpersonální rozbroje a korupce v řadách policie na Hradě, rozběhne. Berlínský Alexandr Platz jsem taky měla před očima. Viděla jsem jej poprvé v roce 1986, kde jsem z televizní věže s očima jak dva talíře koukala přes berlínskou zeď do západního Německa. Nakonec mě udržel nejen kontext věrohodně zachyceného poválečného Berlína zlaté éry výmarského Německa ve 30. letech a rozvíjející se zápletka, ale i postava samotného komisaře Ratha. Vždyť Kájů Maříků je v knihách víc než dost.

45 04.04.2023

Odvaha k tomu
Lhal jsem a říkal, že tam mrtvý není.
Tak pozdě v noci nebude nikdo na ty housle hrát.
A byl jsem zděšený a prázdný jak v zimě sad.

Moravská, režimem i okolním světem rozdíraná duše prozaika a poety Jana Skácela odešla dříve, mnohem dříve, než mi jeho tvorba mohla k srdci promluvit. Nalákala mě krása slova Smuténka, což je poetické moravské vyjádření pro pocity úzkostí a obav, tady o zánik moravského folkloru, hodnotových a mravních zásad, ale i času, který s sebou bere básníkův známý svět. On totiž kolem člověka nejdříve kráčí pozvolným krokem, čím je však člověk starší, tím více svět uhání, mění se a nechává jej s nohama vrostlýma do půdy tam, kde se učil chodit... Morava, Brno, Masarykova univerzita. Naše kroky se ubíraly stejnými cestami. K folkloru jsem sic zas tak blízko neměla, ale moravský venkov pochopitelně ráda mám. A tak i ke mně doputovala slova básníkova. Za poslech taky stojí Hradišťanem zhudebněné básně počínaje tak známou "Chvílí".

48 01.04.2023

S pistolníkem Rolandem z Gileadu jsem dospěla do neodvratitelného konce jeho životní pouti, do Temné věže, a mě místo velkého odhalení čekalo pochopení. A potvrzení toho, co všichni tak důvěrně známe, že smyslem života není cíl, ale cesta k cíli. King ve svém stěžejním díle vzdal hold svým oblíbeným žánrům, westernem počínaje a fantasy konče. Ovšem vyjma hororu. Jakoby ukazoval, že umí vyšívat i podle jiného mustru. A prokázal, že mu je vlastní i poetická symbolika či milostná romance. Cesta Rolandova Ka-tet nebyla jednoduchá od samého počátku. Byla dlouhá a Roland, Eddie, Susan, Jake, Ochu spolu prožili nejedno temné dobrodružství, vytvořili rodinu, Ka-tet. Pouze díky možnosti přechodu pomocí dveří a klíčů ze Středosvěta do toho jiného světa, Ameriky, nemusela smrt nutně znamenat konec života. Kingův Středosvět připomíná Tolkienovu Středozem. Nemluví se zde jazykem Středozemě, ale milou, archaickou zdvořilou mluvou Divokého západu, Kingova vlastního Středosvěta. Temná věž pak už představuje jenom pomyslnou třešničku na dortu. Kdo nečetl předchozí části, ten tuto poslední životní etapu pistolníka Rolanda nepochopí, nezaujme jej a nejspíš ani neocení. A přece je jedinečným vyvrcholením celého dramatu. Taky jsem pochopila, proč se postava samotného Kinga stala jednou ze zásadních postav Temné věže. Tohle je přeci jeho sága, jeho Ka-tet, jeho svět. I já proto říkám díky, sai Kingu.

49 30.03.2023

"Dvě zavražděné holky v lese, to bylo nepochopitelné." Už při čtení Noci, předchozí části série, jsem nabyla dojmu, že se Minier vyčerpal. Ale napsat např. něco jako, že je "nepochopitelné" najít dvě zavražděné holky v lese, to chce buď absolutní nedostatek imaginace nebo velkou míru naivismu. Tento částečný prequel se Minierovi zas tak moc nepovedl, když při popisu vůbec prvního případu z Martina Servaze, ale i dalších policistů, udělal naprostou policajtskou naivku. Rok 1993 sice mohl stát za nesporně větší policejní zvůlí a agresivitou, ale snad ne pitomostí. Francouzská posedlost erotikou se nicméně od roku 1993 nezměnila :-). Mráz byl holt jenom jeden. Ve zbytku příběhu si už nicméně Minier udržel svůj obvyklý standard a v závěru mě dokonce překvapil. Nemyslím úplném závěru, kdy využil starého známého vzorce zanícený fanoušek vs. idol, ale samotné odhalení vražd odehrávajících se podle knižních předloh. Taky jsem ocenila zápletku s jedovatými hady. Ani ta sice není nová nebo neotřelá, ale hadi mají můj respekt a mám je ráda. Teda pokud s nimi nejsem v jednom teráriu.

