• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Právní argumentace - Petr Osina

Připravený text poskytuje nejen významné a užitečné informace o právní argumentaci, které budou reálně využitelné v právní praxi; kniha výrazně přesahuje případ... detail knihy

Nové komentáře u knih Petr Osina

Praktikum z právní metodologie

„Nikterak nezastírám, že jsem velice skeptický, pokud jde o hodnotu "praktik", která tak rádi v Olomouci (jako fakt, na co oni to tam vlastně nepoužívají sakra...), ale kterážto se jako plevel rozrostla i do Brna. Setkal jsem se zatím s jedním jediným opravdu kvalitním praktikem (Cvičebnice práva obchodních korporací) jinak se jedná obecně spíše o nekvalitní směsky neužitečných blábolů plýtvajících papírem. Tak i zde. Vědí autoři, že příklady se dají studentům vložit do osnovy a není tak třeba nutit je pořizovat si úplně zbytečnou knihu bez jakékoliv přidané hodnoty? Nebudu zde totiž hodnotit příklady (třebaže bych jistě mohl vynadat Horákovi (kterého já rád!), za to, že měl potřebu vkládat tam citace v BGB v originále, přeložené do závorky, což je taky plýtvání místem jak nic dobrého…), ty mohou být vhodné a nevhodné, mě se jejich provedení zdá spíše nevhodné (děkuji za radu prostudovat si ten který zákon). Ale to je jedno. Jedná se mi o přidanou hodnotu knihy. A ta spočívá ve sdělovaných informacích. V této knize přidaná hodnota není. Snad s jednou positivní výjimkou – Melzer věnoval kapitolu teleologické redukci, na kterou se, bohužel, v našem prostředí snad až příliš často zapomíná. Ale aby to nebylo zase moc užitečné, ta kapitola má asi půl stránky výkladu. Strohostí výkladu se vyznačují všechny kapitoly. Absurdního měřítka to nabylo v kapitole o teleologickém výkladu (který zkrátka je v našem prostředí nejprotežovanější a tedy nejdůležitější), kterému byla věnována jedna stránka a kapitola jako celek (i s příklady) pak byla kratší, než, dejme tomu, kapitola o historickém výkladu (teoreticky sporném a rozhodně ne tak důležitém) a komparatistice (kterážto kapitola je nekoncepční směskou informací, z nějakého důvodu obsahující i logická úsudková pravidla, jako dedukce, indukce a abdukce). Celkem knihu považuji za naprosto zbytečný počin, který nemusel a neměl vzniknout. Přidaná hodnota je nulová (třebaže oceňuji maximální snahu autorů – ale i při vší takové snaze prostě pokus, dejme tomu Haply, o popsání neurčitosti pojmů na půl stránce u jazykového výkladu je prostě marný) a vydávat tištěné sbírky příkladů v tomto tisíciletí je jednoduše hloupá.“... celý text
— Set123

---

Základy islámského práva

„Útlá knížečka, která má pojednávat o základech celého právního systému koncepčně společného pro mnoho zemí. S tím rozdílem, že se nejedná o základy, ale velmi hrubou až povrchní simplifikaci (kniha je myslím určena pro volitelný předmět na olomoucké právnické fakultě). Je to jako pokusit se narvat na cca 160 stran pojednání o celé kontinentální nebo angloamerické právní kultuře. Pokud jste islámským právem nepolíbení (stejně jako já) a nemáte v plánu se mu podroběji věnovat, tak to svojí práci rozhodně odvede. Kniha obsahuje tato témata: historie, pojem a prameny islámského práva, právní školy, pojem islámského státu a (jak by kontinentální jurisprudence označila) zvláštní část, tj. právní odvětví jako právo osob, rodinné právo, dědické právo, trestní právo, finanční právo a soudnictví. Jak bylo uvedeno výše, pro ty, co se v islámském právu trochu orientují, tak se mohou zdát být v knize nalezené údaje zavádějící a zjednodušující, ale vzhledem k méně reálným možnostem jejich praktického uplatnění to člověku, který se s tím chce jenom seznámit, neublíží.“... celý text
— Dark_Librarian

