Patrick Melrose II. přehled

05.12.2023

Mateřské mléko je výborná kniha, která svého času aspirovala na Bookerovu cenu (tu jí vyfoukla kniha Dědictví ztráty od Kiran Desai – četl jsem obě, a být porotcem, jednoznačně by u mne vyhrálo právě Mateřské mléko). Opět je to kniha na jedné straně velmi vtipná, na druhé ovšem nemilosrdně sžíravá až depresivní. Výborně ztvárňuje boj hlavního hrdiny o to, aby, když už vlastním dětem nedokáže předat moc pozitivního plynoucího z jeho vlastní osobnosti, je uchránil alespoň před důsledky toho negativního, co si prožil sám – zkrátka aby podvědomý rodinný vzorec nepředal další generaci. Že to vůbec není jednoduché, o tom vypráví i příběh druhé hlavní postavy – Patrickovy manželky Mary, která ve snaze dopřát svým dětem mateřskou péči a lásku, kterou sama neměla, utíká do druhého extrému, když se hlavně mladšímu synovi věnuje na úkor takřka všeho ostatního, včetně sebe a manžela. Poslední díl série – Konečně – je z mého pohledu také dílem nejslabším. Autor se tu zjevně snaží příběh jaksi zakončit, nechat svého hrdinu zmoudřet a dodat celé sérii alespoň jiskřičku naděje na závěr, činí tak ovšem na můj vkus až příliš mnohomluvně, rozbředle a nesouvisle. Dostávají tu ve svých vnitřních monolozích i jednání navenek svůj prostor téměř všechny dosud přeživší postavy (i dvě mrtvé – rodiče hlavního hrdiny), autor čtenáře seznamuje s jejich velmi rozmanitými pohledy na svět i jednotlivé události ze série, ale nejsem si jistý, jestli je to úplně nejvhodnější formát. Ovšem i tady se najde řada výborných pasáží, takže i přes tu slabší druhou část hodnotím celou knihu plným počtem hvězdiček a vřele doporučuji k přečtení.

09.10.2022

I při čtení druhého svazku mne motivovala moje chuť pustit se časem do minisérie s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. První svazek, který jsem hodnotila 4 hvězdami, mne dost zaujal, a tak jsem chtěla vědět, co bude dál. I když jsem nakonec měla s druhým svazkem určité problémy, tak jsem nakonec ráda, že jsem tomu dala šanci.
Pentalogie Patrick Melrose je dost zevrubně pojaté hledání identity jedince. Autor, který se tu do určité míry vypovídává z vlastních životních zážitků, tu pracuje s myšlenkou, jak moc člověka do budoucna ovlivňuje chování ostatních, rodinné zázemí, manipulace, výhružky, ubližování.
Samotný hlavní hrdina je sám o sobě dost komplikovaný svým sebedestruktivním chováním - otázka pak je, jestli by se k tomuto chování dostal, kdyby měl jiné dětství? Nebo byl ke svému divokému způsobu života předurčen již při narození? Co všechno nás vlastně na cestě životem ovlivňuje?
Patrick není člověk, kterého by každý chtěl mít ve svém životě, jeho chování je dost často na pár facek. Ale přitom si nemyslím, že by to byla 100% zcela jeho vina. Vlastně mi ho bylo dost často líto, protože se jako člověk stal obětí, které nebylo pomoženo v tu chvíli, kdy to potřeboval nejvíc. Patrick je dle mého svým způsobem kontroverzní postava, která není nijak černobílá - má své klady i zápory a je dost komplexní, což mám v knihách ráda. A tady to je hodně vidět, protože je Patrick vystaven dost toxickým věcem, které tu jeho povahu dost podtrhují a obnažují ji na dřeň. Ve výsledku - toxické prostředí a chování jsou v této pentalogii na denním pořádku a dost těžko se z toho vymaňuje. V tomto ohledu na mne příběh působil hodně tíživě jako balvan plný bolesti a deprivace, který se nedá jen tak odvalit.
Nesnadná byla tato pentalogie i po jazykové stránce. Od čtenáře vyžaduje silnou míru soustředění - ideálně má-li člověk možnost knihu číst ve větších časových blocích někde v klidu, aby měl možnost pořádně se do textu ponořit a nechat se textem pohltit, aby na něj text co nejvíce zapůsobil. Přiznám se, že mě osobně "rozkouskované čtení" při cestách MHD s touto knihou moc nepomohlo.
Tento druhý svazek, který obsahuje knihy 4 a 5, nakonec hodnotím 3 hvězdami. Přiznám se, že kniha 4 mi dala docela dost zabrat - trochu mne dostala do čtecí krize. Nevím, co přesně se změnilo, ale najednou jsem se do toho příběhu vůbec neuměla ponořit. Těžko jsem se tím prokousávala, jako bych zabředla do nějakého emočního bahna, z kterého jsem se neuměla vymotat. Skoro jsem přemýšlela, že celý svazek odložím nedočtený. Kniha 5 mi to ale zase vynahradila, protože se podle mne nesla dost podobně v duchu knih 1, 2 a 3. Jako by kniha 4 prostě něčím dost vybočovala a byla něčím děsně odlišná. Ale nevím přesně čím.
Každopádně i když jsem s Patrickem místy trochu bojovala, jsem ráda, že jsem to zkusila. Tato pentalogie přináší drsná témata, která v čtenáři vyvolávají nejednu otázku. Za to jsem určitě moc ráda, protože mne to zas přinutilo o něčem více přemýšlet...