50 26.03.2023

Centurioni Macro a Cato opět prochází těžkými zkouškami odvahy a sil fyzických morálních. Scarrowa představivost je zdá se nekonečná :-). Tentokrát se pouští do lítých, krvavých a nevyrovnaných bojů s piráty, na jejichž konci stojí samotná Sybilla. Tady si to Scarrow trochu usnadnil, protože Sybil bylo nejméně deset. Sybila (sybila) totiž znamená věštkyně nebo prorokyně, která původně pochází z Řecka. Ale proč zbytečně komplikovat poměrně jednoduchý příběh, že? :-) Scarrow nabízí čistou esenci dobrodružství odehrávající se v době staré říše římské, době, kde se každý musel postarat sám o sebe, mnohdy dost nevybíravými prostředky. Jedna z mnoha dějinných žump, chtělo by se říct. O to více člověk fandí Catonovi a Macronovi, kteří sic z nutnosti (armádu si člověk moc nevybírá), nepochybně ale i s přesvědčením, bojují v pretoriánských gardách nejen za přežití své a svých mužů, ale i za slávu císařství. Pokračování jejich dobrodružství si nenechám ujít.

37 24.03.2023

Mrazivý živel Severního ledového oceánu svírající Grónský ostrov a jeho fjordy proniká hluboko do duší těch, jež se do jeho království odváží vstoupit. McGuire stvořil temný příběh, v němž málokdo má šanci uspět. Lov velryb není voňavé ani snadné živobytí a jen málokdo byl ochoten nechat se k takové práci najmout. Není to ale arktický mráz, ledové vody nebo lední medvědi, kteří jsou největší hrozbou. Tou zůstává vždy a za všech podmínek člověk.

V podání McGuireho však dostává homo sapiens téměř nelidskou podobu. Vraždy, znásilnění, podvody, bitky, brutalita... laskavost a lidský soucit si těžko probíjí cestu skrz páchnoucí nánosy velrybího tuku, krve a hnijících zbytků masa. Je vůbec možné zachovat si aspoň elementární lidskost ve společnosti neurvalých, tvrdých, násilných týpků? Příběh vojenského lékaře Sumnera není černobílý, nemůže být. A přece v sobě skrývá onu špetku naděje, že lidskost snad nakonec přežije, i když možná nezvítězí. Trochu mě mrzí, že temným, živočišným pudům padlo v tomto románu za oběť právě Grónsko, které pro mě má jedinečný půvab. Taky ale chápu, že živly ve své nespoutané podobě jsou děsivé. McGuire nahlédl a čtenáře vede až na jejich dno. Působivé, syrové, přesvědčivé vyprávění, kde čtenář nenalezne krásu ani potěšení, ale hluboký, autentický prožitek.

46 21.03.2023

"Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda."

Jak je možné, že Fuksovy prózy trhají duši člověka na kusy? Jak je možné, že jsou tak hrůzyplné? Nebyla to centrální, anekdotická povídka Smrt morčete, která mě tolik zaujala. Byly to především příběhy jeho osobní, autobiografické, příběhy ze školy a rodinného prostředí v době, kdy do země napochodovaly hordy německých vojáků a vjely tanky, v době, kdy židovské děti začaly mizet ze škol - např. Koruna pro Arnsteina. Pohled zachycený očima chlapce, vymykajícího se tehdejší společnosti svou vysokou vnímavostí, v jehož rodině vládl odtažitý otec, policejní úředník. Fuksův povídkový repertoár je však nebývale široký. Pobavil mě mj. svou povídkou Růžové logaritmy nebo vtáhl do zvláštně melancholického příběhu z pochmurných časů socialismu Poslední ostrov, který mi přišel nebývale povědomý. A ano, Cesta do zaslíbené země. Cesta o pomíjivosti, nenasytnosti, sobectví, nepochopení podstatného, nevíře. Prorocký příběh. Jen málokdo si uvědomuje, co člověk opravdu potřebuje k životu. A kdo lépe by o tom mohl psát než Ladislav Fuks, který se celoživotně bál odhalení svého vlastního tajemství a odsouzení.

"Sociální pokrok záleží v tom, že lidé chtějí víc. A pak zase víc a zase víc a nakonec se nespokojí ani s vaším vlastním platem a chtějí i vaše továrny. A až budou mít továrny, budou chtít doly, hutě, banky a pak budou chtít policii a vojsko, pak celý stát a nakonec celý svět. Tomu se říká světová revoluce."

40 18.03.2023

"Jeho ruka se zachvěla
a třásla se jako list osiky,
neklidná krev, jak cizí dotyky,
v rytmu srdce mu tváří proudila
jak posel odsouzený na věky."
(Edmund Spenser, Královna víl)

Neklidná krev. Nebo prostě neodolatelné nutkání konat určitým způsobem, ať je jakkoli společensky a morálně nepřijatelný? Nechala se Galbraith/Rowling inspirovat anglickým renesančním básníkem 16. st., nebo prostě odpovídal jejím představám? Nevím. Citace Spenserovy Královny víl mě přes okouzlující název příliš neokouzlily, text nicméně ozvláštnily, a to byl možná Galbraithův záměr.

