Pasažér
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508510/bmid_pasazer-nfn-508510.jpeg
4
85
85
Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se žijící klasik americké literatury Cormac McCarthy vrací na scénu s novým dílem. Jeho román Pasažér se odehrává v roce 1980 a sleduje osudy záchranáře Bobbyho Westerna, který se z člunu pobřežní hlídky vrhá k potopenému vraku letadla. V něm nachází těla devíti lidí, stále ještě připoutaných ke svým sedadlům. Chybí pilotova taška, černá skříňka a hlavně desátý pasažér. Jako někteří dřívější hrdinové McCarthyho románů se i Bobby Western stává nechtěným svědkem událostí, které se pro něj nakonec ukážou hrozbou. McCarthyho román Pasažér v sobě pozoruhodným způsobem propojuje meditaci nad mravností, vědou a dědičným hříchem s prvky thrilleru, a činí tak s příznačně rafinovaným, oslňujícím stylem, jenž autorovi vysloužil reputaci jednoho z největších současných amerických prozaiků.... celý text
Přidat komentář
Uff! Tak to byla síla.
Ze začátku jsem nevěděl co čtu... Potom se to začalo „vyjasňovat“ a já jsem se v knize začal „orientovat“.
Po Hraniční trilogii, Krvavém poledníku, Vnější tmě a všeobecně známých a úspěšných Cestě a Zemi pro staré, je toto úplně jiné dílko, které se musí číst pozorně. Vychutnat si rozhovory a trochu se vyznat, proč se Bobbymu ty všechny věci dějí.
Je to smutná kniha, ale nejde ji odložit...
Vrhám se na Stellu Maris. Ať mám jasno. Doufám.
S Cormacem McCarthym jsem se poprvé čtenářsky seznámila asi před rokem, když jsem se vydala na jeho Cestu, na níž se svádí nemilosrdný boj o holý život. A ještě nyní mi běhá mráz po zádech. Umocnění celého čtenářského zážitku přišlo závěrem, kdy jsem bulela jako želva... Ale zpět ke Cormacovu poslednímu přírůstku do literárního světa. Diptych Pasažér a Stella Maris.
Je škoda, že zrovna Pasažér není mezi čtenáři tolik vidět, ale asi chápu příčinu. Autor totiž do své prózy komponuje nespočet fyzikálních, ale i matematických úvah, takže možná zrovna tato inklinace neimponuje každému čtenáři. Potom i dějová linka trosku zaostává za předešlou jeho prózou, ale tak moc mě Pasažér přitahoval. Kniha je baculka, ale klame vazbou. Díky ubíhajícím dialogům se čte rychle. Chvíli mi však trvalo, než jsem si zvykla, že autor nepoužívá u přímé řeči uvozovky. Jak se jeví Pasažér povrchně, obsahem nabízí náhled do života hned několika lidí, jímž kraluje odevzdaných, ponurý život Billyho Westerna, který se jako potapěč jedné noci roku 1980 přimotá k potopenému letadlu, kde nejenže chybí černá skříňka, ale zdá se, že i desátý pasažer... To se rovná spouštěči následných událostí, které si v sobě musí Billy srovnat. Začalo to pekelně zajímavé, sklouzlo to do jisté izolovanosti, ponurosti a smutku. Ale pořád mne to zajímalo! Nyní rozečítám Stellu… Jak tohle dopadne?! Pro náročnější čtenáře jasná volba!
Souhlasím, že dějová linka je slabší. Nicméně mám za to, že McCarthy se knihou chtěl rozloučit se svojí tvorbou - všiml jsem si prvků ze Suttree, z Cesty a podobně. Loučil se i s Tennessee, které měl moc rád.
No a za mě. Tak vzhledem k tomu, že jsem v TN žil, a to přímo blízko Morristown, kde mám přátele, tak kniha ke mě možná promlouvala i jinak, než ke čtenáři bez podobné vazby. Kniha ke mě promlouvala i proto, že znám návraty do Tennessee a znám i to loučení s lidmi a místy, které tam mám.
