Odpoutaný Prometheus přehled

24.07.2021

Můj původní komentář k tomuto dramatu jsem se rozhodl smazat po přečtení komentáře od Jass, považoval jsem jej poté za poněkud omezený a hloupý, respektive, já jsem si připadal poněkud omezený. Přečetl jsem si tedy tuto báseň znovu. A se smutkem konstatuji, že se můj pohled na ni příliš nezměnil. Snad jsem teď textu ochoten přiznat vícevrstevnost.

Inu, první věc, kterou je třeba zmínit je samotná postava Prométhea. Ač se jedná o hlavní motiv knihy, dějově má pouze význam motivace, nikoliv prostředku, či hlavního hrdiny. A tak nám Prométheus ztvárňuje pouze důvod pro revoltu proti diktátorovi – Demogorgon jako zástupce celého světa otroků svrhává Jova, tyrana a brutálního despotu. A jsou to právě postavy Demogorgona a Prométhea s Jovem, které můžeme považovat na celé básni za to opravdu zajímavé.

Koho reprezentuje Jupiter? Nabízejí se nám tu dvě roviny. Mytická – Bůh a pragmatická – jakýkoliv monarcha, tyran. Z důvodů celkového kontextu zůstaňme u první možnosti. Jupiter, jakožto jeden z celého pantheonu bohů, nám tu v rámci příběhu zastupuje monoteistického omnipotentního boha.

Proti tomu se nám staví dva revoltující. Prométheus a Demogorgon. Prométheus je přirovnán k Ježíši. Prométheus se dokonce stává – přiznaně – předchůdcem Krista. Upřímně se mi toto přirovnání ovšem nezdá vhodné, ba dokonce, nezdá se mi platné. Ježíš je synem – dílem mocného tyrana, kterého se snaž de facto zpropagovat mezi větší množství otroků tím, že poněkud zmírní jeho krutost. Prométheus se a priori rve za lidskou samostatnost, svobodnou vůli. Zatímco Ježíš káže: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“, Prométheus metá Jovovi do tváře: „Hleď na tuto Zem a dav svých otroků, jimž dáváš za modlitby, lopotu a strašnou oběť srdcí zlomených jen planou naději a bídný strach.“.

Jistě, mohli bychom říci, že Prométheus a Ježíš spolu nesou motiv utrpení. Jenže zatímco Ježíš nese své utrpení pocházející z rukou lidstva samého jako propagandu „vladařova odpuštění“, Prométheus nese to své z rukou tyrana jako trest za revoltu, za vzdor, kterým chtěl z otroků udělat nositele svobodné vůle. Nakonec mi z toho vychází to, že Shelly snad musel použít motiv Ježíše jako satiru.

Podobnost Prométhea a Miltonova Satana, tu už bych byl ochoten připustit poněkud spíše. Oba jsou představiteli vzdoru proti tyranovi a ani jeden neuspěje. Pravda, Satan je běžně brán jako charakter s, pokud nic jiného, velkým přebytkem špatných charakterových vlastností. Milton na druhou stranu v jejich předvádění nepůsobí tak úplně přesvědčivě, takže můžeme na připodobnění Satana a Prométhea přistoupit bez větších obtíží i přes to, že Prométheus jakoukoliv negativní charakteristiku postrádá.
Obzvláště výraznou podobnost nutně pocítíme, když Prométheus říká: „Tři tisíce let, hodin bez spánku a vteřin rvaných dravou bolestí, až rostou v roky, muka, samota, zoufalství, výsměch – toť mé mocnářství, oč slavnější než to, jež obzíráš ze svého trůnu.“ a vzpomeneme si na Satovnovo přeslavné Líp v pekle vlást.

Větší podobnost se Satanem bych však viděl spíše v Demogorgonovi. S tím rozdílem, že Demogorgon uspěl. U Demogorgona jako démona, či ducha bychom mohli také spatřovat pokračování řady titáni – bohové – duchové? – a na konci třeba i lidé.
Tento komentář se stává příliš dlouhým a to jsem se rozčílil jenom nad jedním bodem. Samotný se plánuji zamyslet ještě nad Duchem hodiny a některými dalšími motivy, ale zde se o tom již šířit nebudu. Shrnu už jen rychle můj názor nad celou knihou. Ano, první část je zajímavá a její motivy by se daly dlouze rozebírat, zbytek knihy se však stává z naprosté většiny bezobsažného krasořečnění, které nejen že nemá žádný faktický efekt, ale ani se dobře nečte. Obsah jako takový možní zabírá čtvrtinu? Celého textu. A stále si stojím za tím, že Goethova báseň Prométheus je mnohem zajímavější čtení, nežli toto drama.