Po téměř 1000 stranách nového případu Cormorana a Robin jsem sáhla až s jistou nedočkavostí. Rowlingová si vytvořila svůj osobitý styl psaní a vyprávění příběhů, který mi konvenuje. A tentokrát mě nezklamala. Naservírovala čtenáři vyvážený koktejl široce rozvětveného vyšetřování zmizení na svou dobu výjimečné osobnosti, několika souběžných menších případů, které už tak nezastiňovaly osobní vztahové linky dvou hlavních protagonistů; vše promyšleně vedoucí ke konečnému vyřešení případu. Nezapadla současně do patosu a svým postavám ponechala potřebný prostor. Čtenáři se při čtení nerozběhne srdce z přemíry napětí, určitě se však nenudí a semo tamo Galbraith přece jenom přitlačí. Zaujalo mě, jak je vyšetřování prodchnuto astrologickými výklady a spiritualitou. Tarotové karty přijdou nejednou na řadu. A přece ani tady Rowlingová nesklouzla do hlubin okultismu a nejasné spirituality. Vlastně se můžete ledasco dozvědět o jednotlivých znameních zvěrokruhu.

Nevím jak další čtenáři, ale já se těším na další tisícistránkový případ jednonohého Strika a Robin Ellacottové. A už by to nemělo trvat další tři roky. V Británii totiž Rowlingová vydala vloni v létě pokračování s názvem The Ink Black Heart, a jsem si docela jistá, že na překladu už se intenzivně pracuje. A kdo se nemůže dočkat, může si i tady koupit originál. Jo, a Inkoustově černé srdce má taky přes 1000 stran :-) (https://robert-galbraith.com/what-to-look-out-for-in-the-ink-black-heart/).

51 15.03.2023

"Tělo je jak truhla s pokladem a tím pokladem je naše mysl."

Vřelé srdce, příslib misky mléka, známý klín, spokojenost ale i snaha se uklidnit tehdy předeme. Tedy kočka přede. U člověka pak předení (kočky) tiší bolest, urychluje hojení ran aj. A když kočka přede víc než obvykle, je to důvod k návštěvě veterináře. No páni. Kniha je překvapivě opravdu o předení koček. Ale samozřejmě i o mnohém jiném. Vždyť je to dalajlamova kočka. Takže kočka přede, když je šťastná a může mít pro to celou řadu důvodů, stejně jako člověk při pocitech štěstí. Michie nás proto tímto a priori nenabádá, abychom běželi do obchodu se zvířátky a pořídili si kočku, která by nám láskyplně předla do ucha. I když ani se to nevylučuje :-).

Michie pokračuje milým a nenásilným způsobem v přibližování podstaty buddhismu, který dle jeho výkladu člověku pomáhá vyrovnat se s nejrůznějšími etapami a složitostmi lidského života v dramaticky se vyvíjející civilizaci, případně i najít jeho smysl, pokud jej ztrácí. Člověk ale nemusí být buddhistou, aby pochopil, jak nakládat se svým životem a žitím s druhými ku prospěchu všech. Může být křesťanem i muslimem, když na to přijde. Meditací se totiž zabývají všechna náboženství, i když jí dávají různá jména. A lásku k bližnímu snad taky neupírají, když odhlédnu od některých extrémních forem. Já knihu právě dala podruhé, tentokrát do ucha, protože s kočkou jeho svatosti prožívám příjemné chvíle, které vedou k zamyšlení i pousmání. Míra naivity nebo malé hloubky mě netrápí. Ani návodné situace, jak se postavit ke smrti bližního nebo naložit se svým životem. Každý máme svůj vlastní rozum a věřím, že Michie se pouze snaží o to, aby lidé pochopili, jak ulehčit či lépe prožít život svůj i druhých. Já jsem mu za to vděčná a doufám, že se mu to daří více než méně. I když, upřímně, na svou vizáž a projev by mě nejspíš nenalákal.

P.S.: a protože je mým zvykem prověřovat, co mě zaujme, zjistila jsem, že vědci jsou jiného názoru než Michie v tvrzení, že nevíme, kde se v mozku fyzicky ukládají vzpomínky. Podle vědců (dle testů na zvířatech, což mě nijak netěší) jsou vzpomínky uskladněny hned v několika částech mozku, a to v hippokampu i centru dlouhodobé paměti. Minimálně. Takže spíše docela úsměvné tvrzení a snaha, jak opříst mýtem moc vědomí nad mozkem :-). Pravdou je, že tato kniha vyšla v r. 2013, což by teoreticky mohlo hrát ve prospěch Michieho teorie. Až na ten jeho kategorický postoj, že vědci na to "nikdy" nepřijdou. Mysl lze totiž dle Michieho poznat pouze meditací. Hmmmm

"Je to tkát látku z vláken odvíjených z vlastního srdce,
jako by onu látku měl nosit ten, koho milujete.
Je to stavět dům tak láskyplně,
jako by tam měl bydlet ten, koho milujete,
Je to sít semeno s takovou něhou a sklízet žeň s takovou radostí,
jako by její plody měl jíst ten, koho milujete."
(Chalíl Džibrán)

41 12.03.2023

"Já jsem svým vzděláním vědomě Evropan."

