Nemorální právo přehled

14.09.2022

Původně jsem ke knize chtěl napsat, že je to mimořádně hodnotný příspěvek k formování právního myšlení a právní filosofie v českém prostředí, nicméně že je poměrně složitá, obzvláště v části metaetické. Chtěl jsem vyzdvihnout poutavost kapitoly o askriptivismu a ocenit přítomnost rozboru skandinávského právního realismu, který osobně shledávám mimořádně lákavým, ale který před touto knihou nebyl v Česku zpracován vůbec a i po ní pokud vím pouze v knize Filosofie práva od kolektivu autorů v čele s Tomášem Sobkem. Chtěl jsem rovněž vyjádřit podiv nad tím, že ač pochází z Masarykovy univerzity, nepozastavuje se nijak detailněji nad dílem Františka Weyra (což bych osobně ocenil) a nad brněnskou normativní školou. Ke konci knihy jsem si však připadal natolik hloupý, že jsem se rozhodl zapátrat a najít alespoň jednu odbornou recenzi a hele, recenzentem byl náš pan děkan Martin Škop. A zjistil jsem, že jsem spolu s ním nad knihou patrně uvažoval dost podobně, protože v této recenzi on říká výše zmíněné a mnohem víc ovšem z pozice někoho mnohem inteligentnějšího a schopnějšího než jsem já, navíc bych v životě nedokázal daný text formulovat jako on, čili, zde máte odkaz a jděte číst: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/6475

Já se zde proto omezím na dvě poznámky, jednu zcela zbytečnou, druhou emotivní. K té první:

Nenechte se zmást, kniha (či lépe její první polovina) provádí vlastně takový krok stranou, přinejmenším tehdy, jsme-li pozitivisté. Při řešení etických, respektive metaetických otázek se totiž dostáváme zcela mimo právo. Kniha se tak netváří, snaží se předstírat, že právo řeší (pouze někdy, někdy se právu vzdálí natolik, že předstírání zapomíná když se řeší Aischyllovo drama Oresteia, konkrétně třetí díl Usmíření lítice, Sobek vlastně přehlíží fakt, že je v dramatu inscenován soud, to je, myslím, symbolická ukázka), ve skutečnosti však pouze vývody učiněné v úkroku aplikuje na právní problematiku. Kniha je tak spíše dílem etickým a logickým, než právním. Právníkovi (a po mém soudu hlavně soudci, ostatně autor by, myslím, souhlasil) však může v praxi pomoci při formulaci, respektive sestavení konkrétního narativu.

Druhá pak: Byl jsem při čtení knihy jednou cele ohromen. Chápal jsem toho časo Tomáše Sobka jako inteligentního člověka s mimořádnou sumou znalostí o filosofii práva (to trvá), také ovšem za pozitivistu, který se silně přiklání k utilitarismu (Právě že je to člověk inteligentní, absorbuje stále nové sumy znalostí a posouvá se - dnes je již utilitarismu opět podstatně vzdálen.). A najednou, po nějakých dvou stech stranách knihy přichází s tím, že utilitarismus je zlý, že přináší naprosto odporné morální postoje. Odvolává se na ten slavný myšlenkový experiment, kdy padesát tisíc mužů (milion, dva, deset) znásilní ženu, přičemž jelikož suma jejich potěšení bude větší než suma jejího utrpení, musí taková akce být nezbytně podle utilitarismu v pořádku. Však toto je naprostá hloupost. Nejenže Sobek v dané části knihy argumentuje jen a pouze Benthamem, což je neúplné (ani k Millovi se nedostal) kterého málokdo bere jako normativní autoritu utilitarismu, navíc očividně pomíjí rozdíl mezi primitivním act utilitarianism a komplexnějším rule utilitarianism, nota bene mnohými dalšími a silnějšími teoriemi. Jenom oři tomto... neúplném pojetí utilitarismu můžeme daný experiment akceptovat. Tvrzení, se kterým tedy Sobek v knize přichází, nejenže je dávno vyvratitelné modernějšími formami daného směru (a nakrásně i kdyby nebylo, sotva to teorii utilitarismu může rozcupovat coby nepoužitelnou), ale je dosti absurdní a pramení z nepochopení utilitarismu. Štěstím je, že je kniha poměrně stará, napsána byla 13 let nazpět a autor později své nahlížení na Benthama patrně pozměnil (málokoho tak oceňuje, pokud jde o jeho přístup k právu), ocenili Milla a jeho tvorba se obecně pozměnila - díky bohu. Nekritizuji tedy Sobka současného, ale Sobka staršího. Jeho aktuální tvorbu považuji za mimořádně kvalitní (i tato kniha je mimořádně kvalitní, jen její konkrétní části mne... nepotěšily). Podotýkám, že v úvodu k Právnímu myšlení autor píše, že se stydí za některé své starší názory - doufám, že obsah problému v tomto odstavci je jedním z těch názorů.

Co napsat závěrem? Autor ve své publikaci ani jednou, úmyslně, nezmínil postmodernu. Přesto se ovšem v konci knihy k postmoderně přiblížil, když vyznění své předešlé knihy přirovnal k citaci Richarda Posnera. Centrální úkol analytické jurisprudence nemá být poskytnutí odpovědi na otázku "Co je to právo?", ale demonstrování toho, že vůbec nemá smysl si tuto otázku klást, protože vede jenom ke zmatkům. Toto je výrok hodný postmoderního uvažování do té míry, že by skoro nemohl být více. V této knize se autor pokusil (myslím úspěšně) demonstrovat nemožnost odhalení normativního základu práva - tento je totiž fikcí, jádro chybí, lze jej maximálně do něčeho zabalit. I tento závěr je výplodem postmoderní situace.