Spěšný vlak CH.24.12
Jan Poláček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42819/bmid_spesny-vlak-ch-24-12-cWz-42819.jpg
4
62
62
Čechy jsou součástí tisícileté říše a německé Fleischer zní v dané situaci lépe než obyčejné Řezníček. Spěšný vlak CH.24.12 je mrazivým příběhem poněmčené rodiny významného úředníka komisariátu, pro něhož rozkaz nadřízených stojí nade vším. Důsledně koná svou děsivou práci a pro přesvědčení je ochoten obětovat i své blízké. Sledujeme příběh jeho mladšího syna Waltra, jenž je svým otcem a okolnostmi přinucen stát se hrdinou. Volí nejmenší ze všech nabízených zel, ale pouze tím oddálí své osobní "konečné řešení". Trochu jiná realita? Píše se rok 1953, od vítězství uplynuly dva roky a Češi si začínají uvědomovat, že výhodné spojenectví nepřineslo to, co od něj na počátku očekávali. Válka skončila, ale smrtící stroj v setrvačnosti zabíjí dál. Včerejší hrdinové jsou dnes zločinci a obyčejný člověk netuší, jaký bude zítřek. Jen Walter Řezníček je se svou budoucností smířený. Těžko si ale představit, že by mu ji někdo záviděl.... celý text
Přidat komentář
Překrásný lidský příběh, jenž se dotkne čtenáře v mnoha ohledech.
Nejen atmosférou, jež je dokonalá. Postavami, které obdivujete za jejich originalitu a charakterovou čistotu. Ale především za tematickou skladbu životních osudů a nečekaně vybroušenou dějovou linku. Příběh neplyne v ohromující vyústění, ale postupuje k závěru s lehkostí, s emočním zaujetím pro osud zúčastněných jedinců.
Alternativní historie je někdy příliš komplikovaná, nebo nedotažená. Zde si autor vybral zdánlivě jednoduchý poválečný koncept, ale jeho obrazotvornost stvořila naprosto famózní a snadno čitelný svět, který pochopitelně skrývá i tajemství, jež je čtenáři jemně připomínáno po celou dobu čtení.
Něžná četba v děsivé době s nádherným hlavním hrdinou, odzbrojující Rózou a dalšími skvělými postavami, které autor uhnětl ve své jedinečné představivosti.
Román by mohl pokračovat a vést své hrdiny dál, ale cítil jsem, že takhle je vše správné a literárně čisté.
Když vznikají kultovní romány, mohou býti nejprve opomíjeny. Můj dojem z knihy je velice silný, zasáhl mě bytostně a osobně a nelze na něho zapomenout.
Sbohem, Martine, věřím, že Tvoje cesta našla šťastný konec. Ať již v jakékoliv podobě...
Kniha je určitě napsaná dobře a dobře se čte, což je s podivem, když je příběh tak chudý, má své světlé momenty, aby skončila ve chvíli, kdy už se zdá, že by snad k něčemu mohlo dojít. Mohla být 2x delší, je napsaná pěkným jazykem a nenudí a dobře popisuje fiktivní poválečné poměry, jenže když se člověk začte, kniha končí. Plus mi vadilo, že hlavní hrdina je téměř nesvéprávný blb, který se nechá vláčet svou nevděčnou, debilní matkou, která byla celý život snad ještě pasivnější než on. Když Walter sebere síly a přece jen něco udělá, je to nesmyslný a zbytečný čin, který nikomu nepomůže a nejméně jemu samotnému.
Nečekaný objev.
Velmi pochmurné a beznadějné, trochu mysteriózní, napínavé, nepředvídatelné.
Znepokojivé postavy, sugestivní atmosféra, krásný jazyk.
Zprvu mi příběh přišel nedokončený, přerušený, ale pokud ho budu brát jako metaforu (autor je přeci mohl poslat na sever, jih nebo západ, ale neposlal), tak má svou pointu - a přestože je kniha devět let stará, pointu děsivě čím dál aktuálnější.
Ono spoustu motivů v knize lze vnímat ne doslovně, ale právě jako metaforu, a pak má Walterova bezvýchodná existence až Kafkovský nádech.
Na jednu stranu mě mrzí, že kniha není delší, na druhou stranu jsem ráda, protože mi z ní bylo čím dál víc úzko.
Argo chválím za kultivovanou obálku.
hmm absolutne me to nebavilo a zadna postava mi neprirostla k srdci, spise me stvaly, atmosfera zmaru popsana dobre, ale pribeh pro me spatnej a chovani postav divny. I kdyz to bylo kratky, tak mi trvalo nez jsem to docetl a byl rad, ze je konec, chtel jsem to uz jen docist.