K Masarykovi se dostávám léta prostřednictvím základního studia a výroky politiků ;-), ale hlavně četbou děl o Masarykovi samotném, o Janu Masarykovi, Haně Benešové nebo o Charlottě, Masarykově americké manželce. Hovory s T. G. Masarykem mi přišly do ruky v předvečer 173. výročí jeho narození a dočetla jsem je přesně v den inaugurace nového českého prezidenta. Souhra okolností, nebo možná taky ne. Podvědomí pracuje a doufám, že v náš prospěch. Tohle ale není kniha o Petru Pavlovi (už jsem přečetla tu, kde Pavel říká, že na prezidenta rozhodně kandidovat nehodlá :). Tento komentář tak nasměruji pouze k tatíčkovi.

Hovory s T.G. Masarykem nenabízí pouze Masarykovův ideový a filozofický rozměr a výběr, ale i velmi osobní zpověď samotného Masaryka. Vedle jeho postojů, názorů a idejí (bez nich se žádná jeho zpověď nemůže obejít) se tak např. dozvíte Masarykův obvyklý jídelníček, který rozhodně není nezajímavý, nebo o Masarykově povaze, jak se vidí. Významnou část úvodu knihy věnuje Masaryk vzdělání národa i vzdělání svému a literatuře. Četl jsem snad všechny české a slovenské romány, říká Masaryk. Chtěla bych jej vidět dnes, kdy románů vychází hned několik každý den :-). Ovšem jeho vyznání a orientace na literaturu výhradně evropskou, od současných autorů po Platóna, je dost zajímavá, protože literaturu zbytku světa fakticky odbyl konstatováním, že nadšení pro literaturu např. čínskou jednoduše nesdílí. Škoda. Ne že neměl rád neevropskou literaturu, ale že své výhrady blíže nerozvedl. Masaryk je vůbec svéhlavička. Polemizuje s Darwinem, Kantem a dalšími. Vedle mimořádného intelektu mu ale nescházel bystrý postřeh a úsudek, jak je vidět např. na jeho posouzení rozdílů mezi jižany (polemizujícími na ulicích) a seveřany (s knihami a obklopeni rodinou doma u rozehřátého krbu).

Masaryk habilitoval s prací na téma sebevražda, což jsem nevěděla. Ve své době přitom tímto tématem vzbudil kritiku kleriků i liberálů. Až na "nějakého" německého katolického spisovatele a teologa Ratzingera, který prý hned pochopil Masarykovu knihu, že není proti náboženství :-). profesor byl znám v intelektuálních kruzích po celé Evropě. Masaryk vůbec náboženské otázce věnoval velkou pozornost, jak z rozhovorů vyplývá. Vášnivě rovněž obhajuje např. rovnost muže a ženy. Vpravdě krásné myšlenky opřené o příklady ze života. Sedláka přitom v tomto ohledu vyzdvihuje nad intelektuála, neb robota nedělá rozdílu mezi mužem a ženou. Ano, na tvrdou práci ženy byly dobré, dlouho však nemohly volit, studovat, publikovat, nebo snad učit či bádat. Dodnes někde řídit auto nebo se pohybovat samotné na veřejnosti.

Proto dnes mnoho těch, co si berou do úst citace Masaryka, působí tak nevěrohodně. Slova nestačí, když člověku chybí potřebná duše, přesvědčení a vědomosti. Hypervzdělaný profesor Masaryk ve svých hovorech působí nebývale skromně, a přitom, i díky jeho hovorové téměř staročeštině, zcela a naprosto upřímně. Je to patrné i v jeho vztahu k ženám jeho ženě, k penězům, kolegům, historii, práci svůj názor sděloval bez ohledu na to, zdali si jím získal pochvalu nebo odsudek veřejnosti. Tím se podkládá jeho (níže citovaná) víra v pravdivost a otevřenost. Opravdu jedinečný člověk. A Jihomoravan :-D. Člověk ocení právě tu jeho krásnou moravskou češtinu z konce 19. století líznutou slovenštinou a maďarštinou. Prostě ryzí Evropan.

"Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem. Bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody. Jen když je člověk k člověku naprosto pravdivý a otevřený, lidé se opravdu poznávají. Ale bez lásky není pravdy. A bez pravdy a bez lásky nemůže člověk poznat člověka." Jenže pravdy jsou minimálně tři, jak jsem už psala v komentáři k Novákově knize Zatím dobrý. A Masaryk o relativitě pravdy nepochybně věděl, protože sám říkal: "Pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky.".

