KapitánSmrt komentáře u knih
Některé povídky jsou super a na svou dobu dost odvážné a inovativní a rozhodně je lze nazvat světovými. Některé jsou ale o poznání horší a skoro až nudí. Pozitiva ale převažují.
Pro milovníky technologií a žargonu z prostředí kosmických letů bude tato kniha asi svatým grálem. V těchto oblastech totiž exceluje. Ale z hlediska příběhového je to slabší. Postavy jsou často ploché karikatury. To platí hlavně o ústředním páru, který je až nesnesitelně ctnostný a takřka dokonalý. Bez jakékoli morální nejednoznačnosti, bez stinných stránek, bez temných zákoutí duše. Konflikty a problémy se zde povětšinou vyřeší samy, náhodou či patetickou promluvou do duše jedné z postav. Navíc zajímavé téma boje proti popíračům zdejší změny klimatu je trestuhodně nevyužito. Na druhou stranu je kniha dost čtivá a dobře napsaná, takže nemá šanci nudit.
Hodně sugestivní a vlastně nepříjemná kniha, která se pokouší válku ukazovat bez příkras, se vší tou hrůzou a děsem. Dílem toho dosahuje propracovanými a nejednoznačnými charaktery, kdy má každý své silné, ale hlavně slabé stránky. Někdo je násilník, někdo alkoholik, lhář či rasista. Jedno ale mají společné, mají strach, zápasí jak s Japonci, tak s vlastními démony a s nejistotami. Nejpůsobivější ale je to, čím vším nechá autor své postavy projít. Jakými hrůzami, nástrahami a utrpením. To je mnohdy až extrém. Výborná protiválečná kniha.
Literární lahůdka. Děj, který by se dal shrnout do jedné věty. Mladý muž se v sanatoriu v horách baví s lidmi a zažívá různá malá dobrodružství. Jenže to je jen vrcholem ledovce. Centrem knihy jsou totiž zajímavé ideologické střety zdejších mudrců a bohatý vnitřní život hlavního hrdiny. Bavil mě i autorův vhled do psychologie lidstva, kdy se lidé v posledku nechají strhnout prázdnými bláboly charismatického hrdiny, než aby preferovali jasné a vybroušené argumenty místních učenců. Není to nadčasová myšlenka, kterou dnes a denně můžeme sledovat na vlastní oči? Není ani tak důležité, jak přesné, pravdivé či logické argumenty uvedeme, důležitější je samotný mluvčí a jeho přitažlivost pro masy.
Zklamání. Základní premisa je zajímavá a neotřelá. Bohužel hlavní hrdinka je naprosto marná a dle mého schválně. Phoebe se totiž v naprosté většině případů rozhoduje špatně. Nechává si důležité informace pro sebe, zásadně nespolupracuje s ostatními, utíká, než aby čelila problémům. Tím se zákonitě natahuje i celý děj. Bez těchto umělých průtahů by totiž kniha končila již po prvních několika kapitolách. Přidejte i podivné chování postav ostatních, kdy jsou jejich rozhodnutí mnohdy dost nelogická. Různé introspektivní vhledy do duše dospívajících děvčat jsou fajn. Ale na dobrou knihu je to trestuhodně málo.
Psychologická sonda do duše pozůstalých. A to sonda zdařilá a jímavá, jež přesvědčivě popisuje to, co se stane, když čelíme něčemu naprosto nepředstavitelnému, nevysvětlitelnému, co postrádá jakoukoli logiku, smysl, důvod. Jak se k takové události postavit? Vymazat ji z paměti, zapomenout? Neustále pátrat bezvýsledně po příčinách? Upnout se k náboženství či různým ezoterickým interpretacím, které ale nikdy plně neuspokojí naše pochyby? Těžko říct, co je lepší. Odpovědět si musí již každý sám.
Tento typ suchého anglického humoru mě vyloženě minul. Nejvíce mě bavila asi kritika armády a absurdit, které jsou s ní spojené. Těch kritických komentářů skrytých za humor je zde poměrně dost. Ale jako celek dle mého kniha selhává. Navíc se vyhýbá tomu, co je na válce nejhorší a co její naprosto integrální součástí. Smrti, utrpení a barbarství.
Rozhodně zajímavý popis dospívání dvou bratrů, kteří během poměrně krátké doby ztratí rodiče a musí se spolehnout jen na sebe a na své okolí. Tento klasický koncept je osvěžen tím, že samotný autor vstupuje do svého vyprávění, je totiž jedním z bratrů. Během děje se pokouší analyzovat sám sebe, své pocity, obhajovat své konání, ale též se vyrovnává se svými selháními a poklesky. Tato psychoanalytická vrstva baví. Baví i vytříbený jazyk a devádesátkové reálie tehdejších USA.
Docela slušné pokračování, které dle mého lehce předčilo díl první. Je zde více děje, více akce, více lokací a událostí, ale též časových rovin. Setkáme se se starými známými, ale též novými postavami. Co mi trochu vadilo, byla určitá seriálovost příběhu, který nás neustále zahrnuje šokujícími cliffhangery nebo záchranami na poslední chvíli. K žánru to ale tak nějak patří, takže pokud to jste schopni akceptovat, budete spokojeni. Na poslední díl se docela i těším.
Klimatická apokalypsa se blíží. Možná pomalu, plíživě, ale asi neodvratně. Jak by takováto krize mohla vypadat nám v této knize sugestivně líčí autorka. Děj sledujeme očima dospívajících hrdinů, kteří jsou do tohoto zničeného světa proti své vůli vrženi. Dospělí jen přežívají ze dne na den, v blahosklonném hédonismu, který je ale spíše projevem zoufalství. Naopak děti se rozhodnou s nastalou situací bojovat, přizpůsobují se, hledají... Co? No přeci naději.
