Nová teorie přirozeného práva přehled

12.11.2022

Osina se nás snaží za každou cenu přesvědčit, že je Finnis pokračovatelem Harta. Není. Chudák Hart. Finnisovy teze stojí na eklektickém vyždibávání toho, co se mu zrovna líbí. Zároveň tedy v etických otázkách kritizuje utilitarismus s tím, že tento není přeci schopen zhodnotit „obecné dobro“, druhým dechem však dodává, že finální „hodnotou“ jeho systému je „všeobecné dobro“, kterého musíme dosáhnout, ale tuto svou metodu zároveň zabaluje do žvástů kantovské etiky (kterou doplňuje „společnost není dobrem o sobě, ale instrumentem, který má vést k dobru jeho členů, kteří jsou dobrem o sobě“) o praktickém rozumu.

Tak i střet práva přirozeného a pozitivního. V etice se Finnis snaží tvářit, že je racionální, přijímá prvky utilitarismu (který kritizuje), v právu se zase snaží tvářit že následuje Harta a jeho pozitivismus. Nic z toho ale není pravda. Finnis je více kantovec s „kategorickým imperativem“ (k jehož naplnění však není dost konzistentní, nemá na to sílu, Kant by řekl, že je změkčilý) a naturalistický realista objektivizující subjektivní.

Vychází z naprosto absurdních premis, které považuje za „samozřejmé pravdy“ a pro porušování těchto svých samozřejmých pravd pak kritizuje Františka a jeho milosrdenství (nedostatečné, ale na poměry církve zásadně radikální). „Existuje sedm základních hodnot, které mohou být objektivně ustanoveny. Jsou jimi život, vědění, hra, estetický zážitek, sociabilita (přátelství), praktický rozum a náboženství. Podle Finnise jsou základní a univerzální, protože jsou samozřejmě dobré. Nemohou být analyticky redukovány na pouhou část nějaké jiné hodnoty, nebo být nápomocny k provádění nějaké jiné hodnoty.“ Proč? Finnis odpovídá a jeho odpovědi jsou právě tak hrozné jako by se dalo čekat. Tyto hodnoty jsou samozřejmé a univerzální zkrátka proto, že to tak všechny společnosti mají Což je jednak tvrzení, které by vymyslel snad jen člověk po mrtvici (Z pohledu Finnise by to muselo značit, že každý apriori například rozum považuje za dobrou věc, (Finnis je křesťan, ne? „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.“ a na existenci totalitních režimů patrně rovněž zapomněl, Rudí Khmerové by mu patrně k „objektivní hodnotě vědění“ řekli svoje.), což je empiricky hovadina.), jednak jsou všechna ta tvrzení neprokazatelná, pokud nepřistoupíme k tupému „bylo to tu vždycky“.

Na základě eklekticismu, který je nekonzistentní protože si zkrátka protiřečí, a až nechutného konzervatismu pak Finnis spadá k myšlenkám, které až hanba replikovat. Upřímně si ani nejsem jist, proč je Osina do knihy včlenil, ústředního tématu knihy se po mém soudu přímo netýkají a číst by je chtěl leda... Osina. Nejraději bych sem zkopíroval dvě A4 poznámek co jsem si při čtení té kapitoly udělal a ve kterých jsem mimoděk předjímal jak bude Finnis argumentovat. Ale já si z toho dělal srandu! Jako že je to taková blbost, že to snad ani Finnise nemůže napadnout! A on to pak doslova napsal. Tak například když jsem přečetl spojení „nemorální sexuální praktiky“, vztekal jsem se nad tím, že nic takového nelze usuzovat, jak může být sexuální praktika nemorální? Pak jsem předjímal, že by za morální mohl považovat ty praktiky, které nevedou k plození, tedy zásadně vaginální styk. Problém, který jsem předjímal pak byla nutnost kriminalizace masturbace a například označení neplodné ženy mající sex za nemorální. A přesně to pak Finnis prohlásil, ty vole On tam seriózně píše, že morální je styk manželského charakteru a styk neplodné osoby nemá manželský charakter Následně coby nemorální opravdu kritizoval masturbaci, ale i antikoncepci. Že za nemorální považuje interrupce, to nepřekvapí.

Všechny tyto své zcela absurdní myšlenky staví na Akvinském (ale jen maličko, Akvinský je v tom ještě celkem nevinně), ale hlavně na, podržte se, Sokratovi (jehož myšlenky neznáme, protože po sobě nezanechal jedinou písemnost a to co tvrdí Platón, že tvrdil Sokrates lze sotva brát zcela vážně), Platónovi (který podporoval tvrdou cenzuru a eugeniku a jehož myšlenky nadto Finnis pokrucuje) a Aristotelovi (toho mám ještě celkem rád, takže si ušetřím další komentáře.). Arendtvoá se klasickou filosofií vědecky zaobírala a tak často jako Finnis o nich nemluvila! Vážně chceme brát vážně autora, který argumentuje dva (a půl) tisíce let mrtvými autory, o nichž víme, že tak nějak všechno řekli špatně?

Končím! Fakt! Kniha sama snad není úplně hrozná (ač se mi zkrátka autorův styl nelíbí, na poměry to ještě není úplná katastrofa), ale její obsah brrr.