O české a německé kultuře přehled

03.07.2024

Takové plkání o všem možném, hlavně o Kafkovi a Mileně Jesenské. Jde však spíš o drby (i když u Kafky byly zajímavé postřehy). Kniha nepřináší hlubší podněty ani k česko - německým vztahům.

19.03.2023

Edičně vzorně připravený počin zpřístupňující čtenářům text zdánlivě marginální, ale přesto plný řady cenných a podnětných postřehů především k osobnosti Franze Kafky, pražskému literárnímu životu doby meziválečné, ale i k obecnější problematice vztahu české a německé literatury, kultury a obou národů. Překvapilo mě, že Peroutka - ač sečtělý, znalý a bystrý člověk - působí ve svých stanoviscích poněkud starosvětsky, řekl bych až přespříliš spjatě s myšlenkovým klimatem první republiky (a skrze ni a ně ještě velmi silně s českým 19. stoletím). A myslím teď především jeho vytrvalé snahy dobrat se skrze rozmanité generalizace k obecninám typu národní duch, charakter národní literatury a tyto záležitosti pak srovnávat na pozadí českého a německého kontextu. Zároveň je z jeho slov patrná bolestná zkušenost se sudetskými Němci, která se v příslušných pasážích přerodila v poměrně nesmiřitelný český nacionalismus, jehož vinou kupř. poněkud umenšuje vinu Čechů na různých zvěrstvech páchaných na našich německých spoluobčanech po skončení války. Ve styku s Urzidilem, který byl taky sudetský Němec a fašistický pohled na svět nejenže nesdílel, ale dost se proti němu vymezoval, to působí (z dnešního pohledu) nemístně a trochu netaktně. Uvědomuju si, že je to do značné míry nezávazný, ležérní rozhovor dvou starých přátel, ale na druhou stranu jej vědomě nahrávali (a následně se vysílal na zahraničních rozhlasových stanicích) a myslím, že by v těchto kategoriích Peroutka uvažoval klidně i při psaní. Urzidil je oproti němu uměřenější a v řadě ohledů uvažuje moderněji, což snad mohlo být - krom jeho rozkročenosti mezi dvěma, resp. třemi kulturami a určitou povahovou smírností, mediátorstvím - způsobeno i tím, že víc cestoval a stýkal se s mladými lidmi na univerzitách, mj. jak sám zmiňuje i v západním Německu. Jakkoli si Peroutky coby osobnosti i autora vážím, v dialogu jsem se klonil spíš k Urzidilovým perspektivám a postojům, navíc na mě působil tak nějak sympatičtěji. Bylo by velice zajímavé poslechnout si originální nahrávku. Člověk by tak mohl třebas posoudit, jak zněla po mnoha letech exilu Peroutkova čeština a - což je ještě pozoruhodnější a obdivuhodnější - jaká byla čeština českého Němce Urzidila. Škoda, že nakladatelství záznam nezpřístupnilo alespoň pro lidi, co si knížku pořídili (třeba skrze nějakým unikátní přístupový kód na internetové úložiště).