Očekávání přehled

26.06.2023

Short short story je žánr sám o sobě velmi zajímavý, stojí v jakési pomyslné opozici proti komplexním mnohaset stránkových románovým freskám či rovnou ságám. Povídky tohoto žánru je velmi těžké hodnotit perspektivou běžného románového čtení, už jen proto, že literatura na tak malém prostoru funguje docela jinak. Je minimum času se věnovat popisům prostředí, postav či děje. Vše musí hrát na strunu závěrečné pointy, která sama ale potřebuje řádně pro svůj efekt, aby byl dostatečně čtenář připraven, jinak nemůže zafungovat. Hoši však ukazuje, že i na tak malém prostoru je možné vytvořit zajímavý příběh, kondenzovat naraci do minima. Spící zajíc a Klíče lásky se zařadily mezi mé oblíbené povídky. První proto, že mám rád onu známou filosofickou průpovídku, která zde dostává aktualizovaný rozměr, druhou proto, že nesentimentální romantické příběhy nikdy nesmí vymřít. Četl jsem dlouho, po kousíčkách, uždiboval z Hošiho narativního koláče, a tak by se to mělo číst, ne koláč zhltnou najednou, ale vychutnávat každý den ždibíček.

(SPOILER) Spoiler!!!

Četla jsem to už docela dávno, ale dosud si pamatuji ten údiv, když jsem u jedné povídky (už ani nevím název, ale byla docela vtipná) zjistila, že asi ji nečtu poprvé. Kde jen jsem to už viděla? Až mi zaplo, že povídka o stopách ve sněhu, náhle končících uprostřed snehové pokrývky, je jakýmsi "překladem na téma a variace" povídky Karla Čapka Šlépěje.
Mám věřit, že dva spisovatele z různých konců světa a různých generací napadne tentýž námět?