Paměti finského maršála přehled

21.08.2024

Skvelý balans medzi množstvom detailov a pútavosťou textu. Prekvapujúco ma, viac ako podrobné opisy vývoja bojov v Zimnej a Pokračovacej vojne, bavili presahy situácie vo Fínsku do medzinárodnej politiky (diplomacia) a situácie na ďalších frontách WWII. Najmä rôzne úvahy typu „čo by bolo, keby“ – napríklad, či by si Hitler trúfol zaútočiť na Sovietsky zväz, keby sa predtým v Zimnej vojne neprejavila slabosť sovietskej armády; alebo či by Hitler zaútočil na Nórsko, ak by Sovieti dovolili vytvoriť škandinávskym krajinám alianciu.

Páčilo sa mi aj zhrnutie chýb sovietskej armády a fínskej (ne)pripravenosti pred vojnou (politika úspor). Po bitke je každý maršálom, ale tak postoj Švédska pekne ukazuje, aká tenká je hranica medzi pacifizmom a alibizmom.

V čase písania mal Mannerheim po 80-tke, a tak tu vyvstáva otázka nakoľko mu jeho pamäť umožnila vierohodne opísať všetky detaily svojho života. Ale to je problém všetkých kníh podobného typu. Moja jediná drobná výhrada preto smeruje k mapkám, ktoré neboli úplne prehľadné. Ale beriem to tak, že toto je memoárová literatúra, nie kniha o vojenstve, tak môžme byť radi aspoň za nejaké mapy.

„... svoboda národa, pokud má být zamýšlena jako trvalá, musí být vykoupena jeho vlastním úsilím, jeho vlastním utrpením a krví jeho vlastních synu.“

9/10

05.03.2024

Pokud jde o podrobnosti o knize, asi napíšu těžko něco jiného, než níže Jadran, možná bych byl méně příkrý k hodnocení "vysvětlovacího" úvodu, občas po takové knize sáhne i někdo, kdo příliš informován není, trocha obecných informací tedy nemusí být nutně na škodu. Jako u jiných obdobných knih je třeba brát takové úvody psané po desítkách let od popisovaných dějů s rezervou s přihlédnutím k tomu, že se dotyčná osoba událostí nezúčastnila a není tak schopna plně posoudit nutnost v hektických podmínkách aktivně reagovat. Po bitvě je každý generál. Jako u jakéhokoli jiného popisu boje je jasné, že k excesům nutně dochází na obou stranách konfliktu, kdy si často "hrdinové" vyřizují účty, často pak ti, kteří za krizové situace spolupracovali s protistranou a krutostí se snaží zakrýt svoji dřívější nedostatečnou odvahu.

Z mého hodnocení je zřejmé, že bych kladně posuzoval spíše postup Finů, na které si SSSR troufl proto, že se cítil být pevný v kramflecích, a myslel si, že tím ukojí svou bezmeznou touhou po zotročování okolních států a jejich obyvatel a současně při své malosti a komplexu méněcennosti a obav z každého za všech okolností všem ukáže, jak je třeba jej brát vážně. Nakonec k danému kroku se odhodlal až poté, co si zajistil volné ruce dohodou s Německem. Třebaže to poněkud vybočuje z kontextu komentáře k právě hodnocené knize, i zde popisovaný postup jen potvrzuje opakovaně se v jiných knihách vyskytující informace o povaze Ruska/SSSR a jeho vedení a neustále přítomného pocitu ohrožení, které je třeba domněle minimalizovat agresí vůči druhým. K tomu je nejen vhodné, ale přímo nutné doporučit knihu od Richarda Pipese Rusko za starého režimu, jak opakovaně činím i jinde. V každém případě je i z této knihy patrné, že uvedený státní útvar bez ohledu na jeho název se svým přístupem ke druhým nemění a jakékoli vybočení z uvedené agresivity je spíše excesivní a krátkodobé.

Obecně v kontextu situace třicátých let, uzavření paktu Molotov - Ribbentrop, následné Zimní válce, k níž doporučuji pro více podrobností knihu od Carla van Dyka se stejným názvem, nelze než do jisté míry chápat nikoli negativní postoj Finska k dílčí pomoci Německa. Je celkem jasné, že s jídlem roste chuť a po roce 1940 by nezůstalo pouze u odstoupení pásu Karélie a pronájmu Hanka. Postoj Finů lze charakterizovat spojením "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem". Finsko tak pouze zčásti využilo možnost, kterou si pro svůj postup na Západě a do Polska zajistilo Německo se SSSR, resp. pro svoje zájmy a klid na náš úkor Velká Británie a Francie v Mnichově.

Jak uvedl Jadran, západní země se zjevně z uvedené situace a přístupu SSSR/Ruska zcela nepoučily a opakují obdobný pasivní přístup i v současnosti, jakkoli je zřejmé, že takový již v minulosti selhal. Na rozdíl od Zimní války nebo Pokračovací války, jak ji nazývá autor knihy, však na Ukrajině ještě není natolik pozdě, aby konečně nedostal agresor přes prsty. K tomu nemohu než odkázat na citát Richarda Nixona uvedený v knize Umění politické strategie od Henryho Kissingera (s. 181) - "Za politiku prováděnou polovičatě či váhavě zaplatíte stejnou cenu jako v případě, kdy ji provedete náležitě a s přesvědčením."

Nižší hodnocení knize dávám nikoli kvůli autorovi samému, jako kvůli uváděnému zestručnění knihy, která na mě díky tomu místy působí poněkud útržkovitě a ne zcela kompaktně. Jistě je to dáno i tím, že autor není spisovatel a jeho hlavní kvalifikace tkví někde jinde. Nelze proto knihu srovnávat s Druhou světovou válkou Winstona Churchilla. Živější se kniha stává až u popisu bojů a s nimi souvisejících dějů.