Řekněme si to na rovinu. Pasažér nepatří mezi McCarthyho vrcholnou prózu. Vlastně jde o klasiku, jejíž zajímavost tkví v provázaností se Stella Maris, která tu leží přede mnou a čeká. Bloumání Bobbyho Westerna začíná potenciálně napínavou zápletkou o chybějícím Pasažérovi, aby se ukázala pouze jako spouštěč vyhýbání se jakékoli spolupráci s vládou a odpoutáním se od krusty civilizace což na něj vrhá ještě větší podezření. Pasivita a často humorné dialogy s přáteli, témata oscilují od potápění k testům jaderných zbraní nebo výběru hodinek. Vše podtrhnuté vztahem s nyní mrtvou sestrou a bolestných vzpomínek na ni. Sestrou, která byla pacientkou právě ve Stella Maris.
Svojím spôsobom možno najlyrickejší a najsmutnejší autorov román. A zvláštne dojemný.
Fascinuje mě způsob, jakým se McCarthy dívá na svět. Asi bych Pasažéra neoznačil za typický "závěrečný meisterstück" stárnoucího autora – na to je málo ukázněný, má příliš rozvolněnou strukturu, příliš (záměrně) otevřený koncept. Ve vrstevnatosti a otevřenosti je ovšem jeho síla, protože svět je jako celek nepochopitelný a vše ústí do entropické smrti a alternativou je jen nějaká forma armageddonu. Pure Love.
Tak tohle bylo hodně těžký čtení. Miluju McCarthyho Cestu a Tahle země není pro starý, jenže to jsou dva dějově velice sevřené příběhy, které se z autorovy tvorby podstatě vymykají. A tady je základní příběh Bobbyho Westerna nastíněn jen na počátku, aby byl pak posléze zstřen filozofováním o matematice, vzpomínkami na geniální mrtvou sestru, a jejími halucinacemi, sáhodlouhými dialogy, které odkrývají další vrstvy příběhu, aby ho poté opustily. Bylo to těžké čtení a knihu doporučuji spíše znalcům Mccarthyho díla.
Pasažér byl úplně jiný, nežli jsem očekával. Záchranář Bobby Western sice najde potopené letadlo, jenže poté se děj začne ubírat zcela jiným směrem. Tahle z počátku klíčová událost je pak v knize zmiňována jen občas a jakoby mimochodem. Proto jsem nechápal, proč se stal terčem úřední šikany, i když se o letadle nesnažil nic zjistit.
S hodnocením jsem byl na vážkách, protože, že bych to četl s chutí, tak to tedy ne, ale přesto bylo přečtení této knihy zajímavá zkušenost.
Skvělá kniha, jedna z nejlepších mého již docela dlouhého života. Moje hodnocení nebudu rozebírat a nějak upřesňovat, jak mám hodnotit velikána?
Jeden z největších autorů, jaké kdy svět měl...!
Na první čtení jsem dal Pasažérovi jen 3 hvězdy, ale tak nějak jsem tušil, že se budu muset ke knize vrátit. Stalo se teď v předvánočním čase a nemohu jinak než dát plný počet. Je to jiné, ale je to výborná kniha. Sice jsem moc nechápal zařazení těch Aliciných halucinací (to se zřejmě více osvětlí v druhém díle Stella Maris), ale samotný příběh Bobbyho je povedený.
Ano, je tam občas nějaká ta vatáž navíc, jako třeba rozhovor na téma fyzika a struktura kvantového světa, no, nic proti McCarthymu, ale přišlo mi to jako takový to televizní kvantování, když o tom mluví někdo, kdo přečetl pár populárně naučnejch knih a teď to na vás začne sypat, tu haldu kvantovýho kamení... Ale zas na druhou stranu k hlavní postavě a jejímu backgroundu to patří, a není toho tam tolik.
