Oko žraloka přehled

Marek Toman začínal jako slibný básník, poezii ale brzy opustil, což jsem mu, přiznávám, nikdy neodpustil. Což jistě není ideální, neboť: „Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele.“ Ano, kdysi jsme s Markem Tomanem bývali přáteli. Ale to už je hodně dávno.
Žralok je symbolem tvora nepřátelského. V duchu názorů žraloků jeví se mi být napsána kniha Marka Toman. Samá politika, velmi málo literatury. Takřka všechny postavy knihy jsou cynické a amorální, či alespoň pragmatické a konformní. Historické osobnosti jsou pojaty bulvárně znevažujícím způsobem – Julius Fučík, fotograf Robert Capa. A tak dál.
A především je to literárně ploché a kostrbaté, šedivé, frázovité, nevýrazné. Ale jistě, že jsou i horší knížky. Ale nějak si nemohu pomoci a měřím metrem talentu, který na počátku své literární dráhy autor nesporně měl.

11.01.2020

Román, nad nímž se tají dech; "kontrafaktuální" čili alternativní historie se tomu prý říká... Dějiny dvacátého století pohledem bastarda z Nuslí, který tvrdě platí za každý posun "na vyšší level", přestože každá volní situace působí více jako výsledek tlaku okolností či součást nevyhnutelného osudu než jako akt svobodné vůle. František Tůma, jehož předobrazem či inspirací měl být Jaroslav "Mirek" Klecan, zrádce zmiňovaný v Reportáži psané na oprátce, se ve třicátých letech přidává k trampskému hnutí, s kamarády odjede bojovat do Španělska, aby se po utajeném návratu do Protektorátu stal nejprve ilegálním odbojářem a "pobočníkem" Julia Fučíka, po zatčení pak konfidentem gestapa a po válce členem komunistické tajné policie, mimo jiné se zabývajícím trampským hnutím a nakonec likvidací osad čili "nelegálních staveb" (to se, mimochodem, v posledních letech začalo dít znovu, i když se na tom snad nepodílejí státní složky, ale samozvaní "ochránci přírody"; zdaleka to není jediná negativní věc, která se z minulosti vrací, respektive v průběhu dějin neustále opakuje - a nechci přemýšlet nad tím, co to zrovna teď znamená)... Román je mnohovrstevnatý a složitý, i když příběhově přehledný (neměla jsem problém identifikovat postavy, i když na poměrně dlouhou dobu mizely z děje); sluší mu nejednoznačnost, díky které nutí čtenáře neustále přemýšlet, nad tím, co je pravda, ověřitelný fakt, autorova licence či záměrná lež (vše je rámováno jako sdělování příběhu vypravěče, který je všechno, jen ne spolehlivý, tedy vedoucího skladu obkladaček, zvědavému brigádníkovi - "Tos nevěděl, mladej, co? No tak už to víš."), nad tím, nakolik rozeznatelné jsou životní křižovatky, za nimiž už nelze nic vrátit, jestli jsou osobní rozhodnutí opravdu osobní, co je vlastně podstatné, když záchrana života svého či druhých je v rozporu s vírou či ideologií, která však dříve či později zmizí v propadlišti dějin, do jaké míry funguje chuť moci, do jaké míry je únosná vina atd. Ale hlavně - je to obratně a naléhavě napsáno, jako napínavé dobrodružství, od něhož se neodtrhnete, jako román špionážní či politický... Forma inspirovaná možná barokními díly; tam, kde u Grimmelshausena Simplicius bloudí třicetiletou válkou, tady František Tůma tápe dvacátým stoletím... Nutno přečíst ještě jednou. A díky za doslov Petra Koury. P.S. A to víte, že v roce 2016 vyšlo v Torstu znovu kritické a komentované vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce?