Odkaz - Pravdivý příběh bratří Mašínů přehled
Barbara Masin
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6782/odkaz-pravdivy-pribeh-bratri-masinu-6782.jpg
4
56
56
Dcera Josefa Mašína líčí ve své knize nejenom příběh odbojové skupiny Josefa a Ctirada Mašínových, vrcholící dobrodružným probíjením se přes Východní Německo do Západního Berlína, ale také osudy rodiny Mašínů počínajíce první světovou válkou přes okupaci až po padesátá léta. Její kniha se od dosud vydaných publikací na stejné téma liší jednak šíří a komplexností záběru, jednak dosud nezveřejněným faktem, že bratři přinesli na Západ zpravodajskou informaci o připravované vzpouře v československé armádě. A nejenom to – popisuje v historické literatuře dosud nezveřejněná fakta o službě trojice přátel v americké armádě, o jejich rozčarování z neochoty Západu vybojovat zápas o svobodu středoevropských a východoevropských států silou a končí úvahou o stavu české společnosti a jejím vztahu k třetímu odboji po převratu v roce 1989.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Odkaz - Pravdivý příběh bratří Mašínů. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (22)
Příběh bratrů Mašínů, pro mě odvážných mužů, kteří se nebáli postavit odpornému bolševickému režimu, který v této knize převyprávěla dcera jednoho z nich Barbara Masin. Jejich příběh je tak notoricky známý, že netřeba psát o jejich příběhu, ale jen a hlavně to, že i když jsou pro mnoho lidí kontroverzních, což chápu, tak by se také čtenář měl zamyslet v jaké době žili a že jinak se na tyto jejich činy pohlíží sedmdesát let zpátky než v době, kdy jim šlo o život. Jejich dramatický útěk je v této knize skvěle popsán, stejně jako utrpení jejich příbuzných, kteří v této zemi zůstali. Státní vyznamenání dostávají lidé, kteří byli spjati s tímto odporným režimem, ale vyznamenat ty, kteří se nebáli bojovat, to se každý bojí
Velmi čtivá a podrobná publikace o bratrech Mašínových a jejich malé, ale velmi radikální protikomunistické skupině. Dcera Josefa Mašína podrobně vyslechla otce, strýce i jiné pamětníky, prostudovala literaturu a také archivní prameny v USA, Velké Británii, Německu a České republice. Na druhé straně je na textu velmi patrné, že ho napsal potomek protagonistů knihy. Barbara Masin líčí i dědečka Josefa (1896–1942) jako velkého hrdinu, což rozhodně není v rozporu se skutečností. Podle knihy to ale vypadá, že byl nejhrdinštějším čs. legionářem v Rusku, strůjcem úspěchů u Zborova nebo Bachmače. Stejně tak popisuje Barbara jeho zásluhy v protinacistickém odboji. Těžiště tzv. Tří králů však ve skutečnosti nespočívalo v rozmístění dvou tisíc bomb (napsala B. Masin!), nýbrž v rozsáhlé zpravodajské činnosti. Popis aktivit bratří Mašínových a jejich přátel v letech 1951–1953 se pak nese v duchu, že to byla jediná skutečná protikomunistická skupina s rozsáhlou ozbrojenou činností v Československu. O tom se dá podle mě s úspěchem polemizovat, v ČSR provedly ozbrojené činy např. též skupiny Černý lev 777 a Hory Hostýnské, navíc pár let před Mašíny. Činnost těchto skupin byla rozsáhlejší a ne tolik kontroverzní. Barbara Masin nedělá rozdíl mezi nacisty a komunisty, nebo dokonce považuje komunisty za horší na základě počtu jejich obětí. Co se týče našeho území, byli ovšem nacisté mnohem vražednější než komunisté. Hodně kontroverzní je též obhajovat likvidaci řadových ozbrojených policistů-příslušníků SNB. Jinak často velmi kritizovaní čs. partyzáni přepadli od října 1944 do konce války desítky, ne-li stovky, četnických stanic, a není mi známo, že by přitom četníky zabíjeli (zároveň partyzáni provedli řadu diverzních činů, zejména výbuchy na železničních tratích, či přepadů menších skupin německých vojáků). V čem je Barbara Masin naopak velmi objektivní, je líčení toho, jak nás Francie a Británie nechaly na podzim 1938 na holičkách. Stejně tak povzdech nad tím, že Američané ve skutečnosti neměli v úmyslu osvobodit východní a střední Evropu od komunismu, ačkoliv západní vysílací stanice jako RFE nebo Hlas Ameriky dlouho tvrdily něco jiného. Mašínové a spol. se vlastně stali oběťmi lživých zpráv a štvaní těchto rozhlasů. Místo, aby si to natvrdo přiznali, mají silné řeči (dnes již samozřejmě jen Josef Mašín), že každý komunista v ČSR byl legitimní cíl, na který mohli střílet. A koneckonců i Václav Havel, Mašíny tolik nenáviděný, byl na Západě nekriticky oslavován. Na rozdíl od Mašínů či jejich horlivých zastánců dobře vím, že náš národ neměl zase tak málo hrdinů, jak se často tvrdí. V prvním odboji šlo především o cca 100 tisíc legionářů a v druhém odboji o dalších cca 100 