Paměť větru přehled

13.06.2023

Hatirlamak - to je turecké slovo .... vzpomenout si ....

O to se snaží v této knize starý veterán Ahmed, do jehož snů se promítá arménská genocida ....

A také vzpomínka na jednu dívku - do níž se zamiloval - Araxii...

Autor zde zobrazuje hrůzy pochodu smrti z vesničky pod Kavkazem až do syrského Aleppa - příběh o zapomínání i vzpomínání - o lásce, pochopení a odpuštění ....

..... kdo nás rozděluje ? Alláh či Bůh ? Válka či deportace ? Z toho se rodí odloučení .....

Smutný a krutý příběh , se kterým nás autor s arménskými kořeny seznámil ....

30.10.2018

Téma genocidy a toho, co je schopen způsobit člověk člověku, máme všichni načteno hlavně prostřednictvím knih o holocaustu, druhé, případně první světové válce, k tomu jsme sem tam četli/viděli film o genocidách v Africe... Osobně jsem ale nikdy nenarazila na dílo o genocidě Arménů - tedy ne, že bych bývala aktivně hledala, spíš chci říct, že to není téma tak často se nabízející v regálech knihkupectví. Ovšem jedna návštěva Levných knih mi přihrála do cesty asi za dvacku knížku Paměť větru - a jsem za to moc ráda.
Kniha je psána stylem prolínání se dvou časových pásem - dávné minulosti, tedy mládí hlavní postavy, kdy byl účastníkem genocidy, a současnosti, kdy už coby víc než devadesátiletý vzpomíná. Respektive se mu chtě nechtě vrací vzpomínky ve snech, ačkoliv jeho mysl je už dávno vytěsnila a on se tak rozpomíná a prožívá si to všechno jakoby znovu...
Zajímavý kontrast mezi chladnou atmosférou "tady a teď", takovou bezcitnou, vše podpořeno nemocničním prostředím, kde se značná část těchto pasáží odehrává, a pasážemi navracejícími minulost, které jsou naopak velmi emotivní, plné podrobných popisků vůní, zápachů, zvuků... Až máte pocit, že to dávno odnesené časem, byť to bylo děsivé a špatné, byl skutečný život. A to nynější, v teple pokoje, někdy nemocničního, s hrnkem čaje a dekou přes nohy, vlastně není až tak tím, co by si člověk zvolil, protože to není žití.
Právě kontrast mezi životností pasáží z minulosti a jistá neosobnost aktuálních momentů někdy způsobovala, že jsem chtěla současnost rychle "přelítnout", abych už zase byla s hlavním "hrdinou" ve snu, kdy se vrací do minulosti. Někdo by pasáže ze současnosti možná považoval za nudnější, slabší, i já měla někdy takové pocity, ale čím blíž je člověk konci knihy, respektive čím se vzdaluje jejímu začátku, přijímá to střídání jako potřebné k vyznění příběhu tak, jak vyznít měl. Právě to dělá nakonec knihu jedinečnou.
* Čas se prosmykne jako vítr, devadesát let, a na konci je zmatek, stejně jako na začátku. A co prostředek - dlouhý a jednotvárný prostředek? Práce, zaopatřování. Formování. Tolik se promarní.
* Největší krutost je lhostejnost.
* Pokaždé, když si na něco vzpomeneme, nepatrně pozměníme věc, na niž vzpomínáme.