Píseň o pšeničných polích přehled

16.06.2019

Rustikální literaturu nečtu, protože odporuje mému vnitřnímu naladění, ale v případě svého nade vše milovaného Ference Móry jsem udělala výjimku. Román z roku 1927 vypráví o maďarském venkově po první světové válce a jeho drobném lidu.

Jsem ráda, že jsem si Píseň přečetla. Ale když jsem pochopila, proč ji autor psal, zanechala ve mně nepopsatelně zvláštní, nostalgický, těžkomyslný dojem.
Ferenc Móra si byl dobře vědom, že umírá. "Pan ředitel" chtěl naposled vyzpívat lásku k zemi a k lidem; tušil, že v nich potrvá. Maďarská země a maďarský lid je mu jedno, dvojjediné. Ten maďarský soucit s Maďarem mi přijde jako vpravdě požehnaná podoba lásky.
"... ale že je dobré písní ukončit den a že vás mám rád, sehnuté hlavy smutných a unavených lidí měst a pšeničných polí, ..."
"Země, kolébka a rakev Ferencova a Etelčina, Rózina a Matějova, Bojsziho a pana ředitele - země zůstane, a o ní jsem zpíval tuto píseň."

Se psem Bojszim provádí spisovatel jakousi žertovnou antropomorfizaci; dospěl k rovnostářství mezi psí a lidskou osobou.
Chová humanistický zájem o člověka v celé jeho složitosti. Ale postavy z Písně jsou a mají být také typizací, a to velkolepou; mají být venkovským národem (das Volk) polofeudálního ještě státu. Móra je rovněž oním národem, a v tom už tkví jakási trojjedinost.
V románu se objevuje i generační spor (mezi Matějem a Ferencem, Rózou a Etel).
Z formální stránky mě zaujal vysoký podíl polopřímé řeči a množství regionálních, asi segedínských přísloví a rčení.
Nejvíc mě ale zarazila a potěšila podobnost jedné scény s českou národní literaturou, konkrétně Václavem Benešem Třebízským. Když Ferenc a Matěj s panem ředitelem vykopávají ze země předky, připomíná to až k nevíře pasáž z Povídky levohradecké, kde na venkově sbírá pravěké popelnice zeman Větrovec pod učeným dozorem pátera Moreta a mladého Balbína. Jaká milá, šťastná náhoda!

Úvodní báseň v próze patří k tomu nejlepšímu, co jsem v životě četla:
"Doma ... smutní a unavení lidé se skloněnou šíjí kráčejí pomalu ... za modrými korouhvemi Matky Boží a žlutými prapory Svatého Josefa tam, kde ve věnci pšeničných polí se skloněnou šíjí, smutně a unaveně očekává živé lidi mrtvý Bůh. Na krku faráře, opáleném do červena, kolébá syrový a vonný vítr štolou s roztřepeným okrajem, v rukou bosonohého ministranta se sem tam rozcinká malý zvonek jako na krku hravého velikonočního beránka a tymiánový dým nevystupuje do nebeských výšek, ale rozběhne se pást na mátu k nohám krucifixu. Nic tu nestojí mezi Bohem a člověkem, na obnažených dlaních božích leží obnažená srdce lidská, když táhlá melodie neumělé písně vykřikne z úst Ferenců a Matějů, Etelek a Róz, Petříků a Mařiček."