Komentář s číslem 100 vyžaduje výjimečný titul. Jan Poláček stvořil obyčejný příběh o obyčejném člověku v ne zcela obyčejné době. Třetí říše uspěla v bádání a hledání mocných zbraní v oblasti paranormálních jevů, 2. světová válka proto nabrala jiný obrat, než je zaznamenáno v našich dějinách. Chaosem, nejistotou a bezútěšností poválečného světa, kde se úředním jazykem stala němčina, provází čtenáře český rodák, veterán Walter Fleischer. Sledujeme jeho vzpomínky, jeho starosti, jeho rozpolcenost. Autor záměrně nevyužívá potenciál udělat tohoto hrdinu větším, významnějším pro historii nové říše. Drží příběh v melancholické, komorní rovině a nechává čistě na čtenáři, aby si kladl otázky a sám si na ně odpovídal. Těžká doba není výrazně démonizována: nastalo období politických čistek, lidé jsou ustaraní, zmatení, bázliví, neví čemu věřit, ulice jsou plné fízlů a je třeba mít se na pozoru. Jde zkrátka o takovou "normální" totalitu, jen srp a kladivo nahradil symbol svastiky. Pokud mohu doporučit, četbu této knihy si ponechte spíše na zimní mrazy či podzimní plískanice; sluneční svit, svěží zeleň, cvrlikání ptactva a radostný výskot sousedovic dětí poněkud ubírají na bezútěšné, ponuré atmosféře románu. Pátou hvězdičku však dávám jen zdráhavě, protože nevyřčeného a nedořešeného zůstalo na můj vkus až příliš mnoho. 85%
Nacisté vyhráli válku. Možná nejoblíbenější téma žánru alternativních dějin. Jak se s ním popasoval Jan Poláček? Nejdříve si řekněme, kde přišel zlom, po němž se naše historie ubírala jiným směrem. Jedním ze zásadních je, že Češi stojí na straně vítězů, neboť se připojili ke Třetí říši dobrovolně. Ale to není samozřejmě vše. Autor tematizuje také mnohé oblíbené konspirační teorie, jako je nacisty využívána magie, nebo sestrojení létajících talířů, což zní možná bizarně, ale připomeňme si, že na něčem takovém němečtí inženýři opravdu pracovali. No a tady se jim to povedlo a díky "vrilům", jak stroje nazvali, vyhráli válku. Mladý Walter Fleischer (původním jménem Řezníček) byl dokonce jedním z těch, kdo válku pomohli rozhodnout ve prospěch Německa. Jenže i pro vítěze nastává dva roky po válce (která zde skončila až roku 1951) těžká doba, zvlášť když jste Čech - sice jeden z vítězů, ale pořád rasově méněcenný. Hitler dělá čistky ve straně a někdejší váleční hrdinové se věnují podřadným zaměstnáním a žijí v neustálém strachu, kdy se čistky dotknou i jich. A v tom všem se mladý Fleischer pokouší žít si svůj život a řešit své drobné starosti. S dívkou, kterou miluje a s matkou, která jeho nejspíš dávno milovat přestala. Spěšný vlak Ch.24.12. je román o lidství. O problémech, které jsou pro velký svět drobné, ale pro jedince jsou důležitější, než ony velké dějiny kráčející kolem. A není to lehké a příjemné čtení. Fleischer se musí rozhodnout, co udělá se svým osudem a hlavně se svými možnostmi, zda je krev opravdu to nejdůležitější pouto a jestli bude kvůli matce, která pro něj už dávno nemá vlídné slovo, riskovat všechno a nejspíš se bude muset vzdát i toho mála, co mu zbylo. Je to silný příběh, tahle kniha. Jen mě mrzí částečně otevřený konec, který zrovna tomuhle románu úplně nesluší. Ale na vážnosti otázek, které o lidské podstatě otevírá, tím neubírá.
Ze začátku jsem podvědomě nedokázal přijmout, že by válka dopadla právě takhle a když se mi podařil tenhle úvod do alternativní historie vstřebat, začal jsem se poměrně dobře rozkoukávat....nejen rudá totalita by tak nejspíš měla svá padesátá léta, atmosféra strachu, beznaděje, šedi, odklízení nepohodlných soukmenovců, kteří dříve dobře posloužili....ne, nebudete hledat rozdíly, ale podobnosti. Tak tenhle příběh chápu já, veselé čtení to určitě není, ovšem čtení k přemýšlení určitě ano.
Spěšný vlak je jednou z mála českých knih věnujících se alternativní historii. Je prosinec 1953, Hitler vyhrál válku, vše se zdá být fungující podle plánů. Pak ale přijdou čistky a na východ začnou mizet staří a nemocní a také váleční veteráni, kteří se nejvíce zasloužili o konečné vítězství.
Děj v knize odsýpá, vše má logiku.
Jen mě mrzí, že je knížka útlá a rychle přečtená.
