O duchovnosti v umění přehled

16.08.2021

Moje motivace k četbě tohoto díla je pravděpodobně zase trochu netradiční. Dobrovolně přiznávám, že ve výtvarném umění se téměř vůbec nevyznám. Daleko bližší je mi literatura (žádné překvapení) nebo hudba. Statické umění... nevím, mám pocit, že pro něj nemám dostatek trpělivosti. (Samozřejmě ho oceňuji, ale mám pocit, že to nedokážu plně. To je jedno, pojďme dál.) Tenhle spis nicméně neměl vliv jen na umění výtvarné, ale i na modernistickou literaturu. (Ano, jedná se o další důsledek četby Hilského "Modernistů".) A (nejen) z tohoto hlediska to byla četba rozhodně zajímavá.

"Porozumět umění znamená pozdvihnout diváka na úroveň umělce."

Samozřejmě, že tento spis je v mnohém neaktuální. Kadinsky je například myslitelem pokroku a optimisticky předpokládá rozvoj umění směrem k duchovnosti a abstraktnosti a zkrátka stále vzhůru. Přičemž... vzhledem k svému opovržení buržoazií by asi dnes zaplakal. (Tím nechci zlehčovat současné umění, ale rozhodně to není to, co by si Kadinsky představoval a už samozná idea vývoje a překonávání je - doufám - dnes překonaná.) Možná jsme ale zkrátka jen v jedné z jeho dob "recidivity".

"V těchto němých a slepých dobách se zdůrazňují výhradně jen vnější úspěchy a hmotné statky a oslavují se objevy, jež slouží jen a jen tělesné rozkoši. Ryze duchovní kvality, bere-li je vůbec kdo na vědomí, se v nejlepším případě podceňují."

Co je ale naprosto nádherné je cit, se kterým Kadinsky píše. Z jeho prózy je zřejmé že je umělcem. A to nejen umělcem barev, ale i umělcem slov. Ostatně proč bych se vám to snažila popsat, když vám to může říct sám...

"Bílá nezní, což v hudbě odpovídá pauzám, okamžikům, kdy se věta nebo motiv na chvíli zastaví aniž by to znamenalo definitivní konec. Je to ticho, jež není mrtvé, ale obsahuje naopak řadu nových možností. Bílá zní jako ticho, které jsme náhle pochopili. Je to nicota, která je dosud mladá, anebo přesněji cosi ve stavu prenatálním, před momentem svého zrození. Země tak zřejmě zněla v bílých dobách ledových."

Upřímně jeho pasáž o barvách bych mohla číst stále dokola, celá doslova překypuje životem a láskou. Ne vždycky s jeho charakteristikou zcela souhlasím, ale jeho hudební metafory jsou nádherné a často neuvěřitelně přesné. A celkově mám dojem, že mi zase více otevřel oči k důležitosti barev. Na druhou stranu je třeba upozornit, že jeho pohled na barvy je (logicky) velmi eurocentrický. Sice jednou zmiňuje, že v Číně je fialová barvou smutku (což si nejsem jistá, že je pravda, oproti tomu levandulová patří mezi evropské smuteční barvy edit: tak jsem si to ještě prověřila a žádnou zmínku o tom, že by v Číně byla fialová smuteční barvou jsem nenašla, spíše je to barva spirituality - podobně jako v Evropě, barvy smutku jsou bílá a černá - smuteční hosté chodí v bílé...), ale jinak se nás snaží přesvětčit, že somatické působení barev je univerzální, čímž bych si nebyla tak jistá. V řadě zemí je bílá barvou smutku a rozhodně bude vyvolávat jiné asociace. Kadinsky na asociace "tolik nevěří" a zlehčuje je, nicméně... No, nevím, řekla bych, že je nelze zcela pominout. Zajímalo by mě, jestli na tohle téma existuje nějaký výkum. (On existuje určitě, já jsem jen líná ho hledat...) Celkově rozhodně četba, které nelituji.

"Umělec musí mít co říci, protože jeho posláním není formu zvládnout, ale přizpůsobit ji obsahu."