tisíc účastníků protinacistického odboje v tzv. protektorátu. Hrdinové protikomunistického odboje jsou pro mě osobně zejména převaděči jako byli bratři Hasilové nebo František Gajda, někteří agenti západních zpravodajských služeb (napadá mě fenomenální Štěpán Gavenda), přejezd tzv. vlaku svobody do Bavorska v září 1951 nebo úlet tří Dakot na jaře 1950, z protikomunistických skupin především Černý lev 777, Hory Hostýnské či skupinka z Hodonína, jež fyzicky odstranila příslušníka Státní bezpečnosti, nikoliv řadové vesnické "esenbáky" jako Mašínové. U nich a Paumera oceňuji zejména jejich neuvěřitelný přechod přes NDR do Západního Berlína v říjnu 1953, kdy měli neuvěřitelné štěstí, které ale v tomto případě přálo do velké míry připraveným. Kauza bratří Mašínů a spol. bude českou společnost rozdělovat i v budoucnosti, ostatně podobně rozporuplné názory panují v USA okolo indiánského odporu (např. v souvislosti s brutálními činy Apačů vedených Geronimem či Viktoriem) nebo v případě činů Johna Browna a jeho synů, kteří bojovali se zbraní v ruce proti otrokářům ještě před vypuknutím občanské války, tedy v době "oficiálního" míru. Howgh!
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Odkaz - Pravdivý příběh bratří Mašínů v seznamech
| v Přečtených | 62x |
| ve Čtenářské výzvě | 2x |
| v Doporučených | 10x |
| v Mé knihovně | 46x |
| v Chystám se číst | 23x |
| v Chci si koupit | 6x |
| v dalších seznamech | 1x |
(SPOILER) Na Nový rok 2025 jsem sledoval v televizi premiéru filmu Bratři. A prakticky ihned bylo možné číst na tzv. sociálních sítích zuřivé spílání pohrobků komunistických zločinců z padesátých let vedení ČT za pouhé uvedení filmu, filmařům, Mašínům… Tuhle, až nepříčetnou nenávist lze očekávat u komunistických vrahů, proti kterým „bratři“ bojovali, ale, po ¾ století u lidí, co to většinou nezažili ?
Tak jsem sáhl po knize Odkaz, sepsané podle vzpomínek (a dalších dobových materiálů) přímých aktérů. Nevím, pro jaké čtenáře byla kniha především určena – zda americké nebo české. Každopádně autorka uvádí události, líčené podle osobních vzpomínek, i s jejich zasazením do širšího rámce tehdejší politické nebo vojenské situace. A zde se rozhodně dopouští některých problematických tvrzení, která někomu (snad v Americe), kdo o tom neví nic, nebudou tak vadit, poučenému čtenáři ale jistě vadit musí. Myslím třeba popis vojenské síly ČSR v době Mnichovské krize: jistě není přesné a ani pravdivé tvrzení o „dobře“ vyzbrojené moderní československé armádě (obzvláště letadly!) a o řetězci „mohutných pevností“ okolo republiky (kterým do dobudování chyběla ve skutečnosti celá léta!) po vzoru Maginotovy linie (str. 34. Jak se ostatně v praxi osvědčila tato Maginotova linie už autorka nevzpomíná). Rovněž jiné tvrzení, tentokrát o tom, že na Rooseveltův rozkaz (!!!, str. 62 - v době, kdy gen. Patton osvobozoval západní Čechy byl Roosevelt již 3 týdny mrtev!) zastavil generál Patton postup dál do Čech není pravdivé, je dokonce nesmyslné, Roosevelt ostatně nikdy rozhodně neřídil své generály ve stylu Hitlera či Stalina. Když dojde na Jaltskou konferenci opakuje autorka dnes už dávno vyvrácený mýtus, vyhovující ovšem komunistům dodnes, že tam bylo rozhodnuto o budoucím politickém uspořádání v Československu, na věčné časy (cituji: „...dohoda… oficiálně zařadila ČR do sovětské sféry vlivu…“, str. 62. Srv. https://plus.rozhlas.cz/zaradila-jaltska-konference-ceskoslovensko-do-sfery-sovetskeho-vlivu-na-tom-neni-8249679). Jestli Američané (Roosevelt osobně !) během války „tlačili“ na Beneše, aby „vyšel vstříc“ Rusům (vlastně přilepil se na ně, též str.62) slyším poprvé, zato je dostatečně známé a doložené opakované důrazné varování Britů před uzavřením smlouvy o „přátelství“ se SSSR… Naopak situaci v zemi okolo komunistického puče už líčí autorka přesně a já, jako tehdejší posluchač Svobodné Evropy (jako kluk s tátou) také mohu dosvědčit, že zejména v prvých letech vysílání (snad do zklamání při maďarských událostech v roce 1956) vysílání SE vzbuzovalo, bohužel, až neodůvodněné naděje na brzký pád komunistického teroristického režimu … To jsou ovšem v knize jen vedlejší věci (stejně jako dosti nedbalá korektura textu se spoustou špatných pádů podstatných jmen a jiných překlepů), podstatné a cenné je líčení vlastního odboje skupiny bratří Mašínů. A zde mohu zase potvrdit, že informace o jejich až neuvěřitelném útěku, které se postupně na SE či v Hlasu Ameriky objevovaly, dávaly lidem jako byla moje rodina daleko víc naděje, že komunisti a Rusáci zemi neovládli navěky, než ty zmíněné optimistické zprávy SE o světovém dění.
