Novelly přehled

27.06.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Do 840 stran dvousvazkového vydání Novell Julia Zeyera (1841-1901) z roku 1927 bylo zahrnuto osm povídek z celého období jeho tvorby. Poprvé jsem se začetl do Zeyera letos v lednu a ani tento soubor jeho děl mě nezklamal, i když ne všechny povídka jsem nějak pobral. V pořadí druhé povídce Miss Olympia - zvláštního průniku romantického příběhu ze Zeyerovy současnosti s antickým mýtem - se pro mě stal rychle dost nepřehledným a už mě nevtáhl. Ale jinak jsem byl opět čtenářsky spokojen. Zdá se mi, že Zeyer měl větší sílu, pokud neopouštěl ve svých krvavě roztoužených příbězích půdu křesťanství či aspoň Evropy - například v "chinoisserii" (ve staré Číně se odehrávající) povídce Blaho v zahradě kvetoucích broskví sice příběh končí po zeyerovsku (tedy černokrásně) v tragické nenaplněnosti hlubokého citu, ale přesto vyznívá jeho situování do končin, které Zeyer samozřejmě znal především z literatury, nějak dost uměle, naroubovaně, a dnes už omšele - čas zapracoval. "...chtěla, aby bílé hvězdy jejich květů co rok pršely na její rov. Stalo se, jak si byla přála, a lid útrpností jat věnčil tak dlouho drn, pod kterým spala, pod kterým našla klid. ,V hrobě je klid a klid je blaho´, říkalo se, a proto nazvali ono místo Blahem v zahradě kvetoucích broskví... Ó nešťastný mladíku, miloval jsi příšeru. Poznáním tvé pravdy rozplyne se v nivec a pokoj tvé duše zmizí s ní!..." - Velmi se mi líbila úvodní povídka Jeho svět a její o nerovném sňatku milionáře s chudou a nějakým specifickým způsobem (protože jsem nepochopil v čem vlastně byla nehezká) nehezkou Gabrielou, dcerou opileckého učitele hudby. Ta je ponižována ve společnosti zámožných přátel svého muže, v níž se neumí pohybovat, až se rozhodne přestat hrát komedii. Nebude se už snažit předstírat vkus a duchaplnou konverzaci mezi duchaplnou, ale přiznává: jsem dcerou, ale potulného herce. Posléze se Gabriela zapojuje so divadelního představení, kde může rozehrát svůj skutečný talent: cituplné přesvědčivé herectví. Příběh překypující lyrikou a sentimentem končí romantickou tragédií - výstřely na divadelním jevišti. - Přímo horrorový námět přináší Donato a Sismonda. Florentiská dívka Sismonda umírá na mor a její milenec se před sokem ukrývá do "svatební" skříně, kterou Sismonda zamyká. Smrt ji však dostihne náhle a ona zašeptá ještě přání být pohřbena s touto skříní. Donatovi se nepodaří v hrobce ze skříně osvobodit, zláme přitom svou dýku, jenže vzápětí skříň odemyká jeho sok, který přišel hnán nenávistí a ještě u hrobu s ním podstupuje zápas na život a smrt, když vražedně útočí na pološíleného a zesláblého soka jeho vlastní zlomenou zbraní. - Skvělá je povídka o dvou přátelích, kteří milují náměsíčnou Terézu Manfredi, jež po nejasné a možná násilné epizodě v ateliéru posléze odejde do kláštera, kde po noviciátu umírá v den svého vstupu do řehole... - Netroufám si Zeyerovy prózy interpretovat, nějaký jasný výklad by ostatně byl vždy zpochybnitelný - odkážu zde jenom na skvělou analytickou studii o Juliu Zeyerovi z pera Františka Václava Krejčího, sepsanou v roce Zeyerovy smrti a dostupnou ke čtení na webu Národní knihovny. Krejčí hodnotí Zeyera velmi vysoko, jako osamělý a dosud nikým nenásledovaný meteor českého literárního nebe a nabízí cestu k vnímání Zeyera vizuálně přes preraffaelity a přes příběhovost skrze Richarda Wagnera. Ocituju zde tedy ještě závěrečné věty z Krejčího studie, protože bych to lépe ani stejně dobře napsat sám nebyl schopen. "...tak stojí před námi Julius Zeyer jako básnická hlava s dvěma tvářema (!): jedna obzírá veliké dálky času a prostoru a druhá v bolestném zadumání zachvívá se bolestmi dneška. Ale obě nyjí, touží. Dílo Zeyerovo jest veliké, slavné dílo touhy, skutečné živoucí touhy, nám všem dnešním drahé a blízce cítěné, a tato touha jako proud teplé červené krve dává vzruch života, působnosti a rostoucí slávy tomuto dílu, které jinak téměř celé bylo stvořeno z práchně hrobové." - Zeyer je velmi zvláštní autor, jeho příběhy nejsou jednáními z toho našeho, ale ani ze světa Zeyerovy doby; snad jsou to všechno hluboké, mytologické sny podvědomí, které pádí na koni nezkrotitelného a neuhasitelného citu. Budu tedy dál číst Zeyera. - Četl jsem vydání České grafické unie z roku 1927; tohle jsou prostě překrásně udělané knížky, na kterých po stránce designu není co měnit a přidat. A tištěno na krásném žilkovaném papíře. Možná jsou to žilky a tepny Zeyerova povždy roztrženého srdce, které by nedokázalo žít v žádném z dosud poznaných časů.