Některé výjevy jsou hodně sugestivní, tvrdé, ale o to více zajímavé. Jakýsi western bez příkras, bez moralismů, bez kladných hrdinů. Jen čiré šílenství, zlo a bída všedních dní v bezejmenném jižanském zapadákově. V rámci celého McCartyho díla jde ale o slabší kus.
Asi nejslabší z celé trilogie. Dílem je to tím, že se McCarthy už trochu opakuje. Opět je zde putování, mlčenlivý hrdinové se svou temnou minulostí, mizející divoký západ a nástup světa nového, řada nespravedlností a tragických situací, střet divokého Mexika s přeci jen spořádanějším jihem Spojených států. I díky tomuto opakování není příběh natolik úderný, natolik šokující, aby čtenáře opět nadchl. Ano, autor je skvělý vypravěč a perfektně dokáže vystihnout dobovou atmosféru všelijakých pochybných míst a temných zákoutí USA či Mexika. Přesto se námět dle mého již trochu vyčerpal.
Je fajn, že se celá série přeci jen trochu vyvíjí. Pryč jsou epizodické příběhy, jaké si pamatujeme z minulých částí. Na hranicích Nadace je konečně ucelenějším a sevřenějším dílem, který sází na klasičtější formu vyprávění. Máme tu hrdiny, jež putují po celé galaxii a řeší jeden zapeklitý problém za druhým. Zároveň je zde akce pomálu, to hlavní jsou dialogy, úskoky, manipulace a intriky. Závěr pak svede všechny hrdiny na jedno místo, kde se rozhodne i osudu celé galaxie. Některé otázky ale zůstávají nezodpovězeny a autor si tak připravuje půdu i k dalšímu dílu. Za mě moc dobré.
Souhlasím s ostatními, že je na knize dost znát, že první část vznikala desítky let před tou druhou. Tempo vyprávění, ale i celková nálada a vyznění, jsou tím pádem dost rozkolísané, nejednotné. Zatímco zpočátku je zde patrné spíše jakési hejskovství a lehkost, snaha ospravedlňovat své poklesky, tak v následující části se objevují o dost spletitější myšlenky a úvahy nad lidským údělem. Závěr je pak o dost vážnější, těžší a osudovější. Ve výsledku nejde o špatnou knihu, ale ona rozháranost mě trochu rušila.
(SPOILER) Celé vyústění je, jak jsem začal obávat v minulých dílech, dost chabé. Nejhorší je jakýsi prvek vyššího dobra, které ospravedlňuje veškeré násilí, ničení a chaos. Virus zkrátka ví lépe, co je pro člověka dobré. A tuto myšlenku mu vnutí chtě nechtě. Lidstvo tak nemá jinou alternativu, než se poddat. Žádná svoboda, žádná možnost volby, pokud se vzepřete, budete zničeni, vyhlazeni a to dosti brutálními způsoby. Virus je tak ztělesněním totality, rigidního a dobyvačného myšlení. A ač to možná opravdu myslí dobře, neměl by mít člověk sám možnost volby? Je nutné v rámci vyššího dobra zničit celou planetu a její ekosystém? I kvůli těmto otázkám je vyznění celé série dost problematické, nejednoznačné a za mě i neuspokojivé.
Opět zajímavé rozvedení děje a celkové premisy všech Nadací. Na scénu se konečně pořádně dostává Nadace druhá, jak již název napovídá. Intriky, pletichy a různé úskoky, zároveň s větší sevřeností příběhu přispívá čtivosti.
Opět velká síla. Souhlasím s tím, že první část knihy je výrazně zajímavější než zbytek. Ale i vyústění je hodně působivé. Navíc celou knihu prostupuje skvělá, posmutnělá, nostalgická atmosféra, kdy se jeden svět, divoký a nespoutaný, pomalu vytrácí a nahrazuje ho nový, civilizovaný, upravený a tak trochu nudný.
Válka v celé své hrůze očima obyčejného chlapíka, který se jen snaží nějak protlouct a zachránit svého synovce z města v obležení. Surové, autentické, bez laciného moralizování či patetického hrdinství. Člověk může jen doufat, že něco obdobného se jednoho dne nepřelije i do naší kotliny.
Neschopnost konstruktivně se domluvit. To je dle mého hlavní motiv této knihy. Tři dost odlišné mimozemské druhy, každý se svým způsobem komunikace, se svou kulturou a historií, se střetávají. A ač záměry všech jsou poměrně bohulibé, nemožností přenést se přes limity své kultury přispívají k vršení nedorozumění, a tím pádem ke zbytečným konfliktům. Tento zajímavý motiv je ale zabalen do ne příliš zajímavého příběhu. Hlavní lidský hrdina je dost nesympatický a zvraty nepřekvapí. Zamrzí i poměrně dost překlepů v textu.
Rozhodně zajímavý příspěvek do žánru protiválečných knih. Zároveň ale poměrně střízlivý v tom ohledu, že není pacifistický. Hemingway naopak obhajuje násilí vůči agresorovi, vůči tyranovi a to i násilí naprosté, smrtící. Jen je zkrátka občas obtížné rozeznat, která ze stran je ta špatná (nebo ta horší). Většinou, jak už to tak bývá, jsou obě strany konfliktu schopny rozpoutat hrůzy, teror a nesmyslnou destrukci, které s humanismem nemají příliš co společného. Román pak má dle mého trochu problém s tempem. Některé části jsou dechberoucí a člověk je hltá a nemůže přestat. Některé naopak údernost postrádají. Přesto mi postavy přirostly k srdci a konec, ač je předvídatelný, je i značně působivý.