-

Carl Gustav Emil Mannerheim

Přidat do oblíbených Koupit knihy

finská, 1867 - 1951

Nové komentáře u knih Carl Gustav Emil Mannerheim

Paměti finského maršála Paměti finského maršála

„Skvelý balans medzi množstvom detailov a pútavosťou textu. Prekvapujúco ma, viac ako podrobné opisy vývoja bojov v Zimnej a Pokračovacej vojne, bavili presahy situácie vo Fínsku do medzinárodnej politiky (diplomacia) a situácie na ďalších frontách WWII. Najmä rôzne úvahy typu „čo by bolo, keby“ – napríklad, či by si Hitler trúfol zaútočiť na Sovietsky zväz, keby sa predtým v Zimnej vojne neprejavila slabosť sovietskej armády; alebo či by Hitler zaútočil na Nórsko, ak by Sovieti dovolili vytvoriť škandinávskym krajinám alianciu. Páčilo sa mi aj zhrnutie chýb sovietskej armády a fínskej (ne)pripravenosti pred vojnou (politika úspor). Po bitke je každý maršálom, ale tak postoj Švédska pekne ukazuje, aká tenká je hranica medzi pacifizmom a alibizmom. V čase písania mal Mannerheim po 80-tke, a tak tu vyvstáva otázka nakoľko mu jeho pamäť umožnila vierohodne opísať všetky detaily svojho života. Ale to je problém všetkých kníh podobného typu. Moja jediná drobná výhrada preto smeruje k mapkám, ktoré neboli úplne prehľadné. Ale beriem to tak, že toto je memoárová literatúra, nie kniha o vojenstve, tak môžme byť radi aspoň za nejaké mapy. „... svoboda národa, pokud má být zamýšlena jako trvalá, musí být vykoupena jeho vlastním úsilím, jeho vlastním utrpením a krví jeho vlastních synu.“ 9/10“... celý text
— Recidivista

Paměti finského maršála Paměti finského maršála

„Pokud jde o podrobnosti o knize, asi napíšu těžko něco jiného, než níže Jadran, možná bych byl méně příkrý k hodnocení "vysvětlovacího" úvodu, občas po takové knize sáhne i někdo, kdo příliš informován není, trocha obecných informací tedy nemusí být nutně na škodu. Jako u jiných obdobných knih je třeba brát takové úvody psané po desítkách let od popisovaných dějů s rezervou s přihlédnutím k tomu, že se dotyčná osoba událostí nezúčastnila a není tak schopna plně posoudit nutnost v hektických podmínkách aktivně reagovat. Po bitvě je každý generál. Jako u jakéhokoli jiného popisu boje je jasné, že k excesům nutně dochází na obou stranách konfliktu, kdy si často "hrdinové" vyřizují účty, často pak ti, kteří za krizové situace spolupracovali s protistranou a krutostí se snaží zakrýt svoji dřívější nedostatečnou odvahu. Z mého hodnocení je zřejmé, že bych kladně posuzoval spíše postup Finů, na které si SSSR troufl proto, že se cítil být pevný v kramflecích, a myslel si, že tím ukojí svou bezmeznou touhou po zotročování okolních států a jejich obyvatel a současně při své malosti a komplexu méněcennosti a obav z každého za všech okolností všem ukáže, jak je třeba jej brát vážně. Nakonec k danému kroku se odhodlal až poté, co si zajistil volné ruce dohodou s Německem. Třebaže to poněkud vybočuje z kontextu komentáře k právě hodnocené knize, i zde popisovaný postup jen potvrzuje opakovaně se v jiných knihách vyskytující informace o povaze Ruska/SSSR a jeho vedení a neustále přítomného pocitu ohrožení, které je třeba domněle minimalizovat agresí vůči druhým. K tomu je nejen vhodné, ale přímo nutné doporučit knihu od Richarda Pipese Rusko za starého režimu, jak opakovaně činím i jinde. V každém případě je i z této knihy patrné, že uvedený státní útvar bez ohledu na jeho název se svým přístupem ke druhým nemění a jakékoli vybočení z uvedené agresivity je spíše excesivní a krátkodobé. Obecně v kontextu situace třicátých let, uzavření paktu Molotov - Ribbentrop, následné Zimní válce, k níž doporučuji pro více podrobností knihu od Carla van Dyka se stejným názvem, nelze než do jisté míry chápat nikoli negativní postoj Finska k dílčí pomoci Německa. Je celkem jasné, že s jídlem roste chuť a po roce 1940 by nezůstalo pouze u odstoupení pásu Karélie a pronájmu Hanka. Postoj Finů lze charakterizovat spojením "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem". Finsko tak pouze zčásti využilo možnost, kterou si pro svůj postup na Západě a do Polska zajistilo Německo se SSSR, resp. pro svoje zájmy a klid na náš úkor Velká Británie a Francie v Mnichově. Jak uvedl Jadran, západní země se zjevně z uvedené situace a přístupu SSSR/Ruska zcela nepoučily a opakují obdobný pasivní přístup i v současnosti, jakkoli je zřejmé, že takový již v minulosti selhal. Na rozdíl od Zimní války nebo Pokračovací války, jak ji nazývá autor knihy, však na Ukrajině ještě není natolik pozdě, aby konečně nedostal agresor přes prsty. K tomu nemohu než odkázat na citát Richarda Nixona uvedený v knize Umění politické strategie od Henryho Kissingera (s. 181) - "Za politiku prováděnou polovičatě či váhavě zaplatíte stejnou cenu jako v případě, kdy ji provedete náležitě a s přesvědčením." Nižší hodnocení knize dávám nikoli kvůli autorovi samému, jako kvůli uváděnému zestručnění knihy, která na mě díky tomu místy působí poněkud útržkovitě a ne zcela kompaktně. Jistě je to dáno i tím, že autor není spisovatel a jeho hlavní kvalifikace tkví někde jinde. Nelze proto knihu srovnávat s Druhou světovou válkou Winstona Churchilla. Živější se kniha stává až u popisu bojů a s nimi souvisejících dějů.“... celý text
— ondra2

