Okouzlená duše 1 přehled

28.02.2025

(SPOILER) Introspektivní filozofický román o vášnivé Anettě, která pochází z majetné rodiny temperamentních Riviérů. Její osud se rozklíčovává se smrtí jejího otce - objeví jeho dopisy a zjistí, že malý svět, který s otcem budovali na vlnách inspirací a rozhovorů, byl částečně vybudován na iluzích. Aneta byla totiž přesvědčena díky těmto emocionálním poryvům, že otce zná (alespoň z velké části). Teď ale díky dopisům objevuje sestru - zprvu sokyni: Anetta svádí vnitřní boj o zbytky vzpomínek týkajících se otce, o kterých si myslela, že je má jen pro sebe. Přesto se však Sylva později stane nedílnou součástí jejího života. Sledujeme také první milostné pletky mladé ženy, které významně obrátí její život jinými směry. Zažívá také rozpor, neboť chce být milována, láska je v ní všudypřítomná a touží po blízkosti, kterou hledá ve všech okolo, zároveň nemůže přehlédnout egoismus a majetnictví mužů v jejím okolí (a také svou svobodomyslnost). Přesto se jí narodí syn, kterého se rozhodne vychovávat sama a se kterým má velice komplikovaný vztah.




Celkově kniha úžasně popisuje každodennosti s neskutečnou hloubkou, ukazuje různé perspektivy, například popisuje dění a názory ve společnosti a atmosféru v období první světové války. Jako sedmnáctiletému člověku mi kniha hodně promluvila do duše, Anetta je totiž hlavní postava, ke které nejspíš většina čtenářů ucítí sympatie a možná k ní dokonce bude vzhlížet nebo vnitřně ctít její hodnoty a snažit se některé z nich přebrat. Proto mě nutilo k zamyšlení popsané pouto s dítětem z jejího pohledu, bolesti, které kvůli němu zažívala. Také v části knihy, kde učila vesnické chlapce, mi otevřela nový pohled. Obecně to jak se učitelé a rodiče cítí, když jsou ve styku s námi, často přehlížíme. Děti dokážou vlastně být dost sobecké (a rodiče nejspíš také - ratolestmi chtějí obohatit svůj život a dát mu smysl - a možná je to moc jednoduše podáno, ale neříkejte, že to z části není pravda a vlastně přesně to Anetta udělala). Proto jsem Rollandovi za tyto pohledy, které nám poskytuje, velice vděčná. Rolland také dovedně pohlíží na svůj fiktivní svět pohledem postav, které mu snad ani nepatří, vyvíjí se poněkud volně a bez kostnaté kontroly autora, postavy proto vůbec nepůsobí nějak nuceně, strnule nebo kostrbatě, nýbrž naprosto přiozeně. Sám R.R. totiž na začátku píše, že se učí společně se svými postavami, a jeho láskyplný chápavý vztah k nim mě na konci díla dovedl k myšlence, zda-li nepozorovaně nekráčí v jejich (společném) světě vedle nich (možná více, než byl přítomen v tomto světě). Nechci takto usuzovat, o Rollandovi toho moc nevím, ale z jeho popisů jde cítit, že byl ve svých dějích hluboce ponořen, že jím opravdu žil (možná se však inspiroval i reálnými osobami, kdo ví). Zajímalo by mě, zda vedl s Anettou konverzace, zda jí našeptával, kudy jít, když byla bezradná ve slepých uličkách jejího intenzivního bytí. Je Romain Rolland Anettinou předtuchou a její neviditelnou pomocnou rukou - nejednou se totiž Anetta tak tak prodere spletitými chodbami fáta a lze jen těžko uvěřit, že to nebyla nějaká vyšší síla, která věřila v Anettiny záměry.
Postavy jsou podrobně zachyceny, člověk by věřil, že je zítra potká na ulici (to taky vysvětluje rozsah díla, popisy jsou opravdu rozsáhlé a dílo jako takové nemá příliš dějovosti - takže pokud pro vás těžší filozofické, až lehce spirituální čtení není zábavnou výzvou, zvažte zda nechcete svůj čas strávit nad jinou knihou). Také vložené myšlenkové pasáže jsou nesmírně nad věcí a také nad časem, vlastně jsem si nikdy nepředstavovala, že dospělá osoba by mi mohla být tak nesmírně blízká. Úžasná hra s epitetony a metaforami.

„Každý hýčká v sobě pevně v skrytu pět nebo šest malých nestvůr. A nepochlubí se jimi, netváří se, že je vidí, ale nemá nijak naspěch, aby se jich zbavil..."

„Kolik lidských tváří, které ve dne vypadají malátně a vzdálené a pod jejichž záclonou je každou noc sváděn prudký boj s duší."

R.R. nevyhnutelně musel odhalit část svých přesvědčení, anebo chtěl, abychom si to mysleli, abychom si mysleli, že je nám na dosah ruky. Netuším, zda by někdo dokázal nastrojit takovou opravdovost. Netuším. Každopádně je R.R. plný překvapení.

Čistě subjektivně...moje oblíbená pasáž byla, když se snažil Sylvin manžel Anettu jednoho větrného studeného podzimního dne políbit na kopci nad městem. Ne kvůli konfliktu postav, ale scéna byla tak skvěle popsána (hlavní roli zde hrály detaily popisu), že měl člověk pocit, že tam stojí mezi šípky a sleduje smějící se, zatím nic netušící, Anettu, její vlající hnědé vlasy a zmrzlé rudé uši. Jo a ještě pasáž, kdy potká muže (jméno si nevzpomenu), který umírá a chce naposled vidět přítele, do nějž je zamilovaný (spisovatel narozen 1866, je obdivuhodné, jak bez soudu popisuje příchylnost (sic nefyzickou) dvou mužů). Anetta najde druha, který smýšlí zčásti stejně jako ona. Bylo opravdu uspokojivé vidět tyto dva filozofy, kterým už život pár lekcí udělil. Bylo to, jako když do sebe zapadne puzzle, přestože byl vztah čistě platonický. Popsané cesty vlakem do Švýcarska, obětavost některých postav a risk, také trpělivost ve vztazích, čekání, až se propasti vyplní...to vše jsou vzpomínky a poučení z knihy, které mi už nikdo nikdy nevezme. Děkuju.

10.06.2022

Klasika