Celkově je Pasažér hodně temnou poutí po tom našem vezdejším pinožení a tou pozvolna dávkovanou paranoiou si v tomhle románu McCarthy podává ruku s Pynchonem. Je to jiný, více konverzační, ale jak jde o popisy, tak je to zase starej dobrej McCarthy. A ten závěr mi přišel, na rozdíl o mnohých, naprosto skvostnej. V duchu třeba Měst na planině.
Pozdní suma autora tak není rozhodně oslavou života, spíš naopak, místy to působí jako by se to odehrávalo na nějaké jiné Zemi. Už to není Země ale spíš Černo-Země...
Takže celkově spíš hodně slušný 4, ale mě nějak v tomhle nečase ta kniha sedla a tak nakonec dávám plný počet a doporučuji.
Složitý počin, svým způsobem se dá říct, že si McCarthy nechal svůj vrchol na sklonek, byť se mnohá předešlá díla Autora v určitých ohledech jeví silněji, čtivěji a památněji. Pasažér působí jako opus magnum spíše v rámci kumulace, jak v sobě hromadí veškeré atributy z knih předešlých. A navíc přihazuje něco navíc. Vzniká tak spletitá, ale plynulá (se zde zmiňovanou změnou rázu v půli knihy nesouhlasím) mozaika, která se nečte kvůli závěru, ale kvůli četbě samotné. Samotný proces je totiž odměnou. I proto se dílo jako vstupenka do Autorova břitkého, temného a nic-neodpouštějícího světa nehodí.
Pasažér je kniha, skrz kterou by čtenář s McCarthyho dílem začínat neměl. Nepřijde mně ale jako takové vybočení z autorovy tvorby a poetiky, jak by se podle některých ohlasů dalo usuzovat. Nejblíže má snad k autorově nejrozsáhlejšímu románu Suttree (a Pasažér bude už navždy tím druhým nejrozsáhlejším), v knize ovšem najdeme tísnivou bezvýchodnou atmosféru i McCarthyho trademark - celé strany strohých dialogů. O jejich významu pro celek románu sice můžeme polemizovat, náladu knihy však umocňují více než dobře. Autorovy klasické archetypální postavy byly nahrazeny postavami kvazi-moderními a je otázkou, jestli to tak autor od počátku zamýšlel, případně jestli se postavy takovými staly v dlouhém období psaní. JE TAM ŽENSKÁ POSTAVA, FAKT JO. Tak jako tak je na románu vidět, že vznikal dlouho a že je snad i složen z vícero celků, které se časem poskládaly dohromady. Ke kompaktnosti vybroušených žánrovek Cesta nebo Tahle země není pro starý má Pasažér daleko.
Co mě ale dneska jako čtenáře zajímá nejvíce, není osud Bobbyho Westerna, disputace o matematice ani potopené letadlo, nýbrž pohnutky, proč to napsal takhle. A nemůžu neporovnat s nedávno vydaným DeLillovým Tichem, románem, který mi Pasažéra v mnoha ohledech připomíná. Co se těm starým americkým autorům stalo? Proč tak tiše, proč tak prázdně? Ze srovnání obou těchto děl mně mimochodem lépe vychází DeLillo, možná i díky sotva pětinovému rozsahu. Mám ale dojem, že se ještě někdy k oběma vrátím.
McCarthyho si s nikým nespletete, ten styl je nezaměnitelný a každá jeho kniha stojí za přečtení. A to platí i o Pasažérovi. Dialogy, úvahy i některé postavy mi připomínaly Suttreeho, což je jedna z mých oblíbených McCarthyho knížek.
Bobby Western je další z jeho zvláštních (anti)hrdinů, poněkud paranoidní samorost s vlohami pro matematiku a fyziku. A co se té paranoie týká, to že jí trpí, neznamená, že po něm opravdu nejdou. Druhou linku příběhu tvoří vzpomínky (nebo možná jde o deník?) jeho sestry, což je snad poprvé, co se v McCarthyho příběhu takto objeví ženská hrdinka. Jestli se pletu, opravte mě. Pokud jde o samotný příběh, nechal mě trochu zmateného. Po docela svižném začátku postupně nabírá na šířce a ztrácí na tempu, aby vás zanechal ztracené někde uprostřed pustiny. Všechny linky otevřené, žádné ukončení v dohledu... snad nás vysvobodí Stella Maris, můžeme doufat.
