Okouzlená duše 1

28.02.2025

(SPOILER) Introspektivní filozofický román o vášnivé Anettě, která pochází z majetné rodiny temperamentních Riviérů. Její osud se rozklíčovává se smrtí jejího otce - objeví jeho dopisy a zjistí, že malý svět, který s otcem budovali na vlnách inspirací a rozhovorů, byl částečně vybudován na iluzích. Aneta byla totiž přesvědčena díky těmto emocionálním poryvům, že otce zná (alespoň z velké části). Teď ale díky dopisům objevuje sestru - zprvu sokyni: Anetta svádí vnitřní boj o zbytky vzpomínek týkajících se otce, o kterých si myslela, že je má jen pro sebe. Přesto se však Sylva později stane nedílnou součástí jejího života. Sledujeme také první milostné pletky mladé ženy, které významně obrátí její život jinými směry. Zažívá také rozpor, neboť chce být milována, láska je v ní všudypřítomná a touží po blízkosti, kterou hledá ve všech okolo, zároveň nemůže přehlédnout egoismus a majetnictví mužů v jejím okolí (a také svou svobodomyslnost). Přesto se jí narodí syn, kterého se rozhodne vychovávat sama a se kterým má velice komplikovaný vztah.




Celkově kniha úžasně popisuje každodennosti s neskutečnou hloubkou, ukazuje různé perspektivy, například popisuje dění a názory ve společnosti a atmosféru v období první světové války. Jako sedmnáctiletému člověku mi kniha hodně promluvila do duše, Anetta je totiž hlavní postava, ke které nejspíš většina čtenářů ucítí sympatie a možná k ní dokonce bude vzhlížet nebo vnitřně ctít její hodnoty a snažit se některé z nich přebrat. Proto mě nutilo k zamyšlení popsané pouto s dítětem z jejího pohledu, bolesti, které kvůli němu zažívala. Také v části knihy, kde učila vesnické chlapce, mi otevřela nový pohled. Obecně to jak se učitelé a rodiče cítí, když jsou ve styku s námi, často přehlížíme. Děti dokážou vlastně být dost sobecké (a rodiče nejspíš také - ratolestmi chtějí obohatit svůj život a dát mu smysl - a možná je to moc jednoduše podáno, ale neříkejte, že to z části není pravda a vlastně přesně to Anetta udělala). Proto jsem Rollandovi za tyto pohledy, které nám poskytuje, velice vděčná. Rolland také dovedně pohlíží na svůj fiktivní svět pohledem postav, které mu snad ani nepatří, vyvíjí se poněkud volně a bez kostnaté kontroly autora, postavy proto vůbec nepůsobí nějak nuceně, strnule nebo kostrbatě, nýbrž naprosto přiozeně. Sám R.R. totiž na začátku píše, že se učí společně se svými postavami, a jeho láskyplný chápavý vztah k nim mě na konci díla dovedl k myšlence, zda-li nepozorovaně nekráčí v jejich (společném) světě vedle nich (možná více, než byl přítomen v tomto světě). Nechci takto usuzovat, o Rollandovi toho moc nevím, ale z jeho popisů jde cítit, že byl ve svých dějích hluboce ponořen, že jím opravdu žil (možná se však inspiroval i reálnými osobami, kdo ví). Zajímalo by mě, zda vedl s Anettou konverzace, zda jí našeptával, kudy jít, když byla bezradná ve slepých uličkách jejího intenzivního bytí. Je Romain Rolland Anettinou předtuchou a její neviditelnou pomocnou rukou - nejednou se totiž Anetta tak tak prodere spletitými chodbami fáta a lze jen těžko uvěřit, že to nebyla nějaká vyšší síla, která věřila v Anettiny záměry.
Postavy jsou podrobně zachyceny, člověk by věřil, že je zítra potká na ulici (to taky vysvětluje rozsah díla, popisy jsou opravdu rozsáhlé a dílo jako takové nemá příliš dějovosti - takže pokud pro vás těžší filozofické, až lehce spirituální čtení není zábavnou výzvou, zvažte zda nechcete svůj čas strávit nad jinou knihou). Také vložené myšlenkové pasáže jsou nesmírně nad věcí a také nad časem, vlastně jsem si nikdy nepředstavovala, že dospělá osoba by mi mohla být tak nesmírně blízká. Úžasná hra s epitetony a metaforami.