Tahle kniha ve mě probudila posedlost čtením,silný příběh.Způsob psaní mi trochu připomíná pana Velinského.Ale možná to je jen můj dojem.Doporučuji.
Moje první kniha z žánru alternativní historie a určitě ne poslední. Román se vyznačuje tísnivou atmosférou na fuksovský způsob a obsahuje mnoho komponentů z laboratoře nacistického okultismu, jako třeba zmínka o rituálním vyvraždění Lidic a nebo častém popisování letounu Vril 8. Závěr knihy je otevřený.
Zatím nejlepší kniha, kterou jsem letos četla, nádherný jazyk a bravurně zachycená atmosféra Třetí říše v poněkud odlišné realitě. Nejvíc mě ale na celém příběhu nedostalo to, co je jinak, ale naopak to, co je stejné, co je vlastní všem totalitním společnostem - takový ten zmar, zkušenost, že si pro vás kdykoliv můžou přijít a obvinit vás z čehokoliv, pocit, že "o tom se nesmí mluvit" a tak jen zděšeně zpovzdálí sledujete politické procesy a přepisování dějin a doufáte, že jste příliš malá ryba, že jste nepatrní, nezajímaví, šedí. Poláčkovi se navíc podařilo do příběhu geniálně zakomponovat nacistický okultismus a s ním související technické vynálezy, které ve skutečném světě sice nevyšly, ale ve světě Martina Řezníčka aka Waltera Fleischera fungují bezchybně. Fantastická záležitost, vřele doporučuji všem.
Mám knížky z alternativních realit ráda a Janu Poláčkovi se tahle hodně povedla. Skoro by se mi i líbilo, kdyby byla delší, nebo existoval další díl ze stejné doby. Tu vykreslil hodně mrazivě a nebylo to jen ročním obdobím, v němž se odehrávala, i když i to atmosféře docela přispělo. Celou dobu čtení jsem měla svíravý pocit, jako by mě někdo přirážel těžkým nábytkem ke zdi. Občas mi teda malinko vadilo jednání Waltera/Martina, přišlo mi, že je přespříliš naivní a nechá sebou manipulovat skoro všemi, kteří kolem něj projdou, ale na druhé straně byl vlastně ještě hodně mladý na takovou tíhu na bedrech. Příběh končí a nechává na čtenáři, jestli bude v pokračování vidět nějakou naději, nebo ho ta všudypřítomná beznaděj udolá a nenechá ho myslet pozitivně. Ale každému musí přijít na mysl otázka - Co se s nimi asi pak stalo?
Jak se píše ve všech recenzích (a že jich na tuto práci vyšlo!), kniha je skvělá - jen snad trochu stručná. Přál bych si, abych se pořádně dozvěděl, jak to bylo dál. Když budu upřímný a nebudu se přetvařovat, tak bych si přál, aby hlavní hrdina se pustil do boje, zabil postupně všechny zláky, zachránil svět apod.
Atmosféra mě pohltila, na druhou stranu mi něco nepředstavitelně vadilo - a neumím popsat co! Každopádně tuhle "alternativní" románovou knížku dějepisu doporučuju ke čtení, protože mrazit v zádech vás i po těch letech bude dozajista.
Alternativní historie popsaná atmosféricky na fuksovský způsob ukazuje, že totalita jako totalita a že trudná poválečná padesátá léta nebyla šedivá a nedostatková jen za komunismu, jelikož nacisti by si jako vítěz světového konfliktu nevedli o moc lépe. Analogicky se tedy konstruují procesy s bývalými (sou)druhy ve zbrani, jen místo Slánského to tentokrát schytá Himmler. Váleční hrdinové a veteráni zametají ulice, nebo dělají popeláře a nevypadá to, že by se v dohledné době mělo cokoli změnit. Snad na východě Říše, kam odjíždí tolik lidí, je lépe, ale možná i tam číhá jenom o dost pravděpodobnější smrt. Zajímavými zpestřeními jsou náznaky, že Germáni možná opravdu dokázali ovládnout nadpřirozené síly, které se nenápadně včleňují do chmurné každodennosti. A možná mají dokonce i svůj podíl na tom, že fašisté nakonec předhonili USA ve vývoji atomovky a místo Nagasaki s Hirošimou to odnesl New York a Washington. Na rozhodujícím válečném aktu se navíc podílel i hlavní hrdina, který retrospektivně vzpomíná na školní šikanu, odrodilého strýce a zapuzeného bratra, internátní mystiku a chladného kariéristického otce, který neměl problémy se zaměstnáním "mistra popravčího", ale spíš s tím, že jeho um a postavení nahradí technika. Nejpoutavější je ovšem všudypřítomná nedořečenost, která ponouká čtenáře, aby si všechny ty ponuré otazníky doplnil tázáním a následně i sám zodpověděl.