---

Základy islámského práva

„Zajímavá publikace přinášející základní nástin nejdůležitějších institutů islámského práva. Především lze vyzdvihnout její srozumitelnost a přehlednou grafickou úpravu. Osobně bych dal přednost podrobnějšímu vhledu do rodinného a trestního práva, zatímco právo finanční, bych spíše upozadil, nicméně to je o osobních preferencích každého čtenáře. Pokud Vás zajímá problematika práva šária a muslimské kultury obecně, rozhodně čtením této knihy chybu neuděláte.“... celý text
— Miliarda

---

---

Nová teorie přirozeného práva

„Ke knize jsem přistupoval předpojatě a nepřátelsky. Iusnaturalismus nemám rád a po přečtení Teorie práva a diskusi s několika osobami jsem neměl důvod k Osinovi přistupovat vstřícně. Prvních 120? stran jsem měl chuť ho praštit holí do obličeje. Pak jsem se zamyslel, oddechl si a trošičku se zkrotil. Můj hlavní problém byla neschopnost dost dobře rozlišit názory autorovy od názorů osob o nich píše. Nebyla to však jen moje chyba! Autor nezvolil vědecký přístup, který bych zvolil já. Odkazuje poněkud děravě. Tak například já nemám rád, když někdo píše o tom, že někdo psal o tom, že někdo psal, přičemž píšící A sice ozdrojuje píšícího B, ale už ne píšícího C. Moje metoda je sice časově náročná, ale je kritičtější a nutí autora pořádně se zamyslet, zda své poznámky o autorovi B píšícím o autorovi C vypustit, či nikoliv. V tomto kontextu je Osinova práce, po mém soudu, zdrojově děravá. Ukázkou nechť je strana 100. Zde autor říká, že rozdíl mezi distributivní a korektivní spravedlností načrtl již Aristoteles. Tečka. Zdroj máte? Ano. A mohli bychom jej vidět? Ne. Pak podotýká, že Finnis preferuje Akvinského chápání komutativní spravedlnosti. To by chtělo dva odkazy. Ten na Theologickou Sumu a ten na Finnise. Finnise se nám dostane, Akvinského nikoliv. A já třeba vím, že odkaz by se nesl na „Summa Theologiea Secunda Secundae Partis“ otázku 61, ale mohu si za to sám, rozhodně tomu tak není díky autorovi knihy! (http://summa.op.cz/sth.php?&A=1, prosím svobodně do toho!) To je však můj problém s nevhodně zvolenou metodologií - je zcela subjektivní. Dalším problémem pro mne byla přílišná nekritičnost autora. To se však časem zlepšilo a mohu tak říci, že s tím nejhorším, o čem píše, sám nesouhlasí. Asi. Snad. Posléze jsem vedl rozhovor s lidmi, kteří Osinu znají a... už si zase nejsem tak jistý. Jeho inklinace k iusnaturalismu je každopádně očividná. Nu a je-li takto očividná, je každopádně mnohem větší, než by měla být, vzhledem k tomu, jak nehutné důsledky dané teorie, které popisuji níže, jsou. Hlavní část textu se zaobírá (dost nekriticky, třebaže v posledních kapitolách ne zcela) dílem profesora Johna Finnise. Jelikož mě kniha definitivně přesvědčila, že jeho dílo pateně nikdy číst nebudu, dovolte mi okomentovat jej částečně tady. (Nutno rozdělit do dvou komentářů, tentokrát už jsem fakt byl příliš dlouhý)“... celý text
— Set123

