Ostrov ztracených vzpomínek přehled

06.08.2024

("Netušila jsem, že knihy tak dobře hoří. Ale stejně bude pěkně dlouho trvat, než zaniknou všechna ta slova na stránkách, viď?")

Opravdu hodně čtivá kniha, která má sice svoje dost specifické tempo, ale naladila jsem se na něj poměrně rychle, takže za mě spokojenost. A co zbytek příběhu? Hmm, přemýšlela jsem, jak to napsat, abych toho zbytečně neřekla moc.

(No, tak snad se mi to povedlo...)

Moc se mi líbil ten základ samotného příběhu. Prostě postupně v čase mizí různé věci. Nejenom ze světa, ale též z našich myslí. No, ze světa...nejsložitější jsou vždy příběhy odehrávající se na ostrovech, kde lidé neví, co se děje venku. Proto je to tak snadné. Prostě se ráno rozhlásí, co ten den zmizí, večer se s věcmi každý rozloučí. A život jde dál. Pokud nemáte tu smůlu (?) a vaše mysl, duše srdce to odmítají. Ale bez obav! Tajná policie se o všechno a všechny postará!

Jak jde ten příběh dál a je poznat, co chce doopravdy říct, samozřejmě je otázka, kdy tohle skončí. A kam až tohle může vést. Ano, pokud zmizí ptáci nebo klobouky, tak to nějak vyřešit jde. Říkame si. Prostě si lidé najdou jinou práci a to lépe, když se tyhle drobné ztráty nadějí přímo nám samotným. Vždycky je lepší mlčet, když tu kulku za nás chytne někdo jiný. Navíc, když mi samotní nemáme tohle "prokletí", kdy si věci stále pamatujeme. Možná proto je příjemné, že právě hlavní hrdinka není ta, která si věci pamatuje. Přiznám se, to mi udělalo radost. Díky tomu vznikají dost zájímavé situace, když je pozorováno a z její strany komentováno mizení věcí, bez kterých by zvládla žít. A když má zmizet něco, co je jejímu životu nesmírně drahé.

Během čtení celé knihy v kombinaci čtení rukopisu jsem to všechno cítila, jako kdybych tam byla. Opravdu jsem byla vtažená. Konec byl pouze třešničkou na dortu, která mi sedla. A seděla i do příběhu. Přeci jen, ona tam padne ta zmínka.

Navíc je fajn, že si to čtenář může přebrat i tak trochu po svém. Co si myslí, že mu ten příběh dal, co mu chtěl říct a jak ho chápe. Takže proto moje spokojenost :)

("Však si rychle zvykneme. Ze začátku to možná nepůjde tak snadno, ale není to přece poprvé. Nakonec si na pocit z nového prázdna zvykneme.")

V komentářích jsem četla: čekala jsem, že to bude o kritice totality, ale ono to bylo o paměti a vzpomínkách. Ráda bych připomněla, že o tom je právě totalita. Vzít nám naše myšlenky a vzpomínky. A ideálně je předělat na to, co vyhovuje právě jim. Mmch, na to odkazuje právě ten jeden citát. A přišlo mi, že to nepochopilo asi víc čtenářů. Nechápejte mě vůbec špatně, ale: tahle kniha vás nutí o dost věcech přemýšlet a možná právě i těmi odkazy (pokud je tam nenajdete, jsou v doslovu) do jiných děl...možná to prostě není chyba autorky, ale čtenáře, který podobné knihy ještě nečetl. Jinak opravdu nechápu důvod, proč v tom něco nešlo nepochopit. Prostě mi to v jiné variantě nedává smysl...

30.03.2024

Byla to moje první japonská literatura a ten styl přesně odpovídal mým představám. Jako když plyne voda. Voda plynula a já se skoro celou knížku neuměla zorientovat, kam to směřuje. Až ten konec!
Nesu si z ní i pro mě aktuální poselství - nezakrnět.
Trochu mi v některých slovech vadil překlad - byly to pěsti na oko. A taky některé posloupnosti nedávaly smysl, autorka si ohýbala detaily, kam se jí zrovna hodilo.
Dál mě to nenakoplo, ale brouka v hlavě k tématu mám. A líbil se mi děda, i když to s ním bylo předvídatelné.