Celke slušný příběh z alternativní minulosti a současnosti. Příběh obyčejného českého kluka, který shodí atomovklu na New York. Celý příběh ke protkám atmosférou zmaru a paranoie, takže připomíná různé romány z dob normalizace (však také lze nalézt mezi první a druhou okupací mnoho paralel).
Historie, kdy jsou čechy jen jednou ze zemí 3. říše se mi zdá uvěřitelnější než blahobytné Čechy z Pekla Beneše.
Příjemně překvapí různé drobné detaily všedníhío života v Říši a také nejen technické detaily nových něměckých zbraní. Příběh se čte dobře, mně k jejímu přelouskání stačil jeden víkend a jelikož atmosféra celého příběhu je hodně pesimistická, tak se fajn, že příběh není nijak dlouhý, pak už by ta černota lezla čtenáři na mozek.
Přečetla jsem to jedním dechem. Čekala jsem od toho více co se týče tématu průběhu a konce války, jak ho neznáme, ale přesto dávám 4*. Je to kniha, která je čtivá a i když se možá místy ztratíte (myslím nit) a nebude Vás bavit, najednou se to zase zvrtne v posedlost čtením. Neumím popsat, proč, ale vyvolávala ve mě jakýsi pocit tajemna. Její výhodou je určitě to, že si můžete domýšlet, zvláště konec.
Dokonalý a bohužel řadami čtenářů asi naprosto opomíjený text. Místo nějakého akčního dramatu utkal Jan Poláček úchvatné komorní drama, v níž se propletá minulost s přítomností a hlavní hrdina vypráví příběh svůj a své rodiny. Trochu jsem se i bál, že jazyk bude náročnější, ale autor mě už na první stránce dokonale vyvedl z omylu. Jazyk je úžasně čtivý skoro až Čapkovský a styl je vybroušený jako diamant. Chápu, že řadu čtenářů autor asi zaskočí, když se hrdina místo účasti v rozhodující události rozhodl tak, jak se rozhodl a dal přednost rodině před národem. Kromě stylu a nádherného jazyka pak musím obdivovat obří gejzír nápadů, schopnost stvořit dokonale živoucí postavy a hutný svět, kde bych chtěl bydlet. Kdo by si pomyslel, že místo bájné Germánie přijde bída, plivání na válečné hrdiny a tvoření demokracie po Adolfově způsobu? Prostě mě už žádný text tak dlouho nenadchl a neznepokojil jako právě Spěšný vlak, který patří k tomu NEJ, co u nás kdy vzniklo.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Malostranský ďábel |
| 2010 |  Spěšný vlak CH.24.12 |
| 2006 |  Kyberpunk & Heavy |
| 2013 | Příběh spalovače mrtvol: dvojportrét Ladislava Fukse |
| 2000 | Spánek rozumu plodí nestvůry |
Pochmurný obraz poválečných padesátých let minulého století v českých zemích. Ale těch alternativních padesátých let – po vítězné válce Adolfa Hitlera.
Alternativní historii mám ráda, tady se mi zdála věrohodná, i s tím alternativním vývojem zbraní, vše perfektně zapadalo do skutečné historie; „vril“ není výmysl autora knihy, je to něco, co se předávalo tajnou šuškandou, historicky nepodložené, ale přesto existující mýty o vývoji tajných zbraní v předválečném a možná i válečném skutečném Německu s prvky okultních věd.
Není divu, že Jan Poláček, autor „Malostranského ďábla" o tajemném Arvédovi, po takovém tématu sáhl.
Někde níže jsem četla, že kniha připomíná psaní Ladislava Fukse, je to pravda, je tady ta temná „fuksovská“ nota, určitá beznaděj, která provází vše, i začínající lásku…
A můžeme se jen dohadovat, kam přesně jezdí ony spěšné vlaky bez oken směr východ a zda v těch nových říšských provinciích může někdo najít štěstí… A jestli kocour Rotfuchs na tom nebude nakonec líp.
*
„Ať jste byli dodnes kýmkoliv, ode dneška jste jen syny Říše. Zapomeňte na všechno, co vám do hlav vtloukali na školách. Zapomeňte na náboženství. Nezáleží na tom, jak si říkají. Všechna jsou stejná… Je to švindl. Člověk nemůže věřit a současně patřit Říši. Nelze mít oboje. ,Thule' smylo pozlátko křesťanství, co po staletí ničilo tajné znalosti. Kořeny pohanství v nás naštěstí zůstaly a my je znovu probudili. Pokrok je nezadržitelný a my jsme Světlonoši v nekonečném prostoru…
Ne kříž, ale svastika nám přinese vykoupení.
S její pomocí dosáhneme až ke hvězdám.“