38 10.03.2023

Román z roku 1780, kdy se Francie ocitla v obrovském úpadku zejména v důsledku rozmařilé, absolutistické vlády Ludvíka XVI. z rodu Bourbonů. Diderot se v románu nicméně nebouří proti rozhazovačnosti svého panovníka, ale proti tehdejšímu kléru, za jehož zdi se dala odložit kdekterá nechtěná lidská bytost, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. A kritikou Diderot nešetří. Na paškál si bere falešnou morálku společnosti, nemravnosti a násilí v útrobách klášterů, a zejména člověku upírané právo na svobodný život. Závěr pak pro mne byl poněkud nečekaný a dle mého jde i trochu proti vlastnímu smyslu románu, když z kritizovaných nešvarů a případu nešťastné (i když až třeskutě naivní) řeholnice Marie Zuzany, kterou zapudila její vlastní matka, aby se očistila z hříchu, udělal kvázi burlesku pro zpestření života markýze, jedné z fiktivních postav románu. Tak či onak, ve své době to byly stránky psané třaskavou municí. I dnes to vyznívá jako děsivé poselství z našich křesťanských dějin, nadto podané nečekaně vysoce čtivou literární formou. Hodnotit však literární kvality, věrohodnost románových postav a stavět na tom historickou věrnost není právě snadné. Možná měl Diderot veškerou pravdu na své straně při kritice tehdejší katolické církve. Možná ale taky ne, soudě dle charakteru a pitoresknímu chování postav. Četba to rozhodně byla zajímavá.

39 07.03.2023

"Království za roušky"

Svět zamořila španělská chřipka s 50 miliony mrtvých, v minulém století to byla například asijská chřipka (pocházející z Číny) s 5 miliony nebo hongkongská chřipka s 1 milionem mrtvých. Katastrofy tohoto druhu tak existovaly vždycky. Lévy se ve své eseji zamýšlí proč právě covid způsobil pandemii nejen chřipkovou, ale i pandemii strachu, či spíše děsu a hrůzy. Celé národy po světě se více či méně dobrovolně nechaly pozavírat ve svých domovech na dlouhé týdny, měsíce a někde i roky. Různé země, různá opatření, různá míra represí, a to až po střelbu do těch, jež porušují karanténu. A tak se nabízí otázka, zdali nešlo pouze o přenos viru, ale i přenos virální, tedy efekt způsobu informování a reakcí. A proč. Umírali a umírají tak nejen lidé, ale i humánní principy a ideje. A utvrzovaly režimy.

6 612 000 tisíc obětí viru covid-19; 635 537 700 nakažených od propuknutí pandemie. Ano, čísla jsou (jakkoliv zastaralá) ohromující. Stejně jako přijatá opatření a omezení pohybu, práce, ekonomických aktivit, vyjadřování, sdružování, náboženských a jiných sociálních aktivit nebo absolutní sledování pohybu osob očkovaných přes aplikaci tečka i neočkovaných přes poskytované seznamy lidí, s nimiž se setkal nebo setká. A boom sledování se navzájem občany, kteří se udávají podle toho kdo - kde - kdy - proč - s kým byl. S tím byla spojena nezbytná stigmatizace nakažených nebo neočkovaných jedinců. Izolaci si vysloužili všichni, nemocní i nepřizpůsobiví. A sociální sítě se staly antisociálními, plné příkazů, zákazů, nadávek a výhrůžek, panických výkřiků a paranoidních smyšlenek. Jednoznačnými "premianty" se stávají Rusko a Čína. Ale zdaleka nejen ony. Lévy v eseji nezapomíná ani na maďarského "Caesara" a řadu dalších. Bezpečnost se stává synonymem pro zdraví. Je potřeba vzdát se svých svobod, protože jinak přece nebude možné jedince před virem ochránit. Jenže "život není životem, když je jenom život", glosuje Lévy situaci citací jedné židovské moudrosti. Amen.

P.S.: přišla válka, zmizel covid...

41 04.03.2023

Návrat do vesmírné lodi Šnek a k jeho posádce obskurního složení, spíše partičce odlišných planetárních druhů, mi neposkytl identický prožitek, jako jeho první část, která byla podstatně nápaditější (když odhlédnu od inspirace Vetřelcem) a obsahově členitější. Paolini přesunul téměř veškerý děj na Šneka a jeho posádku, či kontakty s dřívějšími členy jiných útvarů. Absenci nového tak, zdá se mi, nahradil zvýšenou melodramatičností úvah a činů hlavních postav, až patetičností, zejména Kiry Alvarez, nebo lodního mozku. Ale abych nekřivdila, minimálně symbióza Kiry a Měkkého ostří alias Osévače se dále a zajímavě vyvíjí... Přece mi však nevyhovovalo, že se Paolini uchýlil k dvoubarevnému popisu událostí a chování, který sám o sobě má nést žádoucí morální apel na to, co je správné a co ne, taková pohádka plná správňáků typu Káji Maříka zapadajících do mustru dnešního globalizovaného světa. Je evidentní, že samotná slova označující správné a špatné ani přehnaná expresivita pojmů citového zabarvení nemusí probudit emoce shodného označení ani vyvolat účast. Pokračování objevování tajemné mimozemské civilizace u mě bohužel nevzbudilo míru očekávaného zájmu ani emocí.

