Boží duha
Jaroslav Durych
V příběhu novely se setkávají dva kajícníci. Starý muž přichází do znovu osidlovaného pohraničí, kde se setkává s mladou Němkou.
Přidat komentář
Pořád to ve mně zůstává trochu vzpříčené, připadá mi, že žena tu nevystupuje jako člověk, ale spíš jako prostředek vysněný k vypravěčovu (a autorovu?) vykoupení. Monolog převlečený za dialog. Nějak se mi to nezdá správné.
V Zahradě mrtvých duší byla o této knize zmínka, takže logický krok byl ji přečíst. A rozhodně to stálo za to! Když si vypomohu slovy z příběhu, tak tato balada je něžná i posměšná, sladká i opovržlivá.
Velmi hodnotné dílo, které pokud je mi známo beletristicky jako prvé z pera českého autora zpracovává (a to velmi kvalitně) téma osudu Němců v českých zemích po 2. sv. válce (termín odsun či vyhnání si dle libosti dosaďte sami). Dovolím si zde upozornit na významnou durychovskou reminiscenci, a sice mezi povídkou Valdice (3. povídka z Menší valdštejnské trilogie Rekviem), kde se z hrobu vytahují lidské ostatky, a touto novelou, kde jsou naopak rozkládající se lidské ostatky jsou pohřbeny. V Rekviem v tom vidím symboliku pomíjivosti (ti kteří Valdštejnovy ostatky vytahovali z hrobu jsou dávno ve stejném stavu, jako to, co vytahovali), v Boží duze symbolika naděje (něco se smířlivě končí a do budoucna se snažíme hledět se skutečnou určitou mírou naděje).
To nižší hodnocení mě překvapuje, jelikož mě kniha kdysi uhranula. Básnický jazyk, atmosféra, příběh.. nezapomenutelný zážitek.
Sice na první pohled krátká knížka ( prostě novelka) ale vydá za dlouhý román. Čtení o nelehkých věcech v nelehkých dobách, autor dobře uměl podsunout skryté významy, které pro něj byly důležité, ale nechtěl se s nimi s čtenářem tak naplno svěřovat. Hluboké, zásahové čtení.
Milostný, kvaziromantický "příběh" - báseň (kolik je romantiky na pohřbívání rozkládajících se mrtvol...), místy s prvky takřka hororovými (nejen tlející a tekoucí rakev na marách v opuštěném kostele, ale i nakvartýrování do opuštěného stavení, do kterého v noci přichází někdo jiný..., zvláště napínavé v rozhlasovém podání tajemného hlasu Petra Pelcera).
Opravdu velmi náročné na čtení, spousta symboliky, sice vyprávění, ale s hlubokým ponorem do duše vypravěče, které čtenář moc nerozumí, dialog, ve kterém hledáte, co vlastně se skrývá za odpověďmi, co znamenají, jaký dávají smysl. K tomu syrové znásilňování, vraždění.
A nejvíce mě překvapil doslov. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jeho autorem je "ten" Jan Patočka. Netušil jsem, že se tím náš největší filosof 20. století zabýval, že dokonce tento katolický román přeložil do němčiny. Jeho rozbor sice vychází z jeho specifického pojetí smyslu českých dějin a Durycha zasazuje do jejich tragiky, překvapilo mě však, že sám jakoby postrádá "paprsek absolutna", který by "prosvětlil náš moderní život" a nachází to pouze v Masarykovi a právě v Durychovi. Jeho analýza navazuje na Schelerův rozbor "lítosti" a rozvíjí ji do pojmu kajícnosti, který vytváří prostor pro odpuštění a smíření. Velmi, velmi zajímavé a nečekané.
Velmi náročná kniha na čtení.Setkání mladé Němky a staršího Čecha v poválečných sudetech.Drsná doba
Můj první Durych,byla jsem překvapena krásnou češtinou,poetikou i tragikou příběhu.Stárnoucí muž,který hledá místo kde by v klidu a osamění žil,potká mladou ženu,poznamenanou osudem a nachází k sobě cestu.Poslouchala jsem audio- krásně namluvené.
Opravdu zvláštní kniha plná skrytých poselství a významů. Na mě ale až příliš nejasná a zvláštní. Nečetla se špatně, ale musela jsem u ní hodně přemýšlet. Na druhou stranu, vzhledem k době a kontextu dobu v níž kniha vznikala...
„Ach, byl bych chtěl myslit, abych nemusil vidět. Ale nesměl jsem myslit a musil jsem vidět.“
Přikláním se k tomu, číst tuhle knihu jako podobenství, jako jakousi cestu lidské duše za sebezdokonalením, za bytím v plnosti. Upřímně řečeno, jako reálná postava by byl Poutník téměř nesnesitelný, pro své změny nálad a pro jeho emoční i názorovou nečitelnost – nejvíc jsem nad ním skřípal zuby, když na náznak soucitu nebo něhy, který pociťoval, reagoval hraným nezájmem nebo tvrdostí.
Ale Poutník jako symbolické vyjádření našeho zmateného bloudění světem, to je jiná. Potácení se mezi touhou po hříchu a touhou po svatosti, věčné pochyby o sobě i druhých, to se, myslím, Durychovy povedlo vykreslit skvěle, poetický jazyk, obraznost ani vypjatá emocionalita tam nepřekážejí – právě naopak.