...nastavuje nemilosrdně zrcadlo měštácké společnosti,v níž je dolar alfou a omegou života...
Uteklo šestnáct let od Cesty.Ještě více od země pro starý.
Cormac starý klasik už nic nemusí světu dokazovat.Stahuje se do ústraní a dál sympaticky nedává rozhovory.
Nemá to zapotřebí.Za něj promlouvají jeho nezapomenutelná díla.
A přeci.Pasažér.Snad od osmdesátek nebo ještě dříve,námět pučí v hlavě či si ho zapisuje do notesu.
Navíc rozdělený na dvě části.Záměr či kalkul ?
Můžeme spekulovat rozumavat,ale to je tak všechno co s tím můžeme dělat.
Podstatné je,že je to tu.Vydání za jeho života.Červnové červánky letos zhasly.
Dokonáno jest !
Pasažér a (stella maris teprve vyjde) to je MaCarthy v kostce.
Vše,co jste od něho ještě chtěli vědět,ale báli jste se zeptat.
Vše ze začátku vypadá na thrillerovou zápletku se vzápětí rozpouští v mlze.Zbyde rosa v podobě vyprávění a potkávání a rozpravy s lidmi.Střídavé pasáže sureálných schíz Stelly rámujících kapitoly.Dojde i na známé osobnosti
Od všeho trochu,co by jste od autora čekali.
Tvrdí,nejblíže má k románu a postavě Suttreeho či jeho ranné tvorbě.
Pasažér je snad ještě více strohý (tolik stylem typický), a další stupínek náročnosti,o tom není sporu.
Mnoho motivů a témat,ostatně ještě není ještě konec.
Cormacovo zrcadlení.Odrazy uvnitř.
Každý ráno vstává i v noci uléhá.Někdo se mračí a jiný usmívá.
Ač na 'Pasažérovi' McCarthy pracoval řadu let, snad přes čtyřicet, je zde autor kdysi velmi silných románů ve formě, v jaké vidíte třeba věci jako jsou jeho pozdní 'Konzultant', velmi těžce dialogové, ale příběhově jaksi rozvětvené a jakoby o ničem. I když se mi třeba začátek moc líbil, postupně jsem se nedokázal chytat, nechávalo to víc a víc otázek. Ale třeba o tom to je. Cormac ostatně vždycky nechával lidi v hodně otevřeném prostoru k přemýšlení nad tím, co se v jeho knihách vlastně děje... občas jsem naopak nevěděl, jestli není tahle kniha jakýsi McCarthyho filtr k tomu, aby zde mohl nacpat některé z průpovídek, které jinam nedal, osobní zkušenosti, ke kterým se chtěl vyslovit a nepíše to tak vlastně mnohem víc jen a pouze pro sebe. Možná tomu dá rámec až přečtení druhé části. Tarantino mě poslední dobou přiměl přemýšlet nad pojmem œuvre, tělem/dílem tvořícího, něco, co je uzavřeno a má začátek a konec (sic sám plánuje natočit pouze 10 filmů a pak s tím přestat) a tak nepokračovat v tom, čemu se tvořící věnuje jen protože se tomu věnuje už padesát let, je to zajímavá meditace nad tím, že stejně jako boxer nemůže být šampionem v určitém věku, protože tu máte jen určitý prostor pro to, kdy jste ve vaší vrcholné fyzické i mentální (prime time) formě, podobně tomu může být i u spisovatelů. Neříkám, že je to pravidlem, ale napadlo mě to v souvislosti s několika dalšími, ne vždy a za každou cenu stojí za to - tlačit skrz.
Inspirativní čtení, určené skalním fanouškům spisovatele, jak už zde někdo trefně poznamenal.