38 02.03.2023

Romány pro ženy? Romantické romány? Tyto kategorie zpravidla obloukem obcházím a většinou i z dobrých důvodů. Čarodějnice mě ale nenechaly spát a přes své obvyklé výhrady jsem po románu sáhla. A jsem normálně téměř nadšená! Příběh prošpikovaný čarodějnicemi, upíry a démony (někdy až příliš), který přináší romantický příběh dvou nesourodých bytostí. Romantický ano, ale bez patosu, sladkobolu a odevzdanosti. Román je nabitý nejenom magií, ale srší energií, nebezpečím, odvahou a pronikavou svébytností postav. A vzájemnou přitažlivostí, pochopitelně. Skoro by se chtělo říct romantický příběh bez romantiky. Ono je to ale spíše o síle osobností, a tak se nedočkáte prvoplánové odevzdanosti a už vůbec ne bezduché, přeslazené podřízenosti nebo slepé vášně, až na výjimky. Feministky by se knize a machistickým démonům přece jenom raději měly vyhnout. Ani dějová linka není prostoduchá, naopak, je košatá s celou řadou dobře vykreslených postav a vedlejších odboček. Deborah Harnkess je více než důstojnou adeptkou na oblíbenou autorku.

44 27.02.2023

"Nasadils mi dvojitého Nelsona, Hospodine.
Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš,
co dál si urveš z masa duše mé?
Jak chán dáváš a pak na hostině žereš."

Miloše Doležala jsem poznala coby spisovatele a autora skvostně zpracovaných memoárů pátera Toufara "Jako bychom dnes zemřít měli". Doležal básník není o nic méně výmluvný, upřímný a přesvědčivý. V Janě pak inspirovaný tou nejbolestnější životní zkušeností, která člověka může potkat. Sbírka pohřebních písní odhaluje niterný duševní stav člověka, jeho bolavou duši, zlobu, nesouhlas, nepochopení, nepřijetí, beznaděj. Ale přináší i oslavu života. Jana Doležalová Franková byla milována, odešla však příliš mladá a příliš rychle…

"Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám,
jako polibek a zašeptání,
pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety,
celé léto dáváš se mi."

50 24.02.2023

Nejsem kluk a už vůbec ne malý. Ale co si pamatuji, tak coby dítě i teenager jsem klukem být chtěla, protože by mi to bývalo usnadnilo život s mými dvěma bráchy, kteří si se mnou nechtěli hrát ani mě brát do party s jejich kámošema. Trocha té klučičí povahy a instinkt přežití (nikdo mě nešetřil) mi zůstaly doteď, a proto taky pro mám pro klučičí dobrodružné příběhy pochopení i slabost.

Rudolf Čechura, nestor českých holmesologů (jak jsem se dočetla), se mi dostal do ruky vůbec poprvé. Kdybych Šifru četla coby teenager, nejspíš by se mi hodně zamlouvala. I dnes se mi příběh kluků ze severomoravského pohraničí líbil, zájem patřit do party, chránit své kamarády, když třeba... nemohl mi ale uniknout jistý naivismus a propaganda čouhající zejména ze závěrečného finiše. Doba po konci 2. sv. války tomu nicméně nahrávala vzhledem k přetrvávajícím aktivitám nevzdávajících se posledních nacistických vojenských skupin i přípravám československých komunistů, reprezentujících levici, která porazila nacisty, k plnému převzetí moci. Čechurovi kluci však byli ti správní, kteří dělají správné věci a brání slabší, ať mají přes ramena hozenou jakoukoli vlajku.

38 21.02.2023

"Penis je božstvo. Penis je všemocný. Kromě plodnosti a štěstí zařídí i dobrou úrodu..."