Paměti finského maršála Paměti finského maršála

„Zajímavá četba pro zájemce o moderní a finskou historii.“
— PepaPepa

Paměti finského maršála Paměti finského maršála

„Na knihu jsem se těšil, ale na úvod mi zvedl „mandle“ jistý Masař, mající prý zásluhu na jejím vydání. Opatřil ji “úvodem“, aby „hloupí“ čtenáři věděli, o čem budou číst a „poznali“ širší souvislosti. Masař se asi domnívá, že člověk, který sáhne po vzpomínkách určité osobnosti, o ní neví vůbec nic. Je to stejné, jako třeba návod, jak číst Djilasovu Novou třídu. Masař předkládá obecné fráze, opakuje třeba kritiku Mannerheima za „zvěrstva“ páchaná na rudých po občanské válce. Opravdu jich zemřelo v internačních táborech desítky tisíc, ale stejně jako jiní levicoví aktivisté už v té době cíleně pomíjí fakt, že ve Finsku byl v té době hlad a řádila zde španělská chřipka, která přinesla smrt většímu množství lidí, než vlastní světová válka. Výklad o spojenectví s Hitlerem s poukazem na Churchillovu žádost, aby Finové Němce opustili (když to najednou bylo pro Británii potřebné) je mimo. Winston zapomněl na obdivná slova na jejich adresu z března 1940 a poslal nad Finsko bombardéry RAF, aby se strýček Joe náhodou nerozzlobil. Masařovo „hodnocení“ je velmi povrchní a svědčí o absenci jak znalostí, tak schopností z nich vyvodit věcné a nezaujaté závěry. Vlastní text svobodného pána von Mannerheim není živou ukázkou subjektivního podání účasti v historických událostech ani popisem vlastních pocitů. Jedná se o maximálně objektivní a věcně chladný přehled dějin svobodného Finska od samého počátku na konci první světové války až po konec oné druhé. Knihu vnímám spíš jako kombinaci poznatků z oblastí politologie, historie a vojenství v konkrétní situaci, než barvitou prezentaci vlastních názorů, oslavu úspěchů a omlouvání neúspěchů, jak je to třeba v šestidílném cyklu vzpomínek W. Churchilla. Mannerheimovo vysvětlení postojů i jednání je logické a pochopitelné, hlavně když už něco víte o dějinách Finska, druhé světové válce a – Rusku. Tato kniha je zase až děsivě aktuální s ohledem na probíhající rusko-ukrajinský konflikt. A je jedno, jaké barvy a znaky Rusové momentálně ve své agresivní válce používají. Horší je, že stejně jako svět neměl pochopení pro Finsko ani v první, ani ve druhé světové válce včetně nedostatečné pomoci (nejen vojenské), není ani dnešní podpora Ukrajiny dostatečná a především komplexní. V pamětech jsou vyvráceny lži i omyly, které se o historií svobodného Finska znovu a znovu opakují. Údajně na konci první světové války osvobodily Finsko německé císařské jednotky. Ve skutečnosti početnější republikánská armáda pod Mannerheimovým velením učinila nejdůležitější krok v boji proti rudým dobytím Tampere. Finsko nikdy nemělo v úmyslu spojit se s kýmkoliv proti Sovětskému Svazu a už vůbec neohrožovalo Leningrad. Finové začali s Němci spolupracovat až v době, kdy se konflikt mezi nimi a SSSR stal skutečností. Na druhou stranu, Mannerheim nikdy nepodlehl vábničce převzít velení nad společnými německo-finskými silami a odmítl se připojit k útoku na Leningrad. Rusové ale tohle (zase) tvrdí odjakživa. A dnes se tyhle lži zase objevují v souvislosti se vstupem Finska do NATO a dalšími opatřeními. Mannerheim byl nejen vynikající voják, ale i diplomat a politik, vždy na úrovni potřeb své doby. O řadě finských politiků se tohle rozhodně říct nedá, o evropských ani nemluvě. Jeho diplomatické schopnosti vyniknou právě se zabedněností těch finských, snad