„Každý hýčká v sobě pevně v skrytu pět nebo šest malých nestvůr. A nepochlubí se jimi, netváří se, že je vidí, ale nemá nijak naspěch, aby se jich zbavil..."

„Kolik lidských tváří, které ve dne vypadají malátně a vzdálené a pod jejichž záclonou je každou noc sváděn prudký boj s duší."

R.R. nevyhnutelně musel odhalit část svých přesvědčení, anebo chtěl, abychom si to mysleli, abychom si mysleli, že je nám na dosah ruky. Netuším, zda by někdo dokázal nastrojit takovou opravdovost. Netuším. Každopádně je R.R. plný překvapení.

Čistě subjektivně...moje oblíbená pasáž byla, když se snažil Sylvin manžel Anettu jednoho větrného studeného podzimního dne políbit na kopci nad městem. Ne kvůli konfliktu postav, ale scéna byla tak skvěle popsána (hlavní roli zde hrály detaily popisu), že měl člověk pocit, že tam stojí mezi šípky a sleduje smějící se, zatím nic netušící, Anettu, její vlající hnědé vlasy a zmrzlé rudé uši. Jo a ještě pasáž, kdy potká muže (jméno si nevzpomenu), který umírá a chce naposled vidět přítele, do nějž je zamilovaný (spisovatel narozen 1866, je obdivuhodné, jak bez soudu popisuje příchylnost (sic nefyzickou) dvou mužů). Anetta najde druha, který smýšlí zčásti stejně jako ona. Bylo opravdu uspokojivé vidět tyto dva filozofy, kterým už život pár lekcí udělil. Bylo to, jako když do sebe zapadne puzzle, přestože byl vztah čistě platonický. Popsané cesty vlakem do Švýcarska, obětavost některých postav a risk, také trpělivost ve vztazích, čekání, až se propasti vyplní...to vše jsou vzpomínky a poučení z knihy, které mi už nikdo nikdy nevezme. Děkuju.

10.06.2022

Klasika

19.01.2022

Četla jsem poprvé v době kdy mi bylo sedmnáct a hrozně to na mě zapůsobilo. Nyní po víc jak dvaceti letech se ke knize vracím a RR se mě svým kouzlem s neuvěřitelně silným vypravěčským nadáním dostává pod kůži ještě patrněji, je to hluboké, citlivé, lidské, je to krásné...5/5

18.08.2019

"Obyčajne sa rozprávajú životné príbehy. A to je omyl. Pravý život je život vnútorný."

Rollandov výrok, ktorý výstižne charakterizuje toto rozsiahle dielo. Očarená duša, podobne ako iné romány opisuje udalosti a osudy postáv, no robí to iným spôsobom, ako väčšina iných románov. Tam, kde iní autori venujú desiatky strán opisom, ktoré viac, či menej zdarilo privádzajú k životu prostredie, či vzhľad postáv, Rolland vkladá ich vnútorný obraz, ich duše, ich nikdy nekončiace vnútorné spytovanie, výčitky, predsudky, emócie, víry myšlienok, jednoducho to, čo vypĺňa mysle nás, ľudí, vedúcich každodenný zápas so životom (nech to v individuálnych prípadoch znamená čokoľvek). Nie je to to, čo u kníh prosto voláme "dobrá psychológia postáv", ale konkrétny proces ich myslenia. Na takéto niečo by si väčšina autorov netrúfla, pretože na to nestačí talent, na to treba skutočnú znalosť a pochopenie ľudského vnútra, duše.

Ak by som mal Rollandov štýl k niekomu prirovnať, najbližšie by bol asi Zweigov Amok, ikeď ani to nieje úplne presné prirovnanie. Zweigove poviedky sú skôr chirurgickým rozborom konkrétnych okamihov, kdežto Rolland vytvára na stovkách strán vnútorný obraz postáv, ktoré sa časom menia a mocne sa ovplyvňujú navzájom.