Při psaní předchozího komentáře k Boučkové jsem opomněla komentovat její postřehy ohledně dle ní všudypřítomného vyobrazení pánského nádobíčka v Bhútánu. Po tomto "varování" jsem měla opravdu velmi vysoká "očekávání". Po pár dnech jsem ale usoudila, že její cestování se nejspíš ubíralo jinými směry, než to mé. To je nicméně trochu obtížné, protože místní průvodci mají dané trasy a jenom podle délky pobytu toho uvidíte více či méně. Boučková ale nepochybně zavítala do více míst a navíc jsem o této podivné zálibě četla ve více zdrojích. V každém případě, když jsem "konečně" nějaký uviděla, nebyla jsem díky její knize šokovaná. Po debatě s průvodcem se mi pak dostalo osvětlení, že jde spíše o "okrajový" fenomén spojený s příběhem "pouze" jednoho budhistického mnicha Drukpy Künley/ho, který šířil víru v údolí ovládaném zlými démony pitím, jídlem a sexem. Nelze ji podle průvodce spojovat s buddhistickou vírou v Bhútánu, pouze s jednou s jejích odnoží. Nevím, jestli byl náš průvodce prudérní nebo realistický, ale určitě byl vysoce věřící. Pravdou je, že předmětnou malbu jsem viděla asi jen na 3 domech, potom některé příhodně vyzdobené suvenýry a rovněž coby výzdobu jednoho muzea (viz foto u mého profilu). Určitě ale nešlo o "očekávanou" záplavu, takže pro mě spíše zajímavý národní kolorit, nikoliv přehnaně rozšířený.

39 20.02.2023

Právě jsem se vrátila z Bhútánu, kam jsem odletěla vyzbrojena Boučkové knihou. Přiznám, že titul mě spíše odrazoval. Obávala jsem se nekritického popisu země, která mě už roky lákala svými nevšednostmi, výjimečnostmi i podivnostmi. Taky jsem ale věděla, že Bhútán patří mezi 46 nejméně rozvinutých zemí bez přístupu k moři, a že je monarchií, kde se turista může pohybovat po zaplacení téměř nehorázných poplatků pouze s průvodcem. Dle očekávání by tak měla být rovněž méně svobodnou a demokratickou.

Knihu jsem přečetla před tím, než jsme přistáli v Paro. Cesta to totiž byla neuvěřitelně dlouhá. Zbožštění (Bhútánu Boučkovou) se však naštěstí nekonalo. Mile mě překvapila (až na některé na můj vkus příliš osobní pasáže) a skvěle naladila na přistání na jednom z nejmenších mezinárodních letišť na světě a asi i nejnáročnějších na schopnosti pilotů. Přes letiště ve Frankfurtu, Dillí a Káthmándú jsem konečně vstoupila do země, kde, jak jsem se zrovna dočetla, je jako v jediném státě na světě zakázáno kouření. V pravdě pozoruhodné, ale od doby kovidí už nepravdivé. Podobně jako zákaz zabíjení zvířat. Průvodce mi v průběhu cestování vysvětlil, že své zvíře si majitel zabít může. I tak jsem si myslela, že právě tady najdu největší společenství soukmenovců vegetariánů na světě. Kdo si chce totiž v Bhútánu pochutnat na mase, musí si jej nechat dovézt za zahraničí. Jenže to právě všichni dělají. Bezpočet po zemi rozptýlených krav a jaků sice umírá na stáří, protože se nechová na maso, jenže Bhútánci jedí maso indické, zejména kuřata. Opět jedna deziluze. Každoúterní prohibice už tak skvělý vynález není, stejně jako nápad předchozího krále nechat nahradit HDP hrubým domácím štěstím. Dle mého však pouze stará dobrá taktika, jak v lidech vyvolat pocit, jak se mají v zemi, kde není nezaměstnanost nebo je zdravotnictví zdarma (nepřipomíná vám to něco?), dobře a kde nikdo nemá důvod si stěžovat. Jakkoli třeba na sociální jistoty už v národní pokladně prostředky nezbývají. Taková malá, šťastná diktatura.

Boučková uvádí celou řadu takových pozoruhodností, ale i kritická pozorování. Taky jsem si ověřila, že Bhútánci jsou přátelští, nápomocní a autenticky spokojení. Smartphony sice zemi i její chrámy doslova zaplavily, přece však virtuální komunikace nenahradily vzájemné sociální kontakty. Trošku si do Bhútánu přeci jenom rýpnu, ač mi padl hluboko do srdce i do oka. Král zde trousí příkazy a zákazy zleva i zprava, a tak trochu si pěstuje kult osobnosti. Jeho fotografie visí na každém rohu a v každém chrámu hned vedle Buddhy a jiných buddhistických světců. Nutno ale přiznat, že král skutečně dosáhl relativně spokojeného obyvatelstva. Zavedená uniformita úspěšně stírá rozdíly mezi bohatými a chudými. Rozdíl v postavení se pozná snad jen podle velikosti domu a auta. Člověk tak ztrácí orientaci, v které části země se právě nachází. Všude vidí stejně vypadající domy (velmi malebné, mimochodem), potkává stejně oblečené lidi (i král chodí v jednoduchém národním kroji), v každé obci a mnoha kopcích a horách je monastýr a/či chrám a neustále se pohybuje nekonečnými serpentinami vzhůru či dolů.

Na každý pád jde o čtivý, zajímavý a pravdivý záznam cyklistického pobytu Boučkové v Bhútánu, v němž případné nesrovnalosti jdou na vrub vývoje v čase. Ani já jsem nezůstala nakonec nedotčena tamní krásou. Země je nádherně zelená (dokonce i v tomto čase konce zimy) a malebná, a vysoce působivý je duchovní rozměr tohoto hornatého státečku, kde vrcholy himalájského pohoří přesahují 7000 metrů nad mořem. Lásku Boučkové tak nakonec vlastně docela chápu.