s výjimkou Paasikiviho, a to až do konce existence SSSR. Ani jedna z evropských zemí, stojících proti Hitlerovi v daném období nevyprodukovala srovnatelné státníky a vojevůdce. Pouze snad Tito a Inönü dokázali pro své, ve srovnání se západní Evropou zaostalé země v rozdílné situaci udělat to nejlepší, co se v dané situaci dalo. Nejdůležitější pro mě je Mannerheimův komentář k dopisu Hitlerovu velvyslanci s oznámením, že podepíše příměří s Rusy a přistoupí i na jejich požadavek vyhnání Němců z Finska: "Finský národ se naučil v posledních letech přemýšlet realisticky. Na vlastní kůži si uvědomil, že i náš stát je figurkou ve velmocenské politice a že se žádná mocnost neštítí zneužít malou zemi k prosazování vlastních zájmů. Němci nás nejprve obětovali na oltář svého spojenectví se SSSR a nato nás ve vlastním zájmu skrytě podporovali v meziválečném období 1940 - 1941." Tohle je asi to, co bychom si z odkazu velké osobnosti měli dobře pamatovat. Je naivní si myslet, že ti velcí někdy někomu menšímu jen tak nezištně pomohou, nebo kvůli němu omezí sebe sama. Vždy (včetně onoho Churchilla) vše berou z hlediska vlastního zájmu a prospěchu. To jim ale nebrání v nabubřelých výkladech o právu, hodnotách nebo morálce. Finsko bylo dlouhá léta "špatné", protože bojovalo po boku nelidského nacistického Německa. Totéž platí třeba i pro Rumunsko. Velká Británie společně s USA bojovala bok po boku se stejně nelidským totalitním Sovětským Svazem – to bylo ale samozřejmě v pořádku. Přece se jednalo o něco úplně jiného...Na rozdíl od Churchillovy Anglie Američané Finům válku nevyhlásili a nikdy neuznali brutální anexe pobaltských států O Mannerheimovi jako člověku se ale z jeho pamětí nedozvíme skoro vůbec nic. Přitom Mannerheim byl osobnost velmi zajímavá. O jeho raném mládí, otci, který zbankrotoval a utekl do Paříže od rodiny, vyhozovu z finské vojenské akademie pro nekázeň i nepovedeném manželství s Anastázii Arapovovou, bigotní dcerou carského generála tady nic není. O jeho vztazích s ženami nebo zálibách také ne. Jako perličku z Dějin Černé Hory uvádím, že: „Černohorská princezna Jelena musela Petrohrad opustit předčasně po skandálu, který vyvolal souboj, při němž byl těžce raněn jeden z jejích ctitelů, Carl Gustav Emil Mannerheim.“ I sošný Mannerheim byl člověk z masa a kostí, hlavně v mládí. A Finové si jeho význam pro svoji zemi uvědomují i tím, že v anketě Největší Fin se stal vítězem s velkým náskokem. A že ho nemají rádi rudí aktivisté? I u nás se najdou lidé, kritizující jak Masaryka tak Beneše a pohybující se na vyšších stupních společenského žebříčku než oni pomatenci s rudou barvou v Tampere.“... celý text
— jadran

Paměti finského maršála Paměti finského maršála

„Se zájmem jsem přečetl paměti vojáka, který dokázal úspěšně čelit Stalinovi i Hitlerovi. S Hitlerem spolupracoval, kolaborace je v tomto případě silné slovo, jen proto, aby chránil svoji zemi proti sovětské invazi. Přitom mu odmítl pomoci s dobytím Leningradu, protože se nechtěl podílet na zničení města a vraždění civilistů. Bránil také finské Židy před deportací do vyhlazovacích táborů. V roce 1941 ho Winston Churchill přesvědčoval, aby se přidal na stranu spojenců. Maršál prohlásil, „Chcete-li přežít, můžete přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem jen tehdy, jste-li hodně silný a hodně daleko.“ Byl to člověk vysokých morálních kvalit a patří mezi největší osobnosti finského národa.“... celý text
— heavy66

Přejít na knížky autora