---

Nová teorie přirozeného práva

„Osina se nás snaží za každou cenu přesvědčit, že je Finnis pokračovatelem Harta. Není. Chudák Hart. Finnisovy teze stojí na eklektickém vyždibávání toho, co se mu zrovna líbí. Zároveň tedy v etických otázkách kritizuje utilitarismus s tím, že tento není přeci schopen zhodnotit „obecné dobro“, druhým dechem však dodává, že finální „hodnotou“ jeho systému je „všeobecné dobro“, kterého musíme dosáhnout, ale tuto svou metodu zároveň zabaluje do žvástů kantovské etiky (kterou doplňuje „společnost není dobrem o sobě, ale instrumentem, který má vést k dobru jeho členů, kteří jsou dobrem o sobě“) o praktickém rozumu. Tak i střet práva přirozeného a pozitivního. V etice se Finnis snaží tvářit, že je racionální, přijímá prvky utilitarismu (který kritizuje), v právu se zase snaží tvářit že následuje Harta a jeho pozitivismus. Nic z toho ale není pravda. Finnis je více kantovec s „kategorickým imperativem“ (k jehož naplnění však není dost konzistentní, nemá na to sílu, Kant by řekl, že je změkčilý) a naturalistický realista objektivizující subjektivní. Vychází z naprosto absurdních premis, které považuje za „samozřejmé pravdy“ a pro porušování těchto svých samozřejmých pravd pak kritizuje Františka a jeho milosrdenství (nedostatečné, ale na poměry církve zásadně radikální). „Existuje sedm základních hodnot, které mohou být objektivně ustanoveny. Jsou jimi život, vědění, hra, estetický zážitek, sociabilita (přátelství), praktický rozum a náboženství. Podle Finnise jsou základní a univerzální, protože jsou samozřejmě dobré. Nemohou být analyticky redukovány na pouhou část nějaké jiné hodnoty, nebo být nápomocny k provádění nějaké jiné hodnoty.“ Proč? Finnis odpovídá a jeho odpovědi jsou právě tak hrozné jako by se dalo čekat. Tyto hodnoty jsou samozřejmé a univerzální zkrátka proto, že to tak všechny společnosti mají Což je jednak tvrzení, které by vymyslel snad jen člověk po mrtvici (Z pohledu Finnise by to muselo značit, že každý apriori například rozum považuje za dobrou věc, (Finnis je křesťan, ne? „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.“ a na existenci totalitních režimů patrně rovněž zapomněl, Rudí Khmerové by mu patrně k „objektivní hodnotě vědění“ řekli svoje.), což je empiricky hovadina.), jednak jsou všechna ta tvrzení neprokazatelná, pokud nepřistoupíme k tupému „bylo to tu vždycky“. Na základě eklekticismu, který je nekonzistentní protože si zkrátka protiřečí, a až nechutného konzervatismu pak Finnis spadá k myšlenkám, které až hanba replikovat. Upřímně si ani nejsem jist, proč je Osina do knihy včlenil, ústředního tématu knihy se po mém soudu přímo netýkají a číst by je chtěl leda... Osina. Nejraději bych sem zkopíroval dvě A4 poznámek co jsem si při čtení té kapitoly udělal a ve kterých jsem mimoděk předjímal jak bude Finnis argumentovat. Ale já si z toho dělal srandu! Jako že je to taková blbost, že to snad ani Finnise nemůže napadnout! A on to pak doslova napsal. Tak například když jsem přečetl spojení „nemorální sexuální praktiky“, vztekal jsem se nad tím, že nic takového nelze usuzovat, jak může být sexuální praktika nemorální? Pak jsem předjímal, že by za morální mohl považovat ty praktiky, které nevedou k plození, tedy zásadně vaginální styk. Problém, který jsem předjímal pak byla nutnost kriminalizace masturbace a například označení neplodné ženy mající sex za nemorální. A přesně to pak Finnis prohlásil, ty vole On tam seriózně píše, že morální je styk manželského charakteru a styk neplodné osoby nemá manželský charakter Následně coby nemorální opravdu kritizoval masturbaci, ale i antikoncepci. Že za nemorální považuje interrupce, to nepřekvapí. Všechny tyto své zcela absurdní myšlenky staví na Akvinském (ale jen maličko, Akvinský je v tom ještě celkem nevinně), ale hlavně na, podržte se, Sokratovi (jehož myšlenky neznáme, protože po sobě nezanechal jedinou písemnost a to co tvrdí Platón, že tvrdil Sokrates lze sotva brát zcela vážně), Platónovi (který podporoval tvrdou cenzuru a eugeniku a jehož myšlenky nadto Finnis pokrucuje) a Aristotelovi (toho mám ještě celkem rád, takže si ušetřím další komentáře.). Arendtvoá se klasickou filosofií vědecky zaobírala a tak často jako Finnis o nich nemluvila! Vážně chceme brát vážně autora, který argumentuje dva (a půl) tisíce let mrtvými autory, o nichž víme, že tak nějak všechno řekli špatně? Končím! Fakt! Kniha sama snad není úplně hrozná (ač se mi zkrátka autorův styl nelíbí, na poměry to ještě není úplná katastrofa), ale její obsah brrr.“... celý text
— Set123