Oslobodenie zvierat přehled

24.03.2024

Ať už na filosofické dílo Petera Singera máme jakýkoli názor, nelze popřít, že patří k nejvýznamnějším příspěvkům v novodobé etice. O „Osvobození zvířat“ slýchám od bakaláře po doktorát, a to napříč obory a fakultami. Vzpomínám si, jak etika tohoto myslitele vyburcovala k diskusi Velkou aulu plnou studentů, kteří předtím nerušeně prospali všechno od Huma po Hegela; Singer je probudil se spolehlivostí granátu. Pokud jde o mě, v prváku na bakaláři jsem rozčilením nad logickými chybami v argumentaci nedokázala z „Osvobození“ dočíst ani první kapitolu. Teprve jako doktorand jsem ji otevřela znovu, tentokrát po přednášce o experimentech na zvířatech. A líbila se mi, byť s obzvlášť užvaněnými vyhradami (pardon!).

Australský filosof psal „Osvobození“ jako pokus racionálně dokázat, že pokud si mají být v právech (zejm. v právu netrpět) rovny lidské bytosti bez výjimky, musíme tato práva rozšířit rovněž na zvířata. Nelze totiž stanovit kritérium, na základě kterého by byli předmětem etiky všichni lidé včetně deficitních jedinců a zároveň žádné zvíře. Pro Singera je předpokladem rovnosti schopnost trpět či zakoušet blaho. Proto člověk nemá přednost před (řekněme) prasetem; myslet si opak pro autora znamená obdobu rasismu. Kritika antropocentrismu tvoří rámec knihy. Do něj umisťuje dvě kazuistikami přetékající sondy do laboratoří a (velko)chovů.

Zásadní nedostatek knihy vidím v tom, že Singer sice považuje svoji etiku za racionalistickou a své morální závěry (mj. vegetariánství) za nutné, přitom však pracuje se stěžejní kategorií rovnosti jako s postulátem. Dokazuje toliko, že se rovnost vztahuje i na zvířata – nikoli to, že existuje. Jelikož jsme podle Singera feministé, abolicionisté a antirasisté, musíme nezvratně logicky bojovat také za němé tváře. Jako by si neuvědomoval, že egalité není faktem, nýbrž hodnotou. Žije ve fiktivním světě, kde se ideovou monokulturou stalo americké osvícenství. Přitom však nepíše někdy na fukuyamovském „konci dějin“, nýbrž v roce 1975 (před pádem Východního bloku, navíc na začátku 70. let ještě v Evropě fungují tři semifašistické režimy). „Ve vztahu ke zvířatům jsme [zatím] všichni nacisté,“ cituje svého soukmenovce a jmenovce Isaaka Bashevishe Singera. Opravdu neví, že nejpřísnější zákony na ochranu zvířat měla Třetí říše, nebo jen neodolal příležitosti přirovnat k nacistům oponenty své etiky? Zkrátka: předpoklad lidské rovnosti ne všichni sdílejí a nemusí být východiskem morálního vztahu ke zvířatům. Jejich ochrana by měla být otázkou elementárního svědomí, nikoli toho, jestli naše ideologie koření ve Francouzské revoluci, nebo ne.

Nejen hodnotově, i geograficky je kniha úzce vymezena – anglosférou, zejména Spojenými státy. Má to opodstatnění, protože z hlediska ochrany zvířat si USA vedou nejhůř. Zdá se však, že za autorovou neochotou čerpat příklady i odjinud (až na dva experimenty z Izraele a Indie) stojí hlavně jeho neznalost cizích jazyků a kultur. O civilizacích mimoevropských nehodlá psát vůbec, ačkoli jsou prý „nadřazeny evropské, alespoň co se týče přístupu ke zvířatům“. To bezpochyby platí o buddhistickém světě, oproti tomu třeba konfuciánská/komunistická Čína tíhne k antropocentrismu ještě víc než judeo-křesťanský/liberální Západ. S tím souvisí další problém: zvířata byla historicky nejlépe chráněna v absolutistických režimech (v Indii králů Ašóky a Harši a v Japonsku šóguna Cunajošiho Tokugawy, ponecháme-li stranou nacistické Německo). Singer však očekává změnu v zacházení se zvířaty demokratickou cestou a přirovnává zvířecí otázku k té černošské. Taková paralela moc nefunguje: abolicionismus v USA nakonec neprosadil morální pokrok voličů, nýbrž až teror občanské války – protože otrocká práce, stejně jako vykořisťování zvířat, představovala ekonomický faktor.