Starý dobrý Cormac. Fakt, že prorazil a stal se všeobecně uznávaným až krátce před šedesátkou, ponechme teď stranou. Daleko důležitější je relativně skromná, avšak nesmírně působivá literární tvorba, kterou za sebou zanechal. Jeho žánrový rozsah měl široké rozpětí a dá se s klidem říci, že psal prakticky všechno. Detektivky, western, krimi, thriller atd. Dokonce jednou zabrousil i do postapokalyptické tématiky. To všechno jsou z hlediska odborníků obvykle nevhodná témata pro psaní hodnotné literatury, ale McCarthy dokázal v rámci postmodernistických postupů uchopit brakový žánr a sdělit skrze něj hlubší myšlenku. Použitím pokleslých žánrů se tudíž knihy často dostaly i do rukou čtenářů, kteří primárně očekávali jednoduchou zábavu, ale ve skutečnosti získali i něco navíc.
Pasažér v tom ohledu není výjimkou, byť se tak děje v poněkud náročnějším podání. Doporučuji začít třeba s kratičkým románem (novelou?) Tahle země není pro starý. Na druhou stranu, já se s tvorbou Cormaca seznámil prostřednictvím románu Krvavý poledník a rozhodně toho nelituji. Záleží asi čistě na Vás, vážení čtenáři.
Nakonec dávám plný počet, i když všem výtkám rozumím. Já prostě při čtení McCarthyho mám takový čtenářský požitek, jako u málokoho. Ty dialogy! Třeba je jich příliš, já si to užívám. Děj kolem půlky knihy někam zmizel, to je fakt. No ale kdo jsem já, abych velikánovi říkal, jak to měl napsat? AHA!
(SPOILER) Velmi zvláštní kniha. Ze začátku slibuje napínavý příběh, který je trosku podobný knize Tato země není pro starý. Před půlkou se kniha změní ve změť dialogů. Přesto knihu hodnotím kladně. Velmi dobře se čte a je svým způsobem fascinující. Paranoidní druhá pulka trosku pripomina poslední knihy Václava Kahudy. A to je pochvala. Oba jsem mel (mám) moc rad
Prvních dvě stě stránek jsem nadšeně óchal. Bobby Western je totiž klasickej McCarthyho hrdina a dílčí scény (ropná plošina nebo návrat k babičce) jsou precizní emocionální horský dráhy. I proto mě drtí, jak zklamanej nakonec jsem. PASAŽÉR v druhý půli vyšumí. Zhasne. Nudí. A já byl po dočtení unavenej jako pes. Tuším, co tím vším chtěl básník říct. Jen se mi prostě autorovo nihilistický bezdějí netrefilo do noty. Jde jednoduše o food for skalní fans. Chraň vás ruka si vzít PASAŽÉRA jako vstup do McCarthyho geniálního díla.
Štítky knihy
americká literaturaAutorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Volný románový diptych Pasažér/Stella Maris jako symbolický závěr dlouhé McCarthyho tvůrčí CESTY, na kterou jsem se před nedávnem rozhodl vydat... a nelituji.
Vrcholné autorovo dílo se od Pasažéra neočekávalo a snad by se i očekávat nemělo. Viděl bych to spíš tak, že čím víc čtenář již stačil z jeho tvorby přečíst, tím víc je schopen v této knize najít onu opojnou literární "McCarthyovost". Originální úvahy odhalující až mystické pravdy, "užvaněné", přesto inteligentní a hloubavé dialogy, mnohdy těžko odhalitelné a nečekané aluze, ponurost děje i svérázný humor a hlavně silné charaktery postav plné temných stránek lidské přirozenosti. To vše bude zkušený McCarthyho čtenář hledat a to vše tu i najde.
Mé doporučení by tedy znělo, nechat si tuhle jeho knihu (popřípadě celý diptych), při studiu jeho díla, až na úplný závěr, protože po přečtení této knihy bude každý čtenář trochu ztracen, ale ten zkušený snadněji přijme fakt, že být ztracen v McCarthyho románu, je vlastně skvělý literární zážitek.