Obnovení pořádku přehled

21.12.2024

„Pochopil som, ako ľahko možno zastrašiť aj vzdelané a dôstojné zhromaždenie. Pochopil som, že takto to bude prebiehať všade a že poriadok bude obnovený. Pochopil som, ako málo vlastne človeka zasiahnu všeobecné modely ľudských situácií, ktoré od vekov rozpracúva kultúra. Chodíme do divadla a poznáme už naspamäť všetky tie drámy o cti, pravde, solidarite, predajnosti a zbabelosti. Čítame o tom v knihách, čítame o tom v histórii. Keď však odrazu stojíme tvárou v tvár situácii, ktorá tak nápadne pripomína modely z kníh, divadiel a filmov, ihneď túto podobnosť zaženieme. Pretože život je iný, čo má život spoločné s knihami, s divadlom alebo s históriou? Iným ľuďom sa azda niečo podobné stáva, ale nepripúšťame, že by sa to mohlo stať nám. Celkom ako keď sa dívame na scénu po autohavárii. Áno, také hrozné veci sa stávajú, ale stávajú sa iným ľuďom. Rovnako je možné, že iní ľudia sa postavili proti bezpráviu, neboli ochotní vyhlásiť lož za pravdu a riskovali kožu. Nám sa to však nestáva. Odmietame vidieť situácie, do ktorých sa dostávame, tak vyhrotene. V našej domácej kultúre sa predsa riešenie vždy nájde aj bez drastických konfrontácií. Odovzdáme pol pravdy za pol lži, zo zásad vykľučkujeme a česť je vnútornou záležitosťou svedomia. Národný umelec, ktorý venoval jedno zo svojich diel Alexandrovi Dubčekovi, mi povedal, že keď sa strieľa, správny vojak sa skrýva v zákope. Hlavu vystrčí, až keď streľba utíchne. Svoje ďalšie dielo spomínaný umelec venoval pätnástemu zjazdu.

Len jediný človek z môjho okolia prijal celú situáciu v jej modelovej jasnosti. Bol to môj bývalý študent, mladý a talentovaný hudobný skladateľ. Dobrovoľne si vybral rovnaký údel. Povedal, že verí v tie isté zvyšky právd ako ja. Urobil to bez môjho vedomia. Bol, samozrejme, rovnako potrestaný. Dúfam, že už vtedy vedel, že ten čin mal iba jediný význam, význam preňho samého, pre jeho sebaúctu a pre podobu jeho ďalšieho života. Okrem obdivu, úcty aj ľútosti, ktoré vzbudil vo mne.“

--

Tohle je další unikát a taky první česká kniha, kterou musím číst ve slovenském překladu.

Milan Šimečka, výjimečná autorita československého disentu a jejich politický mozek, jeden z nejbrilantnějších intelektuálů a vůbec jeden z nejodvážnějších lidí, které tahle země měla; Čech, který se stal nejpřekládanějším slovenským samizdatovým spisovatelem; filosof a univerzitní profesor, ze kterého se pro jeho postoj k sovětské okupaci udělali na 10 let bagristu a kterého přes rok drželi ve vyšetřovací vazbě; otec Martina M. a dědeček Michala Šimečky; klíčová člověk VPN, který na jaře 1990 přijal pozvání Václava Havla stát se předsedou jeho kolegia zahraničních poradců. Bohužel nečekaně zemřel na infarkt, jen krátce po tom, co se dočkal té svobody, o které celý život snil a kterou žil jen v sobě.

A bohužel je to další velký Čech, kterého Češi neznají, a proto taky tahle jeho nejslavnější kniha tady vyšla jen jednou, a to před 35 lety. Naštěstí jeho slovenští přátelé založili Nadaci Milana Šimečky, která se stará o budování demokratické politické kultury a která vydala jeho nejlepší knihy v téhle stylové sérii. Ty, které psal česky, přeložili, a tak třeba tahle vyšla slovensky vůbec poprvé. A nejen že si dnes můžete koupit tohle skvělé vydání, ale Martinus ji má už řadu let ke stažení zdarma jako e-knihu! Mimochodem její kapitoly psal do různých dětských sešitů a ukrýval je po bytě, aby je při domovní prohlídce neodnesli všechny. A taky že jednou byli od ní asi deset centimetrů.