Román je však aj silným a komplexným obrazom doby, na ktorú nazriete aj z pohľadu náboženstva, politiky, či pohľadu triedne rozdielnych ľudí. A v neposlednej rade, je to román o boji nezabudnuteľnej hrdinky o nezávislosť.

Čítanie je to pomalšie, azda náročnejšie, je neustávajúcim prílevom myšlienok a názorov. Ale stojí za to a trpezlivého čitateľa odmení a obohatí.

21.07.2018

Dovolím si odcitovať z úvodu knihy:
"Švédska akadémia sa na zasadaní 8. novembra 1916 v súhlase s podmienkami závetu Alfreda Nobela, spísaného 27. novembra 1895, rozhodla udeliť tohoročnú Nobelovu cenu za literatúru Romainovi Rollandovi ako hold vznešenému idealizmu jeho literárnej tvorby, súcitu a pravde, s ktorými vytváral jednotlivé ľudské typy."

Cítim to rovnako a rovnako vzdávam autorovi hold. Pri každej knihe od neho. Aj pri tejto, pri dokonalej štúdii o ľudskej duši...
Očarená duša (a vôbec celé Rollandovo dielo) je pre mňa ako čítať vlastné dumky písané rukou iného. O to náročnejšie čítanie, pravda. Nijaký oddych od šumu v hlave... Ale zato jednota v pocitoch, vo vnímaní sveta a ľudí.
Nesmierne si vážim Romaina za to, k akému hlbokému poznaniu života došiel. Preto ma neprekvapuje, že popri opisoch poryvov chlapca, syna, milenca, otca... vie s ľahkosťou opísať život ženy ako dcéry, sestry, milenky, matky... a to všetko jej očami!
Je pre mňa dokonalým spisovateľom, vždy mi svojím silným rozprávaním s jednoznačným posolstvom a postavami, s ktorými sa nedá nestotožniť, rozochveje vnútro, očarí dušu a utvrdí ma v tom, čo je vo mne najlepšie.
Kiežby viac čitateľov objavilo jeho genialitu!
Teším sa na pokračovanie osudov Anety, Marka a Silvie.

04.10.2017

Nevím proč jsme se o této knize učili ve škole, ale asi jsem to nepochopila pro mě tam je moc filozofie, ale pravda je ta , že hrdinka měla odvahu jít proti společnosti bohatých lidí, proti konvencím i proti morálce- chtělo to sebrat odvahu mít nemanželské dítě, zrušit zasnoubení, a obejít konvence. Pokusím se dočíst i druhý díl, ale toto dílo asi bude mým nepřítelem.

27.06.2016

Kniha, která ve mě zanechala nesmazatelnou stopu ačkoliv nebo možná právě proto, že jsem ji četla v době dospívání.

02.10.2014

Neuvěřitelně hluboký vhled do lidské duše s ještě neuvěřitelnějším faktem, že nahlížíme skrze autora do duše ženy. A nejen to, kniha jde mohem dál, autor nám ukazuje nebývalý nadhled nad lidskou existencí. Z knihy cítíme moudrost a znalost života prostého předsudků. Nahlížíme zde na vše nikoliv z pohledu vlastních postav, ale přímo z autorova pohledu, který komentuje příčiny chování a myšlení, emoce a touhy, přání a činy. Dokazuje nám, jak mnoho jsme v zajetí vlastních iluzí, přetvářky a lží a jak málo se tomu snažíme uniknout. A zároveň však netvrdí, že je to špatné, nekritizuje slepotu a nevynáší nad nikým konečný ortel. Naopak v tom všem díky němu spatřujeme lidskou přirozenost a nezměnitelnost.

Je to kniha nesmírně bohatá na myšlenky a moudrost a kdybych bral onu jedinou knihu na pomyslný pustý ostrov, tak ač bych tam postrádal samozřejmě mnohé další, bral bych Okouzlenou duši...

Navzdory celému svému komentáři se ale domnívám, že si kniha najde jen velmi úzký okruh čtenářů, kteří ji budou velebit. Neodvážil bych se ji jen tak někomu doporučovat...