„Zdvíháte mě až na špici věže, a tam už mě neudržíte. Pak mě budete musit nechat spadnout.“
Žena byla pro mě bez pochyb hlavní hrdinkou. Její trýznivý osud je popsán podrobně, možná až příliš podrobně pro slabé povahy. Ale musí to být, musíme se podívat až na samotné dno, abychom si uvědomili, že ponížení nás nezbavuje naší hodnoty. Je to zdánlivě jasná věc, ale je zapotřebí si to připomínat, protože i když máme, my křesťané, kříže často před očima (nebo na krku) a mnoho částí z evangelií známe nazpaměť, stejně se místo soucitu a vlídnosti často zkoušíme vzájemně okouzlovat vlastní necitlivostí vůči slabým a maličkým tohoto světa – v poválečných Sudetech stejně jako dnes.
„Ach, copak nemáte oči? Vždyť jsem po vás tak toužil a hledal vás, čekal na vás a modlil se za vás. Už tak dávno, tak dávno, ještě před vaším narozením.“
Vzájemný dialog muže a ženy posouvá knihu dopředu. Mnoho náznaků (nedělám si iluze, že jsem odhalil všechno a ani jsem se o to nijak zvlášť nepokoušel) nás vede k poznání, že se jedná o vztah člověka (Snad kněze nebo řeholníka? Podle narážek na celibát by to tak vypadalo, ale přiznání k dětem to problematizuje – v téhle knize je ale všechno trochu problematické a nic není zcela jisté) a nadpřirozené bytosti (žena je podle vypravěče na sloupu stojící, ve zlatě oděná, snad přímo Bohorodička, snad nějaká nedefinovaná svatá).
Ale já v Boží duze čtu jiný příběh. Příběh duchovního, ale teoretického života (muž, který je chytrý, mocný, ale stýská si po nenaplněnosti, nedostatečné sytosti svého žití) a realitou (žena, která je protažena vším hnusným, co si lidé dokážou provést, ale která přitom neztrácí naději a všechno nějak přečká). Zdá se mi, že právě splynutí těchto aspektů musí nastat, aby došlo k závěrečnému naplnění. Právě tehdy, když Poutník doopravdy zapomene na sebe a je cele k dispozici ženě (v předchozích pokusech o sblížení je to jen soucit pro soucit, ale takové zástupné utrpení nemůže fungovat, břemena druhých můžeme nést pouze tak, že se je opravdu pokusíme zvednout) mohou konečně oba dojít klidu. Není to ještě šťastný konec, to ani zdaleka, ale otvírá to naději pro šťastný konec. To není málo.
Pro mne působivé, poetické, ale také dosti depresivní. Ovšem opravdu krásný obrazivý autorův styl.
Jedna velká báseň v próze, která zaleze pod kůži a už ji odtud nevymažete. Spojení ošklivosti a krásy je tu tak silné, že po přečtení už nelze zůstat týmž člověkem. Příběh je vlastně iniciační rituál – jak pro hlavní postavu, tak i pro čtenáře.
Ano, skvělá poezie v próze; zdaleka ji nelze zúžit na problém česko-německého pohraničí. Umělecká lahůdka!
Tak souhlasil bych snad a jen částečně s tou křesťanskou alegorií. Vůbec si naopak nemyslím, že Boží duha reflektuje česko-německé vztahy. Ne, jen ukazuje jejich následky, s tím, že nehodnotí, kdo je dobrý a kdo špatný. Děj (pokud můžeme o nějakém mluvit, protože jde hlavně a dialog dvou osob) by se mohl odehrávat kdekoliv, kde zvůle a násilí mas plodilo zlo.
Souhlasím s J. Patočkou v doslovu knihy, je to hlavně básnické dílo, poezie v próze. A je to báseň velká, mocná jak svou krutostí, tak i krásou. Boží duha totiž vyjadřuje usmíření, odpuštění, znamení, že to staré, zlé pominulo a otvírají se nové cesty.
3 způsoby čtení - milostný příběh dvou lidí, sonda do česko-německých vztahů, křesťanská alegorie. Bohužel ani jeden ze způsobů není příliš lákavý. :) Za mě: 1*.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Bloudění |
| 1989 | Rekviem |
| 1969 | Boží duha |
| 1996 |  Služebníci neužiteční |
| 1991 | Z růže kvítek vykvet nám |
Kde novelu a beletrii čtenář hledá, nachází baladickou filozofii přetékající symbolikou sázející na čtenářův důvtip. Samotné Durychovy postavy jako by z románů psychologických, filozofických či teologických disputací vzešly. Snadné jsou paralely starý a mladý, vinen - nevinen, svědomí - bezcitnost. Ještě snadnější je skrýt je do aktů napůl vyslovených či vůbec nevyslovených. A tak já nepoučený čtenář - knihu si vybírám dle anotace - čtu však za tak dlouho, že její obsah ani náznakem už v paměti neuchovám - vstupuji do labyrintu úvah Durychových postav. Jen zlé skutky a neskrývaný strach napovídají. Nečetla jsem (zatím) jiné Durychy, a tak jsem byla bez přípravy vhozena do proudu jeho myšlenek. Dodatečně si přečtu, že novela byla napsána v letech 1945-1955. Aha! Čas i místo dostaly zřetelnější tvary, pokud by snad čtenář přece jen tápal. Pak již zůstává jen On a Ona. A smysl bytí v hrůze nebytí. Nepochybuji, že Boží duha si pro svou univerzální platnost musí svého čtenáře dnešní doby najít.