Napoleonova prohra (1810-1814) přehled

12.02.2021

Tahle kniha snad ještě víc než Rok 1812 ukazuje geniálního Napoleona zcela reálně. Možná, že přímo na bojišti a nebo v podmínkách středoevropského válčiště dokázal těžit z relativně krátkých vzdáleností, už přece jenom kulturní krajiny včetně zpevněných cest a hlavně možnosti živit svoje vojsko na úkor zemí, kudy táhnul. Navíc se jednalo o země, které byly známé, zmapované. To ovšem v Portugalsku i Španělsku nebylo a ukázalo se, jak geniální Napoleon neměl vůbec schopnost chápat a hlavně řídit válku na rozsáhlých plochách a v neznámém terénu. Tady se plně projevila jeho povrchnost, která v kombinaci přezíravým šovinismem (tohle slovo ale vzniklo sice ve Francii, ale později) a arogancí přineslo porážku a utrpení jak obyvatelům Pyrenejského poloostrova, tak všem zúčastněným vojáků, v případě císařských armád nezřídka kdy i násilně nahnaných pod císařské orly z celé okupované Evropy. Druhým, až skoro nepochopitelným momentem pro mě byly vztahy mezi jednotlivými císařskými maršály a velícími generály, kteří si místo spolupráce házeli klacky pod nohy, žárlili na sebe a dokonce se navzájem udávali. Totéž se stalo později i v Rusku 1812. Tahle rozháranost a řevnivost mezi Napoleonovými vojevůdci ostře kontrastuje s jednotným velením a (dnešními slovy) stmeleností Wellingtonovy armády. Napoleon nezvládal svoje roztroušené armády a jak se později ukázalo v Rusku, ani tehdy, když je měl všechny "pod palcem" na jednom místě. Ve Španělsku držela britsko-portugalská armáda v šachu mnohem větší síly (jak Jiří Kovářík zdůrazňuje, na Pyrenejském poloostrově bylo přes 370 tis. Napoleonových vojáků, což bylo pouze o 70 tisíc méně, než s čím Napoleon vytáhl do Ruska), aby je podstatně kvalitnější strategií, propracovanější taktikou i lepšími bojovými výkony nakonec po částech porazila a ze Španělska s výjimkou Katalánska vyhnala.

Dodnes je pařížské Invalidovně monstrózní hrobka Napoleona I., kam byl uložen v roce 1861. V kruhu kolem sarkofágu jsou jména míst slavných Napoleonových bitev a dobytých měst. Nechybí zde samozřejmě Austerlitz - Slavkov, Jena, Ulm, Wagram, Smolensk, dokonce i Borodino a řada dalších. Tato jména hlásají genialitu mrtvoly pod sargofágem. Zato tady ale chybí jiná jména. Třeba Aspern a Esslingen, Berezina, Lipsko a nakonec i Waterloo. Prostě jména porážek tady nemají co dělat a už vůbec ne těch porážek, které Napoleon zavinil, i když na bitevním poli v čele svých vojáků nestál. S Wellingtonem je to poněkud jinak. Jeho hrob v londýnské katedrále sv. Pavla vedle Horatia Nelsona je mnohem prostší. Pokud by měl podobně honosnou hrobku, mohly by zde být vyjmenovány všechny bitvy, v nichž velel britským a spojeneckým vojskům, Indií počínaje, přes Pyreneje až po Belgii. Na rozdíl od Napoleona Wellington nikdy žádnou "svoji" bitvu neprohrál. A většina těch padlých obyčejných vojáků všech národností i místních civilistů, které se dobyvačného konfliktu krytého nabubřelými republikánskými hesly o liberalismu, rovnosti a volnosti skončila v neoznačených jámách a hromadných hrobech...