Nedostatečně inkluzivní mi Singerovo myšlení připadá i z hlediska toho, koho do etiky zahrnuje. U rostlin nepředpokládá schopnost cítit bolest, mj. proto, že před ní nemohou utéct. (Pravda. Mohou však na ohrožení reagovat jinak, např. tím, že začnou vylučovat jed jako akácie.) Ve skutečnosti víme velmi málo o vědomí jiných částí přírody, než jsou živočichové. U Singera musí objekt trpět nebo zakoušet blaho, aby měl nějaké zájmy, tudíž práva. Zájmy však nepochybně mají i sedimenty jako jíly (např. rozrůstat se a odolávat zvětrávání); ostatně o jílech se dnes někdy hovoří jako o objektech biologické evoluce. Souhlasím tedy s předmluvou Erazima Koháka, že rozšířit etiku o zvířata je nutné, nikoli však dostatečné.

Přesto tleskám. Singer není prvním ani nejradikálnějším filosofem, jenž svou knihou vystoupil za práva zvířat (přinejmenším ve druhé kategorii jistě drží prvenství „Obžaloba člověka“ od Sávitrí Déví). Ale udělal to – a důsledně. Asi třetina knihy se zabývá kamenem úrazu většiny lidí, kteří se považují za „milovníky zvířat“: neochotou přestat je držet v nevyhovujících podmínkách, zabíjet a konzumovat. A nezůstává u slov: na svém statku zachraňuje zvířata určená na jatka. :)

Od II. vydání jeho knihy se počet slepic chovaných v USA v klecích, kde se nemohou ani pohnout, zvýšil z 90 na 94 %. Jako doktorand přírodovědecké fakulty každý týden slyším o obzvlášť brutálním a zbytečném experimentu (kupříkladu za jak dlouho se udusí rejsek) provedeném jen proto, aby někdo vykázal publikační činnost. („Zrovna čtu v Singerovi,“ řekla jsem vyučujícímu vědecké etiky, „o experimentech jedné americké univerzity s LSD na slonech spoutaných řetězy a jsem moc ráda, že u nás na fakultě se až tak příšerné věci nedělají.“ – „Myslíš?“ opáčil. „Chceš slyšet, co se děje ve sklepení pod parazitologií?“) V takové situaci je třeba mít na paměti, že je možné říci i „ne“, a proto si Singera cením. I navzdory logickým chybám, do kterých se zaplétá v důsledku snahy racionalizovat egalité. Řečeno s Nietzschem: vytvořit etiku je právě tak snadné, jako je těžké ji zdůvodnit.

Peter Singer patří k poměrně radikálním filozofům etikům, u kterých často „vidíme že je na jejich radikálních tvrzeních něco špatně, ale nedaří se nám přijít na to co“, jak řekl jeden nejmenovaný profesor. Pravda, v kontextu eseje „Famine, Affluence, and Morality“, u níž marně přemýšlím kde ji okomentovat, třeba poprvé napíšu komentář přímo k autorovi. Kniha Osvobození zvířat se zdá jistě dost podobná. Mimochodem, podle výše zmíněné eseje nejste nemorální člověk jen když spapáte zviřátko, jak naznačuje tato kniha, ale rovněž pokud jste si, dejme tomu, dneska koupili kávu, nebo nakrásně jeli do práce autobusem, nota bene autem, když jste mohli jet na kole.

Pan Singer v této knize poměrně zdlouhavě popisuje experimenty prováděné na zvířatech a metody velkochovu, aby následně vyvracel nárok na panství člověka nad zvířaty a obhajoval vegetariánství. A upřímně, nemám proti tomu takřka nic.

