Písně z Lesbu přehled

29.08.2024

Nesním o tom,
dotýkat se nebe
svými pažemi-

Snad i někdo i později na mne vzpomene...


Básnířka se mě získala i přes to, že se z její tvorby dochovaly jen zlomky. Oceňuji i krásné ilustrace v knize a celkově zpracování.

04.04.2023

o smrt lkám, toužím zemřít a spatřiti
vlahé pahorky lotosu
tam, kde Acheron tok svůj vírný valí

Číst Sapfu je něco vzrušivě nesamozřejmého. Nejen proto, že z jejích písní se nám dochovalo jen tu a tam slovo nebo verš (Proč mě budíš, roztomilá vlaštovko?), nanejvýš pár strof a jediná skladba celá. A to ještě máme štěstí, že žijeme po nálezech zlomků na egyptských papyrech počátkem 20. století. Nesamozřejmé je to i proto, že svět aristokracie ostrovního Řecka VII. století leží tak nesmírně, nesmírně daleko a hluboko v čase, že už periklovské éře byl cizí. Sapfó toulající se s lyrou za nocí po bílých útesech Lesbu působí spíš jako mytologický obraz. Přitom básnířka kromě bájných příběhů a života ve své dívčí hetairii vypráví i o věcech více či méně neměnných, o přírodě a lásce přátelské, milenecké nebo mateřské:

"Zlaté cizrny plody
se rodily na březích mořských"

"Neschůdná je pro všechny lidi cesta
na veliký Olympos ---"
(Tenhle útržek by mi asi nic neřekl - kdybych tu skoro nadpřirozenou nepřístupnost Olympu neviděla. Od té doby už nepokládám víru v hmatatelné sídlo bohů za prvobytný naivismus; a doufám, že Sapfino dvojverší mi dává zhruba ten smysl, který mělo mít pro její současníky. Protože její skladby určitě mají i různé hlubší významy a mimoracionální obsahy, jen my je už, bohužel, většinou neumíme číst.)

Člověk snadno pochopí, proč Plútarchos řekl, že Sapfó zpívá oheň. Ale ne vždy z dochovaných veršů vyplývá, že by její náklonnost musela být romantického druhu nebo že je adresátkou dívka, případně že autorka mluví za sebe. Svoje svěřenkyně každopádně vychovává, učí je vděčnosti za mládí, krásu a štěstí, někdy je kárá (Bloudku, jenom se příliš tím prstýnkem nepyšni!), vyprovází je svatebními písněmi, teskní po nich, když odejdou... Jak podotýká překladatel, její evokace přírody (větru, cvrčka, noci) jsou jednoduché, ale účinné. Jako by člověk bděl spolu se Sapfinou družinou v posvátném háji, celou noc slavil Afrodítu a nad ránem, kdy se zvedá lehký vítr, bojoval s ospalostí, aby se dočkal svítání. Kromě toho básnířka užívá nádherných přirovnání a metafor (jsem trávy bledší).

Je samozřejmě škoda, že se nedochoval hudební doprovod, ale existuje řada muzikálních rekonstrukcí (a to působivých, doporučuji!), které dodají Sapfiným písním správné vyznění. Osobně považuji za nejlepší část sbírky Evokace Ferdinanda Stiebtize (za ty 5*), kde zrýmoval Sapfin volný verš a dobásnil chybějící části, takže celek oproti popleněnému originálu dává uzavřený smysl a působí umělecky. Úžasná je i jeho předmluva; jen nechápu, že lidstvo dva tisíce let stavělo otázku tak, jestli byla Sapfina náklonnost k žákyním platonická (pak zřejmě nevadilo ani její zaměření), nebo fyzická. Mimochodem náš veliký Ferdinand Stiebitz se v mládí do básnířky zjevně zamiloval, nezdá se vám? :)

A smrt je zlo - tak bozi uznali.
Vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.