„Co se stalo s lidmi, kteří riskovali své životy, aby pomohli mému tátovi, jeho bratrovi a jejich přátelům v těch temných dobách totalitního útlaku? Jakou měli motivaci?“ (str.16). Tak se ptá autorka už v úvodu a míní i (hlavně?) Němce, občany tehdejší NDR. Dnes, při každém připomenutí akce a vůbec odboje skupiny bratří Mašínů, je po reakcích části veřejnosti, drze se prohlašující za „české vlastence“ (!) spíše třeba se ptát „Co je to za zrůdné lidi v naší zemi, kteří by ještě dnes, po skoro ¾ století, chtěli „Mašíny“ vydat, na rozdíl o těch statečných Němců, komunistickému katovi?“ Jedna statečná Němka říká poté, co jí Václav Švejda vysvětlí, že bojují proti komunistům, „mysleli jsme že jste banditi…kriminálníci. Tohle říká policie…“ (str.228). Šlo o policii komunistického režimu, stojícího na bodácích sovětských okupantů... V Česku, vlasti těch „kriminálníků“, papouškuje komunistickou lež dodnes ostudně moc „spoluobčanů“. Stejně tak (na str. 277) vzpomínají dnes Němci z někdejší NDR: „Byli jsme všichni nadšení, chtěli jsme, aby to (ti Češi) dokázali“ a „Každý by je býval schoval…“ či „Viděli jsme v nich hrdiny…“ Jaký to propastný rozdíl od některých „Čechů“ a jejich prokomunistického štvaní proti „vrahům“ (ovšem ne těm skutečným z KSČ) v diskuzích na internetu dnes…
Literárně jistě kniha nedosahuje kvality jiných knih na toto téma (Novákova románu Zatím dobrý), ale je na ní cenné, že vychází přímo ze vzpomínek jednoho z hlavních aktérů a hrdinů. Proto je tak důležitá a i přes zmíněné nedostatky. Bohužel, ta část (opravdu české?) veřejnosti, která dodnes papouškuje lži tehdejšího zločinného Rudého práva, knihy nečte, na to nemá ostatně ani intelekt.
Citát (zkráceno) z knihy, str. 87: „Radek, Pepa a jejich přátelé se rozhodli ukázat komunistům, zač je toho loket…. Udeřit s použitím metod vlastních komunistům. Ale byl zde zásadní rozdíl. Mašínové a jejich přátelé … si uvědomovali, že když člověk bojuje za individuální lidský život a důstojnost, musí to dělat s co největším ohledem na nevinné životy a tak humánně, jak jen možno. Zatímco vláda vedla rozsáhlou kampaň teroru proti civilnímu obyvatelstvu, boj Mašínů měl být vyhrazen pouze proti pomahačům režimu – proti StB, SNB, milicionářům a polovojenským skupinám – proti těm, kteří směli nosit zbraně a vynucovat režimní požadavky“. O tom kniha je, tomu se „Mašínové“ nezpronevěřili. V závěru jsou citováni uprchlíci z řad „Lidové policie“ NDR, kteří se účastnili honu na „bandity“ a také uprchli na Západ a kteří potvrzují, že „bratři“ dělali jen to, co ve svém oprávněném boji dělat museli…
Kniha je napsána čtivě a přináší to hlavní – názor přímých aktérů. Otevřeně, bez i dnešních blábolů o tom, co se ve střetu s teroristickou státní mocí, která vede občanskou válku proti vlastnímu národu, ještě smí a co už ne.