Ohně na planinách přehled
Šóhei Óoka
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22684/bmid_ohne-na-planinach-OL2-22684.jpg
4
86
86
Hrdinou románu Ohně na planinách je svobodník Tamura, nemocný tuberkulózou, kterého zapudila vlastní jednotka a odmítl polní lazaret, a tak je odsouzen k deprimující izolaci od světa lidí. Ponechán sobě samému protlouká se filipínskou džunglí v neustálém ohrožení života, s nepatrnou nadějí na záchranu. Šóhei Óoka v tomto psychologickém románu prozkoumává hranice lidství, líčí příběh člověka v mezní situaci, kterého hlad, samota a beznaděj přivedou na okraj šílenství. Ohně na planinách jsou jednou z nejpůsobivějších výpovědí o zrůdnosti války ve světové literatuře. Šóhei Óoka (1909–1983) je jedním z vůdčích představitelů první vlny tzv. japonské poválečné literatury, která přinesla protiválečné postoje, psychologickou metodu a snahu o realistické zachycení skutečnosti. Jeho tvorbu ovlivnily rozhodující měrou zážitky z filipínské fronty a z amerického zajateckého tábora. Jeho nejznámější román Ohně na planinách (Nobi), v Japonsku vyznamenaný literární cenou, vyšel v mnoha překladech a byl rovněž zfilmován.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ohně na planinách. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (15)
Bom dia literární rodino,
tak vám takle du po Budějovicích a koukám anitkvariát - no to jsou mi věci! Vlezu dovnitř, pám dobrej den bábo a ona pá dobrej mistře Palivo a já pám naval nějakej hit bábo a bába říká tady mistře a já pám kolik vočí a ona pá to je mistře samozřejmě zadarmo a já pám tak čus ty bábo jedna a ona pá ruku líbám služebníček a sex nechcete a já pám sorry jako, ale jsi stará jak titanik tak čus. True story.
Co mám povídat, knížku jsem vzal do ruky jen proto, že měla hezkej přebal, ale jak sem viděl asijskýho autora, vyvalily se na mě všechny ty traumata co sem s nima zažil. Jak slyším asijská literatura, hned si připadám jak Vilém Dafoe v Četě na kolenou na louce. Proto jsem ji taky nikdy moc nečeta! Ale tady musím odhodit všechny předsudky stranou. Mistr Oka hned na začátku zavalí silnej existencionalismus, kdy hlavní hrdina musí řešit, jestli umře tady nebo támhle, a já cejtil, že tu mám pořádnej materiál aspoň na pět kadění nebo dvě jízdy autobusem do Znojma. Knížka se pak slušně valí vpřed a sestává se vlastně z dvou položek - válečnej hnus a popis okolní přírody a cest. Přírodu jsem samozřejmě přeskakoval, protože kdybych kámo chtěl vidět stromy, tak se podívám z vokna ne? Si taky nečteš o hospodách když chceš jít do hospody ne?
Takže náš džaponec si to valí po filipínách a utrpení se pěkně nabaluje, dokud se nenabalí na takovej level, že jíst pijavice z mrtvol je vlastně ještě docela slušnej babica snack. Pak už nechceš. Kdyby tohle četla moje bábi, tak by asi vyzvracela i to co jedla v osmdesátkách. Tudíž já nemůžu jinak, než za pořádnou anti-válečnou nálož naložit 9/10.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ohně na planinách v seznamech
| v Přečtených | 108x |
| ve Čtenářské výzvě | 7x |
| v Doporučených | 8x |
| v Knihotéce | 72x |
| v Chystám se číst | 51x |
| v Chci si koupit | 10x |
| v dalších seznamech | 4x |
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) japonská literatura válka v Tichomoří vojáci Japonci protiválečná válečné romány
Být vyobcován z lidského společenství a takto o samotě uvržen v divočinu je pravděpodobně tou nejnezředěnější svobodou, jaké se vám může dostat. Není úniku, není komu co předstírat, není na co si hrát. Neúprosná, iluzí zbavená realita jíž Šóhei hledí do úst. Posledním pojítkem s příčetností je schopnost vnímat...krásu? Estetetika přírody coby poslední obranný val před její krutostí. V prehistorii snad i val první; nakolik je umění tím, co z lidí činí lidi? Také je mi otázkou, zda se Šóhei vůbec zbláznil, resp. co je normální? Žít opleten jemnou sítí smluvních jistot, drobných lží i konvenčních radostí, nebo stav, kdy jsem z nich zcela vytržen a stanu tváří v tvář děsivě prchavému, živočišnému tepu bytí?
Ohně na planinách jsou mimo to počinem skutečně protiválečným; obecně jsem na ten přívlastek lehce alergický. Většina tzv. protiválečné tvorby v sobě totiž vždy obsahuje faktor družnosti, neřkuli dobro-družnosti, pospolitosti, bratrství, udatnosti apod...tady je jen zmar, vše je v troskách, vše přestává platit a je jen co je. Jak se k tomu postavit, jak si uchovat...co vlastně? Bylo to "něco" vůbec doopravdy?
Za mě věčná škoda posledních dvou kapitol (SPOILER; byť samotná dobrovolnost blázince výborná je!) v nichž se Óoka pokouší o "vyšší" pointu jež nejapně kombinuje pojmy autority/nezbytnosti/nahodilosti a výsledek je, mírně řečeno, rozpačitý. Škoda.
Meditativní, kruté, hypnoticky lhostejně plynoucí a poeticky obrazné vyprávění...s nezvládnutou pointou.
4 ospale zakleté ****