Myslím, třeba jsem optimista, kdo ví, že je dnes více méně běžný postoj, že bychom do opiček neměli pouštět elektrický proud, či je ozařovat, že zvířata by před porážkou neměla být týrána a mučena a na tom, že je někdo vegetarián také nikdo neshledává kdovíjak zarážejícím. Kdo si myslí opak, je většinou společensky degradován na úroveň buď sociopata, nebo idiota. Nedávno jsem ostatně takovou osobu potkal a… upřímně mi to vyrazilo dech. Pozor, jednalo se o první takovou osobu co jsem potkal. Tím netvrdím, že by brutální chovatelské praktiky skončily, jen tvrdím, že je morální postoj většiny, stejně jako legislativa, rapidně omezují. Zapněte si Novu a pokaždé když se odhalí další farma s těmi nejnechutnějšími metodami, Lucka Borhyová se do té kamery podívá obzvláště přísně. Dokonce se mi zdá, že není nemožné, aby, možná ne v našich životech, ale v životech našich dětí, či vnoučat možná, došlo k legislativnímu zákazu prodeje masa. (Velká fantasie? Možná máte pravdu, nevím.) Já, ač rozhodně ne vegetarián, bych proti tomu nic zásadně nenamítal. Ale to neznamená, že pan Singer má pravdu absolutně ve všem, že s ním nelze vést polemiku a že případná veganská společnost by neměla… jeden neblahý potenciální dopad.

Zastavím se například u toho že bychom zvířátkům neměli ubližovat, protože měřítkem míry ohleduplnosti by měla být schopnost cítit bolest, ne schopnost si ji uvědomit, intelektuálně ji pojmout. Ale to může mít dvě zavádějící implikace. U obzvláště malých zvířátek je problém takový – když seknu do některých typů rostlin, tyto se stáhnou, mechanickou reakcí se jejich struktura pokusí omezit škodu. To není bolest, ale u drobných živočichů s nedostatečně vyvinutým nervovým systémem jejich vnímání bolesti od této mechanické reflexivní reakce prakticky nerozpoznáme. Buď tedy začneme brát v potaz schopnost uvědomění si bolesti, nebo veškeré reflexivní reakce a to nakrásně povede k zápovědi pojídání rostlin. Opět, možná nemám pravdu, ale…

Další problém je takový – pokud je měřítkem bolest, stačí nám přichystat zvířatům poměrně kvalitní život ve velkém výběhu (nepopírám, že tím produkci extrémně snížit, ale upřímně, koho to sere) a před utracením jim píchnout anestetika. Požírání kraviček tak může vesele pokračovat aniž by tyto cítily bolest.

Ještě jedna věc by mohla patrně stát za povšimnutí – autor o ni buď ví a záměrně ji nezmiňuje, nebo ho to nenapadlo, čemuž nevěřím. Zviřátkům v jejich životech jsme schopni přichystat různá dílčí pekla, ač se tato tendence, což mi nevymluvíte, snižuje, ale stále jim, alespoň přechodně, dopřáváme jedno – život. To by jim Singer chtěl upřít, alespoň tu trochu života co jim dáváme. Co tím myslím? Hospodářská zviřítka, prasata, krávy a drůbež atd., jsou extrémně (a nepopírám, extrémně odporně) vyšlechtěna do té míry, že jejich přežití ve volné přírodě je fyzicky nemožné. V okamžiku, kdy by přestala být užitečná pro průmysl, jejich existence by přestala být potřebná, tím tedy nutná, stala by se naopak obtížnou a zbytečnou. Jejich chov by ustal. Tedy, autor by rád postupné vraždění nahradil genocidou. Je, samozřejmě, na vás posoudit co je lepší, já se k tomu nevyjádřím. Ale když to dotáhnu ad absurdum, autor navrhuje ekvivalent řešení rasismu tím, že pozabíjíme všechny černochy. Mohlo by se namítnout, rasismus ničíme tím, že jeho oběti (dané skupiny) integrujeme zpět do společnosti. Ale pozor, očividně je tu rozdíl a to právě v míře inteligence a uvědomění si. Člověk (oběť) si mže uvědomit že a proč trpí a může aktivně (spolu)pracovat na nápravě, může například hovořit o svém snu, kde si jeho děti hrají s bělochy a tak podobně. To zviřátko, bohužel, nemůže. A takový černoch v průběhu jeho zotročení nedoznal fyziologické proměny, alespoň ne trvalé, když tak pouze iluzorní a klamavé (snížené průměrné IQ, ovšem pouze přechodně, jelikož se mu kvůli špatným sociálním podmínkám zamezilo ke vzdělání), což u zvířat opět není pravda. Lidstvo po staletí pracovalo na tom, aby je fyzicky zlikvidovalo (a měli bychom se za to stydět, neobhajuji to) a fakticky jim znemožnilo návrat do přírody. Tedy, hospodářská zvěř buď bude žít v porobě, pod naším útlakem, nebo žít nebude. Je mi líto, ale je to, alespoň tedy nejspíš, tak. Nedaří se mi přijít na to, jak by to bylo možné jinak.