• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Edward St. Aubyn

Patrick Melrose II.

„Mateřské mléko je výborná kniha, která svého času aspirovala na Bookerovu cenu (tu jí vyfoukla kniha Dědictví ztráty od Kiran Desai – četl jsem obě, a být porotcem, jednoznačně by u mne vyhrálo právě Mateřské mléko). Opět je to kniha na jedné straně velmi vtipná, na druhé ovšem nemilosrdně sžíravá až depresivní. Výborně ztvárňuje boj hlavního hrdiny o to, aby, když už vlastním dětem nedokáže předat moc pozitivního plynoucího z jeho vlastní osobnosti, je uchránil alespoň před důsledky toho negativního, co si prožil sám – zkrátka aby podvědomý rodinný vzorec nepředal další generaci. Že to vůbec není jednoduché, o tom vypráví i příběh druhé hlavní postavy – Patrickovy manželky Mary, která ve snaze dopřát svým dětem mateřskou péči a lásku, kterou sama neměla, utíká do druhého extrému, když se hlavně mladšímu synovi věnuje na úkor takřka všeho ostatního, včetně sebe a manžela. Poslední díl série – Konečně – je z mého pohledu také dílem nejslabším. Autor se tu zjevně snaží příběh jaksi zakončit, nechat svého hrdinu zmoudřet a dodat celé sérii alespoň jiskřičku naděje na závěr, činí tak ovšem na můj vkus až příliš mnohomluvně, rozbředle a nesouvisle. Dostávají tu ve svých vnitřních monolozích i jednání navenek svůj prostor téměř všechny dosud přeživší postavy (i dvě mrtvé – rodiče hlavního hrdiny), autor čtenáře seznamuje s jejich velmi rozmanitými pohledy na svět i jednotlivé události ze série, ale nejsem si jistý, jestli je to úplně nejvhodnější formát. Ovšem i tady se najde řada výborných pasáží, takže i přes tu slabší druhou část hodnotím celou knihu plným počtem hvězdiček a vřele doporučuji k přečtení.“... celý text
— Taťka Hraboš

---

Patrick Melrose I.

„Tři obsahově zcela odlišná díla, která ovšem kromě hlavní postavy a postavy jejího otce spojuje hlavně skvělý styl autora a jeho suchý „anglický“ humor bohatě kořeněný sžíravou ironií. A nesmíme zapomínat také na prostředí anglické aristokracie, jejíž životní styl, postoje a mravy si autor především bere na paškál. Pokud se dá spolehnout na dostupné prameny, které tvrdí, že se jedná o dílo autobiografické, pak první část pojednává o neradostném dětství autora v rodině misantropického, tyranského a pedofilního otce a ušlápnuté matky, druhá v krátkém časovém úseku představí výsledek takové rodinné konstelace v rané dospělosti (je to takový Trainspotting v komorním a luxusním balení) a třetí, tematicky nejodlehčenější, je jakousi situační komedií, odehrávající se při příležitosti opulentní oslavy jednoho z vedlejších hrdinů za přítomnosti členky anglické královské rodiny. Zatímco při četbě prvních dvou dílů se ve mně střídaly velmi rozdílné pocity pobavení a hnusu, ten poslední už byl čirou zábavou, byť i tady se rozhodně daly objevit hlubší tóny. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl.“... celý text
— Taťka Hraboš

---

Marně hledám slov

„Spíše než třeskutě vtipné vyprávění očekávejte sžíravou a ironií prodchnutou kritiku všech těch současných (nejen) literárních cen, ale také celého světa vysoké kultury. Více než kvalita dané knihy je preferován politický/kulturní/etnický profil pisatele. Každý má své měřítko, svou agendu, své loutkovodiče. Jako fraška, kritika, je to dobré. Větší ambice kniha asi ani nemá. Za mě tedy příjemná jednohubka.“... celý text
— KapitánSmrt

---

---

Patrick Melrose I.

„Na tom nesejde mi z prvních tří dílů přišel nejlepší, díky malému počtu osob sevřený, postavy jasně rozlišitelné, jejich interakce vypovídají i obecně o střetech daných osobnostních typů (inteligentní sadistický psychopat David Melrose, jeho žena s vygumovanou osobností, snob Nicholas, který by Davida rád napodoboval a uslintaně o tom sní, ale nemá dost odvahy, a pár dalších, kteří si udrží jakousi osobní integritu). A malý Patrick s citlivým dětským vnímáním mezi tím, jehož očima dojde i na pár hezkých popisů provensálské přírody. Špatná zpráva je jistě přínosná stran poznatků o aplikaci a kombinování různých drog, ale jiná témata dostala tak málo prostoru a tak roztříštěného, že mi v paměti moc nezůstane. Nejzajímavější pro mě byly obrázky New Yorku, kde od špinavého dealera (a není dealer jako dealer) k obědu ve společenském klubu a odtamtud do baru s pestrým nočním životem není nikdy daleko. Trocha naděje dokumentuje společenskou smetánku v duchu prvního dílu a vrací se ke známým postavám po dvaceti letech. Tentokrát se všichni, plus někteří noví, sejdou na jednom místě a střídají se v rychlém tempu, takže mi místy splývali - každý úvodem dostal pár odstavců pro sebe, ale jejich životy jsou si podobné, jsou to variace téhož. Zajímavé a důležité je ale zrození spisovatele: Patrickovo už ovládané, byť trochu zacyklené přemýšlení o identitě a vyrovnání se s minulostí, které by snad mohlo přijít skrze vyprávění - mluvit tak dlouho, dokud od toho, o čem mluvím, nezískám odstup. Zdá se, že se zdařilo, a ta trocha naděje tam na závěr taky je, i když se domnívám, že dlouho nevydrží. Čtvrtá hvězda za dokumentaristickou ostrost a zvládnutý styl bez kudrlinek (ty večírky by si o ně říkaly), ale musela jsem se přemlouvat. Ne, není to jízlivě humorná satira jako u Wildea, St Aubyn zprostředkuje protažení blátem, které důvěrně zná, a veselého na tom není nic, byť intenzita zážitku je velká. Po prvním dílu je nejpřípadnější reakce jít se vyzvracet a pak myslet na něco jiného, co se dá ovlivnit. Po celém svazku těžko pochopit, jak může někdo mít rád britskou vyšší třídu, jakkoliv bude vina St Aubynovy nepochybné zaujatosti, že po přečtení knihy "nemít ji rád" vychází jako ještě velmi mírný přístup. Druhý svazek si dám, protože mě nakonec vlastně zajímá, jak to autor vidí s časovým odstupem, a Mateřské mléko s nominací na Bookerovu cenu je asi vrchol série, ale nečekám od toho nic hezkého, spíš dokončení chirurgické operace. A prosím, v opeře jsou lóže, ne boxy, a "shallow grave" je hrob mělký, ne nízký.“... celý text
— InaPražáková

---

Patrick Melrose I.

„Podepsal bych příspěvek "snimcibdim", která tuto knihu nechala bez hodnocení. Názor mám prakticky stejný, není co dodat. Snobské plky mohou být zajímavé jako ingredience, čte-li je člověk 130 stran, je to už nuda. Na dalších 160 stranách potom popis feťáckých praktik a stavů. Možná prospěšné pro autora, pro mne spíše otravné. A poslední část jsem už jen tak "přeskákal", k soustavnému čtení jsem se nepřinutil. Na seriál se jednou rád podívám znovu, Cumbertbatch byl skvělý. Do druhého svazku už ale nejdu, přece jen je ještě spousta knih, které jsem nečetl a které, předpokládám, mne zaujmou více...“... celý text
— exlibris470