Perfektně tady vysvětluje, jak po 68. roce komunisti „obnovili pořádek“ v téhle zemi a proč je v nás dodnes tak rozšířená lhostejnost, chamtivost a konformismus. Hezky to shrnuje Jolana Kusá v předmluvě: „Ak by politológovia hľadali korene súčasných prejavov ľudí v súkromí i vo funkciách, nájdu tu toho veľa. Ak by sociálny psychológovia hľadali vysvetlenia pre nepravdepodobné spôsoby správania ľudí, tiež sa môžu inšpirovať, a ak každý z nás potrebuje inšpiráciu i odvahu, pozrieť sa na svoj vlastný život, tiež môže po tejto knihe siahnuť s dôverou.“

--

„A tak som poslušne nasadol od auta. Bol som presvedčený, že ma práve zatkli, a s údivom som si uvedomoval, že v živote všetko prebieha ako vo filme alebo v knihách. Mal som zvláštny pocit neskutočnosti; zdalo sa mi, že v živote by sa nemali veci odohrávať tak banálne. Ani na um mi nezišlo skúmať, či som sa hoci nevedomky dopustil dákeho zločinu proti štátu. Jednoducho som usúdil, že sa mi prihodilo to, čo sa predo mnou prihodilo miliónom iných ľudí. Dvaja muži ma zatkli a odvážali na neznáme miesto.

Sedel som na zadnom sedadle a hľadel von. Nik z nás neprehovoril. Sledoval som známe ulice, ľudí, čo sa ponáhľali do práce; bolo pol ôsmej, deti kráčali do školy. Pretože mi všetko ešte stále pripadalo ako v literatúre, spomenul som si na Solženicyna. Na výjav, keď ho vedú cez preplnenú stanicu a on uvažuje, či by nemal zakričať na všetkých náhliacich sa ľudí, že sa im pred očami deje bezprávie. Zastali sme na križovatke a aj ja som uvažoval, či by som nemal zvolať na ľudí, čo sedeli v okolostojacich autách alebo prechádzali na zelenú. Samozrejme, že som to nespravil. A neurobil by som to ani vtedy, keby som vedel, že mi o polhodinu zaviažu oči a pri nejakom obitom múre ma zastrelia. To sa jednoducho nerobí. Civilizovaný človek nekričí, nebráni sa, ide ako baran. Dnes uvažujem o tom, že je to scestná civilizovanosť, že svet by možno vyzeral inak, keby sa tie milióny ľudí, ktorých v noci a nadránom zatýkali muži v kožených kabátoch, bránili ako zver, kopali, bili sa a hrýzli. Keby sa ich ženy a deti do nich zavesili a držali ich za nohy, keby vzbúrili celé okolie, aby sa dívalo na obnažené násilie, a nie na civilizovaný odchod. Možno by potom nebolo také jednoduché používať moc tajných polícií.

Neskôr ma v známej budove viedli cez jedny zamrežované dvere, potom cez druhé a posadili ma do kresla. Nato som sa dozvedel, že som tu iba ako svedok a že ako obeť bol vybraný môj priateľ.

10.01.2024

Pro mně úplná bomba, i když vidím jak plytce to vypadá. Autorovi se podařilo naprosto srozumitelně a bez hořkosti popsat jevy, které si pamatuji z dětství a jinošství, které jsem žil a, které dnes, vyprávěné v jednotlivostech, znějí absurdně. Troufl si napsat kacířskou pravdu, že císař je nahý i se zdůvodněním. Není prázdnější floskule, než heslo: komunismus náš cíl, protože stát, tedy strana, neměla dle skutků jiné cíle, než držet moc a klopotně dohánět kapitalistický materiální blahobyt. Prorocká slova: "Běda státu, který nemá co rozdávat!"

Poučné i dnes, protože lid je ochotný odložit své hmotné blaho ve jménu nějaké ideje, kterou i dnes postrádáme.