Nikdo není sám přehled

11.11.2024

Běžný život, běžné starosti, nic moc se neděje a přesto je to to báječně napsané. Jako vždy Soukupová vidí do hlav rodičů i dětí a psychologicky vás rozerbere.Chápete všechny, přesto vám tak nějak všichni vadí. A pak přemýšlíte, jak to udělat, aby vztahy ve vaší rodině nebyly tak chladné...

07.11.2024

(SPOILER) Jsem na pochybách, jak okomentovat a zhodnotit tuto knihu. Dobře se četla. Čím víc byla nabitá rodinnými hádkami, křivdami, nedorozuměním, tím rychleji mi čtení šlo. Bylo to jako ze skutečného života, samozřejmě, z té horší stránky. Rozhádaná rodina, chudina matka Veronika, kterou nikdo neměl rád, cokoliv navrhla, to jí děti, puberťáci, odpískaly. Tolik se snažila, aby něco dobrého pro ně vymyslela, vše bylo špatně. Nezavděčila se. Manžel se jí snažil pomoci většinou slovy: „popovídáme si o tom, večer to vyřešíme“.

Mám-li hodnotit prarodiče, její matku a otce, hodnotím lidi nadmíru sobecké, kteří si vyžadují návštěv svých dětí a vnoučat každý druhý víkend. Jako by každá rodina o čtyřech členech neměla vlastní plány, zájmy a povinnosti. Navíc jediné, co jim mohli nabídnout, kromě hory jídla, byly stesky a výčitky, jak špatně se chovají, jak neumí své děti vychovávat, jak jsou děti zpustlé, vnučka podvyživená, vnuk zaměřený jen na skate a mobily, jak to matka špatně zvládá.
Po smrti její matky přišlo období ještě tíživější. Dcera se i přes nadměrně dlouhý čas učení a příprav na přijímačky na gymnázium nedostala. Děda začínal projevovat známky demence a vyžadoval, aby s ním doma pořád někdo byl. Veronika ztratila dobré a odpovědné místo v knihovně, práci už nezvládala. Jak to s nimi asi všechno dopadne, když nakonec i manžel projevil zájem se k otci na vesnici přestěhovat, nehledě na to, jak moc byly děti proti tomu a jak byla Veronika z té „povinnosti k otci“ nešťastná.
Chyběl mi k tomu nějaký lépe vysvětlený konec, jak to všechno dopadlo poté, co se Veronika s konečnou platností rozhodla, co udělá.