Podivná doba přehled

24.06.2022

série rozhovorů mezi autory a to od 11/1991-11/2008 (plus v úvodu uvedení do polsko-českého přátelství; na konci naopak "cesta velkých českých dějin")

čtení není tak náročné jako "moc bezmocných", aktuální i v roce 2022

22.09.2020

Při čtení starých rozhovorů Adama Michnika a Václava Havla jsem si uvědomil, jak moc tady chybí člověk Havlova formátu. Při pohledu na ty dvě kreatury, které okupovaly hrad po jeho odchodu, je vidět ten obrovský rozdíl mezi jejich úrovní.
Ne, že by byl Havel bezchybný, právě naopak, ale byl to člověk, který si svá omezení a nedostatky uvědomoval a žil s jejich vědomím. Nikdy jsem nebyl jeho nekritický fanoušek, ale měl jsem jej rád, líbily se mi jeho dramata a rád jsem četl jeho názory a polemiky. A ve většině případů jsme měl pocit, že dokázal přesně vystihnout to, co já jen neurčitě pociťoval.
Na těch rozhovorech je obdivuhodná ještě jedna věc - jak moc jsou stále z velké části aktuální a nejspíše ještě dlouhou dobu budou. Myšlení lidí, jako byl Havel, není totiž omezováno pouze realitou doby, ale jako u všech vynikajících intelektuálů mají mnohé jejich myšlenky a postřehy trvalejší platnost.
Každopádně, po více než třiceti letech jsem dostal chuť si zase souvisle přečíst Moc bezmocných, knihu, která mne na konci 80 let nadchla a ve které si občas namátkou zalistuji.
Podivnou dobu lze jen doporučit. Těm, co mají Havla rádi, to není nutné zdůrazňovat. Ale pro mnohé z jeho vášnivých odpůrců by mohla být četba jeho názorů a pochybností prvním krokem k pochopení, že Václav Havel byl úplně někdo jiný, než jak jej líčí proruské dezinformační žumpy a představitelé rudé i hnědé části politického spektra naší turbulentní současnosti.
Následující citace jen dokládá, že nás asi čeká ještě dlouhá cesta k opravdu svobodné společnosti.

"Oni totalitní režim nenáviděli, ale zároveň v něm celý svůj život žili a bezděky si na něj zvykli. Zvykli si, že se nad nimi vznáší všemocný stát, který za všechno může, o všechno stará a za všechno odpovídá, a zvykli si na takový státní paternalismus. A tento zažitý návyk naše revoluce nemohly ze dne na den odstranit. Všechny špatné vlastnosti, které režim v lidech po léta systematicky budoval, ty nemohly ze dne na den vymizet. Je to velké a nebezpečné dědictví a je jedním ze zdrojů problémů, s nimiž postkomunistický svět zápasí."