Oresteia přehled

Agamemnon je upřímně hra dost nezajímavá a nudná. Je složena vlastně zásadně z delších proklamovaných monologů, které nemají tendenci hru posouvat dál. Naopak retrospektivně se vracejí k homérským příběhům a snaží se nám vyprávěním ukázat jak to vlastně všechno skončilo. Toto přiblížení se Homérovi pak čtenáři přirozeně nedává možnost nemyslet i na chytrého Odyssea a jeho návrat domů, shledání s věrnou Penelopou. Ta na Odyssea, požehnaného, čekala věrně až do šťastného shledání. Agamemnon takové štěstí neměl. Tragédie hry dost dobře možná pramení právě z tohoto kontrastu. Z ničeho jiného totiž nemá prakticky možnost pramenit.

Abych nebyl zlý, dlouhé monology jsou přirozeným prvkem řecké tragédie, který už tak Aischylos svým druhým hercem dost narušoval. Ale moderními divákovi to zkrátka vyhovovat nemůže, hra je tak plochou, nedynamickou. Tím pak více, že postrádá řádnou psychologii postav, se kterou přichází až Sofokles, ba dokonce spíše Eurípidés.

Ve hře se opět objevuje proroctví, Kassandra prorokuje a jak už to u řeckých proroctví bývá, to se i splní. A v konci se objevuje další proroctví, které se opět naplní, akorát až v druhé hře. Dále za povšimnutí možná stojí morální pozice hry. Agamemnon (kterého musí nutně nesnášet každý kdo kdy četl Iliadu a vlastně i každý kdo četl tuto hru, protože ten člověk je prostě upřímně nesympatický), je řeckým hrdinou, který miluje svůj lid a splňuje požadavky areté. Nu a je zavražděn. Pro cit? Slabost. Ano, morální kritéria dobra a zla, či lépe správného a špatného se neliší pouze od člověka k člověku, ale také od národa k národu a tím více od věku k věku. A souhlasím s Julianou, pravdou je, že se soudobý čtenář sblíží spíše s Klytaimestrou, než s Agamemnonem. Podívejme se na Iliadu, také se spíše sblížíme s Hektorem, než s Agamemnonem a Achylem. Ten pohled je zkrátka zcela jiný a axiomy oblíbenosti jsou stanoveny pevně, ač se nám to líbit nemusí.

Oběť na hrobě se nese v zásadě na stejném principu proklamovaných monologů, dialogy jsou spíše výjimkou. Samozřejmě to není překvapivé, ale otravné to je a tak se to hodí zdůraznit. Tato forma z hry vycucává (velice efektivně) veškeré emoce, takž shledání Oresta s Elektrou působilo tak dřevnatě, až je to nepěkné. Ale v určitém bodě to opět ukazuje jistou zvrácenou morálku antických Řeků – děti netruchlí nad tím, že otec zemřel, to je jim takřka ukradené, jediný problém je ve způsobu smrti. Oni mu tam skoro vyčítají, že zemřel tak jak zemřel. „(Kéž bys byl pod Trojou,/ otče, některým z Lyčanů/ sklán býval kopím válečníka!/ Pak v dáli hrob navršený měl bys,/ jejž rod jako břímě/ by nést snadno mohl./ Tím jméno bys potomkům dobré/ jak doma, tak venku získal,/ vážnost nám zjednal všude!)“

Musím ovšem objektivně připustit, že se ve hře dají najít nádherné metafory. Ta s hadem je, myslím, velice pěkná, později Gorgona… Jistě ta hra má umělecké kvality a to velké, ovšem, jak jsem již říkal, pohled soudobého čtenáře je může spíše ponížit.

Jestli se v Agamemnonovi objevila dvě proroctví a celá Oběť na hrobě se nese v duchu naplnění druhého z nich, symbol proroctví ve třetí hře musí nutně vyvstat nejsilněji – první promluvivší postava je slavná Pýthie!

Musím říct, že poslední díl na mne působí obecně nejlépe. Nejenže má skvělou atmosféru z povahy Sboru, monology se více blíží k dialogům než v předešlých hrách, ale hlavně… Takhle, já studuji práva. Soud je cosi co mne mimořádně přitahuje a mám to z celé duše rád. A hele, Athéna soudkyní, sbor soudců, vlastně porota. Obžalovaný Orestes a obžaloba, vlastně takové „božské zastupitelství“ erínye… To je lahoda. Coby svědek navíc Apollon. Však to je perfektní!

Další, spíše komická, záležitost je, když se bohové (jmenovitě pak Apollon) dovolávají… no… fatalismu. Předurčení, nebo zkrátka vyšší vůle. Pravil tak Zeus, co lze s tím udělat? No vskutku, co? Ono to tedy obecně vypadá skoro tak, že Zeus je vlastně omnipotentním bohem (prozaicky proto, že je schopen každému dalšímu bohu namlátit do úst), kolem kterého pobíhá banda rozhádaných dětiček, tyto jej však musí vždy a ve všem poslechnout, ať se hádají sbevíc. Jak nám ukázala Iliada, jediný způsob jak donutit Dia změnit svou vůli, je být nejotravnější dítě po dost dlouhou dobu. Není to… rozkošné?

A tady je čas to zapíchnout. Přečtu si patrně Élektru Sofoklovu, i Euripidovu, myslím, že by mohlo být zajímavé srovnávat tyto tři dramatiky na téže hře. Zatím mohu říct toliko, že se jistě jedná o zajímavý mýtus a Aischylovo provedení má mnohé literární kvality, ale provedení, pravidla takřka nejstarší podoby řeckého dramatu, mne zkrátka nudilo a nenadchlo.

A mimochodem: „Je po mně! Běda, óóó!“… hah