Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky přehled

včera

Napínavý pohádkový příběh, milé vyprávění o nečekaném dobrodružství jednoho odvážného hobita a bandě trpaslíků. Do knihy jsem šla bez předchozí znalosti příběhu (stejně to mám i s Pánem prstenů, ehm…), ale možná o to víc jsem si to užila. Seděl mi styl vyprávění, líbily se mi popisy krajiny, kterou putovali a oceňuji, že kniha na mě po celou dobu působila nesmírně pozitivně. Netuším proč, snad kvůli jménu, ale i drak na mě působil vlastně mile, takový trochu rozzlobený dráček… :-)

19.01.2025

Představuji si Tolkiena sedícího ve své pracovně v domě na Northmoor Road. Zády se opírá do opěradla své židle či křesla. Dívá se z velkého okna do zahrady. Užívá si přestávku, při níž ledabyle pokuřuje svou dýmku a vypouští kouřové kroužky. Uvolní mysl. V ní se začne tvořit příběh, který je směsí 40 let zkušeností, vzpomínek na krajiny dětství, vzdělání, stejně jako odborné práce, a fantazie. Výsledkem bude krásná pohádka, která svým úspěchem překvapí i představivost autorovu a z níž se stane legenda žijící vlastním životem. A upřímně, kdo by neměl rád pohádky?

Tahle knížka ovšem není o Sněhurce a sedmi trpaslících. Tohle je tak trochu školkový (vzrůstem) putování hned třinácti trpaslíků (12+1) a jednoho hobita, které doprovází jeden čaroděj, který občas zmizí, aby se vrátil. Řekněme si na rovinu, že žít klidným životem v hobití díře by bylo pohádkou samo o sobě. Jenže Gandalf je tak trochu šibal a chudákovi Bilbovi připraví rok zběsilý na události. Kdo by se mu pak divil, že vytržen ze svého poklidu, neustále přemýšlí a vzpomíná nad snídaní. A kdo by se mu zároveň divil, že je tím velikým dobrodružstvím tak okouzlen. Jako čtenáři.

Tolkienův styl vyprávění může působit celkem zvláštně. Dlouhé popisy krajiny jasně svědčí o hlubokém Tolkienově zasnění, zatímco při větách typu "o tom si povíme později" jasně vidím jak příběh vypráví s šibalským úsměvem směrem k dětským posluchačům. Únavně může působit nekonečné pěší putování. A to vezměte v úvahu, že Bilbo nenosí boty. Trpaslíci charakterem - vyjma jmen - příliš neoplývají. Za to jasně poznáte jejich funkce - hlídací (a věrný) pes Balin, fyzická přítěž Bombur, holky/kluci pro všechno Kili a Fili, Bilbova chůva Dori. Jediný rozvinutý charakter mezi nimi je Thorin, a to natolik dobře, že jeden neví, zda je to zmetek nebo kladná postava.

Při čtení se mi zdálo, že se v příběhu ve skutečnosti nic moc neděje, kroěm nekonečné chůze. Až ke konci a s poslední stránkou mi teprve došlo, že se toho dělo mnoho. A že Tolkien opravdu stvořil pamětihodné scény a obrazy, které se čtenářem zůstanou po dočtení. Což je velkolepá magie. Snad ani není třeba zmiňovat záležitosti jako Gluma se svými hádankami, skřetí tunely, Bilbův rozhovor se Šmakem, Bitvu pěti armád nebo "menší" záležitosti jako Medděda či Orly.

Jako někdo, kdo nepatří zcela mezi fanoušky žánru fantasy, nechci uhnout ze snahy o jistou střízlivost komentáře, což se mi vidím nedaří. Hobit není dokonalým příběhem a mnohé v knize zmíněno a použito, dostává prý svoje rozvinutí až v trilogii Pána Prstenů. Nemohu posoudit, k ní jsem se ještě nedostal. Hobit je ale docela hezkým pohádkovým příběhem plným fantazie a dlouhých procházek. Odpočinková potěšující záležitost. Je tu ještě jedna věc, která podle mě může silně ovlivnit čtenářské vnímání. V tomto případě jsou ve veliké výhodě ti, kteří neviděli filmové zpracování. Byť jsem viděl pár scén, a tak mám v hlavě nějaký obraz, nemohl jsem dostat pokřivený (nemyšleno zle) pohled na originální knihu.


Ve zkratce - rozmilý, radostný, veselý i napínavý pohádkový příběh. Takové je dobrodružství Bilba Pytlíka. Sám o sobě je to hezká pohádka, byť třeba ne tak zásadní, jak by se mohlo zdát. To vyplyne až v celém kontextu Středozemě postupem času. Bez ohledu na věk čtenářů. Vždyť i Tolkienův souputník C. S. Lewis řekl, "že jednoho dne budete dost staří na to, abyste znovu začali číst pohádky..." Trojici otců moderní fantasy pak dotváří William Morris, "učitel" obou zmíněných.