43 19.02.2023

Jeden z nás je psychologický thriller spíše než detektivka, jakkoli v příběhu jde v prvé řadě o vraždu. Autorka rozehrává hru na slepou bábu, drží se však až trochu urputně klasických archetypálních vzorců muže, ženy a jejich dětí. Aby jedna žena přefikla snad každého chlapa ve svém sousedství, a oni se všichni bez rozdílu nechali a přitom netušili rozsah jejích "flirtů", to je možná už trochu moc. Ještě že zde jsou ty zvídavé děti... Tady mužská rádoby ješitnost zavání mentální prostotou. Trochu jsem tak měla problém s věrohodností postav, ať mužských či ženských. Čtenář se nicméně dostává do zajímavé vztahové spleti sousedů a rozvíjející se změti intrik. Samotné vyšetřování vraždy se tak prakticky dostává na druhou kolej. Ani závěr není špatný, a když taky ještě odhlédnu od potřeby autorky pečlivě vše dovysvětlit pro případně natvrdlé čtenáře, tak mé seznámení s paní Lapenovou nedopadlo špatně.

42 09.02.2023

Vesmír mě přitahuje podobně jako černá díra vše, co má na dosah. To ale neznamená, že snad všemu rozumím, bohužel ani náhodou. Černá díra vesmíru mě přesto dál bezpečně vtahuje. Budoucnost lidstva... už titul sám o sobě je přitažlivý. Kaku zpracoval populárně naučný, kvázi literárně zpracovaný přehled encyklopedického rozsahu technologických, technických, elektronických, biologických, evolučních, vesmírných... objevů lidstva a jejich možností ve Vesmíru. Pojetím a zpracováním mi to docela připomínalo Harariho Homo Sapiens a Homo Deus. Pochopí každý, přitom si připomene/objeví nejzásadnější dějinné momenty lidstva. U Harariho celospolečenský vývoj, u Kakua vesmírná historie, současnost a budoucnost obyvatel planety Země, její sluneční soustavy a vesmíru vůbec.

O fyzice nebo podmínkách na Marsu jsem se kupodivu dozvěděla více od Weira v Marťanovi, který mě nadto asi tak o 1000 % více pobavil. Budoucnost lidstva nicméně daleko přesahuje hranice Země i Marsu. Mars je přitom jedna z mála z teoreticky obyvatelných planet. Taky si uvědomuji, že si konečně budu muset přečíst autobiografii Elona Muska. Narážím na něj jak v titulcích zpráv (aktuálně Twitter atp.), tak tady. Už v r. 2018 chtěl Musk poprvé dobýt Mars, i když jen prostřednictvím nepilotované vesmírné lodi. Pokud vím, jeho snahy se přeorientovaly na rok 2022, to už taky nestihl. No a v roce 2024/25 má na Mars vyrazit první Muskův Marťan. Musk není žádné ořezávatko, jak je vidět z jeho podnikatelských úspěchů a kroků, takže možná se prvního skutečného pilotovaného letu na Mars skutečně brzy dočkáme. Kaku však teoretizuje např. i o osídlení Titanu. Venuše je vyloučena a priori. Jsou zde ale další paralelní vesmíry.

Michio Kaku dále zabrousil do světa robotiky a docela vážně zdá se zabývá možností robotů uvědomujících. si sebe sama. Bez robotů by totiž osídlení bylo vesmírů takřka nemožné. Současně však připomíná otázku etickou a obavy z možného převzetí vlády. Kniha na mě působila jako sci-fi vyprojektované v rovině úvah do praxe, tedy co je a není možné. Kaku sám se odvolává na kultovní sci-fi díla, vč. Asimovovy Nadace, zmíněného Marťana a celou řadu dalších děl či filmů. Ryzí fanoušek sci-fi :-). Řada fyziků se dle svých slov stala vědci fyzikálních věd poté, co v mládí četli vědecko-fantastickou literaturu. Knihu tak možná více ocení právě fanoušci sci-fi, ale nejenom oni. Kaku přece jenom nenapsal beletrii. Nejde ale ani o vědeckou publikaci, takže čtenář by měl mít přiměřená očekávání. Pro mne řada zajímavostí a zajímavých úvah, vč. tezí o bílých dírách (doposud jsem i nich neslyšela), červích dírách, vesmírné Noemově arše, teorii strun. Nebo genetice. Budoucnost lidstva si by si tak člověk měl přečíst, už jen kvůli vlastní osvětě. Je dobře, když člověk žije tady a teď. Ale měl by pamatovat i na to, kde a jak budou žít jeho vnuci. Nebo nebudou.

"Na začátku každého snu je snílek."

42 08.02.2023