Oči zasypané pieskom přehled

„A tehdy se Fatima rozhodla: pojede za izraelskými ženami a vykřičí jim do očí celou pravdu. Izrael - řekne těm židovským bábám - je stejně pěkně hnusná země. Ale - říkala si trochu nevěřícně - jestli tam vůbec někdo může něco pobrat, tak jedině matky vojáků. Není přece možné, aby vědomě vychovávaly své děti jako zrůdy.

Požádala armádu o potřebné propustky. S desítkou dalších žen z Al-Azarie odjela do kibucu Be'eri v Negevské poušti. Postavila se před Izraelky - zbožná Arabka s vlasy skrytými v tradičním šátku, tváří v tvář ženám v šortkách. Spustila na ně: ,Bojím se vás. Bojím se vašich dětí vojáků. Bojím se nočních nájezdů na naše domy, hlídek, checkpointů. Žít takhle v neustálém strachu mě už jen ponižuje. Nic jsem vám neudělala, abych tolik trpěla. Jsem tady, abyste to věděly.

V sále zavládlo ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout. Fatima cítí, že konečně někdo těm Izraelkám vykřičel celou pravdu, a poprvé po dlouhé době neskrývá zadostiučinění. Je hrdá, se vztyčenou hlavou; konečně udělala to, co měla v plánu. Může se vrátit domů.

Vtom se zvedne Vivian, Židovka z kibucu Be'eri. Podívá se na Fatimu: ,Bojím se vás, bojím se jet městským autobusem v Jeruzalémě nebo v Haifě, protože se bojím sebevražedného atentátu. Se strachem se dívám do každé arabské tváře, protože nevím, jestli to není tvář šahída. Nezasloužím si tu úzkost, já za tuhle válku nemůžu. Je dobře, že jste přijely, konečně jsem vám to řekla.

Fatima je zaskočená. Nikdy si nemyslela, že by se jí Židovka mohla bát. Strach je ten nejvíce ponižující pocit; sama se ho chce zbavit, nemůže ho rozdávat druhým. Rozhodne se, že z kibucu odejde až potom, co vysvětlí své důvody a sama lépe pochopí."

--

Ano, ten kibuc Be'eri je bohužel ten kibuc Be'eri, který myslíte. A já se bojím, ale nejsem si jistý, jestli Vivian, o které Paweł Smoleński tady před deseti lety psal, nebyla Vivian Silver, kanadsko-izraelská mírová aktivistka a bojovnice za práva žen, jedna ze 130 brutálně zmasakrovaných obětí palestinského teroru ze 7. října.

Tohle je opět výjimečná polská literární reportáž. Další dílek k pochopení dvou znepřátelených nacionalismů, náboženství a civilizací. Pro příznivce Izraele, jako jsem já, kolikrát nepříjemné čtení, ale o to potřebnější. I Smoleński těžko skrývá své sympatie k Židům jako k těm, kteří jsou schopni aspoň sebekritiky a nějakého protestu. Přesto je ve svém vyprávění obdivuhodně objektivní. Bez přehánění a bez ukvapených úsudků naslouchá obavám lidí z obou stran. Poctivě ukazuje, že všude jsou dobří lidé, a ukazuje i ty, kteří mají už oči jen zasypané pískem žalu, rozčarování a zášti. Vypráví zázraky o Izraelkách a Palestinkách v bikinách na pláži v Gaze, jedné z nejkrásnějších v regionu, o starých Židovkách, které každý den na kontrolních stanovištích dohlížejí na to, aby se izraelští vojáci chovali slušně, o Michaelu Sfardovi, izraelském advokátovi bojujícím za práva Palestinců, a jeho přátelství s Mohamedem z města Bil'in, které proslavil dokumentární film 5 rozbitých kamer nominovaný na Oscara. A tím ukazuje, že i jednotlivci můžou navzdory všemu udělat hodně, stačí jen trocha dobré vůle a opravdu pořádná dávka odhodlání.

Ze světových jazyků byla díky Absyntu a překladatelské práci samotného Juraje Koudely zatím přeložena do slovenštiny.

--

„Kdysi jsem sem dovezl skupinu studentů z Hebrejské univerzity; byli to samí Izraelci - říká Avi. - Jedna z dívek měla vlasy zakryté islámským šátkem. Nařídili jí, aby šla palestinskou stranou ulice, ačkoli může hlasovat v našich volbách, mohla by se stát poslankyní, prezidentkou, šéfkou velké korporace. Šmejd v uniformě - taky jsem takovým byl - jí řekl, že muslimka nebude chodit po židovské straně ulice. Hebron připravuje lidi o rozum.